Věc C-249/11

Christo Bjankov

v.

Glaven sekretar na Ministerstvo na vatrešnite raboti

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Administrativen sad Sofia-grad)

„Právo občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států — Směrnice 2004/38/ES — Článek 27 — Správní opatření zakazující opustit vnitrostátní území z důvodu nezaplacení dluhu vzniklého vůči právnické osobě soukromého práva — Zásada právní jistoty ve vztahu ke správním aktům, které nabyly právní moci — Zásady rovnocennosti a efektivity“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 4. října 2012

1. Občanství Unie – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Směrnice 2004/38 – Právo na opuštění a na vstup – Působnost

   (Články 20 a 21 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, čl. 4 odst. 1)

2. Občanství Unie – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Směrnice 2004/38 – Omezení práva vstupu a práva pobytu z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti – Vnitrostátní právní úprava umožňující omezení práva státního příslušníka členského státu na volný pohyb v Unii z důvodu existence jeho soukromého dluhu – Nepřípustnost

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, článek 27)

3. Občanství Unie – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Směrnice 2004/38 – Omezení práva vstupu a práva pobytu z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví – Procesní záruky – Působnost

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, článek 31)

4. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Určení relevantních prvků unijního práva – Přeformulování otázek

   (Článek 267 SFEU)

5. Občanství Unie – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Směrnice 2004/38 – Omezení práva vstupu a práva pobytu z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví – Časové účinky zákazu pobytu – Právo na přezkum takového opatření – Působnost

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, článek 32)

6. Občanství Unie – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Závazek loajální spolupráce – Zásada efektivity – Opatření zakazující opuštění území, které nebylo předmětem soudní žaloby a stalo se konečným – Vnitrostátní právní úprava striktně omezující obnovu správního řízení, které vedlo k přijetí takového rozhodnutí, které je zjevně v rozporu s unijním právem – Nepřípustnost

   (Článek 4 odst. 3 SEU; článek 21 SFEU)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 30, 32)

2.  Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že brání použití vnitrostátního ustanovení, které stanoví omezení práva volného pohybu státního příslušníka členského státu v rámci Unie pouze z důvodu, že posledně uvedený má vůči právnické osobě soukromého práva dluh, který překračuje zákonem stanovenou maximální částku a na který není poskytnuto zajištění.

   I za předpokladu, že by bylo možné mít platně za to, že cíl ochrany věřitelů sledovaný takovou právní úpravou, se zakládá na určité myšlence udržení veřejného pořádku, nelze vyloučit, že zákaz opustit území přijatý na základě této právní úpravy sleduje výlučně hospodářský cíl. Článek 27 odst. 1 směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států přitom výslovně vylučuje možnost, aby členský stát uplatňoval důvody spojené s veřejným pořádkem k hospodářským účelům.

   Krom toho, pokud jde o proporcionalitu takové právní úpravy, v unijním právu existují právní normy, které mohou chránit práva věřitelů, aniž je nutně omezena svoboda pohybu dlužníka. Z toho vyplývá, že nelze mít za to, že unijní právní řád nezajišťuje z důvodu, že čl. 27 odst. 1 směrnice 2004/38 vylučuje výjimky uplatňované k hospodářským účelům, úroveň ochrany vlastnického práva druhých, v daném případě věřitelů, která by byla přinejmenším rovnocenná úrovni nastavené Evropskou úmluvou o lidských právech.

   (viz body 39, 45, 46, 48, výrok 3)

3.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 53 – 56)

4.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 57, 58)

5.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 67, 68)

6.  Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě členského státu, podle níž může být správní řízení, v němž byl uložen zákaz opustit území, který nabyl právní moci a proti němuž nebyla podána soudní žaloba, obnoveno v případě, že je tento zákaz zjevně v rozporu s unijním právem, pouze za taxativních podmínek uvedených v této právní úpravě, a to bez ohledu na to, že takový zákaz nadále vyvolává právní účinky vůči osobě, které je určen.

   Taková právní úprava, jež nestanoví pravidelný přezkum, umožňuje uložit zákaz opustit území na neomezenou dobu, a tím rovněž omezit na neomezenou dobu právo volného pohybu a pobytu na území členských států uvedené v čl. 21 odst. 1 SFEU. Za takových okolností je takový zákaz opustit území samotným popřením svobody pohybovat se a pobývat na území členských států vyplývající ze statusu občana Unie.

   Kromě toho unijní zákonodárce v čl. 32 odst. 1 směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ukládá členským státům povinnost, aby stanovily možnost přezkoumat opatření zakazující vstup na jejich území nebo jeho opuštění, i když byla tato opatření přijata v souladu s unijním právem a nabyla právní moci. Toto musí platit tím spíše pro takové zákazy vstupu na území nebo jeho opuštění, které nebyly přijaty v souladu s unijním právem a jsou samotným popřením svobody uvedené v čl. 21 odst. 1 SFEU. V takové situaci zásada právní jistoty nezbytně nevyžaduje, aby akt, kterým byl takový zákaz uložen, vyvolával právní účinky po neomezenou dobu.

   Vzhledem k významu, který primární právo přisuzuje statusu občana Unie, nemůže být právní úprava, která brání občanům Unie, aby uplatňovali právo volného pohybu a pobytu zakotvené v článku 21 SFEU vůči absolutním zákazům vstupu na území nebo jeho opuštění přijatým na neomezenou dobu a správním orgánům, aby vyvodily důsledky z judikatury Soudního dvora potvrzující protiprávnost takových zákazů z hlediska unijního práva, nemůže být přiměřeně odůvodněna zásadou právní jistoty, a je tedy třeba mít za to, že je v tomto rozsahu v rozporu se zásadou efektivity a čl. 4 odst. 3 SEU.

   (viz body 79–82, výrok 4)

Věc C-249/11

Christo Bjankov

v.

Glaven sekretar na Ministerstvo na vatrešnite raboti

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Administrativen sad Sofia-grad)

„Právo občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států — Směrnice 2004/38/ES — Článek 27 — Správní opatření zakazující opustit vnitrostátní území z důvodu nezaplacení dluhu vzniklého vůči právnické osobě soukromého práva — Zásada právní jistoty ve vztahu ke správním aktům, které nabyly právní moci — Zásady rovnocennosti a efektivity“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 4. října 2012

1. Občanství Unie — Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států — Směrnice 2004/38 — Právo na opuštění a na vstup — Působnost

   (Články 20 a 21 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, čl. 4 odst. 1)

2. Občanství Unie — Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států — Směrnice 2004/38 — Omezení práva vstupu a práva pobytu z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti — Vnitrostátní právní úprava umožňující omezení práva státního příslušníka členského státu na volný pohyb v Unii z důvodu existence jeho soukromého dluhu — Nepřípustnost

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, článek 27)

3. Občanství Unie — Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států — Směrnice 2004/38 — Omezení práva vstupu a práva pobytu z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví — Procesní záruky — Působnost

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, článek 31)

4. Předběžné otázky — Pravomoc Soudního dvora — Určení relevantních prvků unijního práva — Přeformulování otázek

   (Článek 267 SFEU)

5. Občanství Unie — Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států — Směrnice 2004/38 — Omezení práva vstupu a práva pobytu z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví — Časové účinky zákazu pobytu — Právo na přezkum takového opatření — Působnost

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, článek 32)

6. Občanství Unie — Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států — Závazek loajální spolupráce — Zásada efektivity — Opatření zakazující opuštění území, které nebylo předmětem soudní žaloby a stalo se konečným — Vnitrostátní právní úprava striktně omezující obnovu správního řízení, které vedlo k přijetí takového rozhodnutí, které je zjevně v rozporu s unijním právem — Nepřípustnost

   (Článek 4 odst. 3 SEU; článek 21 SFEU)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 30, 32)

2.  Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že brání použití vnitrostátního ustanovení, které stanoví omezení práva volného pohybu státního příslušníka členského státu v rámci Unie pouze z důvodu, že posledně uvedený má vůči právnické osobě soukromého práva dluh, který překračuje zákonem stanovenou maximální částku a na který není poskytnuto zajištění.

   I za předpokladu, že by bylo možné mít platně za to, že cíl ochrany věřitelů sledovaný takovou právní úpravou, se zakládá na určité myšlence udržení veřejného pořádku, nelze vyloučit, že zákaz opustit území přijatý na základě této právní úpravy sleduje výlučně hospodářský cíl. Článek 27 odst. 1 směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států přitom výslovně vylučuje možnost, aby členský stát uplatňoval důvody spojené s veřejným pořádkem k hospodářským účelům.

   Krom toho, pokud jde o proporcionalitu takové právní úpravy, v unijním právu existují právní normy, které mohou chránit práva věřitelů, aniž je nutně omezena svoboda pohybu dlužníka. Z toho vyplývá, že nelze mít za to, že unijní právní řád nezajišťuje z důvodu, že čl. 27 odst. 1 směrnice 2004/38 vylučuje výjimky uplatňované k hospodářským účelům, úroveň ochrany vlastnického práva druhých, v daném případě věřitelů, která by byla přinejmenším rovnocenná úrovni nastavené Evropskou úmluvou o lidských právech.

   (viz body 39, 45, 46, 48, výrok 3)

3.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 53 – 56)

4.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 57, 58)

5.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 67, 68)

6.  Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě členského státu, podle níž může být správní řízení, v němž byl uložen zákaz opustit území, který nabyl právní moci a proti němuž nebyla podána soudní žaloba, obnoveno v případě, že je tento zákaz zjevně v rozporu s unijním právem, pouze za taxativních podmínek uvedených v této právní úpravě, a to bez ohledu na to, že takový zákaz nadále vyvolává právní účinky vůči osobě, které je určen.

   Taková právní úprava, jež nestanoví pravidelný přezkum, umožňuje uložit zákaz opustit území na neomezenou dobu, a tím rovněž omezit na neomezenou dobu právo volného pohybu a pobytu na území členských států uvedené v čl. 21 odst. 1 SFEU. Za takových okolností je takový zákaz opustit území samotným popřením svobody pohybovat se a pobývat na území členských států vyplývající ze statusu občana Unie.

   Kromě toho unijní zákonodárce v čl. 32 odst. 1 směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ukládá členským státům povinnost, aby stanovily možnost přezkoumat opatření zakazující vstup na jejich území nebo jeho opuštění, i když byla tato opatření přijata v souladu s unijním právem a nabyla právní moci. Toto musí platit tím spíše pro takové zákazy vstupu na území nebo jeho opuštění, které nebyly přijaty v souladu s unijním právem a jsou samotným popřením svobody uvedené v čl. 21 odst. 1 SFEU. V takové situaci zásada právní jistoty nezbytně nevyžaduje, aby akt, kterým byl takový zákaz uložen, vyvolával právní účinky po neomezenou dobu.

   Vzhledem k významu, který primární právo přisuzuje statusu občana Unie, nemůže být právní úprava, která brání občanům Unie, aby uplatňovali právo volného pohybu a pobytu zakotvené v článku 21 SFEU vůči absolutním zákazům vstupu na území nebo jeho opuštění přijatým na neomezenou dobu a správním orgánům, aby vyvodily důsledky z judikatury Soudního dvora potvrzující protiprávnost takových zákazů z hlediska unijního práva, nemůže být přiměřeně odůvodněna zásadou právní jistoty, a je tedy třeba mít za to, že je v tomto rozsahu v rozporu se zásadou efektivity a čl. 4 odst. 3 SEU.

   (viz body 79–82, výrok 4)