Věc T‑787/14 P

Evropská centrální banka

proti

Marii Concettě Cerafogli

„Kasační opravný prostředek — Veřejná služba — Zaměstnanci ECB — Přístup k dokumentům — Dokumenty týkající se sporu mezi účastníky řízení — Částečné odepření přístupu — Pravidlo shody mezi žalobním návrhem a stížností — Námitka protiprávnosti“

Shrnutí – rozsudek Tribunálu (kasačního senátu) ze dne 27. října 2016

1. Žaloby úředníků – Zaměstnanci Evropské centrální banky – Předcházející stížnost v rámci administrativy – Shoda mezi stížností a žalobou – Totožnost předmětu a důvodu – Žalobní důvody a argumenty neobsažené ve stížnosti, ale se stížností úzce související – Přípustnost – Změna právního důvodu výtky – Podmínka nepostačující k závěru o novém základu tohoto sporu

   (Služební řád, čl. 90 odst. 2 a článek 91; pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 42; pravidla pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 8.1)

2. Námitka protiprávnosti – Dosah – Akty, proti nimž může být vznesena námitka protiprávnosti – Obecně závazný akt zakládající napadené rozhodnutí – Nezbytnost právní vazby mezi napadeným aktem a sporným aktem obecné povahy – Účinek protiprávnosti aktu s obecnou působností

   (Článek 277 SFEU)

3. Žaloby úředníků – Předcházející stížnost v rámci administrativy – Shoda mezi stížností a žalobou – Totožnost předmětu a důvodu – Námitka protiprávnosti vnesená poprvé v rámci žaloby – Přípustnost

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 47; služební řád, článek 91; pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 42; pravidla pro zaměstnance Evropské centrální banky, článek 8.1)

4. Právo Evropské unie – Zásady – Právo na účinnou procesní obranu – Uplatnění v každém řízení vedeném vůči osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení – Zásada, která musí být dodržena, i když neexistuje žádná právní úprava týkající se dotčeného řízení – Působnost

1.  Podobně jako čl. 91 odst. 2 služebního řádu stanoví článek 42 pracovního řádu pro zaměstnance Evropské centrální banky a článek 8.1 pravidel pro zaměstnance Evropské centrální banky, že zaměstnanec banky může podat žalobu k soudu pouze, pokud byl ukončen postup před zahájením soudního řízení, který v případě zaměstnanců banky zahrnuje dvě etapy, a to návrh na přezkum před zahájením soudního řízení a dále předcházející stížnost.

   Legalita konečného aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení žalobce se posuzuje s ohledem na skutkové a právní okolnosti, které byly orgánu známy při výslovném nebo implicitním rozhodnutí o této odpovědi, bez ohledu na možnost orgánu poskytnout doplňující upřesnění ve fázi soudního řízení. Pravidlo shody mezi stížností a následnou žalobou pod sankcí nepřípustnosti vyžaduje, aby žalobní důvod vznesený před unijním soudem byl vznesen již v rámci postupu před zahájením soudního řízení, aby se orgán oprávněný ke jmenování mohl dostatečně přesně seznámit s kritikou, kterou dotčená osoba formuluje vůči napadenému rozhodnutí.

   Návrhová žádání předložená unijnímu soudu v žalobách úředníků mohou obsahovat pouze výtky spočívající na stejném důvodu jako výtky uplatněné ve stížnosti s tím, že tyto výtky mohou být před unijním soudem dále rozvedeny předložením žalobních důvodů a argumentů, které nejsou nutně uvedeny ve stížnosti, ale úzce s ní souvisejí.

   Vzhledem k tomu, že postup před zahájením soudního řízení má neformální charakter a dotyčné osoby jednají v tomto stadiu zpravidla bez pomoci advokáta, nesmí nicméně administrativa vykládat stížnosti restriktivním způsobem, ale musí je naopak posuzovat s otevřeností. Cílem článku 91 služebního řádu, jakož i odpovídajících ustanovení pracovního řádu a článku 8.1 pravidel pro zaměstnance není striktně a definitivně vymezit případnou fázi soudního řízení, pokud žaloba k soudu nemění důvod ani předmět stížnosti.

   I když je neměnnost předmětu a důvodu sporu ve stížnosti a žalobě nezbytná k umožnění smírného urovnání sporů tím, že orgán oprávněný ke jmenování je již od stadia stížnosti informován o kritice dotčené osoby, výklad těchto pojmů nemůže vést k omezení možností dotčené osoby účinně napadnout rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení.

   To je důvod, proč nelze pojem „předmět sporu“, který odpovídá žádáním dotčené osoby, ani pojem „základ sporu“ (kauza), který odpovídá právním a skutkovým důvodům těchto žádání, vykládat restriktivně. Pouhá změna právního důvodu sporu nestačí k tomu, aby se základ tohoto sporu považoval za nový. Jedno a totéž žádání, a tudíž jeden a tentýž základ sporu, může být podepřeno několika právními důvody. Jinak řečeno skutečnost, že je v žalobě tvrzeno porušení určitého ustanovení, které nebylo namítáno ve stížnosti, nezbytně neznamená, že tím byl změněn základ sporu. Je třeba totiž vycházet z obsahu uvedeného základu, a nikoli pouze ze znění jeho právních důvodů, přičemž unijní soud musí ověřit, zda existuje úzká vazba mezi těmito důvody a zda se podstatným způsobem vážou k týmž žádáním.

   (viz body 32–40)

2.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 41–46)

3.  Podle článku 277 SFEU je jen soud oprávněn konstatovat protiprávnost aktů s obecnou působností a vyvodit důsledky z nepoužitelnosti, které z toho vyplývají pro individuální akt, jenž byl před ním napaden, jelikož orgánu, jehož se týkala stížnost, Smlouvy takovou pravomoc nepřiznávají.

   Orgán může zrušit ab initio nebo derogovat akt s obecnou působností, jehož je autorem, za předpokladu, že dospěje k závěru, že tento akt je protiprávní, ale takové zrušení nebo derogace, a ani jejich účinky, se nerovnají konstatování protiprávnosti, jež může učinit pouze soud v souladu s ustanoveními článku 277 SFEU. Formální požadavek, aby byl orgán v rámci stížnosti informován o námitce protiprávnosti aktu s obecnou působností, neboť jinak bude tato námitka později prohlášena unijním soudem za nepřípustnou, odporuje za těchto podmínek struktuře a důvodu existence námitky protiprávnosti.

   Cílem článku 47 Listiny základních práv Evropské unie není změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami, a zejména pravidla přípustnosti přímých žalob k unijnímu soudu.

   Možnost vznést námitku protiprávnosti v rámci sporu mezi zaměstnancem a orgánem podléhá několika podmínkám přípustnosti: pokud jde o incidenční právní prostředek, je tento vázán na požadavky, aby byla podána žaloba ve věci samé, aby směřovala proti rozhodnutí nepříznivě zasahujícímu do právního postavení úředníka, aby tato žaloba ve věci samé byla přípustná, aby zaměstnanec neměl právo navrhnout zrušení aktu s obecnou působností, jenž je základem rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, a aby existovala dostatečná vazba mezi aktem s obecnou působností a napadeným individuálním aktem. Struktura právního režimu námitky protiprávnosti, a zejména důvody související s tím, že pouze soud je oprávněn konstatovat nepoužitelnost aktu s obecnou působností, však vedou nutně k závěru, že požadavek, aby tato námitka byla vznesena již ve stadiu stížnosti, nemůže zakládat další podmínku přípustnosti.

   Incidenční povaha námitky protiprávnosti neznemožňuje vznést takovou námitku ve fázi stížnosti. Skutečnost, že zaměstnanec může vznést takovou námitku ve fázi stížnosti, však neznamená, že tak musí učinit pod sankcí pozdější nepřípustnosti takového prostředku před unijním soudem.

   (viz body 49, 55, 56, 66–68, 70)

4.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 72)