Věc C‑517/17

Milkiyas Addis

v.

Bundesrepublik Deutschland

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud)]

Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 16. července 2020

„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Azylová politika – Společná řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32/EU – Články 14 a 34 – Povinnost poskytnout žadateli o mezinárodní ochranu příležitost k osobnímu pohovoru před přijetím rozhodnutí o nepřípustnosti – Porušení povinnosti během řízení v prvním stupni – Důsledky“

1. Základní práva – Zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu – Rozsah – Systematické nedostatky po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany v členském státě z důvodu životních podmínek osob požívajících uvedené ochrany – Zákaz odmítnutí žádosti o azyl jako nepřípustné z důvodu předchozího přiznání postavení uprchlíka v tomto členském státě pro ostatní členské státy – Podmínky – Posouzení existence uvedených nedostatků – Kritéria – Nutnost existence situace krajní hmotné nouze

   [Listina základních práv Evropské unie, článek 4; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, čl. 33 odst. 2 písm. a)]

   (viz body 47–49)

2. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu – Žádost, kterou mohou členské státy považovat za nepřípustnou – Důvod – Předchozí přiznání mezinárodní ochrany jiným členským státem – Povinnost poskytnout příležitost k osobnímu pohovoru před přijetím rozhodnutí o nepřípustnosti – Porušení – Důsledky – Použití vnitrostátního práva – Omezení – Respektování zásady rovnocennosti a zásady efektivity

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, body 16, 18, 22, 29 a 32 odůvodnění a články 4, 14, čl. 15 odst. 2 a 3, čl. 33 odst. 2 a článek 34)

   (viz body 54–66)

3. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu – Žádost, kterou mohou členské státy považovat za nepřípustnou – Důvod – Předchozí přiznání mezinárodní ochrany jiným členským státem – Povinnost poskytnout příležitost k osobnímu pohovoru před přijetím rozhodnutí o nepřípustnosti – Porušení – Důsledky – Zrušení uvedeného rozhodnutí a vrácení věci rozhodujícímu orgánu – Absence – Nepřípustnost – Výjimka

   [Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, články 14, čl. 33 odst. 2 písm. a) a článek 34]

   (viz body 43–46, 51, 67, 68, 70, 71 a výrok)

Shrnutí

V rozsudku Addis (C‑517/17), vydaném dne 16. července 2020, Soudní dvůr rozhodl, že články 14 a 34 směrnice 2013/32 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany ( 1 ) (dále jen „směrnice o řízeních“) brání právní úpravě, podle níž porušení povinnosti poskytnout žadateli o mezinárodní ochranu příležitost k osobnímu pohovoru před přijetím rozhodnutí o nepřípustnosti z důvodu, že mu jiný členský stát již přiznal mezinárodní ochranu ( 2 ), nevede ke zrušení tohoto rozhodnutí a k vrácení věci příslušnému rozhodujícímu orgánu. Podle Soudního dvora je tomu jinak pouze tehdy, pokud má žadatel v rámci řízení o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí možnost uvést osobně všechny své argumenty proti uvedenému rozhodnutí na jednání, které splňuje použitelné základní podmínky a záruky stanovené v článku 15 uvedené směrnice, a pokud tyto argumenty nemohou toto rozhodnutí změnit.

V září 2011 žalobce v původním řízení, který prohlásil, že je státním příslušníkem Eritreje, vstoupil na území Německa a požádal zde o přiznání postavení uprchlíka. Vzhledem k tomu, že identifikace z databáze digitálních otisků prstů nebyla nejprve úspěšná z důvodu znetvoření jeho prstů, až v lednu 2013 vyšlo najevo, že žalobce v původním řízení již dříve získal postavení uprchlíka v Itálii. Rozhodnutím ze dne 18. února 2013 Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, Německo, dále jen „Úřad“) odmítl žádost žalobce v původním řízení o azyl jako nepřípustnou a dále nařídil jeho vrácení na italskou hranici. Žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí byla v řízení v prvním stupni zamítnuta. V odvolacím řízení však bylo opatření o vrácení na italskou hranici zrušeno, jelikož nebylo prokázáno, že Italská republika byla stále ochotna přijmout žalobce zpět poté, co dne 5. února 2015 uplynula doba platnosti jeho povolení k pobytu a cestovního dokladu vydaných italskými orgány. Ve zbývající části bylo odvolání zamítnuto. Žalobce v původním řízení podal proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo), v němž zejména tvrdil, že Úřad před přijetím rozhodnutí ze dne 18. února 2013 nemohl upustit od osobního pohovoru.

Soudní dvůr nejprve upřesnil, že směrnice o řízeních jednoznačně stanoví povinnost poskytnout žadateli o mezinárodní ochranu příležitost k osobnímu pohovoru před rozhodnutím o jeho žádosti a že tato povinnost platí jak pro rozhodnutí o přípustnosti, tak pro rozhodnutí ve věci samé.

Soudní dvůr uvedl, že v případě, že rozhodující orgán zamýšlí považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou z důvodu, že mezinárodní ochrana již byla přiznána jiným členským státem, má osobní pohovor o přípustnosti žádosti za cíl především poskytnout žadateli možnost uvést všechny skutečnosti, které charakterizují jeho osobní situaci. Toto umožní tomuto orgánu posoudit specifickou situaci žadatele, jakož i stupeň jeho zranitelnosti, a vyloučit, že tento žadatel bude v případě přemístění do tohoto jiného členského státu vystaven vážné hrozbě, že bude podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

Soudní dvůr v této souvislosti připomněl, že mají-li orgány členského státu k dispozici důkazy, které předložil žadatel za účelem prokázání takové hrozby v členském státě, který již poskytl mezinárodní ochranu, jsou tyto orgány povinny na základě objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů a s ohledem na standard ochrany základních práv zaručený unijním právem posoudit existenci systémových či celoplošných nedostatků nebo nedostatků týkajících se určitých skupin osob. Kromě toho nelze zcela vyloučit, že žadatel o mezinárodní ochranu může prokázat existenci zvláštních výjimečných okolností, které by znamenaly, že by jej vrácení do členského státu, který mu již poskytl mezinárodní ochranu, vystavilo z důvodu jeho zvláštní zranitelnosti hrozbě zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny.

Soudní dvůr dále uvedl, že výjimka z pravidla, podle kterého se s žadatelem vede osobní pohovor ohledně přípustnosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu, může být stanovena pouze v případě pozdější žádosti a že se na tento případ tato situace nevztahuje.

Konečně, pokud jde o právní důsledky porušení dotčené povinnosti osobního pohovoru, Soudní dvůr konstatoval, že vzhledem k tomu, že „směrnice o řízeních“ tyto právní důsledky výslovně neupravuje, jsou tyto důsledky upraveny vnitrostátním právem za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr neměl k dispozici žádné informace, které by mohly vzbuzovat pochyby ohledně souladu takové vnitrostátní úpravy, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, se zásadou rovnocennosti, zdůraznil zásadní význam, který unijní normotvůrce přiznává osobnímu pohovoru pro azylové řízení, a to již v řízení v prvním stupni před rozhodujícím orgánem, pokud jde o zásadu efektivity. Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že unijní zákonodárce připisuje zásadní význam nejen provedení takového pohovoru, ale rovněž podmínkám, za nichž musí být tento pohovor proveden, aby bylo zajištěno, že každý žadatel má v závislosti na svém pohlaví a své zvláštní situaci nárok na odpovídající procesní záruky.

Soudní dvůr rozhodl, že za těchto podmínek by bylo neslučitelné s užitečným účinkem směrnice o řízeních, aby soud rozhodující o opravném prostředku mohl potvrdit rozhodnutí, které bylo přijato rozhodujícím orgánem v rozporu s povinností poskytnout žadateli příležitost k osobnímu pohovoru o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, aniž by sám vyslechl žadatele v souladu se základními podmínkami a zárukami použitelnými v projednávané věci. Bez takového slyšení by totiž nebylo v žádné fázi azylového řízení zaručeno právo žadatele na osobní pohovor za podmínek, které zajistí odpovídající důvěrnost a které mu umožní předložit v úplnosti důvody jeho žádosti.

Soudní dvůr upřesnil, že nevyslechnutí žadatele nemůže být zhojeno ani tím, že žadatel má možnost v rámci žaloby písemně uvést skutečnosti zpochybňující platnost rozhodnutí o nepřípustnosti přijatého na základě jeho žádosti o ochranu, ani povinností rozhodujícího orgánu a soudu, jemuž byla žaloba předložena, přezkoumat z úřední povinnosti všechny relevantní skutečnosti. Soudní dvůr uvedl, že je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda v rámci původního řízení bylo nebo ještě může být žalobci v původním řízení umožněno, aby byl vyslechnut za plného dodržení základních podmínek a záruk použitelných ve věci v původním řízení, aby mu bylo umožněno osobně vysvětlit své stanovisko v jazyce, který ovládá.

( 1 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).

( 2 ) – Článek 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32.