Věc C‑176/17

Profi Credit Polska S. A. w Bielsku Białej

proti

Mariuszovi Wawrzosekovi

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sąd Rejonowy w Siemianowicach Śląskich I Wydział Cywilny (okresní soud v Siemianowicach Śląskich, občanskoprávní senát I)]

„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Směrnice 93/13/ES – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 2008/48/ES – Řízení o vydání platebního rozkazu na základě vlastní směnky, která zajišťuje závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 13. září 2018

1. Ochrana spotřebitele – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Povinnost vnitrostátního soudu přezkoumat z úřední povinnosti zneužívající povahu ujednání, jež je uvedeno ve smlouvě, kterou posuzuje – Rozsah – Meze – Nepoužitelnost v případě, že chybí informace o právním a skutkovém stavu, které jsou nezbytné pro jeho přezkum

   (Směrnice Rady 93/13, čl. 7 odst. 1)

2. Ochrana spotřebitele – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Prostředky určené k zabránění užívání zneužívajících ujednání – Existence procesních podmínek umožňujících účinný přezkum vnitrostátním soudem – Kritéria pro posouzení

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 47; směrnice Rady 93/13, čl. 7 odst. 1)

3. Ochrana spotřebitele – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Prostředky určené k zabránění užívání zneužívajících ujednání – Řízení o vydání platebního rozkazu na základě vlastní směnky, která zajišťuje závazky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru – Nezbytnost existence procesních podmínek umožňujících zajistit dodržování práv spotřebitele

   (Směrnice Rady 93/13, čl. 7 odst. 1)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 42, 44)

2.  Pokud jde o právo na účinnou právní ochranu, je třeba uvést, že povinnost vyplývající z čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 stanovit procesní podmínky, které umožňují zajistit dodržování práv, jež vyplývají jednotlivcům ze směrnice 93/13 a chrání je před používáním zneužívajících ujednání, zahrnuje požadavek na účinnou právní ochranu, zakotvený rovněž v článku 47 Listiny základních práv. Právo na účinnou právní ochranu musí platit jak při určení soudů příslušných k rozhodování o žalobách založených na unijním právu, tak při stanovení procesních podmínek souvisejících s takovými žalobami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2018, Sziber, C‑483/16, EU:C:2018:367, bod 49 a citovaná judikatura).

   Jak uvedla generální advokátka v bodě 77 svého stanoviska a jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, pro účely určení, zda takové řízení, jako je to, o které se jedná ve věci v původním řízení, porušuje právo na účinnou právní ochranu, musí předkládající soud určit, zda podmínky řízení o odporu stanovené vnitrostátním právem nevyvolávají nezanedbatelné riziko, že dotčení spotřebitelé požadovaný odpor nepodají (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, bod 54; ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 58 a ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC, C‑49/14, EU:C:2016:98, bod 52). Bez účinného přezkumu případné zneužívající povahy ustanovení dotyčné smlouvy totiž nelze zaručit dodržování práv přiznaných směrnicí 93/13 (rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Banco Santander, C‑598/15, EU:C:2017:945, bod 46 a citovaná judikatura).

   Mezi přiměřené a účinné prostředky, které mají spotřebitelům zaručit účinnou právní ochranu, musí patřit možnost podat žalobu nebo odpor za přiměřených procesních podmínek, aby výkon práv spotřebitelů nepodléhal podmínkám, zejména pokud jde o lhůty či poplatky, které nadměrně ztěžují nebo v praxi znemožňují výkon práv zaručených směrnicí 93/13 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‑377/14, EU:C:2016:283, bod 46 a citovaná judikatura).

   (viz body 59, 61–63)

3.  Článek 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která umožňuje vydat platební rozkaz na základě vlastní směnky splňující všechny náležitosti, kterou je zajištěna pohledávka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, pokud soud, který rozhoduje o návrhu na vydání platebního rozkazu, nemá pravomoc provést přezkum případné zneužívající povahy ustanovení této smlouvy, a pokud podmínky uplatnění práva podat proti takovémuto rozkazu odpor neumožňují zajistit dodržování práv, která spotřebiteli přiznává tato směrnice.

   V této souvislosti je nutno připomenout, že existuje nezanedbatelné riziko, že dotyční spotřebitelé nepodají požadovaný odpor buď z důvodu obzvláště krátké lhůty, která je v této souvislosti stanovena, nebo proto, že je od obrany mohou odradit náklady na soudní žalobu, které vzniknou v poměru k částce sporného dluhu, nebo proto, že neznají či si neuvědomují rozsah svých práv, či konečně z důvodu, že návrh na vydání platebního rozkazu podaný prodávajícím nebo poskytovatelem má omezený obsah a spotřebitelé tak disponují neúplnými informacemi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC, C‑49/14, EU:C:2016:98, bod 52 a citovaná judikatura, jakož i usnesení ze dne 21. června 2016, Aktiv Kapital Portfolio, C‑122/14, nezveřejněné, EU:C:2016:486, bod 37). Z toho vyplývá, že takové procesní požadavky, jako jsou ty, o které se jedná ve věci v původním řízení, v rozsahu, v němž vyžadují, aby spotřebitel ve lhůtě dvou týdnů od doručení platebního rozkazu uvedl skutečnosti a předložil důkazy umožňující soudu provést toto posouzení, a které ho penalizují způsobem, jímž se vypočítávají soudní poplatky, vyvolávají takovéto riziko.

   (viz body 69–71 a výrok)