Věc C‑490/16

A. S.

proti

Slovinské republice

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Vrhovno sodišče)

„Řízení o předběžné otázce – Nařízení (EU) č. 604/2013 – Určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států – Příchod mimořádně vysokého počtu státních příslušníků třetích zemí dožadujících se získání mezinárodní ochrany – Zorganizování překročení hranice orgány jednoho členského státu za účelem průjezdu do jiného členského státu – Oprávněný vstup na základě výjimky z humanitárních důvodů – Článek 13 – Překročení vnější hranice nedovoleným způsobem – Dvanáctiměsíční lhůta, která počíná běžet od okamžiku překročení hranice – Článek 27 – Opravné prostředky – Rozsah soudního přezkumu – Článek 29 – Šestiměsíční lhůta k provedení přemístění – Počítání lhůt – Podání opravného prostředku – Odkladný účinek“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 26. července 2017

1. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví–Azylová politika–Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu–Nařízení č. 604/2013–Opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu–Možnost dovolat se nesprávného použití kritéria příslušnosti, které se týká překročení vnější hranice nedovoleným způsobem

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, bod 19 a čl. 13 odst. 1 a čl. 27 odst. 1)

2. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví–Azylová politika–Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu–Nařízení č. 604/2013–Vstup a pobyt–Vstup státního příslušníka třetí země na území členského státu za účelem průjezdu do jiného členského státu, aby v něm požádal o mezinárodní ochranu–Situace považovaná za překročení vnější hranice nedovoleným způsobem–Příchod mimořádně vysokého počtu státních příslušníků třetích zemí dožadujících se získání mezinárodní ochrany–Nedostatek vlivu

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, čl. 13 odst. 1)

3. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví–Azylová politika–Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu–Nařízení č. 604/2013–Opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění žadatele o mezinárodní ochranu–Nedostatek vlivu na lhůtu podmiňující použití kritéria příslušnosti, které se týká překročení vnější hranice nedovoleným způsobem–Vliv na uplynutí lhůty pro výkon rozhodnutí o přemístění

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, čl. 7 odst. 2, čl. 13 odst. 1, článek 27 odst. 3 a čl. 29 odst. 1 a 2)

1.  Článek 27 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s bodem 19 odůvodnění tohoto nařízení, musí být vykládán v tom smyslu, že se žadatel o mezinárodní ochranu může v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o svém přemístění dovolávat nesprávného použití kritéria příslušnosti, které se týká překročení hranice členského státu nedovoleným způsobem, jež je uvedeno v čl. 13 odst. 1 uvedeného nařízení.

   V této souvislosti Soudní dvůr v bodě 61 rozsudku ze dne 7. června 2016, Ghezelbash, (C‑63/15, EU:C:2016:409), konstatoval, že se žadatel o azyl může v rámci odvolání proti rozhodnutí o svém přemístění dovolávat nesprávného použití kritéria příslušnosti, které je uvedeno v kapitole III nařízení Dublin III. Je pravda, že ve věci, která vedla k vydání uvedeného rozsudku, bylo přímo dotčeno pouze kritérium, jež je stanoveno v článku 12 uvedeného nařízení. Nicméně důvody uvedené Soudním dvorem v témže rozsudku se přiměřeně vztahují i na kritérium, které je stanoveno v čl. 13 odst. 1 téhož nařízení.

   Stran okolnosti, kterou uvádí předkládající soud, podle něhož ve věci v původním řízení již jiný členský stát přijal svou příslušnost k posouzení dotčené žádosti o mezinárodní ochranu, je třeba zdůraznit, že podle čl. 26 odst. 1 nařízení Dublin III lze rozhodnutí o přemístění oznámit dotčené osobě pouze poté, co dožádaný členský stát vyhověl žádosti o její převzetí nebo přijetí zpět. Za těchto podmínek z této okolnosti nelze dovozovat, aniž je čl. 27 odst. 1 uvedeného nařízení zbaven podstatné části jeho užitečného účinku, že je vyloučen soudní přezkum rozhodnutí o přemístění, pokud jde o uplatnění kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení.

   (viz body 27, 29, 30, 33–35, výrok 1)

2.  Článek 13 odst. 1 nařízení č. 604/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že státního příslušníka třetí země, jehož vstup strpěly orgány prvního členského státu, které se potýkaly s příchodem mimořádně vysokého počtu státních příslušníků třetích zemí dožadujících se průjezdu přes území tohoto členského státu za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, který nesplňoval podmínky pro vstup v zásadě vyžadované v tomto prvním členském státě, je třeba považovat za osobu, která „překročila nedovoleným způsobem“ hranici uvedeného prvního členského státu ve smyslu tohoto ustanovení.

   Je však třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III a článku 4 Listiny základních práv Evropské unie platí, že přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl určen jako příslušný, nelze provést, pokud toto přemístění s sebou pro dotčenou osobu ponese skutečné riziko, že bude vystavena nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu tohoto článku 4 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 65). K přemístění tudíž nemůže dojít, pokud v příslušném členském státě existovalo takové riziko v důsledku příchodu mimořádně vysokého počtu státních příslušníků třetích zemí dožadujících se získání mezinárodní ochrany.

   (viz body 41, 42, výrok 2)

3.  Ustanovení čl. 13 odst. 1 věty druhé nařízení č. 604/2013 ve spojení s jeho čl. 7 odst. 2 musí být vykládáno v tom smyslu, že podání opravného prostředku proti rozhodnutí o přemístění nemá dopad na počítání lhůty stanovené v uvedeném čl. 13 odst. 1.

   Článek 29 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že podání takového opravného prostředku znamená, že lhůta stanovená v těchto ustanoveních počíná běžet až od vydání konečného rozhodnutí o tomto opravném prostředku, má-li uvedený opravný prostředek podle čl. 27 odst. 3 téhož nařízení odkladný účinek, a to včetně případu, kdy se soud, kterému byl takový opravný prostředek podán, rozhodl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

   Zaprvé stran lhůty, která je uvedena v čl. 13 odst. 1 nařízení Dublin III, je třeba uvést, že v čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení se stanoví, že členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení, se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel podal první žádost o mezinárodní ochranu v některém členském státě. Poslední věta čl. 13 odst. 1 uvedeného nařízení tudíž musí být vykládána v tom smyslu, že členský stát, jehož vnější hranici překročil státní příslušník třetí země nedovoleným způsobem, nelze podle tohoto ustanovení považovat nadále za příslušný, pokud k datu, kdy žadatel podal první žádost o mezinárodní ochranu v některém členském státě, již uplynula dvanáctiměsíční lhůta od překročení této hranice nedovoleným způsobem.

   Za těchto podmínek nemůže mít podání opravného prostředku proti rozhodnutí o přemístění, které je nutně pozdějšího data než oznámení o takovém rozhodnutí, a tudíž i než podání žádosti o mezinárodní ochranu, ze své podstaty jakýkoli dopad na počítání běhu lhůty stanovené v čl. 13 odst. 1 nařízení Dublin III.

   Zadruhé stran lhůty, která je uvedena v čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, jednak ze vzájemného vztahu mezi jednotlivými odstavci tohoto článku a jednak ze skutečnosti, že v tomto ustanovení není nijak upřesněn počátek běhu této lhůty, vyplývá, že toto ustanovení upřesňuje pouze důsledky uplynutí lhůty pro provedení přemístění, které je stanoveno v čl. 29 odst. 1 tohoto nařízení (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 29. ledna 2009, Petrosian, C‑19/08, EU:C:2009:41, bod 50). V článku 29 odst. 1 nařízení Dublin III jsou přitom zohledněny důsledky případného podání opravného prostředku, jelikož se v něm stanoví, že šestiměsíční lhůta pro provedení přemístění počíná běžet od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 tohoto nařízení odkladný účinek. Podání takového opravného prostředku, který má jako opravný prostředek dotčený v původním řízení odkladný účinek, tudíž znamená, že lhůta pro provedení přemístění v zásadě uplyne až po šesti měsících od vydání konečného rozhodnutí o tomto opravném prostředku.

   V této souvislosti lhůta uvedená v čl. 13 odst. 1 nařízení Dublin III představuje podmínku použití kritéria zakotveného v tomto ustanovení a na její dodržení je třeba dbát během řízení o určení příslušného členského státu, které může vést případně k přijetí rozhodnutí o přemístění. Článek 29 odst. 2 tohoto nařízení se naproti tomu týká provedení rozhodnutí o přemístění a použije se jedině tehdy, pokud byly již principiálně naplněny požadavky na přemístění, tj. nejdříve v okamžiku, kdy dožádaný členský stát vyhověl žádosti o převzetí či přijetí zpět.

   (viz body 49, 50, 52–54, 56–60, výrok 3)