Věc C-275/07

Komise Evropských společenství

v.

Italská republika

„Nesplnění povinnosti státem — Režim vnějšího tranzitu Společenství — Karnety TIR — Cla — Vlastní zdroje Společenství — Poskytnutí — Lhůta — Úroky z prodlení — Pravidla zaúčtování“

Stanovisko generální advokátky V. Trstenjak přednesené dne 11. června 2008   I ‐ 2008

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 19. března 2009   I ‐ 2041

Shrnutí rozsudku

1. Vlastní zdroje Evropských společenství – Určení a poskytnutí členskými státy – Povinnost určení, jakmile byl dlužník vyrozuměn – Připsání na účet Komise

   (Nařízení Rady č. 1552/89, články 2 a 11)

2. Volný pohyb zboží – Tranzitní režim Společenství – Režim vnějšího tranzitu Společenství – Porušení předpisů nebo nesrovnalosti

   (Nařízení Komise č. 2454/93, čl. 348 odst. 1, čl. 379 odst. 1 a čl. 379 odst. 2)

3. Volný pohyb zboží – Tranzitní režim Společenství – Režim vnějšího tranzitu Společenství – Porušení předpisů nebo nesrovnalosti

   [Nařízení Rady č. 1552/89, čl. 2 odst. 1, čl. 6 odst. 2 písm. a) a článek 11; nařízení Komise č. 2454/93, čl. 379 odst. 1 a čl. 455 odst. 1]

1.  Podle článku 2 nařízení č. 1552/89, kterým se provádí rozhodnutí 88/376 o systému vlastních zdrojů Společenství, platí, že nárok Společenství na vlastní zdroje je určen, jakmile je dlužník o dlužné částce vyrozuměn příslušným orgánem členského státu. Vyrozumění je provedeno, jakmile příslušné celní orgány mohou vypočítat výši cla, které vyplývá z celního dluhu, a určit dlužníka.

   Na základě článku 11 téhož nařízení platí, že v případě jakéhokoli prodlení v poukázání částek na účet uvedený v jeho čl. 9 odst. 1 zaplatí dotyčný členský stát úrok z prodlení za celou dobu prodlení. Tyto úroky jsou splatné bez ohledu na důvod prodlení, ve kterém byly tyto zdroje připsány na účet Komise.

   (viz body 65–66)

2.  Článek 379 odst. 1 nařízení č. 2454/93, kterým se provádí nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, je třeba vykládat v tom smyslu, že pokud celní úřad odeslání nebyl uvědomen o předložení zásilky celnímu úřadu určení v okamžiku uplynutí lhůty stanovené v č. 348 odst. 1 uvedeného prováděcího nařízení, musí mít celní úřad odeslání za to, že zboží nebylo celnímu úřadu určení předloženo. Jiný výklad uvedeného čl. 379 odst. 1 by zbavil postup, jímž se prokazuje, že tranzitní operace uvedená v odstavci 2 tohoto článku byla řádně uskutečněna, veškerého smyslu.

   Z toho vyplývá, že důsledky toho, že celní úřad odeslání nebyl informován o tom, že zboží dorazilo k celnímu úřadu určení, jsou stejné jako důsledky vyplývající z nepředložení zásilky celnímu úřadu určení. Uplynutím lhůty stanovené celním úřadem odeslání je proto založena domněnka, že celní dluh vznikl a že hlavním povinným je dlužník. Tato domněnka je však vyvratitelná. Proto pokud později vyjde najevo, že tranzit Společenstvím byl uskutečněn řádným způsobem, mohou být hlavnímu povinnému vráceny zaplacené částky.

   Rovněž pokud jde o zásilky doprovázené karnety TIR, je třeba mít za to, že existuje domněnka vzniku celního dluhu, jestliže italské celní úřady po uplynutí stanovené lhůty pro předložení zboží neobdržely od celního úřadu určení žádný doklad týkající se uskutečnění předmětných tranzitních operací.

   (viz body 76–80, 88, 90)

3.  I když platí, že v případě, kdy nedošlo k oznámení hlavnímu povinnému ve lhůtách stanovených v čl. 379 odst. 1 nařízení č. 2454/93, kterým se provádí nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, nemůže mít tento povinnost zaplatit celní dluh, nic to nemění na tom, že je třeba mít po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2 zmíněného článku za to, že vznikl nárok Společenství na vlastní zdroje.

   Z ustanovení čl. 455 odst. 1 nařízení č. 2454/93 ve spojení s čl. 11 odst. 1 a 2 Celní úmluvy o mezinárodní přepravě zboží v rámci karnetů TIR (Úmluva TIR) také vyplývá, že žádost o zaplacení celního dluhu musí být zaslána v případě neuvolnění karnetu TIR v zásadě do tří let od data přijetí uvedeného karnetu. Nehledě na skutečnost, že italské celní úřady neuvědomily záruční sdružení, je třeba mít za to, že v okamžiku uplynutí této maximální lhůty nárok Společenství na vlastní zdroje vznikl.

   Tento výklad je jediný možný, má-li být zaručeno, že příslušné orgány budou řádně a jednotně používat předpisy v oblasti vymáhání celního dluhu za účelem rychlého poskytnutí vlastních zdrojů Společenství.

   Za těchto okolností je dotčený členský stát povinen v souladu s čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1552/89, kterým se provádí rozhodnutí 88/376 o systému vlastních zdrojů Společenství, určit, zda vznikly nároky Společenství na vlastní zdroje, a připsat je v souladu s čl. 6 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení na účet vlastních zdrojů.

   Pokud však později vyjde najevo, že zásilky byly předloženy celnímu úřadu určení včas, v důsledku čehož došlo k zániku celních dluhů, je důsledkem této neexistence celních dluhů to, že Komise nemá právo požadovat úroky z prodlení podle článku 11 nařízení č. 1552/89.

   (viz body 86–87, 91, 93–94, 101–102)