Věc C‑198/13

Víctor Manuel Julian Hernández a další

v.

Reino de España (Subdelegación del Gobierno de España en Alicante) a další

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázace podaná Juzgado de lo Social no 1 de Benidorm)

„Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele — Směrnice 2008/94/ES — Působnost — Nárok na odškodnění zaměstnavatele od členského státu z titulu mezd uhrazených zaměstnanci během řízení týkajícího se zpochybnění propuštění tohoto zaměstnance po uplynutí 60. pracovního dne následujícího po podání žaloby zpochybňující propuštění — Neexistence nároku na odškodnění v případě neplatných propuštění — Subrogace práva na odškodnění zaměstnavatele na jeho zaměstnance v případě dočasné platební neschopnosti zaměstnavatele — Diskriminace zaměstnanců, kteří byli propuštěni neplatně — Listina základních práv Evropské unie — Působnost — Článek 20“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 10. července 2014

Sociální politika – Sbližování právních předpisů – Ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele – Směrnice 2008/94 – Působnost – Vnitrostátní právní úprava stanovící platbu mezd splatných po uplynutí 60. pracovního dne následujícího po datu zahájení řízení týkajícího se zpochybnění propuštění, s vyloučením případů neplatných propuštění – Rovné zacházení – Posouzení s ohledem na článek 51 Listiny základních práv Evropské unie – Vyloučení

(Listina základních práv Evropské unie, článek 20, čl. 51 odst. 1; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94, články 3 a 4 a čl. 11 první pododstavec)

Vnitrostátní právní úprava, podle níž zaměstnavatel může požádat dotčený členský stát o úhradu mezd splatných během řízení týkajícího se zpochybnění propuštění po uplynutí 60. pracovního dne následujícího po podání žaloby a podle níž, jestliže zaměstnavatel tyto mzdy neuhradil a nachází se v situaci dočasné platební neschopnosti, může dotčený zaměstnanec v důsledku zákonné subrogace požádat přímo tento stát o platbu uvedených mezd, nespadá do působnosti směrnice 2008/94 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, a nemůže být tedy přezkoumána s ohledem na základní práva zaručená Listinou základních práv Evropské unie, a zejména její článek 20.

Podle článku 51 Listiny základních práv Evropské unie se totiž povinnost respektovat základní práva zaručená v unijním právním řádu ukládá členským státům pouze v případě, že uplatňují právo Unie. V tomto ohledu pojem „uplatňování práva Unie“ ve smyslu článku 51 Listiny základních práv Evropské unie předpokládá existenci určitého stupně souvislosti mezi aktem práva Unie a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou. Soudní dvůr zejména dospěl k závěru, že základní práva Unie nelze uplatnit na vnitrostátní právní úpravu z důvodu skutečnosti, že unijní ustanovení v dotyčné oblasti neukládala členským státům žádnou specifickou povinnost ohledně situace dotčené v původním řízení. Pouhá skutečnost, že vnitrostátní opatření spadá do oblasti, v níž má Unie pravomoci, nemůže způsobit, že bude spadat do působnosti práva Unie, a tedy způsobit použitelnost Listiny základních práv Evropské unie. Pro určení, zda vnitrostátní opatření spadá pod uplatňování práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, je třeba kromě dalších skutečností ověřit, zda má dotčená vnitrostátní právní úprava za cíl provádět ustanovení práva Unie, jakou má tato právní úprava povahu a zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje právo Unie, i když může toto právo nepřímo ovlivnit, a zda existuje zvláštní ustanovení práva Unie v této oblasti nebo způsobilé ji ovlivnit.

Výše uvedená vnitrostátní právní úprava nejprve sleduje jiný cíl, než je cíl spočívající v zajištění minimální ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, uvedený ve směrnici 2008/94, a sice cíl spočívající v zajištění toho, že členský stát odškodní škodné následky trvání soudních řízení překračujících 60 pracovních dní. Krom toho se poskytnutí tohoto odškodnění nemůže dotknout minimální ochrany, kterou tento členský stát přiznává zaměstnancům prostřednictvím vnitrostátní záruční instituce v souladu s články 3 a 4 této směrnice, ani nemůže tuto ochranu omezit. Pokud jde o čl. 11 první pododstavec uvedené směrnice, toto ustanovení se omezuje na konstatování, že se směrnice 2008/94 nedotýká možnosti členských států uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou pro zaměstnance příznivější. S ohledem na své znění toto ustanovení, které je uvedeno v kapitole V nadepsané „Obecná a závěrečná ustanovení“, nepřiznává členským státům možnost přijímat právní předpisy na základě práva Unie, ale na rozdíl od možností stanovených v kapitolách I a II uvedené směrnice se omezuje na to, že členským státům přiznává pravomoc na základě vnitrostátního práva stanovit takové příznivější právní předpisy mimo rámec režimu stanoveného touto směrnicí. Z toho vyplývá, že ustanovení vnitrostátního práva, které se omezuje na to, že zaměstnancům přiznává příznivější ochranu vyplývající z výkonu pouze pravomoci členských států, která je potvrzena čl. 11 prvním pododstavcem směrnice 2008/94, nelze považovat za ustanovení spadající do působnosti této směrnice. Konečně výše uvedená právní úprava nevykazuje nebezpečí porušení jednotnosti, přednosti a účinnosti práva Unie, jelikož se nemůže dotknout minimální ochrany zaručené v souladu s články 3 a 4 směrnice 2008/94, ani nemůže tuto ochranu omezit.

(viz body 33–37, 41, 43–45, 47, 49 a výrok)