Věc C‑551/16

J. Klein Schiphorst

proti

Raad van bestuur van het Uitvoeringsinstituut werknemersverzekeringen

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Centrale Raad van Beroep)

„Řízení o předběžné otázce – Sociální zabezpečení – Dohoda mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací – Koordinace systémů sociálního zabezpečení – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Články 7, 63 a 64 – Dávky v nezaměstnanosti – Nezaměstnaná osoba odcházející do jiného členského státu – Zachování nároku na dávky – Doba“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 21. března 2018

Sociální zabezpečení – Migrující pracovníci – Nezaměstnanost – Nezaměstnaná osoba odcházející do jiného členského státu – Zachování nároku na dávky – Tříměsíční lhůta – Prodloužení – Posuzovací pravomoc vnitrostátních orgánů – Meze – Vnitrostátní opatření, které ukládá příslušné instituci, aby zamítla jakoukoliv žádost o takové prodloužení, pokud by to nevedlo k nepřiměřenému výsledku – Přípustnost

[Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 64 odst. 1 písm. c)]

Článek 64 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu opatření, jako je dotčeno v původním řízení, které příslušné instituci ukládá, aby ze zásady zamítla jakoukoliv žádost o prodloužení doby vývozu dávek v nezaměstnanosti nad tři měsíce, pokud se uvedená instituce nedomnívá, že zamítnutí této žádosti by vedlo k nepřiměřenému výsledku.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že toto nařízení nezavádí společný systém sociálního zabezpečení, ale umožňuje, aby nadále existovaly rozdílné vnitrostátní systémy, a jeho jediným cílem je zajistit koordinaci těchto systémů, aby byl zaručen účinný výkon volného pohybu osob. Uvedené nařízení tak umožňuje, aby nadále existovaly různé systémy, které vedou k různým pohledávkám ve vztahu k jednotlivým institucím, vůči nimž má příjemce přímé nároky buď pouze na základě vnitrostátního práva, nebo na základě vnitrostátního práva doplněného, pokud je to nutné, unijním právem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. září 2013, Brey, C‑140/12, EU:C:2013:565, bod 43, a ze dne 14. června 2016, Komise v. Spojené království, C‑308/14, EU:C:2016:436, bod 67).

Dále je třeba uvést, že v době platnosti nařízení č. 1408/71 Soudní dvůr již rozhodl, že nárok na zachování dávek v nezaměstnanosti po dobu tří měsíců přispívá k zajištění volného pohybu pracovníků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 1980, Testa a další, 41/79, 121/79 a 796/79, EU:C:1980:163, bod 14). Přitom takový závěr platí rovněž ohledně nařízení č. 883/2004, jelikož toto nařízení mimo jiné zaručuje vývoz dávek v nezaměstnanosti po dobu tří měsíců a navíc umožňuje prodloužení této doby nanejvýš na šest měsíců.

Z toho vyplývá, že čl. 64 odst. 1 písm. c) nařízení č. 883/2004 zaručuje vývoz dávek v nezaměstnanosti jen po dobu tří měsíců, přičemž nicméně umožňuje podle vnitrostátního práva prodloužení uvedené doby nanejvýš na šest měsíců.

Pokud jde o kritéria, na základě kterých příslušná instituce může prodloužit dobu vývozu dávek v nezaměstnanosti nanejvýš na šest měsíců, je třeba zdůraznit, že jestliže, tak jako v projednávané věci, dotčený členský stát využil možnost uvedenou v čl. 64 odst. 1 písm. c) druhé větě nařízení č. 883/2004, přísluší mu, aby v případě, že toto nařízení nestanoví kritéria, přijal za dodržení unijního práva vnitrostátní opatření, která upravují prostor příslušné instituce pro uvážení, zejména tím, že upřesní podmínky, za jakých se nezaměstnané osobě, která odchází do jiného členského státu s cílem hledat zaměstnání, povolí či nepovolí prodloužit dobu vývozu dávek v nezaměstnanosti nad tři měsíce nanejvýš na šest měsíců.

(viz body 44–46, 51, 54 a výrok)