Věc C‑236/18

GRDF SA

v.

Eni Gas & Power France SA a další

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour de cassation (Kasační soud, Francie)]

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 19. prosince 2019

„Řízení o předběžné otázce – Společná pravidla pro vnitřní trh se zemním plynem – Směrnice 2009/73/ES – Článek 41 odst. 11 – Řešení sporů týkajících se povinností uložených provozovateli soustavy – Časové účinky rozhodnutí orgánu pro řešení sporů – Právní jistota – Legitimní očekávání“

1. Sbližování právních předpisů – Opatření pro sbližování – Společná pravidla pro vnitřní trh se zemním plynem – Směrnice 2009/73 – Rozsah působnosti – Podmínky přístupu k soustavě uložené dodavatelům zemního plynu provozovatelem distribuční soustavy – Smluvní ujednání, které ukládá dodavatelům povinnost nést riziko nedoplatků v souvislosti s částkami, které jsou povinni platit koneční spotřebitelé na základě sazeb za distribuci – Zahrnutí

   [Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/73, čl. 32 odst. 1, čl. 41 odst. 1 písm. a) a b), čl. 41 odst. 10 a 11]

   (viz body 23–26)

2. Sbližování právních předpisů – Opatření pro sbližování – Společná pravidla pro vnitřní trh se zemním plynem – Směrnice 2009/73 – Povinnosti a pravomoci regulačního orgánu – Smlouvy o přepravě plynu mezi provozovatelem distribuční soustavy a dodavateli – Smluvní ujednání, které ukládá dodavatelům povinnost nést riziko nedoplatků v souvislosti s částkami, které jsou povinni platit koneční spotřebitelé na základě sazeb za distribuci – Povinnosti uložené provozovateli distribuční soustavy – Systém přístupu k soustavě založený na zveřejněných sazbách uplatňovaných objektivně a bez diskriminace mezi uživateli soustavy – Regulační orgán, který jedná jako orgán pro řešení sporů – Rozhodnutí regulačního orgánu ukládající povinnost upravit smlouvu tak, aby byla po celou dobu trvání smluvní doby v souladu se směrnicí – Přípustnost – Porušení zásady právní jistoty a zásady ochrany legitimního očekávání – Neexistence

   [Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/55, čl. 33 odst. 1 a 2009/73, body 4, 6, 25 a 40 odůvodnění a článek 1, čl. 32 odst. 1, čl. 41 odst. 1 písm. b), čl. 41 odst. 10 a 11]

   (viz body 29–52 a výrok)

Shrnutí

Soudní dvůr rozhoduje o časové působnosti rozhodnutí vydaných vnitrostátními regulačními orgány v rámci jejich povinnosti řešit spory na trhu se zemním plynem

V rozsudku GRDF (C‑236/18), vydaném dne 19. prosince 2019, Soudní dvůr rozhodl o časovém dosahu rozhodovací pravomoci, kterou vnitrostátním regulačním orgánům v rámci jejich povinnosti řešit spory na trhu se zemním plynem přiznává čl. 41 odst. 11 směrnice 2009/73 o vnitřním trhu se zemním plynem ( 1 ).

Tato věc má svůj původ ve sporu mezi dvěma dodavateli zemního plynu na straně jedné a společností GRDF, provozovatelem distribuční soustavy zemního plynu ve Francii, na straně druhé a týká se platnosti ustanovení, které je uvedeno v jejich smlouvách o přepravě zemního plynu prostřednictvím distribuční soustavy, které byly uzavřeny v letech 2005 a 2008. Podle těchto ustanovení byli dodavatelé povinni v rámci smluv uzavřených s konečnými spotřebiteli vybírat částky splatné na základě sazeb za poskytování distribučních služeb společností GRDF a následně je vyplácet této společnosti, a to i v případě, že je koneční spotřebitelé nezaplatili. V roce 2014 rozhodnutí orgánu pro řešení sporů zřízeného u Commission de régulation de l’énergie (Komise pro regulaci energetiky, dále jen „CRE“) konstatovalo, že smlouvy nebyly v souladu se směrnicí, a to ode dne jejich uzavření. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí bylo v odvolacím stupni potvrzeno, GRDF se obrátila na Cour de cassation (Kasační soud, Francie), který se rozhodl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za účelem určení, zda směrnice 2009/73 brání tomu, aby rozhodnutí regulačního orgánu vyvolávalo účinky před vznikem sporu mezi účastníky řízení.

Soudní dvůr potvrdil, že má pravomoc na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpovědět, neboť tato žádost vychází z předpokladu, podle něhož povinnost, kterou provozovatel soustavy uložil dodavatelům plynu a která představuje podmínku pro přístup k soustavě, představuje praktiku, která je neslučitelná s ustanoveními směrnice 2009/73.

Ve věci samé Soudní dvůr rozhodl, že uvedená směrnice nebrání tomu, aby regulační orgán, který jedná jako orgán pro řešení sporů, vydal rozhodnutí, které provozovateli soustavy ukládá upravit smlouvu o přepravě zemního plynu, kterou uzavřel s dodatelem tak, aby byla v souladu s unijním právem po celou dobu trvání smluvní doby, a tedy i během doby, která předcházela vzniku sporu mezi účastníky řízení. V této souvislosti Soudní dvůr nejprve uvedl, že čl. 41 odst. 11 směrnice 2009/73 neupřesňuje, jaké jsou časové účinky rozhodnutí přijatých regulačním orgánem, který jedná jako orgán pro řešení sporů. Při následném výkladu uvedeného ustanovení s ohledem na cíl a kontext směrnice 2009/73 Soudní dvůr uvedl, že podle čl. 41 odst. 1 písm. b) směrnice 2009/73 je povinností regulačního orgánu zajistit, aby provozovatelé soustavy plnili své povinnosti, mezi které patří povinnost uplatňovat systém pro přístup třetích osob k distribuční soustavě objektivně a bez diskriminace mezi uživateli soustavy. To znamená, že členské státy mají povinnost zajistit, aby regulační orgány měly podle čl. 41 odst. 10 směrnice 2009/73 pravomoc přijímat závazná rozhodnutí vůči plynárenským podnikům, kterými jim uloží povinnost, aby v případě potřeby změnily podmínky připojení a přístupu k soustavě včetně sazeb tak, aby byly přiměřené a používaly se nediskriminačním způsobem. Omezení časové působnosti rozhodnutí regulačního orgánu, který jedná jako orgán pro řešení sporů, na dobu po vzniku sporu mezi účastníky řízení by přitom bylo v rozporu s cíli směrnice 2009/73 a ohrozilo by to její užitečný účinek.

Soudní dvůr dále rozhodl, že tento výklad čl. 41 odst. 11 směrnice 2009/73 není zpochybněn ani zásadou právní jistoty, ani zásadou ochrany legitimního očekávání. Vnitrostátnímu soudu sice může být výjimečně povoleno, aby za podmínek stanovených Soudním dvorem zachoval některé účinky zrušeného vnitrostátního aktu, předkládající soud však v této věci neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly prokázat specifická rizika právní nejistoty. Dále, jakkoli společnost GRDF tvrdila, že dotčené smlouvy o přepravě byly dojednány pod záštitnou a kontrolou CRE, neprokázala, že jí posledně uvedená poskytla konkrétní ujištění, pokud jde o soulad sporného ujednání, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

( 1 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/73/ES ze dne 13. července 2009 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem a o zrušení směrnice 2003/55/ES (Úř. věst. 2009, L 211, s. 94).