Věc C‑453/14

Vorarlberger Gebietskrankenkasse

a

Alfred Knauer

v.

Landeshauptmann von Vorarlberg

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgerichtshof)

„Řízení o předběžné otázce — Nařízení (ES) č. 883/2004 — Článek 5 — Pojem ‚rovnocenné dávky‘ — Shodné nakládání s dávkami ve stáří dvou členských států Evropského hospodářského prostoru — Vnitrostátní právní úprava, která při výpočtu výše pojistného na sociální zabezpečení zohledňuje dávky ve stáří pobírané v jiných členských státech“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 21. ledna 2016

1. Sociální zabezpečení — Migrující pracovníci — Unijní právní úprava — Věcná působnost — Prohlášení členských států týkající se dávek ve stáří — Rozsah působnosti

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, článek 9)

2. Právo Evropské unie — Výklad — Metody — Doslovný, systematický a teleologický výklad

3. Sociální zabezpečení — Migrující pracovníci — Unijní právní úprava — Věcná působnost — Dávky ve stáří — Dávky vyplácené v rámci zaměstnaneckého důchodového systému jednoho členského státu a dávky vyplácené v rámci zákonného důchodového systému jiného členského státu — Rovnocenné dávky

   [Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 5 písm. a)]

1.  Pokud byly dávky ve stáří uvedeny v prohlášení členského státu ve smyslu článku 9 nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, spadají do působnosti tohoto nařízení.

   Vzhledem k tomu, že se prohlášení Lichtenštejnského knížectví – které je pro účely uplatnění nařízení č. 883/2004 nutno považovat za členský stát – na základě článku 9 tohoto nařízení vztahovalo na zaměstnanecký důchodový systém v plném rozsahu, dávky ve stáří poskytované v rámci tohoto systému spadají do působnosti uvedeného nařízení.

   (viz body 23 a 24)

2.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 27)

3.  Článek 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení musí být vykládán v tom smyslu, že dávky ve stáří vyplácené v rámci zaměstnaneckého důchodového systému jednoho členského státu a dávky ve stáří vyplácené v rámci zákonného důchodového systému jiného členského státu, které spadají v obou případech do působnosti téhož nařízení, představují rovnocenné dávky ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož obě kategorie dávek sledují stejný cíl, kterým je zajistit jejich poživatelům zachování životní úrovně odpovídající té, kterou měli před odchodem do důchodu.

   Okolnost, že mezi dávkami existují odlišnosti, zejména pokud jde o způsob, jakým se získává nárok na jejich poskytnutí, nebo o možnost pojištěnců pobírat doplňkové fakultativní dávky, nemůže v tomto ohledu odůvodnit odlišný závěr.

   Objektivní důvod k tomu, aby s dotyčnými dávkami ve stáří nebylo zacházeno stejně, by mohl být dán případně tehdy, kdyby se v jednom členském státě sráželo pojistné na dávky v nemoci z dávek ve stáří vyplácených v rámci zaměstnaneckého důchodového systému jiného členského státu, ačkoli takové pojistné bylo v posledně uvedeném členském státě již sraženo.

   (viz body 36–38 a výrok)