Věc T‑397/13

(zveřejnění formou výňatků)

Tilly-Sabco

proti

Evropské komisi

„Zemědělství — Vývozní náhrady — Drůbeží maso — Prováděcí nařízení, kterým se stanoví náhrada v nulové výši — Žaloba na neplatnost — Právní akt s obecnou působností [nařizovací akt], který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření — Bezprostřední dotčení — Přípustnost — Článek 3 odst. 3 nařízení (EU) č. 182/2011 — Povinnost uvést odůvodnění — Článek 164 odst. 3 nařízení (ES) č. 1234/2007 — Legitimní očekávání“

Shrnutí – rozsudek Tribunálu (pátého senátu) ze dne 14. ledna 2016

1. Žaloba na neplatnost — Fyzické nebo právnické osoby — Pojem „nařizovací akt“ — Všechny akty s obecnou působností s výjimkou legislativních aktů — Nařízení Komise, kterým se stanoví vývozní náhrady pro drůbeží maso — Zahrnutí

   (Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU; nařízení Komise č. 689/2013)

2. Žaloba na neplatnost — Fyzické nebo právnické osoby — Nařizovací akty — Akty, které nevyžadují přijetí prováděcích opatření a dotýkají se žalobce bezprostředně — Pojem bezprostředního dotčení — Kritéria — Nařízení Komise, kterým se stanoví vývozní náhrady pro drůbeží maso — Žaloba společnosti zabývající se vývozem zmražených kuřat — Přípustnost

   (Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU; nařízení Komise č. 689/2013)

3. Žaloba na neplatnost — Fyzické nebo právnické osoby — Nařizovací akty — Akty, které nevyžadují přijetí prováděcích opatření a dotýkají se žalobce bezprostředně — Pojem prováděcích opatření — Dostupné procesní prostředky proti těmto aktům

   (Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU)

4. Žaloba na neplatnost — Fyzické nebo právnické osoby — Nařizovací akty — Akty, které nevyžadují přijetí prováděcích opatření a dotýkají se žalobce bezprostředně — Pojem prováděcích opatření — Kritéria — Nařízení, kterým se stanoví vývozní náhrady v oblasti drůbežího masa v nulové výši — Akty nevyžadující přijetí prováděcích opatření

   (Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU; nařízení Komise č. 689/2013)

5. Orgány Evropské unie — Výkon pravomocí — Prováděcí pravomoc svěřená Komisi k přijetí prováděcích aktů — Kontrola ze strany výboru složeného ze zástupců členských států — Postup konzultace — Lhůta k předložení návrhu prováděcího aktu — Možnost odchylky — Předložení návrhu v průběhu zasedání uvedeného výboru — Přípustnost — Podmínky

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 182/2011, čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec; nařízení Rady č. 1234/2007, článek 195)

6. Orgány Evropské unie — Výkon pravomocí — Prováděcí pravomoc svěřená Komisi k přijetí prováděcích aktů — Kontrola ze strany výboru složeného ze zástupců členských států — Postup konzultace — Lhůta ke svolání — Naléhavost — Soudní přezkum — Meze

   (Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 182/2011, čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec; nařízení Rady č. 1234/2007, článek 195)

7. Orgány Evropské unie — Výkon pravomocí — Pověření — Zmocnění nebo další pověření udělené osobě vykonávající konkrétní funkci v rámci orgánů — Změna osoby vykonávající tuto funkci — Neexistence vlivu na platnost zmocnění nebo dalšího pověření

   (Jednací řád Komise, články 13 a 14)

8. Zemědělství — Společná organizace trhů — Vývozní náhrady — Stanovení výše — Stanovení nulové výše poprvé pro dotčené produkty — Přípustnost

   (Nařízení Rady č. 1234/2007, čl. 164 odst. 3; nařízení Komise č. 689/2013)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 30–32)

2.  Neexistuje žádný důvod, aby byl pojmový znak „bezprostřední dotčení“, který je požadován v souvislosti s nařizovacími akty v rámci třetí hypotézy uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, vykládán jiným způsobem, než je tento pojem vykládán v rámci druhé hypotézy uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, tj. v souvislosti s akty, které se týkají určité fyzické nebo právnické osoby bezprostředně a osobně. V tomto ohledu podmínka existence bezprostředního dotčení vyžaduje, aby dotčené opatření zaprvé přímo zakládalo následky pro právní postavení jednotlivce a zadruhé neponechávalo adresátům tohoto opatření pověřeným jeho provedením žádnou volnost uvážení, a naopak, aby toto provedení bylo čistě automatické povahy a vyplývalo výlučně z dotčené právní úpravy, aniž by bylo třeba použít další zprostředkující právní předpisy.

   Pokud jde o žalobu proti nařízení č. 689/2013, kterým se stanoví vývozní náhrady v oblasti drůbežího masa v nulové výši, zakládá toto nařízení právní účinky přímo vůči společnosti zabývající se vývozem zmražených kuřat v tom smyslu, že tato si již nemůže nárokovat vývozní náhrady v kladné výši. Vývozní náhrady byly napadeným nařízením stanoveny v nulové výši a toto nařízení v tomto ohledu neponechává vnitrostátním orgánům pověřeným poskytováním náhrad žádný prostor pro uvážení. I kdyby vnitrostátní orgán přiznal vývozní náhradu, byla by tato automaticky stanovena v nulové výši, neboť napadené nařízení neponechává vnitrostátním orgánům žádný prostor pro uvážení, který by jim umožňoval stanovit vývozní náhradu v kladné výši. Napadené nařízení se tedy bezprostředně dotýká uvedené společnosti.

   (viz body 34–37)

3.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 39–41)

4.  S ohledem na znění třetí hypotézy uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU mohou prováděcí opatření ve smyslu tohoto ustanovení představovat pouze opatření, která unijní orgány nebo subjekty, anebo vnitrostátní orgány přijmou za obvyklých okolností. Pokud unijní orgány nebo subjekty a vnitrostátní orgány nepřijmou za obvyklých okolností žádné opatření za účelem provedení nařizovacího aktu a za účelem konkretizování jeho následků pro každý dotčený subjekt, tento nařizovací akt nevyžaduje přijetí prováděcích opatření. V tomto ohledu podle znění třetí hypotézy uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU nestačí, aby nařizovací akt mohl vyžadovat přijetí prováděcích opatření, nýbrž je nutné, aby vyžadoval jejich přijetí. Nestačí tak, že subjekt má vykonstruovanou možnost uložit správním orgánům povinnost přijmout opatření, které lze napadnout žalobou, jelikož takové opatření nepředstavuje opatření, jehož přijetí nařizovací akt vyžaduje.

   Pokud jde o žalobu proti nařízení č. 689/2013, kterým se stanoví vývozní náhrady v oblasti drůbežího masa, relevantní otázkou, kterou je třeba zodpovědět za účelem zjištění, zda toto nařízení vyžaduje přijetí prováděcích opatření, není otázka, zda nic nebrání dotčeným hospodářským subjektům v tom, aby požádaly o udělení vývozní licence, která obsahuje stanovení vývozních náhrad předem, nýbrž otázka, zda tyto subjekty za obvyklých okolností podají takové žádosti. V tomto ohledu platí, že vzhledem k tomu, že získání vývozní licence není povinné a že vývozní náhrady, které mohou být stanoveny, budou v každém případě stanoveny v nulové výši, dotčené hospodářské subjekty za obvyklých okolností nepodají k vnitrostátním orgánům žádosti o udělení vývozních licencí, které obsahují stanovení vývozních náhrad předem. Nebudou-li takové žádosti předkládány, nepřijmou vnitrostátní orgány žádné opatření k provedení nařízení č. 689/2013. Tyto orgány tudíž za obvyklých okolností taková opatření nepřijmou. Neexistuje tedy žádné opatření, které by upřesňovalo následky, které má uvedené nařízení vůči různým dotyčným hospodářským subjektům. V tomto ohledu skutečnost, že by žádost měla být podána k vnitrostátnímu orgánu pouze za účelem získání přístupu k soudní ochraně, naznačuje, že taková žádost nebude za normálních okolností podána. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní orgán nemá žádnou jinou možnost než stanovit náhrady v nulové výši, nemůže mít vývozce žádný zájem na stanovení náhrad vnitrostátním orgánem za těchto podmínek, s výjimkou dosažení – byť vykonstruovaným způsobem – přijetí aktu, který může být napaden žalobou. Z toho vyplývá, že nařízení č. 689/2013 nevyžaduje přijetí prováděcích opatření.

   Tento závěr není zpochybněn argumentem, podle něhož by bylo paradoxní rozhodnout o přípustnosti žaloby v závislosti na výši náhrad a domnívat se, že v případě stanovení náhrad v nulové výši nařízení nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, zatímco v případě stanovení náhrad ve vyšší než nulové hodnotě lze napadnout ten akt, který byl přijat k provedení nařízení na vnitrostátní úrovni. Otázka, zda nařizovací akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření, totiž musí být posuzována s ohledem ke všem okolnostem projednávaného případu. V této souvislosti je za účelem posouzení otázky, zda nařizovací akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření, třeba vycházet z postavení té osoby, která se dovolává práva podat žalobu. Totéž nařízení tedy může být napadeno určitými hospodářskými subjekty před unijním soudem, jelikož toto nařízení se jich bezprostředně dotýká a nevyžaduje, aby vůči nim byla přijata prováděcí opatření, zatímco vůči jiným hospodářským subjektům vyžaduje jejich přijetí. Tím spíše není vyloučeno, že nařízení, kterým se stanoví náhrady v nulové výši, nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, zatímco podobné nařízení, kterým se stanoví náhrady v kladné výši, jejich přijetí vyžaduje.

   (viz body 43–45, 53, 54, 58, 62–65)

5.  Článek 3 odst. 3 nařízení č. 182/2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí, v zásadě nebrání předložení návrhu prováděcího nařízení v průběhu zasedání řídícího výboru stanoveného v článku 195 nařízení č. 1234/2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty. Článek 3 odst. 3 druhý pododstavec první věta nařízení č. 182/2011 stanoví lhůtu alespoň 14 dní mezi dnem, kdy byl předložen návrh prováděcího aktu, a dnem zasedání řídícího výboru, kterou je třeba dodržet s výjimkou řádně odůvodněných případů. Lze se tedy odchýlit od pravidla předkládání návrhů nařízení čtrnáct dní přede dnem zasedání řídícího výboru, aniž nařízení č. 182/2011 stanovuje minimální lhůtu, kterou je třeba dodržet. Na základě obratu „s výjimkou řádně odůvodněných případů“, který se objevuje na začátku první věty čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 182/2011, tato první věta nebrání předložení návrhu nařízení v průběhu zasedání.

   Kromě toho formulaci čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 182/2011, v souladu s níž musejí mít členové řídícího výboru možnost včas přezkoumat návrh, je třeba vykládat s ohledem na skutečnost, že lhůta musí být podle téhož ustanovení přiměřená. Formulace „včas“ nemusí nutně znamenat, že návrh nařízení musí být řídícímu výboru předložen přede dnem zasedání. Je-li lhůta v trvání několika minut nebo případně několika čtvrthodin vzhledem k okolnostem přiměřená, je třeba toto předložení pokládat za učiněné včas ve smyslu třetí věty čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 182/2011.

   (viz body 85, 86, 90, 91)

6.  Z formulace druhé věty čl. 3 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 182/2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí, vyplývá, že předsedovi řídícího výboru stanoveného v článku 195 nařízení č. 1234/2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty, a tedy zástupci Komise, přísluší, aby rozhodl v naléhavých případech o otázce, jež musí být uvedeným výborem přezkoumána. Přezkum unijního soudu je omezen pouze na přezkum otázky, zda došlo ke zjevně nesprávnému posouzení, či ke zneužití pravomoci.

   (viz bod 114)

7.  Zmocnění nebo další pověření se neuděluje fyzické osobě, nýbrž osobě vykonávající určitou funkci, a sice členovi Komise, který je pověřen konkrétní oblastí, anebo generálnímu řediteli určitého generálního ředitelství. Zůstává tak platné i v případě změny v osobách vykonávajících tuto funkci. Z toho vyplývá, že není nezbytné, aby jednací řád Komise výslovně stanovil, že stanovené další pověření zůstane platné poté, co se změní osoby, které jednaly v postavení zmocněnce nebo zmocnitele. Možnost udělit zmocnění nebo další pověření má totiž za cíl zprostit sbor komisařů nebo dotčeného člena Komise přijímání rozhodnutí, která nevyžadují zásah sboru komisařů nebo dotčeného člena Komise. Rozhodnutí udělit zmocnění nebo další pověření má za cíl rozdělení pravomocí v rámci Komise a nejde o důkaz důvěry vyjádřené konkrétní fyzické osobě. Pokud není výslovně rozhodnuto jinak, žádná pravomoc není vyhrazena konkrétní osobě.

   (viz body 202, 203)

8.  V rámci stanovení výše vývozních náhrad Komisí pouhá skutečnost, že pro dotčené produkty byla poprvé stanovena nulová výše, automaticky neznamená, že se Komise odklonila od své obvyklé praxe. V tomto ohledu je úprava výše vývozních náhrad vlastní systému pravidelného stanovování výše těchto náhrad, takže stejné odůvodnění se může vztahovat na velmi odlišné vývozní náhrady.

   (viz bod 245)