Věc C‑219/17

Silvio Berlusconi
a
Finanziaria d’investimento Fininvest SpA (Fininvest)

v.

Banca d’Italia
a
Istituto per la Vigilanza Sulle Assicurazioni (IVASS)

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Consiglio di Stato (státní rada, Itálie)]

„Řízení o předběžné otázce – Sbližování právních předpisů – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi – Nabytí kvalifikované účasti v úvěrové instituci – Postup upravený směrnicí 2013/36/EU, jakož i nařízeními (EU) č. 1024/2013 a č. 468/2014 – Složené správní řízení – Výlučná rozhodovací pravomoc Evropské centrální banky (ECB) – Žaloba podaná proti přípravným aktům přijatým vnitrostátním příslušným orgánem – Tvrzení o porušení překážky věci rozsouzené založené vnitrostátním rozhodnutím“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 19. prosince 2018

1. Žaloba na neplatnost – Pravomoc unijního soudu – Přezkum legality vnitrostátního aktu, který je součástí složeného správního řízení – Zohlednění prostoru pro uvážení unijního orgánu při přijímání unijního aktu, který vyplývá z procesu

   (Článek 263 SFEU)

2. Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Dohled nad finančním sektorem v Unii – Jednotný mechanismus dohledu – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi – Nabytí kvalifikované účasti v úvěrové instituci – Posouzení vnitrostátními orgány – Rozhodnutí Evropské centrální banky přijaté na základě národního návrhu – Pravomoc vnitrostátního soudu k přezkumu legality návrhu – Neexistence – Dovolávání se tvrzeného porušení překážky věci rozsouzené založené rozhodnutím vnitrostátního soudu – Neexistence vlivu

   (Článek 263 SFEU, nařízení Rady č. 1024/2013, článek 15, nařízení Evropské centrální banky č. 468/2014, články 85 až 87, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36, články 22 a 23)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 43–46)

2.  Článek 263 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soudy vykonávaly přezkum legality aktů o zahájení řízení, přípravných aktů nebo nezávazného návrhu, jež přijaly vnitrostátní příslušné orgány v rámci postupu upraveného v článcích 22 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky, o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES, v čl. 4 odst. 1 písm. c) a článku 15 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi, jakož i v článcích 85 až 87 nařízení Evropské centrální banky (EU) č. 468/2014 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu (nařízení o rámci jednotného mechanismu dohledu). V tomto ohledu je irelevantní, že k vnitrostátnímu soudu byla podána zvláštní žaloba na neplatnost pro tvrzené porušení překážky věci rozsouzené založené rozhodnutím vnitrostátního soudu.

   V této souvislosti je třeba zdůraznit, že rozhodne-li se unijní normotvůrce pro správní postup, v rámci něhož mají vnitrostátní orgány přijímat přípravné akty pro konečné rozhodnutí unijního orgánu, jež vyvolává právní účinky a může nepříznivě zasáhnout do právního postavení dotyčného, má v úmyslu zavést zvláštní mechanismus spolupráce mezi tímto orgánem a těmito vnitrostátními orgány spočívající na výlučné rozhodovací pravomoci unijního orgánu. Nezbytným předpokladem účinnosti takového rozhodovacího procesu je přitom jednotný soudní přezkum, který vykonávají pouze unijní soudy až po přijetí rozhodnutí unijního orgánu, kterým se končí správní řízení, tedy rozhodnutí, které jako jediné může vyvolávat závazné právní účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem změní jeho právní postavení.

   Je tudíž třeba dovodit, že jedině unijní soud má pravomoc incidenčně posoudit, zda je legalita rozhodnutí ECB ze dne 25. října 2016 dotčena případnými vadami, kterými je stižena legalita přípravných aktů pro toto rozhodnutí přijatých Italskou centrální bankou. Tato pravomoc vylučuje jakoukoli vnitrostátní soudní pravomoc ve vztahu k uvedeným aktům, a není v tomto ohledu relevantní, že k vnitrostátnímu soudu byla podána taková žaloba, jako je azione di ottemperanza. K posledně zmíněnému je třeba poznamenat – jak uvedla Komise – že výlučná pravomoc ECB k vyjádření souhlasu či nesouhlasu s nabytím kvalifikované účasti v úvěrové instituci a s tím související výlučná pravomoc unijních soudů k přezkumu platnosti takového rozhodnutí a incidenčně k posouzení, zda jsou vnitrostátní přípravné akty stiženy vadami, jimiž může být dotčena platnost rozhodnutí ECB, brání tomu, aby vnitrostátní soud mohl rozhodovat o žalobě, jež směřuje ke zpochybnění souladu takového aktu s vnitrostátním ustanovením týkajícím se zásady překážky věci pravomocně rozsouzené (obdobně viz rozsudek ze dne 18. července 2007, Lucchini,C‑119/05, EU:C:2007:434, body 62 a 63).

   (viz body 48, 49, 57–59 a výrok)