Keywords
Summary

Keywords

1. Evropská unie – Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech – Postavení obětí v trestním řízení – Rámcové rozhodnutí 2001/220 – Úloha oběti v řízení

(Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220, články 2, 3 a 8)

2. Evropská unie – Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech – Postavení obětí v trestním řízení – Rámcové rozhodnutí 2001/220 – Povinnost podporovat mediaci –Rozsah

(Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220, čl. 10 odst. 1)

Summary

1. Články 2, 3 a 8 rámcového rozhodnutí 2001/220 o postavení obětí v trestním řízení musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byla pachatelům násilných trestných činů v prostředí rodiny uložena obligatorní sankce zákazu přibližování v minimální době trvání stanovená trestním právem členského státu jakožto vedlejší trest, a to i v případě, že oběti těchto činů s uložením takovéto sankce nesouhlasí.

Co se totiž jednak týče povinností stanovených v čl. 2 odst. 1 zmíněného rámcového rozhodnutí, ty mají za cíl zajistit, aby se oběť mohla přiměřeným způsobem účinně zúčastnit trestního řízení, což neznamená, že by takové opatření obligatorního zákazu přibližování nemohlo být uloženo v rozporu s přáním oběti. Dále procesní právo být vyslechnut ve smyslu čl. 3 prvního pododstavce téhož rámcového rozhodnutí neposkytuje obětem žádné právo ohledně výběru druhů trestů ani výměry těchto trestů. Trestněprávní ochrana proti aktům domácího násilí nemá za cíl chránit pouze zájmy oběti, ale i obecnější společenské zájmy. Konečně ochranu, o kterou se jedná v článku 8, jež má za úkol zejména chránit přiměřeným způsobem oběť před pachatelem trestného činu během trestního řízení, nelze chápat v tom smyslu, že členské státy jsou rovněž povinny chránit oběti před nepřímými účinky, které mohou být v pozdějším stadiu vyvolány v důsledku trestů uložených vnitrostátním soudem.

Krom toho povinnost uložit opatření zákazu přibližování v souladu s dotčeným hmotným právem nespadá do oblasti působnosti rámcového rozhodnutí.

(viz body 56, 60–61, 66–67, 69–70, výrok 1)

2. Článek 10 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2001/220 o postavení obětí v trestním řízení musí být vykládán v tom smyslu, že členským státům umožňuje, aby s ohledem na zvláštní kategorii trestných činů spáchaných v prostředí rodiny vyloučily použití mediace ve všech trestních řízeních týkajících se takovýchto trestných činů.

V tomto ohledu vedle okolnosti, že čl. 34 odst. 2 EU ponechává vnitrostátním orgánům pravomoc stran volby forem a prostředků nezbytných k dosažení výsledku, kterého má být dosaženo rámcovými rozhodnutími, čl. 10 odst. 1 rámcového rozhodnutí ukládá členským státům pouze to, aby dbaly na podporování mediace pro trestné činy, které považují za vhodné, takže výběr trestných činů, u kterých je mediace možná, závisí na posouzení členských států.

(viz body 72, 76, výrok 2)