Spojené věci C-171/07 a C-172/07

Apothekerkammer des Saarlandes a další

v.

Saarland a Ministerium für Justiz, Gesundheit und Soziales

(žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Verwaltungsgericht des Saarlandes)

„Svoboda usazování — Článek 43 ES — Veřejné zdraví — Lékárny — Předpisy opravňující k provozování lékáren pouze lékárníky — Odůvodnění — Spolehlivé a kvalitní zásobování obyvatelstva léčivy — Profesní nezávislost lékárníků“

Stanovisko generálního advokáta Y. Bota přednesené dne 16. prosince 2008   I ‐ 4174

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 19. května 2009   I ‐ 4195

Shrnutí rozsudku

Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Omezení

(Články 43 ES a 48 ES)

Články 43 ES a 48 ES nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, která nedovoluje vlastnit a provozovat lékárny osobám, které nejsou lékárníky.

Takovéto pravidlo vylučující nelékárníky je zajisté omezením ve smyslu článku 43 ES, protože provozování lékáren dovoluje pouze lékárníkům, kdežto ostatním hospodářským subjektům přístup k této samostatné výdělečné činnosti v dotyčném členském státě upírá. Toto omezení může být nicméně odůvodněno ochranou veřejného zdraví, konkrétně pak cílem zajistit spolehlivé a kvalitní zásobování obyvatelstva léčivy.

V tomto ohledu je třeba uvést, že léčebné účinky léčiv, které je podstatně odlišují od ostatního zboží, způsobují, že jsou-li léčiva užívána v případech, kdy to není nezbytné, nebo jsou-li užívána nesprávně, mohou vážně poškodit zdraví, aniž by si toho mohl být pacient při jejich podávání vědom. Nadměrné nebo nesprávné užívání léčiv mimoto vede k plýtvání finančními zdroji, které je o to škodlivější z důvodu, že si farmaceutické odvětví žádá značné výdaje a musí uspokojovat stále narůstající potřeby, zatímco finanční prostředky, které lze věnovat na zdravotní péči, nejsou neomezené, a to bez ohledu na použitý způsob financování. Mezi těmito finančními prostředky a ziskem hospodářských subjektů činných ve farmaceutickém odvětví je tedy dán přímý vztah, neboť předepisování léčiv je ve většině členských států hrazeno příslušnými zdravotními pojišťovnami.

S ohledem na tato rizika pro veřejné zdraví a pro finanční rovnováhu systémů sociálního zabezpečení mohou členské státy stanovit pro osoby pověřené maloobchodní distribucí léčiv přísné požadavky, pokud jde zejména o pravidla jejich uvádění na trh a dosahování zisku. Konkrétně mohou stanovit, že maloobchodní prodej léčiv smí zajišťovat v zásadě pouze lékárníci, a to vzhledem k zárukám, jaké musí lékárníci poskytovat, a k informacím, jaké musí být schopni spotřebiteli podat.

V tomto ohledu je nutné připustit, vzhledem k možnosti přiznané členským státům rozhodnout o úrovni ochrany veřejného zdraví, že členské státy mohou požadovat, aby byla léčiva distribuována lékárníky, kteří jsou skutečně profesně nezávislí. Mohou také přijímat opatření umožňující odstranit nebo omezit riziko zásahu do této nezávislosti, protože takový zásah by mohl ovlivnit úroveň spolehlivosti a kvality zásobování obyvatelstva léčivy.

Jelikož nelékárníci již z povahy věci nemají na rozdíl od lékárníků vzdělání, zkušenosti a odpovědnost, které by byly rovnocenné vzdělání, zkušenostem a odpovědnosti lékárníků, a neposkytují proto stejné záruky jako lékárníci, vyplývá z toho, že členský stát může mít v rámci svého prostoru pro uvážení za to, že provozování lékárny nelékárníkem může na rozdíl od lékárny provozované lékárníkem představovat riziko pro veřejné zdraví, konkrétně pro spolehlivost a kvalitu maloobchodní distribuce léčiv, protože snaha o dosahování zisku v rámci takovéhoto provozování není zmírněna žádným z faktorů, jakými je vzdělání, profesní zkušenosti a odpovědnost lékárníků, jimiž se jejich činnost vyznačuje.

Jelikož není prokázáno, že by jiné opatření, jež by bylo odlišné od pravidla vyloučení nelékárníků a jež by méně omezovalo svobodu zaručenou v článku 43 ES, umožňovalo zajistit se stejnou účinností takovou úroveň spolehlivosti a kvality zásobování obyvatelstva léčivy, jaká vyplývá z uplatňování tohoto pravidla, jeví se vnitrostátní právní úprava, o niž v původním řízení jde, jako způsobilá zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné.

Konkrétně může mít členský stát za to, že hrozí, že by právní úprava chránící profesní nezávislost lékárníků mohla být v praxi porušována nebo obcházena. Stejně tak rizika pro spolehlivost a kvalitu zásobování obyvatelstva léčivy nelze se stejnou účinností odstranit prostřednictvím povinnosti sjednat pojištění, protože takový prostředek dotyčnému provozovateli nutně nezabrání v působení na lékárníky v zaměstnaneckém poměru.

(viz body 24, 27–28, 31–35, 37–39, 54, 57–58 a výrok)