Věc T-143/06

MTZ Polyfilms Ltd

v.

Rada Evropské unie

„Dumping — Dovoz polyethylentereftalátového filmu pocházejícího z Indie — Nařízení o zastavení prozatímního přezkumu — Závazky minimálních dovozních cen — Stanovení vývozní ceny — Použití odlišné metody od metody použité při původním šetření — Volba právního základu — Článek 2 odst. 8 a 9 a čl. 11 odst. 3 a 9 nařízení (ES) č. 384/96“

Rozsudek Soudu (třetího senátu) ze dne 17. listopadu 2009   II ‐ 4135

Shrnutí rozsudku

Společná obchodní politika – Obrana proti dumpingovým praktikám – Přezkum okolností, které odůvodnily uložení antidumpingového cla – Metoda stanovení vývozní ceny

(Článek 5 ES; nařízení Rady č. 384/96, čl. 2 odst. 8 a 9 a čl. 11 odst. 3 a 9)

Článek 11 odst. 3 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 nestanoví pravomoc Rady použít v rámci prozatímního přezkumu metodu pro stanovení vývozní ceny, která by byla neslučitelná s požadavky stanovenými v čl. 2 odst. 8 a 9 základního nařízení, s odkazem na potřebu budoucího posouzení cen účtovaných dotyčnými vývozci. Z čl. 11 odst. 9 základního nařízení totiž vyplývá, že orgány jsou v rámci přezkumu zásadně povinny používat tentýž postup, včetně metody pro stanovení vývozní ceny podle čl. 2 odst. 8 a 9 základního nařízení, jako při původním šetření, které vedlo k uložení antidumpingového cla.

Totéž ustanovení sice stanoví výjimku, která umožňuje orgánům, aby postupovaly jinak než při původním šetření pouze v případě, že došlo ke změně okolností, tato výjimka však musí být vykládána striktně. Krom toho z čl. 11 odst. 9 základního nařízení vyplývá, že použitý postup musí zohlednit články 2 a 17 základního nařízení.

Navíc užitečný účinek čl. 11 odst. 3 základního nařízení je z velké části zajištěn tím, že orgány mají v rámci přezkumu nutnosti zachovat stávající opatření široký prostor pro uvážení, včetně možnosti provést budoucí hodnocení cenové politiky dotyčných vývozců. Naproti tomu, jakmile je hodnocení této nutnosti dokončeno a orgány se rozhodnou změnit stávající opatření, jsou při stanovování nových opatření vázány čl. 11 odst. 9 základního nařízení, který jim přiznává výslovnou pravomoc a ukládá výslovnou povinnost použít metodu stanovenou v článku 2 téhož nařízení.

Z toho vyplývá jednak to, že v rámci stanovování vývozní ceny není údajná možnost orgánů provést prospektivní analýzy nezbytná k tomu, aby byl zajištěn užitečný účinek čl. 11 odst. 3 základního nařízení, ba dokonce je tato možnost vyloučena čl. 11 odst. 9 téhož nařízení, a jednak to, že údajná implicitní pravomoc vyplývající z prvního z těchto ustanovení nemůže převážit nad výslovnými pravomocemi stanovenými druhým z nich ve spojení s článkem 2 základního nařízení. V důsledku toho čl. 11 odst. 3 základního nařízení nemůže sloužit jako právní základ, který by umožnil orgánům, aby se při stanovování vývozní ceny odchýlily od použití metody stanovené v čl. 2 odst. 8 a 9 základního nařízení.

(viz body 41–42, 45, 48–51)