Věc C‑12/14

Evropská komise

proti

Maltské republice

„Nesplnění povinnosti státem — Sociální zabezpečení — Nařízení (EHS) č. 1408/71 — Článek 46b — Nařízení (ES) č. 883/2004 — Článek 54 — Starobní důchody — Pravidla zakazující souběh — Osoby mající nárok na starobní důchod v rámci vnitrostátního systému a na důchod pro úředníky v rámci systému jiného členského státu — Snížení výše starobního důchodu“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 3. března 2016

1. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Právo Komise podat žalobu – Výkon v rámci diskreční pravomoci

   (Článek 258 SFEU)

2. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Právo Komise podat žalobu – Výkon nezávisející na existenci zvláštního zájmu na podání žaloby – Předmět žaloby odpovídající předmětu sporu, který je vymezen ve výzvě dopisem a v odůvodněném stanovisku – Neexistence zneužití pravomoci

   (Článek 258 SFEU)

3. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Předmět sporu – Kvalifikace systému jiného členského státu, vystupujícího v řízení jako vedlejší účastník, z hlediska unijního práva – Porušení procesních práv posledně uvedeného členského státu – Neexistence – Přípustnost

   (Článek 258 SFEU)

4. Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Unijní právní úprava – Věcná působnost – Zahrnutí a nezahrnutí určitého zákona nebo vnitrostátní právní úpravy členského státu do jeho prohlášení podle článku 5 nařízení č. 1408/71 a čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2004 – Účinky – Povinnosti členských států v souvislosti s uvedenými prohlášeními

   (Článek 4 odst. 3 SEU; článek 259 SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, čl. 9 odst. 1 a články 71 a 72; nařízení Rady č. 1408/71, články 5, 80 a 81)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 24)

2.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 26)

3.  Přípustnost žaloby pro nesplnění povinnosti podané proti členskému státu nemůže být zpochybněna tím, že Soudní dvůr má v rámci žaloby upřesnit kvalifikaci systému jiného členského státu z hlediska unijního práva. Takovým upřesněním nemohou být ani porušena procesní práva posledně uvedeného členského státu, který je vedlejším účastníkem řízení.

   (viz bod 27)

4.  Ze zásady loajální spolupráce, uvedené v čl. 4 odst. 3 SEU, plyne, že každý členský stát musí pro účely prohlášení uvedených v článku 5 nařízení č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a na jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství a čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení řádně prozkoumat své vlastní systémy sociálního zabezpečení, a je-li to na místě, prohlásit je po tomto prozkoumání za systémy spadající do působnosti těchto nařízení. Z této zásady rovněž plyne, že ostatní členské státy mohou oprávněně očekávat, že dotyčný členský stát těmto povinnostem dostojí.

   Tato prohlášení zakládají domněnku, že vnitrostátní právní předpisy nahlášené podle článku 5 nařízení č. 1408/71 nebo článku 9 nařízení č. 883/2004 spadají do věcné působnosti těchto nařízení a zavazují v zásadě ostatní členské státy. Naopak, pokud členský stát určité vnitrostátní právní předpisy nenahlásil podle těchto nařízení, ostatní členské státy z toho mohou v zásadě vyvozovat, že tyto právní předpisy nespadají do věcné působnosti uvedených nařízení.

   Mimoto do doby, než jsou prohlášení členského státu změněna nebo zrušena, k nim musí ostatní členské státy přihlížet. Členskému státu, který prohlášení učinil, přísluší zvážit jeho opodstatněnost a případně ho pozměnit, vyjádří-li jiný členský stát pochybnosti o správnosti prohlášení.

   Tento závěr nicméně neznamená, že by byl členský stát zbaven možnosti reagovat, jsou-li mu známy informace vyvolávající pochybnosti o správnosti prohlášení učiněných jiným členským státem.

   Zaprvé, vyvolává-li prohlášení otazníky a členským státům se nedaří shodnout se zejména na kvalifikaci právních předpisů nebo systémů v rámci působnosti nařízení č. 1408/71 a 883/2004, mohou se obrátit na správní komisi uvedenou v článcích 80 a 81 nařízení č. 1408/71, jakož i v článcích 71 a 72 nařízení č. 883/2004. Zadruhé, pokud se ani této komisi nepodaří sladit stanoviska členských států k právním předpisům použitelným v daném případě, přísluší případně členskému státu, který pochybuje o správnosti prohlášení jiného členského státu, obrátit se na Komisi, nebo jako poslední možnost podat návrh na zahájení řízení podle článku 259 SFEU, v jehož rámci Soudní dvůr posoudí otázku použitelných právních předpisů.

   Naopak z článku 5 nařízení č. 1408/71 ani článku 9 nařízení č. 883/2004 nevyplývá, že by jiné členské státy, než je stát, který uvedený zákon nebo právní úpravu zavedl, ale nenahlásil, měly povinnost samy určovat, zda tyto musí být přesto považovány za předpisy spadající do věcné působnosti dotyčných nařízení.

   (viz body 37–41 a 44)