Spojené věci C‑142/17 a C‑143/17

Manuela Maturi a další

proti

Fondazione Teatro dell’Opera di Roma,

Fondazione Teatro dell’Opera di Roma

proti

Manuele Maturi a dalším

a

Catia Passeri

proti

Fondazione Teatro dell’Opera di Roma

(žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Corte suprema di cassazione)

„Řízení o předběžné otázce – Článek 99 jednacího řádu Soudního dvora – Sociální politika – Rovné zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání – Směrnice 2006/54/ES – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví dočasnou možnost pracovníků divadel, jež dosáhli důchodového věku, pokračovat ve výkonu svého zaměstnání do věku, který byl předtím stanoven pro vznik nároku na důchod, a sice 47 let pro ženy a 52 let pro muže“

Shrnutí – usnesení Soudního dvora (desátého senátu) ze dne 7. února 2018

Sociální politika – Pracovníci a pracovnice – Přístup k zaměstnání a pracovní podmínky – Rovné zacházení – Směrnice 2006/54 – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví dočasnou možnost pracovníků divadel, jež dosáhli důchodového věku, pokračovat ve výkonu svého zaměstnání do věku, který byl předtím stanoven pro vznik nároku na důchod – Stanovení věkové hranice pro tento nárok na důchod v rozdílné výši podle pohlaví – Přímá diskriminace na základě pohlaví – Nepřípustnost

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54, čl. 2 odst. 1 písm. b) a čl. 14 odst. 1 písm. c)]

Článek 14 odst. 1 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání musí být vykládán v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava obsažená v čl. 3 odst. 7 nařízení s mocí zákona č. 64 ze dne 30. dubna 2010 přeměněném na zákon č. 100 ze dne 29. června 2010 ve znění účinném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení, podle níž pracovníci zaměstnaní jako tanečníci, kteří dosáhli věku pro odchod do důchodu stanoveného v této právní úpravě na 45 let pro ženy i pro muže, mají možnost v přechodném období dvou let učinit volbu, která jim umožňuje pokračovat ve výkonu jejich zaměstnání až do dosažení věkové hranice, do které mohly setrvat v zaměstnání, jež byla stanovena v právní úpravě, která platila předtím, a sice 47 let pro ženy a 52 let pro muže, zavádí přímou diskriminaci na základě pohlaví, kterou tato směrnice zakazuje.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že směrnice 2006/54 rozlišuje mezi přímými a takzvanými „nepřímými“ diskriminacemi na základě pohlaví v tom smyslu, že přímá diskriminace nemůže být odůvodněna legitimním cílem. Naproti tomu podle čl. 2 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice se mohou ustanovení, kritéria nebo zvyklosti, jež jsou s to vést k nepřímé diskriminaci, vyhnout označení za diskriminaci za podmínky, že jsou „objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné“ (rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, Kleist, C‑356/09, EU:C:2010:703, bod 41).

Takové rozdílné zacházení, jako je zacházení, o které se jedná ve věcech v původním řízení, nemůže být tudíž odůvodněno snahou nevystavit dotčené pracovníky náhlé změně v úzkém smyslu předchozího režimu setrvání v zaměstnání.

(viz body 38–40 a výrok)