Věc C-404/06

Quelle AG

v.

Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof)

„Ochrana spotřebitele — Směrnice 1999/44/ES — Prodej spotřebního zboží a záruky vztahující se na toto zboží — Právo prodávajícího požadovat od spotřebitele v případě výměny zboží, které je v rozporu se smlouvou, náhradu za užívání tohoto zboží — Bezplatnost užívání zboží, které je v rozporu se smlouvou“

Stanovisko generální advokátky V. Trstenjak přednesené dne 15. listopadu 2007   I - 2688

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 17. dubna 2008   I - 2713

Shrnutí rozsudku

1. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze

   (Článek 234 ES)

2. Sbližování právních předpisů – Prodej spotřebního zboží a záruky vztahující se na toto zboží – Směrnice 1999/44

   (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44, článek 3)

1.  V rámci řízení upraveného v článku 234 ES, založeného na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout.

   Odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také tehdy, pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny.

   V tomto kontextu nemůže nejistota, zda vnitrostátní soud bude moci na základě odpovědi podané Soudním dvorem na předběžnou otázku týkající se výkladu směrnice vykládat, v souladu se zásadami zakotvenými Soudním dvorem, vnitrostátní právo ve světle této odpovědi, mít vliv na povinnost Soudního dvora rozhodnout o této otázce. Jakékoliv jiné řešení by bylo totiž neslučitelné se samotným účelem pravomocí přiznaných Soudnímu dvoru článkem 234 ES, které mají především za cíl zajistit jednotné použití práva Společenství vnitrostátními soudy.

   (viz body 19–22)

2.  Článek 3 směrnice 1999/44 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje prodávajícímu, aby v případě, že prodal spotřební zboží, které bylo v rozporu se smlouvou, požadoval od spotřebitele náhradu za užívání zboží, které bylo v rozporu se smlouvou, až do jeho výměny za nové zboží.

   Ze znění směrnice, jakož i z relevantních přípravných prací na směrnici totiž vyplývá, že zákonodárce Společenství zamýšlel učinit bezplatné uvedení spotřebního zboží prodávajícím do stavu odpovídajícího smlouvě podstatným prvkem ochrany, kterou zajišťuje spotřebiteli tato směrnice. Cílem této povinnosti prodávajícího spočívající v bezplatném uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě buď formou opravy, nebo výměny zboží, které je v rozporu se smlouvou, je ochrana spotřebitele před rizikem finančních nákladů, které by mohly odradit spotřebitele od uplatnění jeho nároků, pokud by neexistovala taková ochrana. Toto zajištění bezplatnosti, které chtěl zákonodárce Společenství zakotvit, vede k vyloučení jakéhokoliv finančního nároku prodávajícího v rámci plnění jeho povinnosti uvést smluvní zboží do stavu odpovídajícího smlouvě. Krom toho bezplatné uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě odpovídá cíli směrnice, kterým je přispět k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele.

   (viz body 33–34, 36, 43 a výrok)