Věc C‑425/16

Hansruedi Raimund

proti

Michaele Aigner

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof)

„Řízení o předběžné otázce – Duševní a průmyslové vlastnictví – Ochranná známka Evropské unie – Nařízení (ES) č. 207/2009 – Článek 96 písm. a) – Žaloba pro porušení – Článek 99 odst. 1 – Domněnka platnosti – Článek 100 – Protinávrh na neplatnost – Vztah mezi žalobou pro porušení a protinávrhem na neplatnost – Procesní autonomie“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (devátého senátu) ze dne 19. října 2017

1. Právo Evropské unie–Výklad–Metody–Výklad v závislosti na kontextu a účelu

2. Ochranná známka Evropské unie–Spory v oblasti porušovaní a platnosti ochranných známek Evropské unie–Pravomoc v oblasti porušovaní a platnosti–Soud pro ochranné známky EU, jenž nemůže zamítnout žalobu pro porušení z některého z absolutních důvodů neplatnosti, aniž již vyhověl protinávrhu na neplatnost podanému žalovaným proti této žalobě pro porušení a vycházejícímu z téhož důvodu neplatnosti

   [Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 52 odst. 1 písm. b), čl. 96 písm. a), čl. 99 odst. 1 a čl. 100 odst. 1]

3. Právo Evropské unie–Přímý účinek–Individuální práva–Ochrana vnitrostátními soudy–Soudní žaloba–Zásada procesní autonomie–Určení soudů příslušných rozhodovat o žalobách založených na unijním právu i o procesních podmínkách upravujících takovou žalobu–Meze–Respektování zásady rovnocennosti a zásady efektivity

   (Článek 4 odst. 3 SEU)

4. Ochranná známka Evropské unie–Spory v oblasti porušovaní a platnosti ochranných známek Evropské unie–Pravomoc v oblasti porušovaní a platnosti–Soud pro ochranné známky EU, jenž nemůže zamítnout žalobu pro porušení z některého z absolutních důvodů neplatnosti, aniž již vyhověl protinávrhu na neplatnost podanému žalovaným proti této žalobě pro porušení a vycházejícímu z téhož důvodu neplatnosti–Právní moc rozhodnutí o protinávrhu na neplatnost–Podmínka–Neexistence

   [Nařízení Rady č. 207/2009, čl. 52 odst. 1 písm. b), čl. 96 písm. a) a čl. 100 odst. 1]

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 22)

2.  Článek 99 odst. 1 nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba pro porušení podaná k soudu pro ochranné známky EU podle čl. 96 písm. a) tohoto nařízení nemůže být zamítnuta z některého z absolutních důvodů neplatnosti podle čl. 52 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, aniž týž soud již vyhověl protinávrhu na neplatnost podanému žalovaným proti této žalobě pro porušení na základě čl. 100 odst. 1 téhož nařízení a vycházejícímu z téhož důvodu neplatnosti.

   (viz bod 35, výrok 1)

3.  V takovém kontextu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby podle zásady procesní autonomie určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, přičemž členské státy jsou odpovědné za zajištění účinné ochrany těchto práv v každém případě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, bod 47, a ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 35).

   Podle zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU nesmějí být z tohoto důvodu procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (rozsudky ze dne 16. prosince 1976, Rewe-Zentralfinanz a Rewe-Zentral, 33/76, EU:C:1976:188, bod 5; ze dne 14. prosince 1995, Peterbroeck, C‑312/93, EU:C:1995:437, bod 12, jakož i ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 36).

   Z judikatury Soudního dvora plyne, že požadavky vyplývající ze zásad rovnocennosti a efektivity platí mimo jiné pro stanovení procesních podmínek upravujících žaloby založené na unijním právu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 37 a citovaná judikatura).

   (viz body 40–42)

4.  Ustanovení nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Evropské unie musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání možnosti soudu pro ochranné známky EU zamítnout žalobu pro porušení ve smyslu čl. 96 písm. a) tohoto nařízení z některého z absolutních důvodů neplatnosti uvedených v čl. 52 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, i když rozhodnutí o protinávrhu na neplatnost podaném podle čl. 100 odst. 1 téhož nařízení a vycházejícím z téhož důvodu neplatnosti zatím nenabylo právní moci.

   (viz bod 48, výrok 2)