Věc T-151/05

Nederlandse Vakbond Varkenshouders (NVV) a další

v.

Komise Evropských společenství

„Hospodářská soutěž — Spojování podniků — Trh, na němž se nakupují živá prasata a živé prasnice určené na porážku — Rozhodnutí prohlašující spojení za slučitelné se společným trhem — Vymezení relevantního zeměpisného trhu — Povinnost řádné péče — Povinnost uvést odůvodnění“

Rozsudek Tribunálu (třetího senátu) ze dne 7. května 2009   II ‐ 1227

Shrnutí rozsudku

1. Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Posouzení slučitelnosti se společným trhem – Relevantní trh – Zeměpisné vymezení

   (Nařízení Rady č. 139/2004, čl. 9 odst. 7; sdělení Komise 97/C 372/03, bod 8)

2. Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Přezkum Komisí – Vymezení referenčních trhů – Diskreční pravomoc

   (Nařízení Rady č. 139/2004; sdělení Komise 97/C 372/03)

3. Řízení – Návrh na zahájení řízení – Replika – Formální požadavky – Určení předmětu sporu

   [Statut Soudního dvora, čl. 21; jednací řád Tribunálu, čl. 44 odst. 1 písm. c)]

4. Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Přezkum Komisí – Přijetí rozhodnutí konstatujícího slučitelnost spojení se společným trhem bez zahájení fáze II

   (Nařízení Rady č. 139/2004, články 2, 6 a 8)

5. Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Přezkum Komisí – Vymezení relevantního trhu – Rozhodnutí jdoucí výrazně nad rámec předchozí rozhodovací praxe – Výslovné odůvodnění

   (Nařízení Rady č. 139/2004; sdělení Komise 97/C 372/03)

6. Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Přezkum Komisí – Povinnost zohlednit rozhodnutí vnitrostátních soudů – Neexistence

   (Nařízení Rady č. 139/2004)

7. Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Posouzení slučitelnosti se společným trhem – Důkazní požadavky

   (Nařízení Rady č. 139/2004, bod 32 odůvodnění)

8. Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Správní řízení – Povinnost řádné péče – Dosah – Meze

   [Nařízení Rady č. 139/2004, čl. 6 odst. 3 písm. a), a čl. 8 odst. 6 písm. a); nařízení Komise č. 802/2004, pátý bod odůvodnění, čl. 4 odst. 1 a čl. 6 odst. 2]

9. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Dosah – Rozhodnutí k provedení pravidel v oblasti spojování podniků

   [Článek 253 ES; nařízení Rady č. 139/2004, čl. 6 odst. 1 písm. b)]

10. Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Přezkum Komisí – Povinnosti Komise s ohledem na kvalifikované třetí osoby – Právo být vyslechnut

    (Nařízení Rady č. 139/2004, čl. 18 odst. 4; nařízení Komise č. 802/2004, čl. 16 odst. 1)

11. Řízení – Organizační procesní opatření – Žádost o předložení dokumentů – Povinnosti žadatele

    (Jednací řád Tribunálu, čl. 64)

1.  Vhodné vymezení relevantního trhu je nezbytným předpokladem pro posouzení účinků oznámeného spojení podniků na hospodářskou soutěž.

   Z čl. 9 odst. 7 nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků a z bodu 8 sdělení Komise o definici relevantního trhu pro účely práva hospodářské soutěže Společenství vyplývá, že relevantní zeměpisný trh zahrnuje oblast, ve které dotčené podniky nabízejí předmětné výrobky a služby, kde jsou podmínky hospodářské soutěže dostatečně stejnorodé, a kterou lze odlišit od sousedních oblastí zejména z toho důvodu, že podmínky hospodářské soutěže jsou v těchto oblastech znatelně odlišné. V rámci vymezení zeměpisného trhu je třeba vzít v úvahu některé skutečnosti, jako jsou povaha a vlastnosti dotčených výrobků a služeb, existence překážek vstupu, preference spotřebitelů, podstatné rozdíly v tržních podílech soutěžitelů nebo v cenách mezi dotčenou oblastí a sousedními oblastmi.

   Pokud jde o spojení podniků v odvětví koupě prasat, Komise může rozhodnout, že zeměpisný rozsah trhů s dotčenými výrobky, tedy trhu, na němž se nakupují živá prasata určená na porážku, a trhu, na němž se nakupují prasnice určené na porážku, odpovídá oblastem v okruhu 150 km kolem hlavních zón chovu prasat členského státu. V tomto ohledu základní otázkou pro vymezení zeměpisného trhu tedy bylo, zda by se v případě mírného, leč trvalého snížení nákupní ceny na dotčených územích zákazníci účastnic spojení, zejména chovatelé prasat určených na porážku, obrátili na jinde umístěná jatka a byli ochotni přepravovat svá zvířata na vzdálenost 150 km do konkurenčních jatek, takže by takové snížení cen nebylo pro subjekt vytvořený spojením výnosné. Skutečnost, že většina prasat určených na porážku je běžně přepravována na vzdálenost kratší než 150 km, tedy sama o sobě není pro vymezení relevantního trhu rozhodující. Krom toho se Komise může domnívat, že dočasné přerušení nebo omezení vývozu v důsledku nákazy nevede k uzavření relevantního trhu na národní nebo regionální úrovni, a není tedy rozhodnou okolností pro vymezení zeměpisného trhu.

   (viz body 50–52, 112, 122, 130–131)

2.  V oblasti spojování podniků při definování relevantních trhů je podle ustálené judikatury předmětem soudního přezkumu přezkum zjevně nesprávného posouzení. V rozsahu, v němž Komise v jeho rámci provádí komplexní hospodářské posouzení, může být totiž vymezení relevantního trhu předmětem pouze omezeného přezkumu soudem Společenství.

   (viz body 53, 80)

3.  I když je pravdou, že legalita rozhodnutí Komise musí být posuzována v závislosti na poznatcích, které mohla mít k dispozici v okamžiku, kdy rozhodnutí přijala, a že se tedy žalobce před soudem Společenství nemůže dovolávat skutkových okolností, s nimiž se Komise v průběhu správního řízení neseznámila, taková judikatura nemůže být namítána obecně vůči všem přílohám poprvé předloženým před soudem Společenství. Není-li totiž předložení přílohy soudu Společenství vedeno snahou o změnu právního a skutkového rámce dříve předloženého Komisi za účelem přijetí rozhodnutí, nýbrž je součástí vytváření argumentace pouze v rámci výkonu práv obhajoby, pak musí být taková příloha považována za přípustnou.

   (viz body 58, 63)

4.  V systému nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků je právním základem pro rozhodnutí přijímaná Komisí v rámci první fáze řízení článek 6 uvedeného nařízení, zatímco právním základem pro rozhodnutí přijímaná v rámci druhé fáze řízení je článek 8 uvedeného nařízení, přičemž obě tato ustanovení musejí být vykládána ve světle kritérií vyjádřených v článku 2 téhož nařízení.

   Pokud se Komise domnívá po skončení první fáze, že spojení nevyvolává vážné pochybnosti o své slučitelnosti se společným trhem, právem tak zakládá své rozhodnutí, jímž bylo spojení povoleno, na čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení č. 139/2004. Pokud dospěje k opačnému závěru a rozhodne se zahájit druhou fázi řízení, přijme rovněž rozhodnutí na základě článku 6 uvedeného nařízení, konkrétně na základě jeho čl. 6 odst. 1 písm. c), a nikoli článku 8 uvedeného nařízení. V žádném případě tedy nemůže po skončení první fáze řízení přijmout rozhodnutí založené na článku 8 nařízení č. 139/2004.

   (viz body 67–68)

5.  Komisi sice přísluší výslovně rozvinout své úvahy, pokud její rozhodnutí jde výrazně nad rámec její předchozí rozhodovací praxe, nicméně hospodářské subjekty nejsou oprávněny vkládat své legitimní očekávání v zachování dřívější rozhodovací praxe, která se může změnit v rámci posuzovací pravomoci orgánů Společenství. Žalobci se konkrétně nemohou v oblasti kontroly spojování takového legitimního očekávání dovolávat s tím, že Komise v předchozím rozhodnutí definovala trhy určitým konkrétním způsobem, poněvadž Komise, a tím spíše ani Tribunál nejsou vázány zjištěními, jež byla v takovém rozhodnutí učiněna.

   (viz bod 136)

6.  Vzhledem k přesnému rozdělení pravomocí, na němž spočívá nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků, nemůže být Komise v rámci řízení o kontrole spojování podniků vázána rozhodnutími vnitrostátních orgánů. Komise a vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž navíc ve svých příslušných oblastech působnosti rozhodují na základě odlišných kritérií.

   (viz bod 139)

7.  Má-li být existence dominantního postavení v každé věci určena individuálně v závislosti na okolnostech případu, v bodě 32 odůvodnění nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků se uvádí, že spojení, které z důvodu omezeného podílu na trhu spojujících se podniků nemůže narušit účinnou hospodářskou soutěž, lze pokládat za slučitelné se společným trhem. Náznak v tomto smyslu existuje zejména tam, kde tržní podíl daných podniků nepřesahuje 25 % na společném trhu nebo jeho podstatné části.

   Komise tak může právem rozhodnout nerozvinout svou analýzu hospodářské soutěže pro některé trhy dotčené spojením, poté co uvede, že po spojení by tržní podíly účastníků spojení na těchto trzích dosahovaly méně než 20 %.

   (viz body 149, 151)

8.  V oblasti kontroly spojování podniků má Komise prostor pro uvážení, zejména pokud jde o hospodářské posouzení. Dodržování záruk přiznaných právním řádem Společenství ve správních řízeních, včetně povinnosti řádné péče, má tedy v dané oblasti o to větší význam.

   V uvedené oblasti dodržování povinnosti řádné péče Komisi ukládá pečlivě a nestranně zkoumat veškeré relevantní skutečnosti dané věci. Komise tak může s potřebnou péčí zjistit skutkové a právní okolnosti, na nichž závisí výkon její posuzovací pravomoci, a to shromážděním skutkových poznatků, které jsou nezbytné pro výkon uvedené pravomoci a mohou mít výrazný dopad na výsledek rozhodovacího procesu. Tato povinnost znamená zaprvé, že Komise je povinna zohlednit jak skutkové okolnosti a informace, které jí předložily oznamující strany, tak i ty, které jí předložila jakákoli jiná třetí osoba aktivně se účastnící řízení, a zadruhé, že je případně povinna vyhledat si uvedené skutkové okolnosti prostřednictvím průzkumů trhu či žádostí o informace zaslaných subjektům na trhu.

   Nicméně požadavek, aby Komise ve správních řízeních dodržovala záruky přiznané právním řádem Společenství, a tedy i požadavek na dodržování povinnosti řádné péče, musí být v oblasti kontroly spojování podniků vykládán způsobem slučitelným s požadavkem na rychlost, který charakterizuje obecnou systematiku nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků a Komisi ukládá, aby při výkonu své posuzovací pravomoci dodržovala striktní lhůty. Vzhledem k tomuto požadavku a těmto lhůtám nemůže být Komise povinna ověřovat všechny informace, které obdrží, neexistují-li náznaky nepřesnosti poskytnutých informací. Povinnost Komise provádět svůj přezkum s péčí a nestranností jí sice nedovoluje vycházet ze skutečností nebo informací, které nelze považovat za pravdivé, uvedený požadavek na rychlost nicméně předpokládá, že Komise nemůže sama ověřovat do sebemenších podrobností pravost a hodnověrnost informací, které jsou jí zasílány, jelikož řízení o kontrole spojování podniků nutně a do určité míry spočívá na důvěře. Ostatně právní předpisy v oblasti kontroly spojování podniků upravují různá opatření, jejichž účelem je odradit od předávání nesprávných či zavádějících informací a takové případy postihovat. Oznamující strany totiž mají výslovně stanovenou povinnost sdělit Komisi pravdivé a úplné skutečnosti a okolnosti rozhodné pro účely rozhodnutí, a nesplnění této povinnosti je sankcionováno článkem 14 nařízení č. 139/2004, přičemž Komise též může rozhodnutí o slučitelnosti zrušit, jestliže je toto rozhodnutí založeno na nesprávných informacích, za které je zodpovědný jeden z podniků, nebo bylo získáno podvodem.

   (viz body 164–166, 184–185)

9.  Komise neporušuje svoji povinnost odůvodnění, pokud v případě, že vykonává svoji pravomoc kontroly spojování podniků, neuvede v rozhodnutí přesné odůvodnění, co se týče posouzení určitých aspektů spojení podniků, které se jí zdají být zjevně nevhodné, bez významu, nebo při tomto posuzování jasně podružné. Takový požadavek by byl totiž obtížně slučitelný s požadavkem rychlosti a krátkých procesních lhůt, které musí Komise dodržovat při výkonu své pravomoci kontroly spojování podniků a které patří mezi zvláštní okolnosti řízení o kontrole tohoto spojování.

   Z toho vyplývá, že pokud Komise prohlásí spojení podniků za slučitelné se společným trhem na základě čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků, je požadavek odůvodnění splněn, pokud toto rozhodnutí jasně uvádí důvody, pro které se Komise domnívá, že dotyčné spojení, případně po změnách provedených dotyčnými podniky, nevyvolává vážné pochybnosti o své slučitelnosti se společným trhem.

   Ačkoli je v tomto ohledu pravda, že Komise není při odůvodnění rozhodnutí přijatých na základě nařízení č. 139/2004 povinna vyjádřit se ke všem skutečnostem a argumentům, které před ní byly uplatněny, včetně těch, které jsou jasně podružné pro posouzení, které má být provedeno, nemění to nic na tom, že musí popsat skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí.

   (viz body 192–194)

10.  V rámci řízení o kontrole spojování podniků na úrovni Společenství je třetím osobám, které doloží dostatečný zájem, výslovně přiznáno právo být vyslechnut, a to na základě čl. 18 odst. 4 nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků a čl. 16 odst. 1 nařízení č. 802/2004, kterým se provádí nařízení č. 139/2004. Tyto třetí osoby mají právo být na vlastní žádost vyslechnuty Komisí, aby vyjádřily své názory na škodlivé účinky, jaké na ně má oznámené zamýšlené spojení, avšak toto právo musí být dáno do souladu jednak s dodržováním práv obhajoby účastníků spojení a jednak s hlavním cílem nařízení, kterým je zajistit účinnost kontroly a právní jistotu podniků, na které se nařízení vztahuje.

    Skutečnost, že se třetí osoba nemůže vyjadřovat ve svém jazyce v průběhu schůzky s Komisí, může způsobit vadu správního řízení pouze v případě, že bylo prokázáno, že tato skutečnost měla škodlivé následky, jako je nemožnost třetí osoby vyjádřit určité skutečnosti nebo argumenty, což by tak bránilo jejich zohlednění v analýze Komise.

    (viz body 201–202, 211)

11.  Aby Tribunál mohl určit, zda je pro řádný průběh řízení užitečné nařídit předložení určitých dokumentů, musí účastník řízení, který to navrhuje, označit požadované dokumenty a poskytnout Tribunálu alespoň minimum informací dokládajících užitečnost těchto dokumentů pro potřeby řízení.

    Je-li pravda, že Komise nemůže vycházet z dokumentů, k nimž ani Tribunál, ani žalobci neměli přístup, pouze tato okolnost sama o sobě neodůvodňuje to, aby Tribunál nařídil předložení dokumentů na základě článku 64 jednacího řádu. Takové organizační procesní opatření totiž může být Tribunálem nařízeno pouze tehdy, pokud žalobce hodnověrně tvrdí, že tyto dokumenty jsou nezbytné a rozhodné pro účely vydání rozhodnutí ve věci.

    (viz bod 218)