Věc C-161/07

Komise Evropských společenství

v.

Rakouská republika

„Nesplnění povinnosti státem — Článek 43 ES — Vnitrostátní právní předpis upravující podmínky zápisu společností do obchodního rejstříku na žádost státních příslušníků nových členských států — Řízení, kterým se osvědčuje postavení osob samostatně výdělečně činných“

Stanovisko generálního advokáta M. Poiarese Madura přednesené dne 18. září 2008   I ‐ 10673

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 22. prosince 2008   I ‐ 10685

Shrnutí rozsudku

Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Omezení

(Články 43 ES a 46 ES)

Členský stát, jehož vnitrostátní úprava vyžaduje pro zápis společností do obchodního rejstříku na žádost státních příslušníků členských států, jež přistoupily k Evropské Unii k 1. lednu 2004, kromě Kyperské republiky a Republiky Malta, kteří jsou společníky osobní společnosti nebo menšinovými společníky společnosti s ručením omezeným, rozhodnutí o jejich postavení osob samostatně výdělečně činných vydané službou pracovního trhu nebo předložení potvrzení o osvobození od pracovního povolení, nesplnil povinnosti, které pro něho vyplývají z článku 43 ES. Článek 43 ES totiž zakazuje každému členskému státu, aby ve svých právních přepisech stanovil pro osoby, které využívají svobody se v něm usadit, podmínky pro výkon jejich činností, které se odlišují od těch, které jsou vymezeny pro jejich vlastní státní příslušníky. Podřízení pouze státních příslušníků osmi nových členských států dodatečným formalitám v porovnání s těmi, které se použijí na vlastní státní příslušníky za účelem jejich přístupu k uvedeným činnostem, porušuje právě tento zákaz.

Na tento rozdíl v zacházení se může uplatnit toliko výjimka stanovená v článku 46 ES, na jehož základě mohou být diskriminační opatření odůvodněna pouze veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví. V tomto ohledu, i za předpokladu, že by riziko obcházení přechodných pravidel upravujících volný pohyb osob pocházejících z osmi nových členských států bylo té povahy, že by mohlo způsobit narušení veřejného pořádku dotyčného členského státu, v případě, že tento posledně uvedený stát neprokázal právně dostačujícím způsobem, že k tomu, aby bylo dosaženo cíle týkajícího se řádného fungování pracovního trhu, který sleduje dotčený předpis, je nezbytné zavést systém předchozího obecného povolení, který se použije na všechny dotyčné hospodářské subjekty z osmi nových členských států a že tohoto cíle nelze dosáhnout prostředky, které méně omezují svobodu usazování, není dotčené omezení svobody usazování odůvodněno.

(viz body 28–30, 32, 38, 41–42 a výrok)