Keywords
Summary

Keywords

1. Volný pohyb služeb – Poštovní služby – Směrnice 97/67– Povinnost poskytovatelů poštovních služeb, které jsou součástí všeobecných služeb, zavést vnější postupy pro projednávání reklamací uživatelů

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67, ve znění směrnic 2002/39 a 2008/6, článek 19)

2. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Omezení – Vnitrostátní úprava ukládající poskytovatelům poštovních služeb, které nejsou součástí všeobecných služeb, zavést vnější postupy pro projednávání reklamací uživatelů

(Článek 49 SFEU)

Summary

1. Směrnice 97/67 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby, v původním znění a ve zněních pozměněných směrnicí 2002/39 a směrnicí 2008/6, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která v případě poskytovatelů poštovních služeb, které nejsou součástí všeobecných služeb, povinně uplatňuje vnější postup pro projednávání reklamací uživatelů těchto služeb.

Směrnice 97/67 totiž neprovedla úplnou harmonizaci postupů pro projednávání reklamací, které upravuje. Jak v původním znění, tak v pozměněných zněních pojímá uvedené postupy jako minimální rámec pro doplnění forem nápravy dostupných podle vnitrostátního a unijního práva. Členské státy tedy mají rozhodovací prostor ke stanovení přesných postupů a volbě systému nejlépe uzpůsobeného jejich vlastním okolnostem, musí však dodržet hranice a směry stanovené touto směrnicí, jež mají rozšířit postupy pro projednávání reklamací na všechny poskytovatele poštovních služeb.

(viz body 35, 40, 47, 52, výrok 1)

2. Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která v případě poskytovatelů poštovních služeb, které nejsou součástí všeobecných služeb, povinně uplatňuje vnější postup pro projednávání reklamací uživatelů těchto služeb.

Takováto úprava totiž nepředstavuje žádné omezení svobody usazování. Vztahuje se především bez rozdílu na základě státní příslušnosti na každého poskytovatele poštovních služeb, které nejsou součástí všeobecných služeb. Dále pak hospodářské subjekty nemohou požadovat, aby členský stát neměl systémy právní ochrany zájmů jejich zákazníků, které nabízejí mimosoudní způsoby řešení sporů. Konečně téměř všechny členské státy rozšířily vnější mechanismy pro projednávání reklamací i na poskytovatele poštovních služeb, které nejsou součástí všeobecných služeb.

(viz body 61–62, 64, výrok 2)