Choose the experimental features you want to try

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62016CJ0427

    Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 23. listopadu 2017.
    „CHEZ Elektro Bulgaria“ AD v. Yordan Kotsev a „FrontEx International“ EAD v. Emil Yanakiev.
    Řízení o předběžné otázce – Hospodářská soutěž – Volný pohyb služeb – Určování minimálních odměn profesní organizací advokátů – Zákaz, na základě kterého nemůže soud uložit náhradu odměny, která je nižší než uvedené minimální odměny – Vnitrostátní právní úprava, na jejímž základě tvoří daň z přidané hodnoty (DPH) nedílnou součást ceny za služby poskytované v rámci výkonu svobodného povolání.
    Spojené věci C-427/16 a C-428/16.

    Court reports – general – 'Information on unpublished decisions' section

    Spojené věci C‑427/16 a C‑428/16

    „CHEZ Elektro Bulgaria“ AD

    proti

    Jordanu Kocevovi

    a

    „FrontEx International“ EAD

    proti

    Emilu Janakievovi

    (žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Sofiyski rayonen sad)

    „Řízení o předběžné otázce – Hospodářská soutěž – Volný pohyb služeb – Určování minimálních odměn profesní organizací advokátů – Zákaz, na základě kterého nemůže soud uložit náhradu odměny, která je nižší než uvedené minimální odměny – Vnitrostátní právní úprava, na jejímž základě tvoří daň z přidané hodnoty (DPH) nedílnou součást ceny za služby poskytované v rámci výkonu svobodného povolání“

    Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 23. listopadu 2017

    1. Hospodářská soutěž–Unijní pravidla–Povinnosti členských států–Vnitrostátní právní úprava umožňující hospodářským subjektům stanovit ceny v souladu s kritérii veřejného zájmu a bez přenesení pravomocí v oblasti schvalování nebo určování cen–Přípustnost

      (Článek 4 odst. 3 SEU; čl. 101 odst. 1 SFEU)

    2. Hospodářská soutěž–Unijní pravidla–Povinnosti členských států–Vnitrostátní právní úprava, která brání advokátovi a jeho klientovi sjednat nižší odměnu, než jsou minimální částky stanovené vnitrostátní profesní organizací advokátů–Zákaz, na základě kterého nemohou vnitrostátní soudy uložit náhradu odměny, která je nižší než uvedené minimální odměny–Nepřípustnost

      (Článek 4 odst. 3 SEU; čl. 101 odst. 1 SFEU)

    3. Volný pohyb služeb–Advokáti–Směrnice 77/249–Oblast působnosti–Podmínky pro náhradu odměny za služby právního poradenství uloženou vnitrostátním soudem–Vyloučení

      (Článek 4 odst. 3 SEU; čl. 101 odst. 1 SFEU; směrnice Rady 77/249)

    4. Harmonizace daňových právních předpisů–Společný systém daně z přidané hodnoty–Základ daně–Dodání zboží a poskytnutí služby–Vnitrostátní právní úprava, na jejímž základě tvoří daň z přidané hodnoty nedílnou součást odměn advokátů, čímž dochází k dvojímu zdanění těchto odměn–Nepřípustnost

      [Směrnice Rady 2006/112, čl. 78 první pododstavec písm. a)]

    1.  K porušení článku 101 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU dochází v případě, kdy členský stát nařídí nebo podpoří uzavírání kartelových dohod odporujících článku 101 SFEU nebo posílí účinky takových dohod anebo zbaví vlastní právní úpravu jejího státního charakteru tím, že přenese odpovědnost za přijetí intervenčních rozhodnutí hospodářského významu na soukromé hospodářské subjekty (rozsudek ze dne 21. září 2016, Etablissements Fr. Colruyt, C‑221/15EU:C:2016:704, bod 44 a citovaná judikatura). O takový případ se nejedná v situaci, kdy jsou ceny stanoveny v souladu se zákonem definovanými kritérii veřejného zájmu a veřejné orgány nepřenášejí své výsady, spočívající ve schvalování nebo určování cen, na soukromé hospodářské subjekty, byť zástupci těchto subjektů nemají ve výboru navrhujícím uvedené ceny menšinové postavení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, API a další, C‑184/13 až C‑187/13, C‑194/13, C‑195/13 a C‑208/13EU:C:2014:2147, bod 31).

      Sazby stanovené takovou profesní organizací však mohou mít státní charakter, a to zejména tehdy, jsou-li členové této organizace odborníky nezávislými na dotčených hospodářských subjektech a mají-li ze zákona povinnost stanovit sazby s ohledem nejen na zájmy podniků či sdružení podniků z odvětví, které je navrhly jako členy uvedené organizace, ale i na obecný zájem a zájmy podniků z jiných odvětví nebo uživatelů dotčených služeb (rozsudek ze dne 4. září 2014, API a další, C‑184/13 až C‑187/13, C‑194/13, C‑195/13 a C‑208/13EU:C:2014:2147, bod 34 a citovaná judikatura). Aby členové profesní organizace vykonávali svou činnost skutečně v souladu s obecným zájmem, musí být kritéria tohoto zájmu zákonem definována s dostatečnou přesností, za účinné kontroly státem, jež v tomto ohledu musí disponovat pravomocí rozhodnout s konečnou platností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, API a další, C‑184/13 až C‑187/13, C‑194/13, C‑195/13 a C‑208/13EU:C:2014:2147, bod 41).

      (viz body 42, 43, 45, 46)

    2.  Článek 101 odst. 1 SFEU, ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU, musí být vykládán v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená v původním řízení, která jednak neumožňuje advokátovi a jeho klientovi sjednat nižší odměnu, než je minimální částka stanovená vyhláškou přijatou profesní organizací advokátů, jakou je Visšija advokatski savet (Nejvyšší advokátní rada, Bulharsko), aniž by se tento advokát vystavoval disciplinárnímu řízení, a jednak nedovoluje soudu uložit náhradu odměny nižší, než je tato minimální částka, je způsobilá narušit hospodářskou soutěž na vnitřním trhu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda taková právní úprava s ohledem na konkrétní podmínky svého uplatnění skutečně odpovídá legitimním cílům a zda se takto uložená omezení zaměřují jen na to, co je nezbytné k zajištění uskutečnění těchto legitimních cílů.

      Z toho vyplývá, že s ohledem na skutečnost, že neexistují ustanovení, která by mohla zaručit, že Nejvyšší advokátní rada bude působit jako složka veřejné moci v obecném zájmu, podléhající účinné kontrole státu, jež musí v tomto ohledu disponovat pravomocí rozhodnout s konečnou platností, musí být profesní organizace, jakou je Nejvyšší advokátní rada, považována za sdružení podniků ve smyslu článku 101 SFEU, pokud přijímá vyhlášky, jimiž stanovuje minimální částky odměn advokátů. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že určování minimálních sazeb odměn advokátů, jejichž závaznost je dána takovou vnitrostátní právní úpravou, jako je úprava dotčená v původním řízení, brání ostatním poskytovatelům služeb právního poradenství, aby si stanovili odměny nižší než uvedené minimální sazby, a rovná se horizontálnímu určování uložených minimálních sazeb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, API a další, C‑184/13 až C‑187/13, C‑194/13, C‑195/13 a C‑208/13EU:C:2014:2147, bod 43).

      (viz body 49, 51, 58, výrok 1)

    3.  Článek 101 odst. 1 SFEU, ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU a směrnicí Rady 77/249/EHS ze dne 22. března 1977 o usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb advokátů, musí být vykládán tak, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, na jejímž základě mají právnické osoby a osoby samostatně výdělečně činné nárok na náhradu odměny advokáta uloženou vnitrostátním soudem, pokud byly zastupovány právním poradcem. Navíc, jelikož směrnice 77/249 neobsahuje žádné ustanovení upravující soudem uloženou náhradu odměny za služby právního poradenství, je třeba mít za to, že uvedená vnitrostátní právní úprava nespadá do působnosti směrnice 77/249.

      (viz body 62, 63, výrok 2)

    4.  Článek 78 první pododstavec písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, na jejímž základě je DPH nedílnou součástí odměn advokátů registrovaných jako plátci, je-li jejím důsledkem dvojí zdanění těchto odměn daní z přidané hodnoty.

      V tomto ohledu je třeba připomenout, že na základě judikatury Soudního dvora brání zásada daňové neutrality, která je vlastní společnému systému DPH, tomu, aby zdanění profesní činnosti osoby povinné k dani vedlo k dvojímu zdanění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. dubna 2009, Puffer, C‑460/07EU:C:2009:254, bod 46, a ze dne 22. března 2012, Klub, C‑153/11EU:C:2012:163, bod 42).

      (viz body 66, 68, výrok 3)

    Top