Věc C-293/06

Deutsche Shell GmbH

v.

Finanzamt für Großunternehmen in Hamburg

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Finanzgericht Hamburg)

„Svoboda usazování — Korporační daň — Měnové účinky při navrácení dotačního kapitálu poskytnutého společností usazenou v členském státě její stálé provozovně nacházející se v jiném členském státě“

Stanovisko generální advokátky E. Sharpston přednesené dne 8. listopadu 2007   I - 1131

Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 28. února 2008   I - 1147

Shrnutí rozsudku

Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Daňové právní předpisy – Korporační daň – Odpočet ztrát

[Smlouva o ES, článek 52 (nyní, po změně, článek 43 ES) a článek 58 (nyní článek 48 ES)]

Ustanovení článku 52 Smlouvy o ES (nyní, po změně, článek 43 ES), ve spojení s článkem 58 Smlouvy o ES (nyní článek 48 ES) brání tomu, aby členský stát vyloučil ze stanovování vnitrostátního základu daně kurzovou ztrátu společnosti se sídlem na území tohoto státu, ke které došlo při navrácení dotačního kapitálu poskytnutého její stálé provozovně umístěné v jiném členském státě. Tato ustanovení brání rovněž tomu, aby kurzová ztráta mohla být odečtena jako provozní výdaj podniku se sídlem v členském státě, pouze pokud jeho stálá provozovna umístěná v jiném členském státě nevytvořila žádný zisk, který by byl osvobozen od daně.

Takový daňový režim totiž zvyšuje hospodářské riziko společnosti usazené v členském státě, která si přeje zřídit hospodářskou jednotku v jiném členském státě, je-li v něm používána jiná měna, než ve státě původu, a představuje tak překážku svobody usazování. Tato překážka není odůvodněna nezbytností zachování soudržnosti daňového režimu, jelikož neexistuje žádná přímá souvislost mezi kurzovými ztrátami na straně jedné a kurzovými zisky na straně druhé. Tuto překážku nelze krom toho odůvodnit ani existencí dohody o zamezení dvojího zdanění. Svoboda usazování sice nemůže být chápána v tom smyslu, že členský stát je povinen zavádět svá daňová pravidla v závislosti na pravidlech jiného členského státu tak, aby za každé situace zaručovala zdanění odstraňující veškeré odlišnosti vyplývající z vnitrostátních daňových právních úprav, jelikož rozhodnutí společnosti týkající se zřízení obchodních struktur v zahraničí mohou být pro takovou společnost v jednotlivých případech více či méně výhodná nebo nevýhodná. Ale dotčené daňové znevýhodnění se týká zvláštní provozní okolnosti, která může být zohledněna pouze daňovými orgány státu hlavního podniku.

Co se týče omezení započítání kurzových ztrát uvedené stálé provozovny v závislosti na jejích hospodářských výsledcích, nelze ho odůvodnit ani argumentem vycházejícím ze skutečnosti, že podnik vlastnící tuto provozovnu by mohl využívat dvojího zvýhodnění vyplývajícího z kurzové ztráty. Členský stát, který se vzdal výkonu své daňové pravomoci tím, že uzavřel dohodu o zamezení dvojího zdanění, totiž nemůže uplatňovat neexistenci daňové pravomoci vůči hospodářským výsledkům stálé provozovny patřící společnosti usazené na území tohoto státu, aby odůvodnil odmítnutí provést odpočet nákladů této společnosti, které svojí povahou nemohou být zohledněny v členském státě, ve kterém se nachází tato provozovna.

(viz body 30, 32, 40, 43–45, 47, 50–51, 53, výrok 1–2)