Věc C-284/06

Finanzamt Hamburg-Am Tierpark

v.

Burda GmbH, dříve Burda Verlagsbeteiligungen GmbH

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesfinanzhof)

„Daňové právní předpisy — Svoboda usazování — Směrnice 90/435/EHS — Korporační daň — Společný systém zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států — Kapitálová společnost — Rozdělování příjmů a přírůstků obchodního majetku — Srážková daň — Daňový zápočet — Zacházení s akcionáři-rezidenty a akcionáři-nerezidenty“

Stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho přednesené dne 31. ledna 2008   I - 4575

Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 26. června 2008   I - 4603

Shrnutí rozsudku

1. Řízení – Ústní část řízení – Znovuotevření

   (Článek 234 ES; Jednací řád Soudního dvora, článek 61)

2. Sbližování právních předpisů – Společný systém zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států – Směrnice 90/435

   (Směrnice Rady 90/435, čl. 5 odst. 1)

3. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Daňové právní předpisy – Korporační daň

   (Smlouva o ES, článek 52 (nyní po změně článek 43 ES); směrnice Rady 90/435, článek 4)

1.  Soudní dvůr může podle článku 61 svého jednacího řádu bez návrhu nebo na návrh generálního advokáta nebo na návrh účastníků řízení nařídit znovuotevření ústní části řízení, pokud má za to, že věc není dostatečně objasněna nebo že musí být rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán. Avšak tvrzení, že generální advokát nepřihlédl ve svém stanovisku k některým ustanovením vnitrostátního práva, která nebyla zmíněna předkládajícím soudem v jeho předkládacím rozhodnutí, nemůže, za podmínek stanovených uvedeným článkem, odůvodnit znovuotevření ústní části řízení.

   V rámci řízení podle článku 234 ES totiž Soudnímu dvoru nepřísluší určovat relevantní ustanovení, která jsou použitelná na věc v původním řízení. Tato výsada náleží jedině předkládajícímu soudu, který vymezí vnitrostátní právní rámec, přičemž ponechává Soudnímu dvoru možnost poskytnout vnitrostátnímu soudu veškeré poznatky k výkladu práva Společenství, které mu umožní posoudit slučitelnost vnitrostátní právní úpravy s právní úpravou Společenství. Navíc, statut Soudního dvora a jednací řád nedávají účastníkům řízení možnost podat vyjádření v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem.

   Stejně tak je věcí předkládajícího soudu, aby vymezil skutkový rámec, ze kterého vychází otázky, které pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny. Proto když předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí některé skutkové okolnosti neuvede, nemůže se účastník řízení dovolávat toho, že některá skutková východiska, o něž se opírá analýza generálního advokáta, jsou nesprávná či neúplná, aby odůvodnil, za podmínek stanovených článkem 61 jednacího řádu Soudního dvora, znovuotevření ústní části řízení.

   (viz body 37–40, 42, 44–47)

2.  Ustanovení vnitrostátního práva, které stanoví, že v případě vyplacení zisku dceřinou společností její mateřské společnosti se zdaňují příjmy a přírůstky obchodního majetku dceřiné společnosti, které by nebyly zdaněny, kdyby si je tato společnost, namísto jejich vyplacení mateřské společnosti, ponechala, nepředstavuje srážkovou daň ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice 90/435 o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států.

   Srážkovou daní je totiž jakékoli zdanění příjmů obdržených ve státě, ve kterém jsou dividendy rozdělovány, ke kterému dochází na základě výplaty dividend nebo jakéhokoli jiného výnosu z cenných papírů, je-li základem této daně výnos z uvedených cenných papírů a je-li osoba povinná k dani držitelem týchž cenných papírů. Pro použití uvedeného ustanovení proto musí být kumulativně splněny tři podmínky. Vzhledem k tomu, že třetí podmínka spočívající v tom, že osoba povinná k dani musí být držitelem cenných papírů, není splněna, nebrání čl. 5 odst. 1 směrnice 90/435 mechanismu účetní opravy, jak jej upravuje výše uvedené ustanovení vnitrostátního práva.

   (viz body 52–53, 61, 63–64, výrok 1)

3.  Článek 52 Smlouvy (nyní, po změně, článek 43 ES) musí být vykládán tak, že nebrání použití takového vnitrostátního ustanovení, na jehož základě se na zdanění zisků vyplacených dceřinou společností, která je rezidentem v členském státě, ve prospěch její mateřské společnosti uplatní tentýž opravný mechanismus bez ohledu na to, zda je mateřská společnost rezidentem v témže, či jiném členském státě, ačkoli, na rozdíl od případu mateřské společnosti-rezidenta, nepřiznává členský stát, v němž je dceřiná společnost rezidentem, mateřské společnosti-nerezidentovi nárok na daňový zápočet.

   Pokud totiž uplatnění předmětného účetního opravného mechanismu nemůže změnit daňovou zátěž dceřiné společnosti-rezidenta v závislosti na tom, zda je její mateřská společnost rezidentem ve stejném členském státě nebo jiném členském státě, takže se uvedená dceřiná společnost nenachází v rozdílném postavení ve vztahu k právní úpravě svého členského státu, podle toho, zda vyplácí své zisky mateřské společnosti-nerezidentovi, nebo mateřské společnosti-rezidentovi, pak uplatnění uvedeného mechanismu nevede u dceřiné společnosti k tomu, že je s různými situacemi zacházeno stejným způsobem, což by představovalo diskriminační daňové zacházení, které je v zásadě zakázáno článkem 52 Smlouvy.

   Tento závěr nemůže být zpochybněn skutečností, že zdanění podniku rozdělujícího zisk se stává v případě akcionářů-nerezidentů konečným v tom smyslu, že zvýšení daňové povinnosti společnosti rozdělující zisk není kompenzováno přiznáním odpovídajícího daňového zápočtu. Neexistují-li sjednocující nebo harmonizační opatření v rámci Společenství, zachovávají si členské státy i nadále pravomoc vymezit prostřednictvím dohod nebo jednostranně kritéria dělby své daňové pravomoci zejména za účelem odstranění dvojího zdanění. V tomto ohledu je účelem daňového zápočtu, přiznaného na základě takovéto vnitrostátní právní úpravy mateřské společnosti-rezidentovi, zamezit dvojímu ekonomickému zdanění zisků rozdělovaných dceřinou společností-rezidentem, které posledně uvedená společnost zdaňuje jako první. Avšak v rámci přeshraniční výplaty zisků v zásadě nepřísluší členskému státu, v němž je rezidentem dceřiná společnost, aby právě on zamezoval dvojímu ekonomickému zdanění, neboť toto přísluší členskému státu, na jehož území je rezidentem mateřská společnost, jak to vyplývá z článku 4 směrnice 90/435, o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států. Členský stát, v němž je mateřská společnost rezidentem, je tedy povinen přiznat daňový režim, který sleduje tentýž cíl jako daňový zápočet přiznaný členským státem, v němž je rezidentem dceřiná společnost, mateřským společnostem, které jsou v něm rezidenty, aby tak bylo rovněž zamezeno dvojímu ekonomickému zdanění zisků vyplácených ve formě dividend. Stejně jako je mateřské společnosti-rezidentovi dceřiné společnosti-rezidenta přiznán státem, v němž je rezidentem, který rovněž vystupuje jako stát, v němž je rezidentem dceřiná společnost, daňový zápočet, tak i mateřská společnost-nerezident dceřiné společnosti-rezidenta je chráněna proti riziku dvojího ekonomického zdanění zisků vyplácených ve formě dividend, chrání ji však členský stát, v němž je rezidentem. Skutečnost, že mateřské společnosti-nerezidentovi není členským státem dceřiné společnosti přiznán daňový zápočet, tedy nemůže odlišit situaci dceřiné společnosti-rezidenta mateřské společnosti-rezidenta od situace dceřiné společnosti-rezidenta mateřské společnosti-nerezidenta.

   (viz body 82–85, 87–92, 94–96, výrok 2)