Keywords
Summary

Keywords

1. Hospodářská soutěž – Správní řízení – Dodržování práva na obhajobu – Přístup ke spisu – Rozsah – Odepření zpřístupnění dokumentu – Důsledky

2. Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Důkaz – Stupeň přesnosti vyžadovaný od důkazů použitých Komisí

(Článek 81 odst. 1 ES)

3. Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Podnik – Pojem – Hospodářská jednotka –Existence dovoditelná ze souboru shodujících se okolností – Mateřská společnost, která nevlastní 100 % základního kapitálu dceřiné společnosti – Okolnost nevylučující existenci hospodářské jednotky

(Článek. 101 odst. 1 SFEU)

4. Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Jednání ve vzájemné shodě – Důkaz protiprávního jednání – Důkazní břemeno

(Článek. 81 odst. 1 ES)

5. Žaloba na neplatnost – Přípustnost – Fyzické nebo právnické osoby – Podnik, jemuž je určeno oznámení námitek, který v průběhu správního řízení nezpochybnil skutková nebo právní zjištění učiněná v tomto oznámení – Omezení výkonu práva podat žalobu – Omezení základních zásad legality a dodržování práva na obhajobu

(Článek. 101 SFEU a, 102 SFEU a čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47 a čl. 52 odst. 1)

6. Hospodářská soutěž – Předpisy Společenství – Porušení – Přičtení odpovědnosti – Skupina společností, v jejímž čele je několik právnických osob

(Článek 81 ES)

Summary

1. Právo přístupu ke spisu, které je důsledkem zásady ochrany práva na obhajobu, ve správním řízení týkajícím se uplatňování pravidel hospodářské soutěže znamená, že Komise musí dotčenému podniku umožnit, aby přezkoumal všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu. Mezi tyto dokumenty patří písemnosti svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch, s výjimkou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací.

Nezpřístupnění dokumentu však zakládá porušení práva na obhajobu pouze tehdy, jestliže dotčený podnik prokáže jednak to, že Komise vycházela z tohoto dokumentu na podporu své námitky týkající se existence protiprávního jednání, a jednak to, že tato námitka mohla být prokázána pouze odkazem na zmíněný dokument. Má zejména povinnost prokázat, že výsledek, ke kterému Komise dospěla ve svém rozhodnutí, by byl odlišný, pokud by musel být odmítnut, jakožto důkaz v neprospěch, nezpřístupněný dokument, ze kterého Komise vycházela za účelem obvinění tohoto podniku. Pokud se naopak jedná o nezpřístupnění dokumentu ve prospěch, dotyčný podnik musí pouze prokázat, že jeho nezpřístupnění mohlo ovlivnit k jeho újmě průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise, v rozsahu, v němž by se byl mohl dovolávat skutečností, které se neshodují se závěry dovozenými Komisí.

(viz body 13, 22–23)

2. K prokázání porušení čl. 81 odst. 1 ES je nezbytné, aby Komise podala závažné, přesné a shodující se důkazy. Každý z důkazů podaných Komisí nemusí však nutně odpovídat těmto kritériím ohledně každého z prvků protiprávního jednání. Postačí, aby tomuto požadavku vyhověl při celkovém posouzení celý soubor indicií uváděných tímto orgánem.

Proto i za předpokladu, že by žádný z různých prvků protiprávního jednání posuzovaný odděleně nepředstavoval dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě, jež zakazuje čl. 81 odst. 1 ES, takovýto závěr by nebránil tomu, aby zmíněné prvky posuzované ve svém celku představovaly takovouto dohodu nebo takovéto jednání.

Vzhledem k tomu, že zákaz účastnit se protisoutěžních jednání a dohod, jakož i sankce, které mohou být uloženy těm, kdo tento zákaz poruší, jsou obecně známé, je obvyklé, že činnosti, s nimiž se tato jednání a dohody spojují, probíhají tajně, že schůzky jsou konány tajně, nejčastěji v třetích státech, a že dokumentace, která se k nim vztahuje, je omezena na minimum. I když Komise odhalí písemnosti výslovně prokazující protiprávní kontakty mezi hospodářskými subjekty, jako jsou zápisy ze schůzky, jsou tyto písemnosti obvykle pouze útržkovité a rozptýlené, takže je často nutné rekonstruovat některé podrobnosti dedukcí. Ve většině případů existence protisoutěžního jednání nebo dohody musí být dovozena z určitého počtu shodujících se okolností a nepřímých důkazů, které, posuzovány jako celek, mohou být v případě neexistence jiného soudržného vysvětlení důkazem porušení pravidel hospodářské soutěže.

(viz body 47–49)

3. Právo Unie v oblasti hospodářské soutěže se vztahuje na činnost podniků. Pojem „podnik“ zahrnuje jakoukoli jednotku vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení této jednotky a způsobu jejího financování. Tento pojem musí být v této souvislosti chápán tak, že označuje hospodářskou jednotku, třebaže z právního hlediska se tato hospodářská jednotka skládá z několika fyzických nebo právnických osob. Existenci hospodářské jednotky lze takto dovodit ze souboru shodujících se okolností, třebaže žádná z těchto okolností sama o sobě nepostačuje k prokázání existence takovéto jednotky.

Okolnost, že mateřská společnost nevlastní 100 % základního kapitálu dceřiné společnosti, nevylučuje případnou existenci hospodářské jednotky ve smyslu právních předpisů o hospodářské soutěži.

(viz body 64–65, 82)

4. Strana nebo orgán, který tvrdí, že došlo k porušení pravidel hospodářské soutěže, musí o tom předložit důkaz, a podnik nebo sdružení podniků uplatňující důvod na obranu proti konstatování protiprávního jednání musí předložit důkaz, že jsou splněny podmínky uplatnění tohoto důvodu na obranu, takže zmíněný orgán bude muset uplatnit jiný důkaz. A tak, ať již právem stanovené důkazní břemeno nese podle těchto zásad Komise, nebo dotyčný podnik či sdružení podniků, mohou být skutkové okolnosti, kterých se jedna strana dovolává, takové povahy, že druhé straně vznikne povinnost poskytnout vysvětlení nebo odůvodnění, a pokud tak neučiní, lze dospět k závěru, že důkazní břemeno bylo uneseno.

(viz bod 80)

5. Co se týče uplatnění pravidel hospodářské soutěže, žádné ustanovení práva Unie neukládá osobě, jíž je určeno oznámení námitek, povinnost zpochybnit v průběhu správního řízení různé skutkové nebo právní okolnosti uvedené v tomto oznámení, jelikož později, ve stádiu soudního řízení, by již neměla právo tak učinit. Skutečnost, že podnik během správního řízení před Komisí výslovně či konkludentně přizná určité skutkové nebo právní okolnosti, může sice představovat doplňující důkaz při posuzování opodstatněnosti žaloby podané k soudu, ale nemůže omezit samotný výkon práva podat žalobu k Soudu, jež každé fyzické či právnické osobě přiznává čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU.

Bez výslovně stanoveného právního základu sledujícího tento účel porušuje takovéto omezení základní zásady legality a dodržování práva na obhajobu. Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces je navíc zaručeno článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, která má podle čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce Smlouvy o EU stejnou právní sílu jako Smlouvy. Podle čl. 52 odst. 1 této Listiny musí být každé omezení výkonu práv a svobod, které jsou jí uznány, stanoveno zákonem.

(viz body 89–91)

6. V rámci řízení o porušení právních předpisů o hospodářské soutěži, k určení zda určitá společnost určuje samostatně své chování na trhu, je třeba přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem týkajícím se hospodářských, organizačních a právních vazeb, které spojují tuto společnost a společnost téže skupiny, jež byla považována za odpovědnou za jednání zmíněné skupiny, kteréžto skutečnosti se mohou lišit případ od případu, a nemohou tedy být předmětem taxativního výčtu.

V případě skupiny společností, v jejímž čele je několik právnických osob, se Komise nedopustí nesprávného posouzení tím, že bude jednu z těchto společností považovat za jedinou odpovědnou za jednání společností této skupiny, která ve svém celku tvoří hospodářskou jednotku. Skutečnost, že v čele skupiny společností není pouze jedna právnická osoba, totiž nebrání tomu, aby byla za jednání této skupiny odpovědná pouze jediná společnost. Právní struktura příznačná pro skupinu společností, jež se vyznačuje tím, že v jejím čele je více než jedna právnická osoba, není rozhodujícím faktorem, pokud tato struktura není odrazem skutečného fungování a skutečné organizace zmíněné skupiny. Zejména neexistence právních vztahů podřízenosti mezi dvěma společnostmi stojícími v čele skupiny nezpochybňuje závěr, podle něhož musí být jedné z těchto dvou společností přičtena odpovědnost za jednání skupiny, jelikož druhá společnost ve skutečnosti neurčuje samostatně své chování na dotčeném trhu.

(viz body 95, 98–100, 107–109)