ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(třetí senát)

4. května 2010

Věc F-47/09

Éric Mathias Fries Guggenheim

v.

Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání

„Veřejná služba – Dočasný zaměstnanec – Neobnovení smlouvy – Článek 11a služebního řádu – Článek 1 šestý pododstavec přílohy II služebního řádu – Úkoly v oblasti zastupování zaměstnanců – Povinnost nestrannosti a nezávislosti“

Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se E. M. Fries Guggenheim domáhá, aby bylo zrušeno rozhodnutí ředitelky Evropského střediska pro rozvoj odborného vzdělávání (Cedefop) ze dne 7. července 2008 o neobnovení jeho smlouvy dočasného zaměstnance a podle potřeby i rozhodnutí ze dne 18. července 2008, jímž bylo výše uvedené rozhodnutí potvrzeno, a aby bylo rozhodnuto, že nebude-li přijat zpět, bude středisku Cedefop uložena povinnost nahradit mu škodu.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Žalobci se ukládá náhrada nákladů řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Dočasní zaměstnanci – Přijímání zaměstnanců – Obnovení pracovní smlouvy na dobu určitou – Posuzovací pravomoc administrativy

[Pracovní řád ostatních zaměstnanců, čl. 47 písm. c)]

2.      Akty orgánů – Směrnice – Přímé uložení povinností orgánům Unie ve vztazích mezi nimi a jejich zaměstnanci – Vyloučení – Dovolatelnost – Rozsah

(Článek 10 ES)

3.      Úředníci – Práva a povinnosti – Povinnost nezávislosti a bezúhonnosti

(Služební řád, článek 11a)

4.      Úředníci – Uspořádání útvarů – Přidělování zaměstnanců – Posuzovací pravomoc administrativy – Meze – Zájem služby

(Služební řád úředníků, článek 4, čl. 7 odst. 1, články 29 a 45)

5.      Úředníci – Žaloba – Návrh na náhradu škody spojený s návrhem na zrušení – Zamítnutí návrhu na zrušení mající za následek zamítnutí návrhu na náhradu škody

(Služební řád úředníků, článek 91)

1.      Výpověď smlouvy dočasného zaměstnance na dobu neurčitou učiněná v souladu s čl. 47 písm. c) pracovního řádu ostatních zaměstnanců a při dodržení výpovědní doby stanovené ve smlouvě, jakož i předčasné rozvázání smlouvy dočasného zaměstnance uzavřené na dobu určitou podléhají široké posuzovací pravomoci příslušného orgánu, a přezkum soudu Unie tedy musí být – nezávisle na zkoumání, zda byla dodržena povinnost uvést odůvodnění – omezen na ověření toho, zda nedošlo ke zjevnému pochybení nebo ke zneužití pravomoci.

Toto platí tím spíše, jestliže se nejedná o předčasné rozvázání, nýbrž o neobnovení smlouvy dočasného zaměstnance uzavřené na dobu určitou. V důsledku toho se přezkum soudu musí v této souvislosti omezit na ověření, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení zájmu služby a ke zneužití pravomoci.

Při rozhodování o postavení zaměstnance je příslušný orgán povinen zohlednit všechny skutečnosti, které by mohly ovlivnit jeho rozhodnutí, zejména zájem dotyčného zaměstnance. To totiž vyplývá z povinnosti administrativy jednat s náležitou péčí, která odráží rovnováhu mezi vzájemnými právy a povinnostmi, kterou služební řád a obdobně i pracovní řád ostatních zaměstnanců nastolily ve vztazích mezi orgánem veřejné správy a jeho zaměstnanci.

Předcházející obecné závěry platí také v případě, kdy zaměstnanec plnil úkoly v oblasti zastupování zaměstnanců, neboť pracovní řád ostatních zaměstnanců neobsahuje žádnou odchylnou či zvláštní úpravu pro výpověď smlouvy dočasného zaměstnance, který takové úkoly plnil. Pokud se však může stát, že dotyčný zaměstnanec bude nucen při plnění takových úkolů oponovat některým stanoviskům administrativy nebo je otevřeně kritizovat, musí být příslušný orgán zvlášť obezřetný, aby při posuzování, zda smlouvu uzavřenou s dotyčnou osobou obnoví, či nikoli, nebyl negativně ovlivněn jednáním této osoby při plnění úkolů v oblasti zastupování zaměstnanců, to však za podmínky, že toto jednání nepřekročilo běžné meze sociálního dialogu. Tato obezřetnost je nutná tím spíše, že kolektivní pracovněprávní vztahy se leckdy pohybují v kontextu zvlášť napjaté konfliktní situace.

(viz body 64 až  67)

Odkazy:

Soudní dvůr: 26. února 1981, De Briey v. Komise, 25/80, Recueil, s. 637, bod 7

Tribunál: 28. ledna 1992, Speybrouck v. Parlament, T-45/90, Recueil, s. II-33, body 97 a 98; 17. března 1994, Hoyer v. Komise, T-51/91, Recueil FP, s. I-A-103 a II-341, bod 36; 14. července 1997, B v. Parlament, T-123/95, Recueil FP, s. I-A-245 a II-697, bod 70; 12. prosince 2000, Dejaiffe v. OHIM, T-223/99, Recueil FP, s. I-A-277 a II-1267, bod 51; 6. února 2003, Pyres v. Komise, T-7/01, Recueil FP, s. I-A-37 a II-239, bod 50

Soud pro veřejnou službu: 28. června 2007, Bianchi v. ETF, F-38/06, Sb. VS s. I-A-1-183 a II-A-1-1009, body 92 a 93 a bod 94 a citovaná judikatura

2.      Směrnice jsou určeny členským státům, a nikoli orgánům nebo institucím Unie. Nelze tedy mít za to, že by ustanovení směrnice 2002/14, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropské unii, jako taková ukládala orgánům povinnosti ve vztazích mezi nimi a jejich zaměstnanci.

Skutečnost, že směrnice jako taková orgány nezavazuje, však nevylučuje, že pro ně může platit nepřímo v jejich vztazích s úředníky a zaměstnanci. Orgány zejména musejí v souladu se svou povinností loajality podle čl. 10 druhého pododstavce ES brát ve svém postavení zaměstnavatele v úvahu právní předpisy přijaté na úrovni Unie, které stanoví zejména minimální požadavky určené ke zlepšení životních a pracovních podmínek pracovníků v členských státech pomocí sbližování vnitrostátních právních předpisů a praxe. Taková povinnost platí také pro instituce zřízené zákonodárcem Unie, které mají napomáhat orgánům v zavádění a řízení politik upravených Smlouvami.

(viz body 70 a 71)

Odkazy:

Soudní dvůr: 9. září 2003, Rinke, C-25/02, Recueil, s. I-8349, bod 24

Tribunál: 21. května 2008, Belfass v. Rada, T-495/04, Sb. rozh. s. II-781, bod 43

Soud pro veřejnou službu: 30. dubna 2009, Aayhan a další v. Parlament, F-65/07, Sb. VS s. I-A-1-105 a II-A-1-567; 4. června 2009, Adjemian a další v. Komise, F-134/07 a F-8/08, Sb. VS s. I-A-1-149 a II-A-1-841, bod 93, který je předmětem kasačního opravného prostředku dosud projednávaného před Tribunálem Evropské unie, věc T-325/09 P

3.      Hluboké názorové rozdíly mezi vedením evropské agentury a zastoupením jejích zaměstnanců v otázkách spadajících do oblasti sociálního dialogu samy o sobě nestačí k tomu, aby zakládaly legitimní a objektivně odůvodněnou obavu, že by ředitel agentury mohl mít mimo rámec tohoto sociálního dialogu negativní předsudky vůči zaměstnanci plnícímu úkoly v oblasti zastupování zaměstnanců nebo že by byl veden osobním zájmem na neobnovení jeho smlouvy natolik, že by tím pozbyl nestrannosti při plnění svých služebních povinností.

Zaprvé, takové rozdíly, které ostatně nijak nesouvisejí s osobní situací zaměstnance, totiž samy o sobě nejsou natolik závažné, aby veškeré rozhodování ředitele bylo konkrétním způsobem postiženo nedostatkem nestrannosti ve vztahu k zaměstnanci. Zadruhé, čistě abstraktní riziko osobního střetu, ve kterém by se ředitel ocitl pouze kvůli uvedeným názorovým rozdílům, nemůže stačit k tomu, aby zakládalo tvrzené porušení článku 11a služebního řádu.

(viz body 78 a 79)

Odkazy:

Tribunál: 12. července 2005, De Bry v. Komise, T-157/04, Sb. VS s. I-A-199 a II-901, body 38 a 39

4.      Orgány mají širokou posuzovací pravomoc při uspořádání svých útvarů v závislosti na jejich poslání a – pro účely tohoto uspořádání – při přidělování zaměstnanců, které mají k dispozici, avšak za podmínky, že se jejich přidělování uskuteční v zájmu služby a je dodržena rovnocennost pracovního místa.

S ohledem na rozsah posuzovací pravomoci, kterou disponují orgány při posuzování zájmu služby, se musí přezkum soudu Unie omezit na otázku, zda se administrativa držela v nenapadnutelných mezích a nepoužila svou posuzovací pravomoc zjevně nesprávným způsobem.

Zájem služby může omezovat posuzovací pravomoc, kterou disponuje orgán oprávněný ke jmenování, na základě požadavku, aby zaměstnanci přidělení k výkonu určitých služebních povinností byli nejen způsobilí, ale byli těmi nejzpůsobilejšími k jejich výkonu, a v tomto případě by měl tento orgán porovnat zásluhy dotyčných osob, aby byla vybrána ta nejvhodnější osoba.

(viz body 104 až  106)

Odkazy:

Soudní dvůr: 7. března 1990, Hecq v. Komise, C-116/88 a C-149/88, Recueil, s. I-599, bod 11

Tribunál: 22. ledna 1998, Costacurta v. Komise, T-98/96, Recueil FP, s. I-A-21 a II-49, bod 36; 26. listopadu 2002, Cwik v. Komise, T-103/01, Recueil FP, s. I-A-229 a II-1137, bod 30; 25. července 2006, Fries Guggenheim v. Cedefop, T-373/04, Sb. VS s. I-A-2-169 a II-A-2-819, bod 68, bod 69 a citovaná judikatura a bod 71

5.      V žalobách úředníků musí být návrhová žádání znějící na náhradu škody zamítnuta, neboť úzce souvisejí s návrhovými žádáními znějícími na zrušení, která byla zamítnuta jako neopodstatněná.

(viz bod 119)

Odkazy:

Tribunál: 10. června 2004, Liakoura v. Rada, T-330/03, Sb. VS s. I-A-191 a II-859, bod 69; 13. července 2005, Scano v. Komise, T-5/04, Sb. VS s. I-A-205 a II-931, bod 77

Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek Bianchi v. ETF, bod 104