Věc C‑86/12

Adzo Domenyo Alokpa a další

v.

Ministre du Travail, de l’Emploi et de l’Immigration

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour administrative (Luxembourg)]

„Občanství Unie — Články 20 SFEU a 21 SFEU — Směrnice 2004/38/ES — Právo pobytu státního příslušníka třetí země, který je příbuzným v přímé vzestupné linii občana Unie nízkého věku — Občané Unie, kteří se narodili v jiném členském státě, než jehož jsou státními příslušníky, a kteří nevyužili práva na volný pohyb — Základní práva“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 10. října 2013

1. Občanství Unie – Ustanovení Smlouvy – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Směrnice 2004/38 – Nezletilí občané Unie, kteří nikdy nevyužili práva na volný pohyb, vždy pobývali v členském státě, v němž mají bydliště, a jsou státními příslušníky jiného členského státu – Odmítnutí členského státu bydliště přiznat právo pobytu státnímu příslušníku třetí země, který je rodičem uvedených občanů Unie – Přípustnost – Povinnost splnit podmínku mít dostatečné prostředky a být účastníkem zdravotního pojištění, kterým jsou kryta všechna rizika, v členském státě bydliště

   (Články 20 SFEU a 21 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, čl. 7 odst. 1)

2. Občanství Unie – Ustanovení Smlouvy – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Nezletilí občané Unie, kteří nikdy nevyužili práva na volný pohyb, vždy pobývali v členském státě, v němž mají bydliště, a jsou státními příslušníky jiného členského státu – Odmítnutí členského státu bydliště přiznat právo pobytu státnímu příslušníku třetí země, který je rodičem uvedených občanů Unie – Přípustnost – Podmínka – Odmítnutí, v důsledku kterého jsou uvedení občané zbaveni možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z jejich postavení občana Unie

   (Článek 20 SFEU)

1.  Články 20 SFEU a 21 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát odepřel státnímu příslušníkovi třetí země právo pobytu na svém území, i když tento státní příslušník sám vyživuje děti nízkého věku, jež jsou občany Unie a pobývají s ním v tomto členském státě od svého narození, avšak nejsou státními příslušníky téhož státu a nevyužily svého práva na volný pohyb, pokud tito občané Unie nesplňují podmínky stanovené směrnicí 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Je pravda, že čl. 7 odst. 1 písm. b) této směrnice, který stanoví, že takoví občané Unie musí mít dostatečné prostředky a být účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou kryta všechna rizika, musí být vykládán v tom smyslu, že stačí, aby uvedení občané Unie měli takové prostředky, aniž toto ustanovení obsahuje byť sebemenší požadavek ohledně původu těchto prostředků, přičemž tyto prostředky může poskytnout mimo jiné státní příslušník třetího státu, který je rodičem dotyčných občanů nízkého věku. Avšak nejsou-li podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38 splněny, článek 21 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo jejich rodiči odepřeno právo pobytu na území členského státu bydliště.

   (viz body 27, 29–31, 36 a výrok)

2.  Pokud jde o článek 20 SFEU, existují velmi zvláštní situace, v nichž navzdory tomu, že se neuplatní sekundární právo týkající se práva pobytu státních příslušníků třetích zemí a že dotyčný občan Unie nevyužil své svobody pohybu, nemůže být výjimečně státnímu příslušníku třetí země, který je rodinným příslušníkem tohoto občana, odepřeno právo pobytu, aniž by byl popřen užitečný účinek občanství Unie, kterého tento občan požívá, jestliže by jako důsledek takového odmítnutí byl tento občan ve skutečnosti nucen opustit území Unie jako celek, a byl tak zbaven možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z postavení občana Unie. Avšak státní příslušník třetí země, který sám vyživuje děti nízkého věku, jež jsou občany Unie a pobývají s ním v členském státě od svého narození, avšak nejsou státními příslušníky tohoto státu, může uplatňovat odvozené právo doprovázet je a pobývat s nimi na území členského státu, jehož jsou státními příslušníky. Z toho plyne, že v důsledku toho, že orgány členského státu, v němž mají bydliště tito občané Unie, odmítly přiznat jejich rodiči právo pobytu, nemohou být v zásadě jeho děti nuceny opustit území Unie jako celek.

   (viz body 32, 34, 35)

Věc C‑86/12

Adzo Domenyo Alokpa a další

v.

Ministre du Travail, de l’Emploi et de l’Immigration

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour administrative (Luxembourg)]

„Občanství Unie — Články 20 SFEU a 21 SFEU — Směrnice 2004/38/ES — Právo pobytu státního příslušníka třetí země, který je příbuzným v přímé vzestupné linii občana Unie nízkého věku — Občané Unie, kteří se narodili v jiném členském státě, než jehož jsou státními příslušníky, a kteří nevyužili práva na volný pohyb — Základní práva“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 10. října 2013

1. Občanství Unie — Ustanovení Smlouvy — Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států — Směrnice 2004/38 — Nezletilí občané Unie, kteří nikdy nevyužili práva na volný pohyb, vždy pobývali v členském státě, v němž mají bydliště, a jsou státními příslušníky jiného členského státu — Odmítnutí členského státu bydliště přiznat právo pobytu státnímu příslušníku třetí země, který je rodičem uvedených občanů Unie — Přípustnost — Povinnost splnit podmínku mít dostatečné prostředky a být účastníkem zdravotního pojištění, kterým jsou kryta všechna rizika, v členském státě bydliště

   (Články 20 SFEU a 21 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, čl. 7 odst. 1)

2. Občanství Unie — Ustanovení Smlouvy — Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států — Nezletilí občané Unie, kteří nikdy nevyužili práva na volný pohyb, vždy pobývali v členském státě, v němž mají bydliště, a jsou státními příslušníky jiného členského státu — Odmítnutí členského státu bydliště přiznat právo pobytu státnímu příslušníku třetí země, který je rodičem uvedených občanů Unie — Přípustnost — Podmínka — Odmítnutí, v důsledku kterého jsou uvedení občané zbaveni možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z jejich postavení občana Unie

   (Článek 20 SFEU)

1.  Články 20 SFEU a 21 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát odepřel státnímu příslušníkovi třetí země právo pobytu na svém území, i když tento státní příslušník sám vyživuje děti nízkého věku, jež jsou občany Unie a pobývají s ním v tomto členském státě od svého narození, avšak nejsou státními příslušníky téhož státu a nevyužily svého práva na volný pohyb, pokud tito občané Unie nesplňují podmínky stanovené směrnicí 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Je pravda, že čl. 7 odst. 1 písm. b) této směrnice, který stanoví, že takoví občané Unie musí mít dostatečné prostředky a být účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou kryta všechna rizika, musí být vykládán v tom smyslu, že stačí, aby uvedení občané Unie měli takové prostředky, aniž toto ustanovení obsahuje byť sebemenší požadavek ohledně původu těchto prostředků, přičemž tyto prostředky může poskytnout mimo jiné státní příslušník třetího státu, který je rodičem dotyčných občanů nízkého věku. Avšak nejsou-li podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 směrnice 2004/38 splněny, článek 21 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo jejich rodiči odepřeno právo pobytu na území členského státu bydliště.

   (viz body 27, 29–31, 36 a výrok)

2.  Pokud jde o článek 20 SFEU, existují velmi zvláštní situace, v nichž navzdory tomu, že se neuplatní sekundární právo týkající se práva pobytu státních příslušníků třetích zemí a že dotyčný občan Unie nevyužil své svobody pohybu, nemůže být výjimečně státnímu příslušníku třetí země, který je rodinným příslušníkem tohoto občana, odepřeno právo pobytu, aniž by byl popřen užitečný účinek občanství Unie, kterého tento občan požívá, jestliže by jako důsledek takového odmítnutí byl tento občan ve skutečnosti nucen opustit území Unie jako celek, a byl tak zbaven možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z postavení občana Unie. Avšak státní příslušník třetí země, který sám vyživuje děti nízkého věku, jež jsou občany Unie a pobývají s ním v členském státě od svého narození, avšak nejsou státními příslušníky tohoto státu, může uplatňovat odvozené právo doprovázet je a pobývat s nimi na území členského státu, jehož jsou státními příslušníky. Z toho plyne, že v důsledku toho, že orgány členského státu, v němž mají bydliště tito občané Unie, odmítly přiznat jejich rodiči právo pobytu, nemohou být v zásadě jeho děti nuceny opustit území Unie jako celek.

   (viz body 32, 34, 35)