Věc C‑646/20

Senatsverwaltung für Inneres und Sport, Standesamtsaufsicht

v.

TB

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof)

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 15. listopadu 2022

„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Rozvod – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Článek 2 bod 4 a článek 21 – Pojem ‚rozhodnutí‘ – Zrušení manželství na základě dohody mezi manžely osvědčené matrikářem jednoho členského státu a uznání tohoto zrušení v jiném členském státě – Kritérium umožňující určit, zda se jedná o ‚rozhodnutí‘ “

Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003 – Uznávání a výkon – Pojem „rozhodnutí“ – Dosah – Listina osvědčující rozvod, vyhotovená matrikářem členského státu v souladu s podmínkami stanovenými právní úpravou tohoto státu – Zahrnutí

(Úmluva ze dne 27. září 1968, článek 25; nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 2 bod 4, články 21, 22 a 46, a nařízení Rady 2019/1111, bod 14 odůvodnění a články 30 a 65)

(viz body 48, 49, 53–55, 59–61, 67 a výrok)

Shrnutí

TB, která má dvojí – německou a italskou – státní příslušnost, uzavřela s RD, italským státním příslušníkem, v roce 2013 v Berlíně manželství, které tam bylo zapsáno do matriky manželství. V roce 2017 zahájili řízení o mimosoudním rozvodu před matrikářem města Parmy (Itálie). V souladu s italským právem ( 1 ) se k matrikáři několikrát dostavili, aby vyjádřili a potvrdili vůli rozvést své manželství. Na základě tohoto řízení vydal uvedený matrikář TB osvědčení ve smyslu článku 39 nařízení Brusel IIa ( 2 ) potvrzující rozvod TB a RD.

TB následně požádala o zápis rozvodu do matriky manželství města Berlín. Tato žádost vedla ke sporu, který se týkal otázky, zda zápis rozvodu vyžaduje předchozí uznání příslušným justičním orgánem spolkové země, které je stanoveno v německém právu pro cizí rozhodnutí v manželských věcech. Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), ke kterému byl podán kasační opravný prostředek, se rozhodl položit Soudnímu dvoru otázku ohledně pojmu „rozhodnutí“ o rozvodu ve smyslu nařízení Brusel IIa. Předkládající soud se konkrétně táže, zda se pravidla uznávání, která uvedené nařízení stanoví pro rozhodnutí o rozvodu, použijí v případě mimosoudního rozvodu, jako je rozvod upravený italským právem, takže v Německu není nezbytné žádné předchozí uznávací řízení.

Velký senát Soudního dvora rozhodl, že listina osvědčující rozvod, která byla vyhotovena matrikářem členského státu a obsahuje dohodu o rozvodu uzavřenou mezi manžely a jimi potvrzenou před tímto matrikářem v souladu s podmínkami stanovenými právní úpravou tohoto členského státu, je – zejména pro účely použití pravidla uznávání upraveného článkem 21 odst. 1 nařízení Brusel IIa – „rozhodnutím“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 tohoto nařízení.

Závěry Soudního dvora

Zaprvé Soudní dvůr s odkazem zejména na definice „rozhodnutí“ a „soudu“ uvedené v čl. 2 bodech 1 a 4 nařízení Brusel IIa poukázal na to, že se toto nařízení vztahuje na rozhodnutí o rozvodu vydaná v členském státě ( 3 ) jak na základě soudního, tak mimosoudního řízení, pokud právo členských států přiznává i mimosoudním orgánům příslušnost ve věcech rozvodu. Jakékoli rozhodnutí vydané takovými příslušnými mimosoudními orgány musí být na základě článku 21 nařízení Brusel IIa v zásadě automaticky uznáno v ostatních členských státech.

Pokud jde zadruhé o míru přezkumu, který musí vykonávat orgán příslušný ve věci rozvodu, aby jím vyhotovená listina osvědčující rozvod, zejména v rámci rozvodu na základě dohody, mohla být kvalifikována jako „rozhodnutí“, Soudní dvůr s odkazem na svou judikaturu ( 4 ) v oblasti uznávání rozhodnutí upřesnil, že každý veřejný orgán, který má vydat „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 nařízení Brusel IIa, si musí zachovat kontrolu nad rozhodnutím o rozvodu. Tato podmínka v rámci rozvodů na základě vzájemného souhlasu znamená, že veřejný orgán provede přezkum podmínek rozvodu z hlediska vnitrostátního práva, jakož i existence a platnosti souhlasu manželů s rozvodem.

Soudní dvůr kromě toho uvedl, že tato podmínka byla v zájmu kontinuity stanovena i v nařízení Brusel IIb ( 5 ), kterým bylo přepracováno a k 1. srpnu 2022 zrušeno nařízení Brusel IIa. Z historie vzniku nařízení Brusel IIb totiž vyplývá, že unijní normotvůrce nezamýšlel zavést nová pravidla, nýbrž „vyjasnit“ jednak dosah pravidla již stanoveného v článku 46 nařízení Brusel IIa a týkajícího se veřejných listin a dohod stran, a jednak kritérium, které umožňuje rozlišovat mezi pojmem „rozhodnutí“ na straně jedné a pojmy „veřejná listina“ a „dohoda stran“, tedy kritérium přezkumu ve věci samé.

Jestliže tedy příslušný mimosoudní orgán po přezkumu ve věci samé schválí dohodu o rozvodu, je tato dohoda uznána jako „rozhodnutí“ v souladu s článkem 21 nařízení Brusel IIa a článkem 30 nařízení Brusel IIb. Naproti tomu jiné dohody o rozvodu, které mají závazný právní účinek v členském státě původu, jsou v souladu s článkem 46 nařízení Brusel IIa a článkem 65 nařízení Brusel IIb uznány jako veřejné listiny nebo dohody.

S ohledem na tyto úvahy Soudní dvůr konstatoval, že se v projednávané věci jedná o „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 nařízení Brusel IIa.

Podle italského práva ( 6 ) totiž matrikář musí osobně a dvakrát v rozmezí nejméně 30 dnů získat prohlášení každého z manželů, čímž se ujistí o platnosti a svobodné a vědomé povaze jejich souhlasu s rozvodem. Kromě toho matrikář zkoumá obsah dohody o rozvodu a mimo jiné se ujistí, že se tato dohoda týká pouze zrušení nebo ukončení občanskoprávních účinků manželství a netýká se převodu majetku, že manželé nemají nezletilé děti nebo zletilé děti s omezenou právní subjektivitou, s vážným zdravotním postižením nebo děti ekonomicky závislé. Pokud není splněna jedna nebo více zákonných podmínek stanovených italským právem, není matrikář oprávněn rozhodnout o rozvodu na základě tohoto práva.

( 1 ) – Článek 12 Decreto-legge no 132 – Misure urgenti di degiurisdizionalizzazione ed altri interventi per la definizione dell’arretrato in materia di processo civile (nařízení s mocí zákona č. 132 o neodkladných opatřeních pro mimosoudní řešení a jiné zásahy ke snížení průtahů v občanskoprávním řízení), ze dne 12. září 2014 (GURI č. 212 ze dne 12. září 2014), které bylo s novelami přeměněno na zákon zákonem č. 162 ze dne 10. listopadu 2014 (GURI č. 261 ze dne 10. listopadu 2014) (dále jen „nařízení s mocí zákona č. 132/2014“).

( 2 ) – Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. 2003, L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243, dále jen „nařízení Brusel IIa“).

( 3 ) – Podle čl. 2 bodu 3 nařízení Brusel IIa zahrnuje výraz „členský stát“ všechny členské státy Unie s výjimkou Dánského království.

( 4 ) – Rozsudky ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren (C‑414/92, EU:C:1994:221), a ze dne 20. prosince 2017, Sahyouni (C‑372/16, EU:C:2017:988).

( 5 ) – Nařízení Rady (EU) 2019/1111 ze dne 25. června 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (Úř. věst. 2019, L 178, s. 1, dále jen „nařízení Busel IIb“).

( 6 ) – Článek 12 nařízení s mocí zákona č. 132/2014.