Věc C‑120/17

Administratīvā rajona tiesa

proti

Ministru kabinets

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Latvijas Republikas Satversmes tiesa (Ústavní soud, Lotyšsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Zemědělství – Podpora pro rozvoj venkova – Nařízení (ES) č. 1257/1999 – Články 10 až 12 – Podpora při předčasném odchodu do důchodu – Vnitrostátní právní předpisy, které stanoví přechod podpory při předčasném odchodu do důchodu na základě dědění – Právní předpisy schválené Evropskou komisí – Následná změna stanoviska – Ochrana legitimního očekávání“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 7. srpna 2018

1. Zemědělství – Společná zemědělská politika – Financování z EZOZF – Podpora pro rozvoj venkova – Mechanismus podpory z titulu předčasného odchodu do důchodu – Nařízení č. 1257/1999 – Vnitrostátní právní úprava umožňující dědický přechod podpory při předčasném odchodu do důchodu – Nepřípustnost

   (Nařízení Rady č. 1257/1999, články 10 až 12)

2. Zemědělství – Společná zemědělská politika – Financování z EZOZF – Podpora pro rozvoj venkova – Mechanismus podpory z titulu předčasného odchodu do důchodu – Nařízení č. 1257/1999 – Vnitrostátní právní úprava umožňující dědický přechod podpory při předčasném odchodu do důchodu – Právní úprava schválená Komisí – Ochrana legitimního očekávání

   (Nařízení Rady č. 1257/1999)

1.  Články 10 až 12 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členské státy v rámci provádění těchto článků přijaly opatření umožňující dědický přechod takové podpory při předčasném odchodu do důchodu, jako je podpora dotčená v původním řízení.

   Zaprvé článek 11 uvedeného nařízení tak ve svém odstavci 1 uvádí podmínky, které jsou všechny spojeny s osobou převodce zemědělského podniku.

   Zadruhé čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1257/1999 sice stanoví maximální dobu patnácti let pro vyplácení podpory při předčasném odchodu do důchodu, avšak současně uvádí i druhé časové omezení, a sice že vyplácení nepokračuje po dosažení věku 75 let převodce. Dané ustanovení tak nelze vykládat tak, že by zakládalo bezpodmínečný nárok na vyplácení podpory po dobu patnácti let. Nejen že totiž zdůrazňuje dočasnost podpory, ale a fortiori z něj vyplývá, že úmrtí převodce zemědělského podniku ukončí její vyplácení.

   Zatřetí rovněž účel nařízení č. 1257/1999 směřuje k závěru, že podpora při předčasném odchodu do důchodu nemůže být předmětem dědického přechodu.

   Předně je totiž třeba uvést, že čl. 10 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví několik cílů opatření podpory při předčasném odchodu do důchodu, a sice poskytnutí příjmu starším zemědělcům, kteří se rozhodnou, že ukončí zemědělskou činnost, podporu nahrazování těchto zemědělců zemědělci schopnými případně posílit hospodářskou životaschopnost zbývajících zemědělských podniků a převedení zemědělské půdy na nezemědělské využití, pokud nelze provádět zemědělskou činnost uspokojivým způsobem za podmínek hospodářské životaschopnosti.

   Soudní dvůr z existence těchto různých cílů dále vyvodil, že unijní normotvůrce chtěl podpořit předčasné odchody do důchodu v odvětví zemědělství s cílem zlepšit životaschopnost zemědělských podniků a zavést ekonomické pobídky pro starší zemědělce, aby svou činnost ukončili dříve a za okolností, za nichž by tak jinak neučinili, přičemž příplatek ke starobnímu důchodu nebo dodatečný příjem jsou pouze jedním z důsledků uplatňování nařízení č. 1257/1999 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. července 2016, Polsko v. Komise, C‑210/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:529, bod 39).

   Z toho vyplývá, že podpora při předčasném odchodu do důchodu je převodci zemědělského podniku poskytnuta za podmínek, které jsou čistě osobní povahy, a dále že prvořadým cílem této podpory není doplnění příjmů tohoto převodce. S ohledem na svou osobní povahu proto uvedená podpora nemůže v případě úmrtí převodce přecházet na dědice.

   (viz body 40–46 a výrok 1)

2.  Zásada ochrany legitimního očekávání musí být vykládána v tom smyslu, že taková vnitrostátní norma, jako je norma dotčená ve věci v původním řízení, která stanovovala dědický přechod podpory při předčasném odchodu do důchodu a která byla Evropskou komisí schválena jakožto slučitelná s nařízením č. 1257/1999, vzbudila u dědiců zemědělců, kteří byli příjemci takové podpory, legitimní očekávání a že takový závěr, jako byl závěr uvedený v zápisu ze zasedání Výboru Evropské komise pro rozvoj venkova ze dne 19. října 2011, podle kterého uvedená podpora nepřechází děděním na další osoby, toto legitimní očekávání neukončil.

   Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 52 svého stanoviska, legitimnost očekávání je třeba uznat tehdy, jestliže se jednotlivec, který se ho dovolává, nachází v takové zvláštní situaci hodné ochrany, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení.

   Dědicům zemědělců, kteří byli příjemci podpory při předčasném odchodu do důchodu, totiž jejich dědická práva plynula z vnitrostátní právní úpravy, jejíž obsah byl schválen rozhodnutím Komise ze dne 30. července 2004 a z níž zjevně nevyplývalo, že by navzdory tomuto schválení byla v rozporu s články 10 až 12 nařízení č. 1257/1999. Mimoto tato dědická práva byla konkretizována ve smlouvách týkajících se poskytnutí podpory při předčasném odchodu do důchodu uzavřených mezi úřadem oprávněným založit odpovědnost státu za poskytnutí uvedené podpory, a sice Úřadem pro podporu venkova, a zemědělci, kteří převedli svůj podnik na třetí osobu proti poskytnutí dané podpory při předčasném odchodu do důchodu, přičemž dědicové nebyli stranami těchto smluv. Za těchto okolností má důvodné očekávání, které mohli tito dědicové mít ohledně zákonnosti svých dědických práv, legitimní povahu.

   (viz body 63–65, 74 a výrok 2)