Keywords
Summary

Keywords

1. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Dumpingové rozpětí – Určení běžné hodnoty – Použití dovozené hodnoty – Posuzovací pravomoc orgánů, pokud jde o metodu stanovení

(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 2 odst. 6 písm. c))

2. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Stanovení antidumpingových cel – Metoda výpočtu

(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 9 odst. 4)

3. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Antidumpingové řízení – Právo na obhajobu – Poskytnutí konečné informace podnikům Komisí

(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 20 odst. 2 a 4)

4. Právo Společenství – Zásady – Právo na obhajobu – Dodržování v rámci správních řízení – Antidumping – Povinnost orgánů zajistit informování dotčených podniků – Dodatečný dokument poskytující konečné informace

(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 20 odst. 5)

5. Společná obchodní politika – Ochrana proti dumpingovým praktikám – Újma – Posuzované období

(Nařízení Rady č. 384/96, čl. 3 odst. 2)

Summary

1. Článek 2 odst. 6 písm. c) základního antidumpingového nařízení č. 384/96 svěřuje orgánům Společenství široký prostor pro uvážení při volbě metody, podle které provedou výpočet prodejních, správních a režijních nákladů a ziskového rozpětí v rámci výpočtu dovozené běžné hodnoty.

Za těchto podmínek se přezkum provedený soudem Společenství týká dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo neexistence zneužití pravomoci.

Mimoto čl. 2 odst. 6 písm. c) základního nařízení stanoví, že tato metoda musí být přiměřená. Soud Společenství tak může konstatovat zjevně nesprávné posouzení týkající se zvolené metody pouze v případě, že je nepřiměřená. Existence dalších přiměřených metod, které mohly být použity za tímto účelem, tudíž nemá vliv na legalitu skutečně zvolené metody, jelikož soud Společenství nemůže v tomto ohledu svým posouzením nahradit posouzení orgánů.

V tomto rámci se tak orgány mohou domnívat, že je vhodnější použít informace týkající se zisku dosaženého na vnitřním trhu země výroby podniky o velikosti srovnatelné s velikostí výrobce, vůči němuž je vedeno šetření, které nemají zvlášť vysoké prodejní ani režijní náklady, které rovněž obdržely status podniku působícího v tržním hospodářství při nedávných šetřeních týkajících se jiných výrobků než dotčených výrobků a pro které orgány disponovaly důvěryhodnými údaji, jako jsou údaje o dosaženém zisku z prodeje dotyčných výrobků na zcela odlišných trzích.

Z čl. 2 odst. 6 písm. c) základního antidumpingového nařízení totiž vyplývá, že pokud orgány toto ustanovení použijí pro výpočet přiměřeného ziskového rozpětí, nemají povinnost používat údaje týkající se výrobků téže obecné kategorie, nýbrž musí dbát na to, aby zisk stanovený podle přiměřené metody nepřesáhl zisk dosažený při prodeji výrobků téže obecné kategorie. Mimoto není třeba toto ustanovení vykládat v tom smyslu, že by orgánům bylo bráněno stanovit ziskové rozpětí, pokud nedisponují důvěryhodným výpočtovým základem týkajícím se zisku dosaženého při prodeji výrobků téže obecné kategorie.

(viz body 64–67, 71, 74)

2. Podle čl. 9 odst. 4 poslední věty základního antidumpingového nařízení č. 384/96 „[a]ntidumpingové clo nesmí být vyšší než dumpingové rozpětí, které bylo zjištěno, a musí být nižší než toto rozpětí, pokud takové menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Společenství“. Toto pravidlo má za následek, že výrobce, jemuž byla uložena antidumpingová cla, nemůže tato cla zpochybnit z důvodu, že šetření vedlo k nadhodnocenému rozpětí újmy v případě, kdy sazba cel byla stanovena na úrovni dumpingového rozpětí, pokud je tato úroveň nižší, jak vůči chybně stanovenému rozpětí újmy, tak vůči skutečnému rozpětí újmy.

(viz bod 94)

3. Podnikům, jichž se týká šetření předcházející přijetí antidumpingového nařízení, musí být v průběhu správního řízení umožněno, aby účinně vyjádřily své stanovisko k pravdivosti a relevanci skutkových zjištění a tvrzených okolností, jakož i k důkazům, které Komise uplatnila na podporu svého posouzení existence dumpingové praxe a újmy z této praxe vyplývající.

V tomto kontextu neúplnost konečné informace požadované stranami podle čl. 20 odst. 2 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 způsobuje protiprávnost nařízení o uložení konečného antidumpingového cla pouze tehdy, pokud zúčastněné strany nemohly z důvodu tohoto opomenutí účinně hájit své zájmy. O takový případ by šlo zejména, kdyby se opomenutí týkalo skutečností nebo úvah odlišných od skutečností nebo úvah použitých pro prozatímní opatření, kterým musí být věnována zvláštní pozornost v konečné informaci, podle uvedeného ustanovení. O tentýž případ se jedná tehdy, pokud se opomenutí týká skutečností nebo úvah odlišných od těch, na nichž je založeno rozhodnutí přijaté Komisí nebo Radou po oznámení dokumentu poskytujícího konečné informace, jak vyplývá z čl. 20 odst. 4 poslední věty uvedeného základního nařízení.

Skutečnost, že Komise změnila svou analýzu po komentářích, které dotčené strany vyjádřily k dokumentu poskytujícímu konečné informace, však nepředstavuje sama o sobě porušení práva na obhajobu. Jak totiž vyplývá z čl. 20 odst. 4 poslední věty základního nařízení, dokument poskytující konečné informace totiž nebrání jakémukoli pozdějšímu rozhodnutí Komise nebo Rady. Toto ustanovení pouze ukládá Komisi oznámit, co možná nejdříve, skutečnosti a úvahy odlišné od těch, o něž se opíral původní přístup obsažený v dokumentu poskytujícím konečné informace. Proto je pro určení, zda Komise dodržela práva dotčených stran vyplývající z čl. 20 odst. 4 poslední věty základního nařízení, ještě třeba ověřit, zda jim Komise oznámila skutečnosti a úvahy přijaté za účelem nové analýzy ohledně újmy a formy požadovaných opatření k jejímu odstranění v rozsahu, v němž se odlišují od skutečností a úvah přijatých v dokumentu poskytujícím konečné informace.

(viz body 111–112, 117–118)

4. Tím, že Komise výrobci, vůči kterému bylo vedeno šetření, poskytla lhůtu kratší než deset dní pro vyjádření k dodatečnému dokumentu poskytujícímu konečné informace, porušila čl. 20 odst. 5 základního antidumpingového nařízení č. 384/96. Tato okolnost nicméně sama o sobě nemůže vést ke zrušení napadeného nařízení. Je totiž třeba ještě prokázat, že skutečnost, že byla poskytnuta lhůta kratší než lhůta legální, mohla konkrétně ovlivnit jejich práva na obhajobu v rámci dotčeného řízení.

(viz bod 124)

5. Uložení antidumpingových cel není sankcí za předchozí jednání, ale obranným a ochranným opatřením proti nekalé hospodářské soutěži vyplývající z dumpingových praktik. Je tedy nezbytné vést šetření na základě tak aktuálních informací, jak je jen možné, aby mohla být stanovena antidumpingová cla vhodná k ochraně výrobního odvětví Společenství proti dumpingovým praktikám.

Proto, pokud orgány Společenství konstatují, že se dovozy výrobku, který doposud podléhá množstevním omezením, po ukončení uvedených omezení zvyšují, mohou tento růst zohlednit za účelem svého posouzení újmy způsobené průmyslu Společenství.

(viz body 133–134)