Věc C‑191/16

Romano Pisciotti

proti

Bundesrepublik Deutschland

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Berlin (zemský soud v Berlíně, Německo)]

„Řízení o předběžné otázce – Občanství Unie – Články 18 a 21 SFEU – Vydání státního příslušníka členského státu, který využil svého práva volného pohybu, do Spojených států amerických – Dohoda o vydávání mezi Evropskou unií a tímto třetím státem – Oblast působnosti unijního práva – Zákaz vydávání, který se uplatňuje pouze na vlastní státní příslušníky – Omezení volného pohybu – Odůvodnění založené na zabránění beztrestnosti – Proporcionalita – Informování členského státu původu občana Unie“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 10. dubna 2018

1. Občanství Unie–Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států–Žádost třetího státu adresovaná členskému státu o vydání občana Unie, jenž je státním příslušníkem jiného členského státu a využil svého práva volného pohybu v prvně uvedeném členském státu–Žádost o vydání podaná v rámci dohody mezi EU a USA o vydávání–Situace dotčeného občana, která spadá do oblasti působnosti unijního práva

   (Články 18 SFEU a 21 SFEU)

2. Občanství Unie–Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států–Žádost třetího státu adresovaná členskému státu o vydání občana Unie, jenž je státním příslušníkem jiného členského státu a využil svého práva volného pohybu v prvně uvedeném členském státu–Žádost o vydání podaná v rámci dohody mezi EU a USA o vydávání–Zákaz vydávání, který je stanoven vnitrostátními právními předpisy členského státu, jemuž byla předložena žádost, a která se uplatňuje pouze na vlastní státní příslušníky–Přípustnost–Podmínky

   (Články 18 SFEU a 21 SFEU)

1.  Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že v takovém případě, jako je případ, jenž je předmětem věci v původním řízení, kdy byl občan Unie, na kterého se vztahovala žádost o vydání do Spojených států amerických, zadržen za účelem eventuálního vyhovění této žádosti v jiném členském státě, než je členský stát, jehož je státním příslušníkem, spadá situace tohoto občana do oblasti působnosti tohoto práva, jelikož uvedený občan využil svého práva volného pohybu v rámci Evropské unie a uvedená žádost o vydání byla podána v rámci dohody o vydávání mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými ze dne 25. června 2003.

   (viz bod 35, výrok 1)

2.  V takovém případě, jako je případ, jenž je předmětem věci v původním řízení, kdy byl občan Unie, na kterého se vztahovala žádost o vydání do Spojených států amerických podaná v rámci dohody o vydávání mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými ze dne 25. června 2003, zadržen v jiném členském státě, než je členský stát, jehož je státním příslušníkem, za účelem eventuálního vyhovění této žádosti, musí být články 18 a 21 SFEU vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby dožádaný členský stát na základě normy ústavního práva rozlišoval mezi vlastními státními příslušníky a příslušníky jiných členských států a povoloval toto vydávání, zatímco vydávání svých vlastních státních příslušníků neumožňuje, jestliže příslušným orgánům členského státu, jehož je tento občan státním příslušníkem, předem umožnil, aby požádaly o jeho předání v rámci evropského zatýkacího rozkazu a posledně uvedený členský stát v tomto ohledu nepřijal žádné opatření.

   V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že je prvořadá výměna informací s členským státem, jehož je dotyčná osoba státním příslušníkem, s cílem případně poskytnout orgánům tohoto členského státu, možnost vydat evropský zatýkací rozkaz za účelem stíhání. Pokud tedy členský stát, do něhož se přemístil občan Unie, který je státním příslušníkem jiného členského státu, obdrží žádost o vydání od třetí země, se kterou prvně uvedený členský stát uzavřel dohodu o vydávání, je povinen informovat členský stát, jehož je uvedený občan státním příslušníkem, a případně mu na jeho žádost předat tohoto občana v souladu s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud je tento členský stát podle svých vnitrostátních právních předpisů příslušný ke stíhání této osoby za činy spáchané mimo své území (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2016, Petruhhin, C‑182/15, EU:C:2016:630, body 48 a 50). Ačkoli bylo k tomuto řešení dospěno, jak vyplývá z bodu 46 rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15, EU:C:2016:630), v kontextu, který se vyznačuje neexistencí mezinárodní dohody o vydávání mezi Unií a dotčeným třetím státem, mělo by se použít i v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, ve které dohoda mezi EU a USA přiznává dožádanému členskému státu pravomoc nevydávat své vlastní státní příslušníky. Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem uplatněným některými vládami, které předložily svá vyjádření, podle nichž by upřednostnění žádosti o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu před žádostí o vydání podanou Spojenými státy americkými v podstatě zbavilo účinku pravidlo obsažené v čl. 10 odst. 2 a odst. 3 dohody mezi EU a USA, podle kterého příslušný orgán dožádaného členského státu v případě takového souběhu určí na základě všech relevantních skutečnost stát, jemuž bude osoba předána. Možnost, že mechanismus spolupráce uvedený v bodě 51 tohoto rozsudku bude představovat překážku žádosti o vydání do třetí země, když se upřednostní evropský zatýkací rozkaz s cílem jednat způsobem méně poškozujícím výkon práva volného pohybu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2016, PetruhhinC‑182/15, EU:C:2016:630, bod 49), totiž není automatická. Aby byl zachován cíl spočívající v zabránění nebezpečí beztrestnosti dotyčné osoby ohledně činů, jejichž spáchání je jí kladeno za vinu v žádosti o vydání, musí se evropský zatýkací rozkaz, který byl případně vydán jiným členským státem než dožádaným členským státem, týkat přinejmenším stejných činů, a jak vyplývá z bodu 50 rozsudku ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15, EU:C:2016:630), členský stát jeho vydání musí být příslušný podle svých vnitrostátních právních předpisů ke stíhání této osoby za takové činy, i když byly spáchány mimo jeho území.

   (viz body 51–54, 56, výrok 2)