Věc T‑280/18

(zveřejnění formou výňatků)

ABLV Bank AS

v.

Jednotný výbor pro řešení krizí

 Rozsudek Tribunálu (desátého rozšířeného senátu) ze dne 6. července 2022

„Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Postup řešení krize v případě selhání nebo pravděpodobného selhání subjektu – Rozhodnutí SRB o nepřijetí programu řešení krize – Žaloba na neplatnost – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Právní zájem na podání žaloby – Aktivní legitimace – Částečná přípustnost – Článek 18 nařízení (EU) č. 806/2014 – Pravomoc autora aktu – Právo být vyslechnut – Povinnost uvést odůvodnění – Přiměřenost – Rovné zacházení“

1.      Žaloba na neplatnost – Akty, které lze napadnout žalobou – Pojem – Akty vyvolávající závazné právní účinky – Právo na účinnou soudní ochranu – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o přijetí či nepřijetí programu řešení krize – Zahrnutí

(Článek 263 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, článek 18 a čl. 86 odst. 2)

(viz body 30–36)

2.      Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty, které se jich bezprostředně a osobně dotýkají – Bezprostřední dotčení – Kritéria – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o přijetí či nepřijetí programu řešení krize – Určení případné bezprostřednosti účinků uvedeného rozhodnutí na právní postavení akcionářů úvěrové instituce – Neexistence dotčení práva akcionářů pobírat dividendy a podílet se na řízení této instituce – Neexistence bezprostředního dotčení – Nepřípustnost

(Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU)

(viz body 39, 41–45)

3.      Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty, které se jich bezprostředně a osobně dotýkají – Bezprostřední dotčení – Kritéria – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o přijetí či nepřijetí programu řešení krize – Určení případné bezprostřednosti účinků uvedeného rozhodnutí na právní postavení akcionářů úvěrové instituce – Provedení čistě automatické povahy – Přípustnost

(Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, článek 18)

(viz body 47, 48, 50–52)

4.      Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků – Přijetí programu řešení krize – Podmínky – Podmínka sine qua non pro posouzení selhání nebo pravděpodobného selhání dotčeného subjektu, které provádí Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB) – Posouzení vycházející ze závěrů Evropské centrální banky (ECB) – Přípustnost

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, článek 18)

(viz body 47, 48, 57)

5.      Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Právní zájem na podání žaloby – Podmínky – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o přijetí či nepřijetí programu řešení krize – Posouzení selhání nebo pravděpodobného selhání dotčeného subjektu – Podmínka sine qua non pro zahájení postupu řešení krize – Oprávněný zájem tohoto subjektu na tom, aby nebyl předmětem posouzení vedoucího k závěru, že je v selhání nebo je jeho selhání pravděpodobné – Zahrnutí

(Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, článek 18)

(viz body 54, 57–60)

6.      Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků – Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB) – Příslušnost – Rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí programu řešení krize – Povinnost vydat takové rozhodnutí v návaznosti na posouzení selhání nebo pravděpodobného selhání dotčeného subjektu, které provedla Evropská centrální banka (ECB)

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, čl. 18 odst. 1; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59, čl. 82 odst. 2)

(viz body 81–83)

7.      Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků – Rozhodnutí o nepřijetí programu řešení krize – Podmínky – Posouzení selhání nebo pravděpodobného selhání dotčeného subjektu – Odlišné funkce Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) a Evropské centrální banky (ECB) – Sdílená pravomoc a prioritní, byť ne výhradní, úloha ECB

(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, čl. 18 odst. 1 druhý pododstavec)

(viz body 105, 106, 108)

8.      Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků – Postup řešení krize – Právo být vyslechnut – Rozsah – Postup, který společně postupně vedou Evropská centrální banka (ECB) a Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB) – Komplexní správní postup – Povinnost vyslechnout subjekt dotčený rozhodnutím o přijetí nebo nepřijetí programu řešení krize v každé fázi tohoto postupu každým z těchto dvou orgánů – Neexistence

[Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. a); nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, článek 18]

(viz body 156–163, 165)

Shrnutí

Žalobkyně, společnost ABLV Bank AS, je lotyšská úvěrová instituce a mateřská společnost skupiny ABLV. Společnost ABLV Bank Luxembourg SA je úvěrová instituce se sídlem v Lucembursku a jedna z dceřiných společností skupiny ABLV; žalobkyně je jejím jediným akcionářem. Obě tyto instituce byly kvalifikovány jako „významný subjekt“ a z tohoto důvodu byly podrobeny dohledu ze strany Evropské centrální banky (ECB) v rámci jednotného mechanismu dohledu (SRM)(1).

Dne 13. února 2018 United States Department of the Treasury (ministerstvo financí Spojených států, Spojené státy americké) oznámilo návrh opatření, jehož cílem bylo označit žalobkyni jako instituci představující zvýšené riziko v oblasti praní špinavých peněz. Po tomto oznámení již žalobkyně nebyla schopna provádět platby v dolarech a zaznamenala vlnu výběrů vkladů. ECB tedy pověřila Finanšu un kapitāla tirgus komisija (Komise pro finanční a kapitálové trhy, Lotyšsko) uložením moratoria s cílem umožnit žalobkyni stabilizovat svou situaci. Dne 23. února 2018 dospěla ECB k závěru, že žalobkyně je v selhání nebo je její selhání pravděpodobné. Ve dvou rozhodnutích ze dne 23. února 2018 – kdy jedno se týkalo žalobkyně a druhé společnosti ABLV Luxembourg – Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB), který převzal závěry ECB, nicméně konstatoval, že opatření k řešení krize vůči těmto společnostem není nezbytné ve veřejném zájmu(2).

Tribunál, u něhož byla podána žaloba znějící na neplatnost obou těchto rozhodnutí, se vůbec poprvé vyjádřil k rozhodnutí SRB o nepřijetí programu řešení krize a dospěl k závěru, že je třeba žalobu zčásti zamítnout a zčásti odmítnout.

Závěry Tribunálu

Tribunál se v prvé řadě zabýval námitkami nepřípustnosti žaloby, které vznesl SRB.

S ohledem na judikaturu Soudního dvora(3) měl zaprvé za to, že rozhodnutí, podle něhož vůči určité úvěrové instituci nebudou přijaty nástroje k řešení krize, je napadnutelným aktem. Vzhledem k tomu, že některé z těchto nástrojů mohou žalobkyni umožnit, aby i nadále prováděla část svých činností, vyvolává takové rozhodnutí závazné právní účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobkyně. Tato kvalifikace kromě toho umožňuje dodržení práva na účinnou soudní ochranu.

Tribunál zadruhé odmítl žalobu proti rozhodnutí týkajícímu se společnosti ABLV Luxembourg jako nepřípustnou z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Toto rozhodnutí má totiž bezprostřední účinky pouze na právní postavení svého adresáta, a sice společnosti ABLV Luxembourg. Negativní účinek tohoto rozhodnutí pro žalobkyni má hospodářskou, a nikoliv právní povahu, neboť právo akcionářů pobírat dividendy a podílet se na řízení zůstává nedotčeno.

Pokud jde o rozhodnutí týkající se žalobkyně, Tribunál dospěl k závěru, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby proti tomuto rozhodnutí, jelikož toto rozhodnutí má bezprostřední účinky na její postavení. Závěry SRB opírající se o posouzení, které provedla ECB, podle nichž je žalobkyně v selhání nebo je její selhání pravděpodobné, jsou totiž nezbytným podkladem pro rozhodnutí o nepřijetí opatření k řešení krize. Toto rozhodnutí kromě toho neponechává vnitrostátnímu regulačnímu orgánu pověřenému jeho provedením žádnou posuzovací pravomoc, neboť toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy.

Tribunál zatřetí rozhodl, že žalobkyně má právní zájem na podání žaloby proti tomuto rozhodnutí. Pokud by totiž Tribunál musel dospět k závěru, že je posouzení selhání či pravděpodobného selhání žalobkyně provedené ECB a převzaté výborem SRB nesprávné, postup, který vedl k přijetí takového rozhodnutí, neměl být vůči žalobkyni zahájen. Dotčený subjekt má kromě toho za účelem výkonu bankovních činností oprávněný zájem na tom, aby nebyl předmětem takového posouzení.

Ve druhé řadě Tribunál zamítl všechny žalobní důvody, které žalobkyně uplatnila ve věci samé.

Tribunál zejména zaprvé uvedl, že žalobkyně SRB nesprávně vytýká, že vycházel pouze z posouzení selhání nebo pravděpodobného selhání, které provedla ECB, a zároveň sám neprovedl vlastní přezkum. V této souvislosti Tribunál připomněl, že SRB zajisté není tímto posouzením provedeným ECB vázán a nic nenasvědčuje tomu, že by byl v tomto ohledu zbaven posuzovací pravomoci. Nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí(4) však přiznává ECB prioritní, byť ne výhradní, úlohu, neboť vzhledem k její odborné kompetenci, kterou má coby orgán dohledu, má k provedení takového posouzení nejlepší předpoklady.

Tribunál zadruhé poznamenal, že závěry ECB, s nimiž se SRB ztotožnil, a sice závěry týkající se vyrovnávací kapacity, kterou měla mít žalobkyně k dispozici, a posouzení jejího selhání nebo pravděpodobného selhání, nejsou stiženy zjevným pochybením. Tribunál měl za to, že ECB mohla za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávaného případu, které se vyznačují hromadnými výběry vkladů v důsledku narušení vztahu důvěry mezi dotčenou úvěrovou institucí a jejími zákazníky, přiznat menší význam poměru krytí a kapitalizaci žalobkyně, a vycházet zejména z okamžité dostupnosti likvidních prostředků. Dospěl tudíž k závěru, že s ohledem na prostor pro uvážení, který SRB má, se tento výbor nedopustil zjevně nesprávného posouzení, když konstatoval, že je žalobkyně v selhání nebo je její selhání pravděpodobné.

Tribunál měl zatřetí za to, že se SRB nedopustil nesprávného právního posouzení, když vycházel z posouzení selhání nebo pravděpodobného selhání žalobkyně, které provedla ECB, za účelem přezkumu, že neexistuje přiměřená vyhlídka na to, že by selhání žalobkyně v přiměřené lhůtě mohla zabránit alternativní opatření. Ačkoli se zkoumání takových opatření od uvedeného posouzení liší, Tribunál konstatoval, že v projednávaném případě ECB zmíněné zkoumání provedla v rámci tohoto posouzení.

Tribunál začtvrté vyloučil, že by došlo k porušení práva žalobkyně být vyslechnuta. Rozhodl totiž, že s ohledem na povahu dotčeného komplexního správního postupu, který společně postupně vedou ECB a SRB, není vyžadováno, aby byl dotčený subjekt vyslechnut v každé fázi tohoto postupu každým z těchto dvou orgánů zvlášť. V projednávané věci přitom žalobkyni několikrát vyslechla ECB – bylo jí tedy umožněno se vyjádřit, takže SRB byl při přijímání rozhodnutí, v němž se ztotožnil se závěry ECB, s argumenty žalobkyně v plném rozsahu seznámen.

1      Podle nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi (Úř. věst. 2013, L 287, s. 63).

2–      Ve smyslu článku 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1, dále jen „nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí“).

3–      Rozsudek ze dne 6. května 2021, ABLV Bank a další v. ECB (C‑551/19 P a C‑552/19 P, EU:C:2021:369).

4–      Článek 18 odst. 1 druhý pododstavec nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí.