Věc C‑468/15 P

PT Perindustrian dan Perdagangan Musim Semi Mas (PT Musim Mas)

proti

Radě Evropské unie

„Kasační opravný prostředek — Dumping — Prováděcí nařízení (EU) č. 1138/2011 a (EU) č. 1241/2012 — Dovoz některých mastných alkoholů a jejich směsí pocházejících z Indie, Indonésie a Malajsie — Nařízení (ES) č. 1225/2009 — Článek 2 odst. 10 písm. i) — Úprava — Funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za provizi — Článek 2 odst. 10 první pododstavec — Srovnání běžné hodnoty a vývozní ceny — Zásada řádné správy“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (devátého senátu) ze dne 26. října 2016

1. Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Nesprávné posouzení skutkového stavu a důkazů – Nepřípustnost – Přezkum posouzení skutkového stavu a důkazů Soudním dvorem – Vyloučení s výjimkou případu zkreslení

   (Článek 256 odst. 1 SFEU)

2. Společná obchodní politika – Ochrana před dumpingovými praktikami – Dumpingové rozpětí – Srovnání běžné hodnoty a vývozní ceny – Úpravy – Zohlednění provizí vyplacených za prodeje – Funkce vykonávané obchodníkem obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za provizi – Distributor, který tvoří hospodářskou entitu s výrobcem – Vyloučení – Určení existence hospodářské entity – Skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu

   [Nařízení Rady č. 1225/2009, čl. 2 odst. 10 písm. i)]

3. Žaloba na neplatnost – Pravomoc unijního soudu – Nahrazení odůvodnění rozhodnutí orgánu – Nepřípustnost

   (Články 263 SFEU a 264 SFEU)

4. Kasační opravný prostředek – Důvody kasačního opravného prostředku – Nedostatečné odůvodnění – Implicitní odůvodnění Tribunálem – Přípustnost Podmínky

   [Článek 256 SFEU; statut Soudního dvora, články 36 a 53 první pododstavec; jednací řád Tribunálu, článek 81]

5. Společná obchodní politika – Ochrana před dumpingovými praktikami – Dumpingové rozpětí – Srovnání běžné hodnoty a vývozní ceny – Úpravy – Důkazní břemeno

   [Nařízení Rady č. 1225/2009, čl. 2 odst. 10 písm. i)]

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 27–29, 59, 60, 74, 75, 94, 95, 104, 105)

2.  V rámci srovnání mezi běžnou hodnotou a vývozní cenou nemůže být úprava podle čl. 2 odst. 10 písm. i) nařízení č. 1225/2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (základní nařízení) provedena, pokud výrobce se sídlem v třetím státě a jeho distributor ve spojení, který je pověřený vývozem do Unie, tvoří jedinou hospodářskou entitu.

   Sdílení výrobních a prodejních činností uvnitř skupiny tvořené společnostmi s odlišnou právní subjektivitou nemůže změnit nic na skutečnosti, že se jedná o jedinou hospodářskou entitu, která takto organizuje veškeré činnosti prováděné v jiných případech entitou, která je jedinou rovněž z právního hlediska.

   Za takových okolností uznání existence jediné hospodářské entity umožňuje zabránit tomu, aby výdaje, které jsou zjevně zahrnuty v prodejní ceně výrobku, pokud je tento prodej uskutečněn vnitřním oddělením prodeje v organizaci výrobce, již zahrnuty nebyly, pokud tutéž prodejní činnost uskutečňuje společnost s odlišnou právní subjektivitou, byť hospodářsky kontrolovanou výrobcem.

   Z toho vyplývá, že distributor, který tvoří jedinou hospodářskou entitu s výrobcem se sídlem ve třetím státě, nemůže být považován za distributora, který vykonává funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího činnost za úplatu formou provize podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení.

   V rámci přezkumu existence jediné hospodářské entity mezi výrobcem a jeho distributorem ve spojení je rozhodující zohlednění hospodářské reality vztahů mezi tímto výrobcem a tímto distributorem. S ohledem na požadavek týkající se závěru o hospodářské realitě vztahů mezi uvedeným výrobcem a uvedeným distributorem musí unijní orgány zohlednit všechny relevantní činitele umožňující určit, zda tento distributor vykonává funkce vnitřního prodejního oddělení tohoto výrobce, či nikoli. Tyto činitelé nemohou být omezeny na funkce vykonávané distributorem ve spojení ve vztahu pouze s prodeji dotčeného výrobku, který vyrábí výrobce, který údajně tvoří jedinou hospodářkou entitu s tímto distributorem. Stejně tak, přímá fakturace výrobcem se sídlem v třetím státě za část prodejů na vývoz do Unie je relevantním faktorem, které tyto orgány mohou rovněž zohlednit.

   (viz body 39–44, 49,56)

3.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 64)

4.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 71)

5.  Pokud účastník řízení žádá podle čl. 2 odst. 10 nařízení č. 1225/2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (základní nařízení) o úpravy určené k dosažení srovnatelnosti běžné hodnoty a vývozní ceny pro určení dumpingového rozpětí, musí tento účastník předložit důkaz, že je jeho žádost odůvodněná.

   Kromě toho důkazní břemeno ohledně toho, zda je třeba provést zvláštní úpravy stanovené v čl. 2 odst. 10 písm. a) až k) základního nařízení, nesou ty subjekty, které se jich hodlají dovolávat.

   Žádá-li tak výrobce o použití úpravy, a to zpravidla snížením běžné hodnoty nebo logicky zvýšením vývozních cen, je tento subjekt povinen uvést a prokázat, že podmínky pro provedení takové úpravy jsou splněny. Domnívají-li se naopak unijní orgány, že je třeba použít úpravu snižující vývozní cenu z toho důvodu, že prodejní společnost propojená s výrobcem vykonává funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího svou činnost za úplatu formou provize, jsou tyto orgány povinny předložit alespoň shodující se indicie, jež prokáží, že tato podmínka je splněna.

   Z toho vyplývá, že za předpokladu, že by unijní orgány předložily shodující se indicie, že distributor, který je ve spojení s výrobcem, vykonává funkce obdobné funkcím obchodního zástupce vykonávajícího svou činnost za úplatu formou provize, přísluší tomuto distributorovi nebo tomuto výrobci předložit důkaz, že úprava podle čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení není odůvodněná, např. tím, že prokáží, že představují jedinou hospodářskou entitu. Za tímto účelem tyto hospodářské subjekty mohou zejména prokázat, že nepůsobí nezávisle a že jsou spojeny dohodami o vyrovnání. V rámci použití čl. 2 odst. 10 písm. i) základního nařízení neexistuje domněnka, že dva podniky ve spojení nepůsobí nezávisle a že jsou spojeny dohodami o vyrovnání, takže unijní orgány musí prokázat, že dvě entity jsou řízeny nezávisle, aby mohly provést úpravu podle tohoto ustanovení.

   (viz body 82–86)