Věc T‑748/20

Evropská komise

v.

Centre d’étude et de valorisation des algues SA (CEVA) a další

Rozsudek Tribunálu (sedmého senátu) ze dne 6. září 2023

„Rozhodčí doložka – Specifický program pro výzkum a vývoj v oblasti ‚Kvalita života a řízení živých zdrojů‘ – Smlouva o dotaci – Zpráva o vyšetřování OLAF, v níž byly konstatovány finanční nesrovnalosti – Vrácení vyplacených částek – Použitelné právo – Promlčení – Dopad zprávy OLAF“

1. Soudní řízení – Předložení věci Tribunálu na základě rozhodčí doložky – Smlouva o dotaci uzavřená v rámci specifického programu pro výzkum a vývoj – Smlouva, na kterou se vztahuje právo členského státu – Zpráva o vyšetřování Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF), v níž byly konstatovány finanční nesrovnalosti, kterých se dopustil smluvní partner – Žádost o vrácení dotací vyplacených v návaznosti na konstatování těchto nesrovnalostí – Zahájení řízení o sanaci vůči tomuto smluvnímu partnerovi v jiném členském státě – Důsledek – Použitelnost nařízení č. 1346/2000 – Přihláška pohledávky učiněná věřitelem v členském státě, ve kterém bylo řízení zahájeno – Účinky – Stavení běhu promlčecí lhůty stanovené právem prvního členského státu

   [Článek 272 SFEU; nařízení Rady č. 1346/2000, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 písm. f), čl. 16 odst. 1 a čl. 17 odst. 1]

   (viz body 37–57)

2. Soudní řízení – Předložení věci Tribunálu na základě rozhodčí doložky – Smlouva, na kterou se vztahuje vnitrostátní právo – Použitelnost vnitrostátního hmotného práva

   (Článek 272 SFEU)

   (viz body 61, 93)

Shrnutí

Dne 17. ledna 2001 uzavřela Evropská komise s Centre d’étude et de valorisation des algues SA (CEVA) smlouvu, jejímž předmětem bylo provádění projektu v rámci specifického programu pro výzkum a vývoj a která stanovila vyplacení dotace (dále jen „smlouva Seapura“). Tato smlouva se řídila belgickým právem ( 1 ).

V průběhu roku 2006 zahájil Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) vyšetřování v návaznosti na podezření z podvodu, které se týkalo několika projektů prováděných společností CEVA, včetně projektu, který byl předmětem smlouvy Seapura. V prosinci 2007 přijal OLAF svou konečnou zprávu, v níž ve vztahu k plnění smlouvy Seapura konstatoval finanční nesrovnalosti. V říjnu 2008 Komise informovala společnost CEVA o svém záměru vydat vůči ní, z důvodu těchto závažných finančních nesrovnalostí konstatovaných ve zprávě OLAF, výzvy k úhradě za účelem vrácení dotace vyplacené na základě smlouvy Seapura. Dne 13. března 2009 zaslala Komise společnosti CEVA čtyři výzvy k úhradě, poté dne 11. května 2009 čtyři upomínkové dopisy a nakonec dne 12. června 2009 zaslala Komise společnosti CEVA z důvodu neuhrazení dlužných částek čtyři dopisy s výzvou k jejich zaplacení.

Rozsudkem tribunal correctionnel de Rennes (trestní soud v Rennes, Francie) ze dne 26. dubna 2011 byli společnost CEVA a její bývalý ředitel shledáni vinnými z podvodu, jakož i ze zneužití veřejných prostředků a odsouzení k peněžitému trestu a podmíněnému trestu odnětí svobody. V rámci adhezního řízení tribunal correctionnel de Rennes (trestní soud v Rennes) uložil obžalovaným, z části společně a nerozdílně, povinnost nahradit Komisi majetkovou újmu, kterou utrpěla zejména z důvodu finančních nesrovnalostí, ke kterým došlo při provádění smlouvy Seapura. Rozsudkem ze dne 1. dubna 2014 zprostil cour d’appel de Rennes (odvolací soud v Rennes, Francie) společnost CEVA a jejího bývalého ředitele všech obvinění a občanskoprávní žalobu Komise zamítl. Dne 12. listopadu 2015 zrušil trestní senát Cour de cassation (Kasační soud, Francie) na návrh procureur général près la cour d’appel de Rennes (státní zástupce při odvolacím soudu v Rennes) rozsudek odvolacího soudu, a to stran jeho výroků, kterými obžalované zprostil obžaloby ze zneužití veřejných prostředků, a vrátil věc v této části cour d’appel de Caen (odvolací soud v Caen, Francie).

Rozsudkem ze dne 22. června 2016 zahájil tribunal de commerce de Saint-Brieuc (obchodní soud v Saint-Brieuc, Francie) řízení o sanaci společnosti CEVA a ustavil soudního zmocněnce. Dne 15. září 2016 přihlásila Komise v rámci tohoto řízení pohledávku za tímto soudním zmocněncem odpovídající celkové částce požadované ve výzvách k úhradě, které byly vydány za účelem vrácení dotací vyplacených mimo jiné na základě smlouvy Seapura. Dne 6. prosince 2016 uvedený soudní zmocněnec zpochybnil pohledávku Komise.

Rozsudkem ze dne 21. července 2017 přijal tribunal de commerce de Saint-Brieuc (obchodní soud v Saint-Brieuc) plán sanace společnosti CEVA a ustavil zmocněnce pro dozor nad prováděním tohoto plánu.

Rozsudkem ze dne 23. srpna 2017, který nabyl právní moci, cour d’appel de Caen (odvolací soud v Caen) po vrácení věci poté, co byl jeho rozsudek kasačním soudem zrušen, zprostil společnost CEVA obžaloby ze zneužití veřejných prostředků a odsoudil jejího bývalého ředitele k podmíněnému trestu odnětí svobody a k peněžitému trestu za zneužití veřejných prostředků.

Usnesením ze dne 11. září 2017 zamítl insolvenční soudce ustavený pro řízení o sanaci pohledávku Komise v plném rozsahu. Komise podala proti tomuto usnesení odvolání. Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2020 zrušil cour d’appel de Rennes (odvolací soud v Rennes) uvedené usnesení a konstatoval existenci dvou závažných námitek týkajících se promlčení a opodstatněnosti výzev k úhradě, přičemž měl za to, že o těchto námitkách musí rozhodnout příslušný soud a je na Komisi, aby se na něj obrátila.

V této souvislosti se Komise žalobou podanou na základě článku 272 SFEU ( 2 ) domáhala, aby Tribunál stanovil výši její pohledávky, která odpovídala vrácení dotací vyplacených v rámci smlouvy Seapura.

Tribunál svým rozsudkem vyhověl návrhu Komise a stanovil výši její pohledávky vůči společnosti CEVA na základě čl. 3 odst. 5 přílohy II smlouvy Seapura.

Závěry Tribunálu

Poté, co Tribunál potvrdil svou příslušnost rozhodnout o žalobě Komise na základě rozhodčí doložky stanovené ve smlouvě Seapura ( 3 ), přezkoumal nejprve námitku nepřípustnosti vznesenou společností CEVA, a sice námitku promlčení návrhu Komise.

Pokud jde o znění finančního nařízení použitelné na skutkové okolnosti projednávané věci, Tribunál uvedl, že ke dni uzavření smlouvy Seapura, tj. ke dni 17. ledna 2001, finanční nařízení č. 2548/98 ( 4 ) nestanovilo žádné zvláštní ustanovení o promlčecí lhůtě ani o možnostech stavení běhu promlčecí lhůty. V projednávané věci byla tedy použitelná pravidla o promlčení stanovena právem, kterým se řídila smlouva, a sice belgickým právem.

Tribunál tak poznamenal, že podle belgického práva čl. 2262a odst. 1 belgického občanského zákoníku, který se použije na žaloby ze smluv, stanoví, že „[v]šechny žaloby na plnění se promlčují ve lhůtě deseti let“. Tribunál dodal, že v souladu s článkem 2257 belgického občanského zákoníku začíná promlčecí lhůta u žalob na plnění běžet dnem následujícím po dni, kdy se pohledávka stane splatnou.

Na jedné straně Tribunál uvedl, že projednávaný spor má smluvní povahu. Článek 3 odst. 5 přílohy II smlouvy Seapura totiž stanoví, že „[p]o dni dokončení smlouvy nebo po ukončení smlouvy nebo účasti některé ze smluvních stran je Komise s přihlédnutím k případu oprávněna žádat či žádá smluvního partnera, v návaznosti na podvody nebo závažné finanční nesrovnalosti konstatované v rámci auditu, o vrácení celkové částky příspěvků Společenství, které mu byly vyplaceny“. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že se strany smlouvy Seapura dohodly, že je vrácení celkové částky příspěvků Unie – vyplacených společnosti CEVA – v důsledku podvodu nebo závažných finančních nesrovnalostí konstatovaných v rámci auditu podmíněno předchozí žádostí Komise o vrácení. Za tímto účelem zaslala Komise dne 13. března 2009 společnosti CEVA čtyři výzvy k úhradě s cílem domoci se uspokojení své pohledávky. Tribunál měl tedy za to, že Komise k tomuto datu od společnosti CEVA požadovala vrácení částek, které tato společnost obdržela na základě smlouvy Seapura. Za těchto okolností se v souladu s ustanoveními čl. 3 odst. 5 přílohy II smlouvy Seapura pohledávka Komise stala dne 13. března 2009 splatnou.

Dále Tribunál konstatoval, že společnost CEVA nepředložila žádný konkrétní argument, který by umožnil prokázat, že se pohledávka stala splatnou před 13. březnem 2009. Desetiletá lhůta, během níž Komise mohla proti společnosti CEVA podat žalobu, tak začala běžet v den následujícím po dni splatnosti závazku, a sice 14. března 2009, v souladu s článkem 2257 belgického občanského zákoníku uvedeným výše. V důsledku toho měl Tribunál za to, že promlčecí lhůta v zásadě uplynula dne 14. března 2019.

V projednávané věci Komise tvrdila, že byla promlčecí lhůta dvakrát pozastavena, zaprvé při uplatnění jejího nároku jako poškozené v adhezním řízení před tribunal correctionnel de Rennes (trestní soud v Rennes) dne 26. dubna 2011 a zadruhé při jejím přihlášení pohledávky dne 15. září 2016 v rámci řízení o sanaci týkajícího se společnosti CEVA. V tomto ohledu se Tribunál omezil na přezkum toho, zda mohla být promlčecí lhůta platně pozastavena přihlášením pohledávky předložené Komisí v rámci řízení o sanaci týkajícího se společnosti CEVA, aniž bylo nutné zkoumat rovněž účinky uplatnění jejího nároku jako poškozené v adhezním řízení před tribunal correctionnel de Rennes (trestní soud v Rennes). Komise totiž tvrdila, že její pohledávka byla přihlášena u soudního zmocněnce dne 15. září 2016 a podle judikatury belgického Cour de cassation (kasační soud) přihláška pohledávky staví běh promlčecí lhůty až do skončení úpadkového řízení. Komise dodala, že je oprávněna se dovolávat využití francouzských řízení, aby mohla pozastavit běh promlčecí lhůty na základě belgického práva.

V projednávané věci Tribunál připomněl, že dne 22. června 2016 zahájil tribunal de commerce de Saint-Brieuc (obchodní soud v Saint-Brieuc) řízení o sanaci týkající se společnosti CEVA. Dne 15. září 2016 přihlásila Komise v rámci tohoto řízení svou pohledávku u ustaveného soudního zmocněnce. Z článku L.622‑24 francouzského obchodního zákoníku totiž vyplývá, že ode dne zveřejnění rozhodnutí o zahájení řízení o sanaci všichni věřitelé, jejichž pohledávka vznikla před vydáním rozhodnutí o zahájení řízení, s výjimkou zaměstnanců, zašlou přihlášku svých pohledávek soudnímu zmocněnci. Právě na základě tohoto ustanovení tedy Komise v rámci řízení o sanaci zahájeného vůči společnosti CEVA přihlásila u ustaveného soudního zmocněnce svou pohledávku. Kromě toho článek L.622‑25‑1 francouzského obchodního zákoníku stanoví: „[p]řihlášení pohledávky staví běh promlčecí lhůty až do skončení řízení; zprošťuje povinnosti zaslat jakoukoli výzvu k plnění a je považováno za procesní úkon“.

Tribunál v tomto ohledu upřesnil, že zahájení řízení o sanaci ve Francii s sebou nese přímou použitelnost nařízení č. 1346/2000 o úpadkovém řízení ( 5 ), které bylo v té době platné, a že toto nařízení určilo francouzské právo jako lex concursus. Tribunál rovněž zdůraznil, že podle čl. 4 odst. 2 písm. f) nařízení č. 1346/2000 „[p]rávo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení“, a zejména „účinky úpadkového řízení na řízení zahájená jednotlivými věřiteli“. Článek 16 odst. 1 téhož nařízení uvádí, že „[r]ozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil“. Podle čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení „[r]ozhodnutí o zahájení úpadkového řízení podle čl. 3 odst. 1 má bez dalších formálních náležitostí v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil, pokud toto nařízení nestanoví jinak a dokud ve výše uvedeném členském státě není zahájeno řízení podle čl. 3 odst. 2“.

Na základě výše uvedených ustanovení z toho vyplývá, že zahájení řízení o sanaci společnosti CEVA ve Francii a následné přihlášení pohledávky učiněné Komisí v rámci tohoto řízení o sanaci vyvolaly podle francouzského práva, a zejména podle článku L.622‑25‑1 francouzského obchodního zákoníku, účinky podle práva belgického, a konkrétně pozastavily běh desetileté promlčecí lhůty stanovené tímto právem. Tribunál upřesnil, že účinky spojené se zahájením řízení o sanaci zahájeného vůči společnosti CEVA by totiž nebyly přiznány, pokud by přihláška pohledávky učiněná Komisí ve Francii dne 15. září 2016 nevedla podle belgického práva k pozastavení běhu promlčecí lhůty.

Vzhledem k tomu, že žaloba Komise byla podána dne 19. prosince 2020, měl Tribunál za těchto podmínek za to, že v projednávané věci promlčení nenastalo, a proto zamítl námitku promlčení vznesenou společností CEVA před tím, než vyhověl návrhu Komise a konstatoval její pohledávku vůči společnosti CEVA.

( 1 ) – Článek 5 odst. 1 smlouvy Seapura.

( 2 ) – Podle článku 272 SFEU má Soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat na základě rozhodčí doložky obsažené ve veřejnoprávní nebo v soukromoprávní smlouvě uzavřené Evropskou unií nebo na její účet. V souladu s čl. 256 odst. 1 SFEU je Tribunál příslušný rozhodovat v prvním stupni ve věcech uvedených v článku 272 SFEU.

( 3 ) – Článek 5 odst. 2 smlouvy Seapura.

( 4 ) – Nařízení Rady (ES, ESUO, Euratom) č. 2548/98 ze dne 23. listopadu 1998, kterým se mění finanční nařízení ze dne 21. prosince 1977 o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 1998, L 320, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 320).

( 5 ) – Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (Úř. věst. 2000, L 160, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 191).