Věc C‑441/14

Dansk Industri (DI)

v.

Správci pozůstalosti po Karstenu Eigilu Rasmussenovi

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Højesteret)

„Řízení o předběžné otázce — Sociální politika — Listina základních práv Evropské unie — Směrnice 2000/78/ES — Zásada zákazu diskriminace na základě věku — Vnitrostátní právní úprava porušující směrnici — Možnost jednotlivce dovolávat se odpovědnosti státu za porušení unijního práva — Spor mezi jednotlivci — Poměřování jednotlivých práv a zásad — Zásada právní jistoty a zásada ochrany legitimního očekávání — Role vnitrostátního soudu“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 19. dubna 2016

1. Unijní právo – Zásady – Rovné zacházení – Zákaz diskriminace na základě věku – Vztah ke směrnici 2000/78 – Vnitrostátní právní úprava vylučující odstupné u zaměstnanců, kteří mají nárok na starobní důchod vyplácený zaměstnavatelem v rámci důchodového systému, jehož účastníky se stali před dovršením 50 let věku – Nepřípustnost – Udržení zaměstnance na pracovním trhu – Nedostatek vlivu

   (Směrnice Rady 2000/78, článek 2 a čl. 6 odst. 1)

2. Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78/ES – Zákaz diskriminace na základě věku – Vnitrostátní právní úprava, u níž bylo určeno, že odporuje obecné zásadě zákazu diskriminace na základě věku – Povinnosti vnitrostátního soudu rozhodujícího o sporu mezi jednotlivci – Nepoužitelnost vnitrostátních právních předpisů, které nejsou v souladu s unijním právem – Přednost výkladu unijního práva před zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání – Nedostatek vlivu možnosti jednotlivce domáhat se odpovědnosti členského státu

   (Článek 267 SFEU; směrnice Rady 2000/78)

1.  Obecná zásada zákazu diskriminace na základě věku konkretizovaná směrnicí Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládána v tom smyslu, že i ve sporu mezi jednotlivci brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž nemají zaměstnanci nárok na odstupné v případě propuštění, mají-li současně nárok na starobní důchod od svého zaměstnavatele v rámci důchodového systému, jehož účastníky se stali před dovršením 50 let věku, a to bez ohledu na to, zda se rozhodnou zůstat na trhu práce nebo odejít do důchodu.

   Vzhledem k tomu, že samotná směrnice 2000/78 nezakotvuje obecnou zásadu zákazu diskriminace na základě věku, nýbrž tuto zásadu pouze konkretizuje pro oblast zaměstnání a práce [povolání], nejde rozsah ochrany poskytované touto směrnicí nad rámec ochrany poskytované touto zásadou.

   Současně vzhledem k tomu, že článek 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 brání takové vnitrostátní právní úpravě, podle níž zaměstnanci, kteří mají nárok na starobní důchod vyplácený zaměstnavatelem v rámci důchodového systému, jehož členy [účastníky] se stali před dovršením věku 50 let, nemohou pouze z tohoto důvodu obdržet zvláštní odstupné v případě propuštění určené k podpoře opětovného začlenění zaměstnanců, kteří byli v podniku zaměstnáni déle než dvanáct let, do pracovního procesu, platí totéž i pro základní zásadu rovného zacházení, jejímž je obecná zásada zákazu diskriminace na základě věku pouze zvláštním vyjádřením.

   (viz body 23, 26, 27, výrok 1)

2.  Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že vnitrostátní soud rozhodující spor mezi jednotlivci spadající do působnosti směrnice 2000/78, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí při aplikaci ustanovení vnitrostátního práva vykládat tato ustanovení tak, aby mohla být uplatněna v souladu s touto směrnicí, a pokud takový výklad není možný, neuplatnit případně veškerá ustanovení tohoto vnitrostátního práva, která jsou v rozporu s obecnou zásadou zákazu diskriminace na základě věku. Tuto povinnost nemůže zpochybnit ani zásada právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, ani to, že se jednotlivec, který se cítí být poškozen uplatňováním vnitrostátního ustanovení, které je v rozporu s unijním právem, může dovolávat odpovědnosti daného členského státu za porušení unijního práva.

   V tomto ohledu předně s sebou požadavek konformního výkladu nese i povinnost vnitrostátních soudů změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice. Kromě toho zásada zákazu diskriminace na základě věku zakládá jednotlivcům subjektivní právo, kterého se lze dovolávat jako takového, na jehož základě musí vnitrostátní soudy i ve sporech mezi jednotlivci vyloučit uplatňování vnitrostátních ustanovení, která nejsou s uvedenou zásadou v souladu.

   Zadruhé zásada ochrany legitimního očekávání nemůže vnitrostátnímu soudu, který rozhoduje o sporu mezi jednotlivci, sloužit za podklad k tomu, aby nadále uplatňoval normu vnitrostátního práva, kterou Soudní dvůr posoudí jako odporující obecné zásadě zákazu diskriminace na základě věku, jak je konkretizován směrnicí 2000/78. Uplatňování této zásady za účelem dalšího uplatňování takové normy vnitrostátního práva by totiž ve skutečnosti znamenalo, že časová působnost výkladu podaného Soudním dvorem je omezená, neboť tímto způsobem by se tento výklad nemusel ve věci předložené vnitrostátnímu soudu vůbec uplatňovat. Výklad unijního práva, který Soudní dvůr podá, musí být přitom vnitrostátním soudem až na zcela výjimečné okolnosti uplatňován dokonce i na vztahy, které vznikly před vydáním rozsudku, jímž se rozhoduje o žádosti o výklad.

   Ochrany legitimního očekávání se v každém případě nelze dovolávat za tím účelem, aby byl jednotlivci, který podal žalobu, na jejímž základě Soudní dvůr vyložil unijní právo v tom smyslu, že brání dotčenému pravidlu vnitrostátního práva, odepřen příznivý účinek tohoto výkladu.

   (viz body 33, 36–41, 43, výrok 2)