Věc C‑160/14

João Filipe Ferreira da Silva e Brito a další

v.

Estado português

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Varas Cíveis de Lisboa)

„Řízení o předběžné otázce — Sbližování právních předpisů — Zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů — Pojem ‚převod závodu‘ — Povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU — Údajné porušení unijního práva, které lze připsat vnitrostátnímu soudu, jehož rozhodnutí nemohou být napadena opravnými prostředky podle vnitrostátního práva — Vnitrostátní právní předpisy podmiňující právo na náhradu škody, vzniklé v důsledku takovéhoto porušení, předchozím zrušením rozhodnutí, jež tuto škodu způsobilo“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 9. září 2015

1. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Převody podniků – Zachování práv zaměstnanců – Směrnice 2001/23 – Rozsah působnosti – Převod – Pojem – Kritéria

   (Směrnice Rady 2001/23, čl. 1 odst. 1)

2. Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Převody podniků – Zachování práv zaměstnanců – Směrnice 2001/23 – Rozsah působnosti – Převod závodu – Pojem – Zrušení podniku jeho většinovým akcionářem a následně vstup posledně uvedeného do práv a povinností zrušeného podniku – Zahrnutí – Podmínky – Nezachování nezávislé organizační struktury zrušeného podniku – Neexistence vlivu

   (Směrnice Rady 2001/23, čl. 1 odst. 1)

3. Předběžné otázky – Předložení sporu Soudnímu dvoru – Otázky týkající se výkladu – Povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Působnost – Obtíže při výkladu pojmu „převod závodu“ ve smyslu směrnice 2001/23 vedoucí k protichůdným rozhodnutím nižších vnitrostátních soudů a riziku rozdílnosti judikatury na úrovni Unie – Zahrnutí

   (Článek 267 třetí pododstavec SFEU; směrnice Rady 2001/23, čl. 1 odst. 1)

4. Právo Evropské unie – Práva přiznaná jednotlivcům – Porušení členským státem – Povinnost nahradit újmu způsobenou jednotlivcům – Podmínky – Vnitrostátní právní předpisy podmiňující právo na náhradu škody předchozím zrušením rozhodnutí, jež škodu způsobilo, přičemž takové zrušení je prakticky vyloučeno – Nepřípustnost

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 24–27)

2.  Článek 1 odst. 1 směrnice Rady 2001/23/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „převod závodu“ zahrnuje situaci, kdy dochází ke zrušení podniku působícího na trhu charterových letů jeho většinovým akcionářem, který je sám podnikem působícím v oblasti letecké dopravy, a kdy tento posledně uvedený podnik nastoupí do práv a povinností zrušené společnosti ve smlouvách o nájmu letadel a v platných smlouvách o charterových letech, vyvíjí činnost dříve uskutečňovanou zrušeným podnikem, opětovně přijme některé ze zaměstnanců do té doby zaměstnaných u tohoto podniku a pověří je stejnými úkoly, jako byly ty, jež plnili dříve, a převezme drobné vybavení zmíněného podniku.

   Pro účely použití čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23 je irelevantní skutečnost, že byla do nabývající společnosti včleněna jednotka, jejíž hmotné prostředky a část personálu byly převzaty – aniž by si ponechala nezávislou organizační strukturu, jestliže byl zachován vztah mezi jednak tímto převedeným hmotným majetkem a těmito zaměstnanci převedenými k této naposled uvedené společnosti, a jednak pokračováním v činnosti, kterou předtím provozovala zrušená společnost. Relevantním faktorem pro závěr o zachování identity převáděné jednotky totiž není zachování specifické organizace jednotlivých převáděných výrobních faktorů zavedené podnikatelem, ale zachování funkční vazby vzájemné závislosti a komplementarity mezi těmito faktory. Zachování takové funkční vazby mezi jednotlivými převáděnými faktory tak nabyvateli umožňuje tyto faktory využívat, i když jsou po převodu začleněny do nové a odlišné organizační struktury za účelem provozování stejné či obdobné hospodářské činnosti.

   (viz body 32–35, výrok 1)

3.  Článek 267 třetí pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že za okolností, jež se vyznačují jednak tím, že vnitrostátní soudy nižších stupňů, které věc projednávaly, vydaly protichůdná rozhodnutí ohledně výkladu tohoto pojmu, a jednak opakovaně se vyskytujícími výkladovými problémy ohledně tohoto pojmu v různých členských státech, je soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinen předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ohledně správného výkladu pojmu „převod závodu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů.

   I když platí, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout, skutečností nicméně zůstává, že jestliže nelze proti rozhodnutí vnitrostátního soudu podat soudní cestou opravný prostředek, je tento vnitrostátní soud v zásadě povinen předložit Soudnímu dvoru žádost ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU, pokud je před ním vznesena otázka týkající se výkladu unijního práva, ledaže konstatoval, že vyvstalá otázka není relevantní, že k dotčenému unijnímu ustanovení byl již výklad Soudním dvorem podán nebo že řádné uplatnění unijního práva je natolik zřejmé, že není ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost. Existence takové možnosti musí být posuzována v závislosti na charakteristikách vlastních unijnímu právu, zvláštních obtížích, které vykazuje výklad tohoto práva, a riziku rozdílnosti judikatury uvnitř Unie.

   (viz body 37–39, 45, výrok 2)

4.  Unijní právo a zejména zásady vyslovené Soudním dvorem Evropské unie v oblasti odpovědnosti státu za újmu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva vnitrostátním soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které vyžadují předchozí zrušení rozhodnutí, jež způsobilo újmu, které vydal tento soud, třebaže takovéto zrušení je prakticky vyloučeno.

   Vzhledem k základní úloze soudní moci při ochraně práv, která jednotlivcům poskytují pravidla unijního práva, by totiž byla plná účinnost těchto pravidel poskytujících taková práva zpochybněna a byla by oslabena ochrana těchto práv, pokud by bylo vyloučeno, aby jednotlivci mohly při splnění určitých podmínek dosáhnout náhrady újmy, která jim byla způsobena porušením unijního práva přičitatelným rozhodnutí vnitrostátního soudu rozhodujícího v poslední instanci. Pokud jsou splněny podmínky pro uplatnění odpovědnosti státu, což přísluší určit vnitrostátním soudům, musí stát poskytnout náhradu za následky způsobené újmy v souladu s vnitrostátními právními předpisy, přičemž ovšem podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti) a nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (zásada efektivity). Vnitrostátní právní předpisy, které vyžadují předchozí zrušení rozhodnutí, jež způsobilo újmu, třebaže takovéto zrušení je prakticky vyloučeno, mohou nadměrně ztížit získání náhrady újmy způsobené dotčeným porušením unijního práva.

   Takovou závažnou překážku, jako je ta, která vyplývá z uvedených vnitrostátních předpisů, bránící účinnému uplatňování unijního práva, zejména pak takové základní zásady, jako je zásada odpovědnosti státu za porušení unijního práva, která je vlastní systému Smluv, na nichž je Unie založena, nelze krom toho odůvodnit ani zásadou překážky věci rozsouzené, ani zásadou právní jistoty.

   (viz body 47, 50, 51, 58–60 a výrok 3)