Choose the experimental features you want to try

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62012CJ0303

    Shrnutí rozsudku

    Court reports – general

    Věc C‑303/12

    Guido Imfeld, Nathalie Garcet

    v.

    État belge

    (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná tribunal de première instance de Liège)

    „Svoboda usazování — Rovné zacházení — Daň z příjmů — Právní předpisy o zamezení dvojímu zdanění — Příjmy dosažené v jiném státě než ve státě bydliště — Metoda osvobození od daně s výhradou progresivity ve státě bydliště — Částečné zohlednění osobní a rodinné situace — Ztráta některých daňových výhod souvisejících s osobní a rodinnou situací pracovníka“

    Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 12. prosince 2013

    Svoboda usazování – Omezení – Daňové právní předpisy – Daň z příjmu – Metoda osvobození od daně s výhradou progresivity a započítání nezdanitelné části základu daně za vyživované dítě na nejvyšší příjem – Vnitrostátní právní úprava přiznávající daňovou výhodu manželským párům, jimž veškeré příjmy nebo jejich největší část plynou z tohoto státu – Nezohlednění osobní a rodinné situace poplatníků – Nepřípustnost – Odůvodnění – Zachování rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy – Neexistence

    (Článek 49 SFEU)

    Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání použití daňové právní úpravy členského státu, v jejímž důsledku přichází manželský pár, který má bydliště v tomto státě a jemuž plynou příjmy současně z uvedeného státu i z jiného členského státu, o možnost skutečně využít určité daňové výhody kvůli pravidlům jejího započítání, ačkoliv by na ni tito manželé měli nárok, kdyby tomu z manželů, který má vyšší příjmy, neplynuly veškeré jeho příjmy z jiného členského státu.

    Taková vnitrostátní právní úprava může zasahovat do svobody usazování zejména tím, že stanoví daňovou výhodu pro manželské páry formou doplňkové nezdanitelné části základu daně na vyživované dítě, která se započte na příjmy toho z manželů, jehož příjmy jsou vyšší, avšak nebere žádný ohled na skutečnost, že po využití svobod zaručených Smlouvou nemusí tomuto manželovi osobně plynout žádné příjmy z členského státu bydliště, což má přímo a automaticky za následek, že manželský pár o uvedenou výhodu zcela přichází. Automatická povaha této ztráty – bez ohledu na daňové zacházení uplatněné vůči poplatníkovi v členském státě zaměstnání – porušuje svobodu usazování.

    Takovou právní úpravu nelze odůvodnit nutností zachovat rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy. Členský stát bydliště poplatníka se totiž nemůže takového odůvodnění dovolávat, aby se zbavil odpovědnosti, kterou v zásadě tento stát má, přiznat daňovému poplatníkovi odpočty týkající se osobní a rodinné situace, které mu příslušejí, ledaže je tento stát své povinnosti plně zohlednit osobní a rodinnou situaci poplatníků, kteří mají bydliště na jeho území a částečně vykonávají hospodářskou činnost v jiném členském státě, zproštěn mezinárodní smlouvou anebo zjistí, že jeden nebo více států zaměstnání přiznává – i bez ohledu na jakoukoli mezinárodní smlouvu – v souvislosti s jím zdaněnými příjmy výhody související se zohledněním osobní a rodinné situace poplatníků, kteří nejsou v těchto státech rezidenty, ale kterým z těchto států plynou zdanitelné příjmy. Právní úprava, která nezavádí žádnou vzájemnou vazbu mezi daňovými výhodami, jež přiznává rezidentům dotyčného členského státu, a daňovými výhodami, na něž mají nárok v jiném členském státě, přičemž smlouva o zamezení dvojímu zdanění, kterou jsou tyto členské státy vázány, neukládá členskému státu zaměstnání žádnou povinnost týkající se zohlednění osobní a rodinné situace daňových poplatníků majících bydliště v jiném členském státě, tyto podmínky nesplňuje.

    Odůvodnění týkající se nutnosti ochrany vyváženého rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy může dále být uznáno, zejména pokud má dotčený režim za cíl předcházet jednáním, která mohou ohrozit právo členského státu uplatňovat svou daňovou pravomoc ve vztahu k činnostem vykonávaným na jeho území. To předpokládá, že v důsledku vyloučení omezujícího opatření by členský stát bydliště ztratil část své daňové pravomoci ve prospěch jiných členských států.

    (viz body 62, 69, 72, 73, 75, 76, 80 a výrok)

    Top

    Věc C‑303/12

    Guido Imfeld, Nathalie Garcet

    v.

    État belge

    (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná tribunal de première instance de Liège)

    „Svoboda usazování — Rovné zacházení — Daň z příjmů — Právní předpisy o zamezení dvojímu zdanění — Příjmy dosažené v jiném státě než ve státě bydliště — Metoda osvobození od daně s výhradou progresivity ve státě bydliště — Částečné zohlednění osobní a rodinné situace — Ztráta některých daňových výhod souvisejících s osobní a rodinnou situací pracovníka“

    Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 12. prosince 2013

    Svoboda usazování — Omezení — Daňové právní předpisy — Daň z příjmu — Metoda osvobození od daně s výhradou progresivity a započítání nezdanitelné části základu daně za vyživované dítě na nejvyšší příjem — Vnitrostátní právní úprava přiznávající daňovou výhodu manželským párům, jimž veškeré příjmy nebo jejich největší část plynou z tohoto státu — Nezohlednění osobní a rodinné situace poplatníků — Nepřípustnost — Odůvodnění — Zachování rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy — Neexistence

    (Článek 49 SFEU)

    Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání použití daňové právní úpravy členského státu, v jejímž důsledku přichází manželský pár, který má bydliště v tomto státě a jemuž plynou příjmy současně z uvedeného státu i z jiného členského státu, o možnost skutečně využít určité daňové výhody kvůli pravidlům jejího započítání, ačkoliv by na ni tito manželé měli nárok, kdyby tomu z manželů, který má vyšší příjmy, neplynuly veškeré jeho příjmy z jiného členského státu.

    Taková vnitrostátní právní úprava může zasahovat do svobody usazování zejména tím, že stanoví daňovou výhodu pro manželské páry formou doplňkové nezdanitelné části základu daně na vyživované dítě, která se započte na příjmy toho z manželů, jehož příjmy jsou vyšší, avšak nebere žádný ohled na skutečnost, že po využití svobod zaručených Smlouvou nemusí tomuto manželovi osobně plynout žádné příjmy z členského státu bydliště, což má přímo a automaticky za následek, že manželský pár o uvedenou výhodu zcela přichází. Automatická povaha této ztráty – bez ohledu na daňové zacházení uplatněné vůči poplatníkovi v členském státě zaměstnání – porušuje svobodu usazování.

    Takovou právní úpravu nelze odůvodnit nutností zachovat rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy. Členský stát bydliště poplatníka se totiž nemůže takového odůvodnění dovolávat, aby se zbavil odpovědnosti, kterou v zásadě tento stát má, přiznat daňovému poplatníkovi odpočty týkající se osobní a rodinné situace, které mu příslušejí, ledaže je tento stát své povinnosti plně zohlednit osobní a rodinnou situaci poplatníků, kteří mají bydliště na jeho území a částečně vykonávají hospodářskou činnost v jiném členském státě, zproštěn mezinárodní smlouvou anebo zjistí, že jeden nebo více států zaměstnání přiznává – i bez ohledu na jakoukoli mezinárodní smlouvu – v souvislosti s jím zdaněnými příjmy výhody související se zohledněním osobní a rodinné situace poplatníků, kteří nejsou v těchto státech rezidenty, ale kterým z těchto států plynou zdanitelné příjmy. Právní úprava, která nezavádí žádnou vzájemnou vazbu mezi daňovými výhodami, jež přiznává rezidentům dotyčného členského státu, a daňovými výhodami, na něž mají nárok v jiném členském státě, přičemž smlouva o zamezení dvojímu zdanění, kterou jsou tyto členské státy vázány, neukládá členskému státu zaměstnání žádnou povinnost týkající se zohlednění osobní a rodinné situace daňových poplatníků majících bydliště v jiném členském státě, tyto podmínky nesplňuje.

    Odůvodnění týkající se nutnosti ochrany vyváženého rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy může dále být uznáno, zejména pokud má dotčený režim za cíl předcházet jednáním, která mohou ohrozit právo členského státu uplatňovat svou daňovou pravomoc ve vztahu k činnostem vykonávaným na jeho území. To předpokládá, že v důsledku vyloučení omezujícího opatření by členský stát bydliště ztratil část své daňové pravomoci ve prospěch jiných členských států.

    (viz body 62, 69, 72, 73, 75, 76, 80 a výrok)

    Top