Věc T‑370/19

Španělské království

v.

Evropská komise

Rozsudek Tribunálu (devátého senátu) ze dne 23. září 2020

„Vnější vztahy – Technická spolupráce – Elektronické komunikace – Nařízení (EU) 2018/1971 – Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací – Článek 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 – Účast regulačních orgánů třetích zemí v tomto sdružení – Účast vnitrostátního regulačního orgánu Kosova – Pojem ‚třetí země‘ – Nesprávné právní posouzení“

1. Mezinárodní dohody – Technická spolupráce – Elektronické komunikace – Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací – Účast regulačních orgánů třetích zemí v tomto sdružení – Třetí země – Pojem – Subjekty podléhající mezinárodnímu právu, které mohou mít práva a povinnosti – Kosovo – Zahrnutí

   (Články 212 a 216 až 218 SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady 2018/1971, čl. 35 odst. 2)

   (viz body 28–30, 35, 36)

2. Mezinárodní dohody – Technická spolupráce – Elektronické komunikace – Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací – Účast regulačních orgánů třetích zemí v tomto sdružení – „Dohoda s Unií za tímto účelem“ – Pojem – Dohoda uzavřená mezi Unií a dalším subjektem mezinárodního práva veřejného – Dohoda obsahující ustanovení, která jsou základem spolupráce mezi Unií a dotčenou třetí zemí v oblasti elektronických komunikací – Dohoda o stabilizaci a přidružení mezi Unií a Kosovem – Zahrnutí

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady 2018/1971, čl. 35 odst. 2; dohoda o stabilizaci a přidružení mezi Unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Kosovem na straně druhé, článek 111)

   (viz body 46–48, 53, 54)

3. Mezinárodní dohody – Technická spolupráce – Elektronické komunikace – Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací – Účast regulačních orgánů třetích zemí v tomto sdružení – Pracovní ujednání pro uvedenou účast – Postup stanovení – Požadavek souladu s ustanoveními dohod uzavřených s Unií za účelem této účasti – Pravomoc Komise jednostranně stanovit taková pracovní ujednání

   (Článek 17 SEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady 2018/1971, čl. 35 odst. 2 druhý pododstavec)

   (viz body 70, 72, 76, 77, 79, 81, 82)

Shrnutí

V rozsudku Španělsko v. Komise (T‑370/19) ze dne 23. září 2020 Tribunál zamítl žalobu Španělského království (dále jen „žalobce“) podanou na základě článku 263 SFEU, která zněla na zrušení rozhodnutí Komise, v němž posledně uvedená konstatovala, že se vnitrostátní regulační orgán Kosova může účastnit v orgánech Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (BEREC) a Úřadu BEREC (dále jen „napadené rozhodnutí“) ( 1 ).

Sdružení BEREC zřízené nařízením č. 1211/2009 ( 2 ) bylo pověřeno, aby přispívalo k rozvoji a lepšímu fungování vnitřního trhu sítí a služeb elektronických komunikací. BEREC mělo podle tohoto nařízení vykonávat úkoly nezávisle ve spolupráci s vnitrostátními regulačními orgány (dále jen „VRO“) a Evropskou komisí. Toto nařízení bylo zrušeno nařízením 2018/1971 ( 3 ), který v článku 35 upravuje způsoby spolupráce BEREC se subjekty Unie, třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi. V letech 2001 až 2015 Unie podepsala se zeměmi západního Balkánu dohody o stabilizaci a přidružení (dále jen „DSP“), které obsahují zvláštní ustanovení o spolupráci v oblasti elektronických komunikací. Jde mimo jiné i o dohodu o stabilizaci a přidružení mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Kosovem na straně druhé (dále jen „DSP Kosovo“) ( 4 ). Dne 18. března 2019 přijala Komise šest rozhodnutí, a to včetně napadeného rozhodnutí, o účasti VRO šesti zemí západního Balkánu v BEREC. Tato rozhodnutí byla přijata zejména na základě čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971.

Pokud jde o otázku, zda Komise postupovala v souladu s tímto ustanovením vzhledem k tomu, že Kosovo, které není svrchovaným státem s organizací státní povahy, podle žalobce není „třetí zemí“, Tribunál nejprve uvedl, že tento pojem „třetí země“ není vymezen ani v nařízení 2018/1971, ani v relevantní unijní právní úpravě. Tribunál rovněž poznamenal, že výrazy „třetí země“ i „třetí státy“ jsou použity ve Smlouvě o FEU; první výraz je přitom obsažen v řadě ustanovení, která se týkají otázek souvisejících s vnějšími vztahy. Ustanovení Smlouvy o FEU týkající se „třetích zemí“ podle Tribunálu umožňují uzavírání mezinárodních dohod se subjekty, „které nejsou státy“, a to včetně územních celků, na které se vztahuje flexibilní pojetí pojmu „země“. Tribunál měl v tomto ohledu za to, že pojem „třetí země“ uvedený ve Smlouvě o FEU, jenž označuje subjekty podléhající mezinárodnímu právu, které mohou mít práva a povinnosti, nelze vykládat odlišně, pokud se tento pojem nachází v předpisu sekundárního práva, jako je nařízení 2018/1971. Tribunál dospěl k závěru, že pojem „třetí země“ ve smyslu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971 neodpovídá pojmu „třetí stát“, ale má širší rozsah, který překračuje pouhý rámec svrchovaných států. Kosovo tedy může pod tento pojem „třetí země“ spadat, aniž je dotčen postoj Unie nebo členských států v souvislosti se statusem Kosova coby nezávislého státu.

Žalobce kromě toho tvrdil, že Komise porušila totéž ustanovení proto, že podle jeho názoru pro účely účasti VRO Kosova v BEREC neexistuje „dohoda“ ve smyslu tohoto ustanovení. Žalobce měl zejména za to, že takovou dohodou o účasti v BEREC není DSP Kosovo. Tribunál v tomto ohledu uvedl, že odstavec 2 článku 35 nařízení 2018/1971 podmiňuje účast VRO třetích zemí v orgánech BEREC zaprvé existencí „dohody“ mezi dotčenou třetí zemí a Unií a zadruhé tím, že zmíněná dohoda byla uzavřena „za tímto účelem“. Poté, co Tribunál konstatoval, že první z těchto podmínek je splněna, jelikož DSP Kosovo takovou dohodu coby mezinárodní dohoda uzavřená mezi dvěma subjekty mezinárodního práva veřejného nepochybně může představovat, zabýval se výrazem „za tímto účelem“. V tomto směru zmínil, že tento výraz znamená, že dotčené dohody musí obsahovat ustanovení, která jsou základem spolupráce mezi Unií a dotčenou třetí zemí v předmětné oblasti, tj. v oblasti elektronických komunikací. V projednávané věci měl Tribunál za to, že článek 111 DSP Kosovo, který výslovně poukazuje na „posilování“ spolupráce mezi Unií a Kosovem, s takovou úzkou spoluprací počítá několika způsoby. Tribunál zejména uvedl, že úzké spolupráci zmíněné v článku 111 DSP Kosovo odpovídá především účast s omezenými právy uvedená v čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, která však nepředstavuje „integraci“ VRO Kosova do struktury BEREC. Tribunál dospěl k závěru, že článek 111 DSP Kosovo je dohodou „za tímto účelem“ ve smyslu čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971.

Nakonec žalobce v podstatě tvrdil, že Komise porušila čl. 35 odst. 2 nařízení 2018/1971, jelikož v napadeném rozhodnutí jednostranně stanovila pro účely účasti VRO Kosova v orgánech BEREC „pracovní ujednání“ ve smyslu tohoto ustanovení. Tato závazná pracovní ujednání měla být podle jeho názoru vypracována v samotných dohodách o účasti v BEREC, a když Komise přijala napadené rozhodnutí, jednala bez právního základu. Tribunál zaprvé uvedl, že odkaz na „příslušná ustanovení [...] dohod“ uvedený v tomto ustanovení spolu s výrazem „v souladu“ nasvědčuje tomu, že „pracovní ujednání“ musí být přijata „podle“ ustanovení těchto dohod o účasti. Rozhodl tedy, že z právního hlediska není nutné vyžadovat, aby byla „možnost účasti“ VRO třetí země podmíněna zvláštním povolením uvedeným v mezinárodní dohodě. Pokud jde zadruhé o pravomoci Komise, Tribunál uvedl, že jelikož v nařízení 2018/1971, ani v žádném jiném unijním právním předpise nebyla pravomoc uzavírat pracovní ujednání pro účast VRO třetích zemí výslovně svěřena Úřadu BEREC, ani žádnému jinému orgánu, tuto pravomoc má Komise. Tribunál nakonec konstatoval, že článek 17 SEU, z něhož napadené rozhodnutí především vychází, představuje dostatečný právní základ, přičemž tento závěr nezpochybňuje skutečnost, že tento článek je obecné ustanovení.

Tribunál tudíž dovodil, že Komise měla pravomoc v napadeném rozhodnutí jednostranně stanovit „pracovní ujednání“ pro účast VRO třetích zemí v BEREC uvedená v čl. 35 odst. 2 druhém pododstavci nařízení 2018/1971. Neztotožnil se ani s výtkou učiněnou vůči Komisi, že uvedené rozhodnutí postrádá právní základ.

( 1 ) – Rozhodnutí Komise ze dne 18. března 2019 o účasti národního regulačního orgánu Kosova ve Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (Úř. věst. 2019, C 115, s. 26).

( 2 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1211/2009 ze dne 25. listopadu 2009 o zřízení Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (BEREC) a Úřadu (Úř. věst. 2009, L 337, s. 1).

( 3 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1971 o zřízení Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (BEREC) a Agentury na podporu BEREC (Úřad BEREC), o změně nařízení (EU) 2015/2120 a o zrušení nařízení (ES) č. 1211/2009 (Úř. věst. 2018, L 321, s. 1).

( 4 ) – Úř. věst. 2016, L 71, s. 3.