Věc C‑184/14

A

v.

B

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione)

„Řízení o předběžné otázce — Spolupráce v občanských a obchodních věcech — Soudní příslušnost ve věcech vyživovacích povinností — Nařízení (ES) č. 4/2009 — Článek 3 písm. c) a d) — Návrh týkající se vyživovací povinnosti k nezletilým dětem podaný v jiném členském státě, než je členský stát, v němž mají děti místo obvyklého pobytu, současně s řízením o rozluce rodičů“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 16. července 2015

Spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, rozhodné právo, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností – Nařízení č. 4/2009 – Příslušnost v oblasti vyživovacích povinností – Soud místa obvyklého pobytu oprávněného z výživného – Vyživovací povinnosti k nezletilým dětem – Souvislost pouze s řízením o rodičovské zodpovědnosti, a nikoli s řízením o osobním stavu – Výlučná příslušnost soudu, který je příslušný k rozhodování v řízení o rodičovské zodpovědnosti

[Nařízení Rady č. 4/2009, čl. 3 písm. c) a d)]

Článek 3 písm. c) a d) nařízení č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností musí být vykládán v tom smyslu, že pokud byl k soudu členského státu podán návrh na zahájení řízení ve věci rozluky či rozvodu manželství rodičů nezletilého dítěte a k soudu jiného členského státu byl podán návrh na zahájení řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti týkající se tohoto dítěte, souvisí návrh týkající se vyživovací povinnosti k tomuto dítěti pouze s řízením o rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 3 písm. d) tohoto nařízení.

Návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem je totiž již ze své podstaty spojen s řízením o rodičovské zodpovědnosti. Soud příslušný k rozhodování v řízeních o rodičovské zodpovědnosti, jak je definována v čl. 2 bodu 7 nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení č. 1347/2000, má tudíž nejlepší předpoklady k tomu, aby in concreto posoudil otázky související s návrhem týkajícím se vyživovací povinnosti k dítěti, stanovil výši uvedené povinnosti určené k přispívání na náklady na výživu a výchovu dítěte, a přizpůsobil ji s ohledem na stanovený způsob střídavé či výlučné péče, právo na styk s dítětem, dobu trvání tohoto práva a ostatní faktické okolnosti související s výkonem rodičovské zodpovědnosti, s nimiž byl obeznámen.

(viz body 40, 43, 48 a výrok)