Věc T-462/04

HEG Ltd a Graphite India Ltd

v.

Rada Evropské unie

„Společná obchodní politika — Antidumpingová cla — Vyrovnávací cla — Dovoz některých sad uhlíkových elektrod pocházejících z Indie — Právo na obhajobu — Rovné zacházení — Určení újmy — Příčinná souvislost“

Rozsudek Soudu (pátého senátu) ze dne 17. prosince 2008   II ‐ 3691

Shrnutí rozsudku

1. Společná obchodní politika – Ochrana před dumpingovou praxí – Šetření – Zahájení šetření proti určitým dovozům

   (Dohoda o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu, „antidumpingový kodex z roku 1994“, čl. 9 odst. 2; nařízení Rady č. 384/96, čl. 5 odst. 6 a čl. 9 odst. 5)

2. Společná obchodní politika – Ochrana před dumpingovou praxí – Antidumpingové řízení – Právo na obhajobu – Rozsah

   (Nařízení Rady č. 384/96, čl. 5 odst. 10)

3. Společná obchodní politika – Ochrana před dumpingovou nebo subvenční praxí třetích států – Určení antidumpingových a vyrovnávacích cel – Rozšíření Společenství po období šetření

   (Nařízení Rady č. 384/96, čl. 6 odst. 1 a článek 11, a nařízení č. 2026/97, čl. 11 odst. 1 a článek 18)

4. Společná obchodní politika – Ochrana před subvenční praxí třetích států – Subvence – Pojem

   [Nařízení Rady č. 2026/97, čl. 2 odst. 1 písm. a) bod ii) a článek 5 a přílohy I až III]

5. Společná obchodní politika – Ochrana před dumpingovou nebo subvenční praxí třetích států – Újma – Posuzovací pravomoc orgánů

   (Nařízení Rady č. 384/96, článek 3, a nařízení č. 2026/97, článek 8)

6. Společná obchodní politika – Ochrana před dumpingovou subvenční praxí třetích států – Újma – Určení příčinné souvislosti

   (Nařízení Rady č. 384/96, čl. 3 odst. 2, 3 a 7, a nařízení č. 2026/97, čl. 8 odst. 2, 3 a 7)

7. Společná obchodní politika – Ochrana před dumpingovou nebo subvenční praxí třetích států – Újma – Příčinná souvislost

   (Nařízení Rady č. 384/96, čl. 3 odst. 2, 3 a 7, a nařízení č. 2026/97, čl. 8 odst. 2, 3 a 7)

1.  I kdyby Komise zahájila antidumpingové šetření pouze proti některým dovozům určitého výrobku, ačkoliv by existovaly indicie, které by mohly odůvodnit to, aby předmětem šetření byly také jiné dovozy, nemohlo by takové rozdílné zacházení představovat porušení čl. 9 odst. 5 základního antidumpingového nařízení č. 384/96, ani čl. 9 odst. 2 Všeobecné dohody o clech a obchodu („antidumpingový kodex z roku 1994“) ani obecnou zásadu rovného zacházení.

   Na tento údajný rozdíl v zacházení s dovozy, na které byla uložena antidumpingová cla, a s dovozy, které nebyly předmětem šetření, se totiž nevztahuje čl. 9 odst. 5 nařízení č. 384/96, který zakazuje diskriminační zacházení s dovozy, na které byla uložena antidumpingová cla za dovoz téhož výrobku, ani čl. 9 odst. 2 antidumpingového kodexu z roku 1994, který zakazuje diskriminační zacházení při vybírání antidumpingových cel uložených na výrobek podle původu dotčeného dovozu. Krom toho není použitelná ani obecná zásada rovného zacházení, jelikož tato zásada musí být v souladu s dodržováním zásady legality, podle které nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby.

   (viz body 36, 38–40, 42)

2.  Podle zásady dodržování práva na obhajobu musí být podnikům, jichž se týká šetření předcházející přijetí antidumpingového nařízení, v průběhu správního řízení umožněno, aby sdělily svůj postoj k existenci a relevanci tvrzených skutečností a okolností a k důkazům, které Komise použila na podporu svého tvrzení o dumpingové praxi a z toho vzniklé újmy.

   Podnik, kterého se týká takové řízení, se nemůže dovolávat porušení svého práva na obhajobu vyplývajícího ze skutečnosti, že některé důkazy obsažené v důvěrné verzi stížnosti, kterou bylo zahájeno řízení, nebyly shrnuty v nedůvěrné verzi, která mu byla předána, pokud z důvodu, že dostatečně neupozornil Komisi a poté Radu, neumožnil těmto orgánům posoudit problémy, které by mu toto neuvedení mohlo způsobit.

   (viz body 45–47, 49)

3.  Pro určení prozatímních a konečných antidumpingových a vyrovnávacích cel musí být zohledněno složení Společenství v době přijetí příslušných nařízení. Uložení těchto cel není totiž sankcí za předchozí jednání, ale obranným a ochranným opatřením proti nekalé hospodářské soutěži vyplývající z dumpingových a subvenčních praktik. Krom toho podle čl. 3 odst. 2 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 a čl. 8 odst. 2 nařízení č. 2026/97 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství, musí být zjištění újmy založeno na skutečných důkazech a zahrnuje objektivní přezkum jednak objemu dumpingových nebo subvencovaných dovozů a jejich účinku na ceny obdobných výrobků na trhu Společenství, a jednak následného vlivu těchto dovozů na výrobní odvětví Společenství. Z toho vyplývá, že jelikož k rozšíření došlo po období šetření a jelikož informace získané Komisí během tohoto období šetření nebyly získány s ohledem na rozšíření, a vztahují se tedy pouze ke Společenství tvořenému původním počtem členských států, příslušelo při přijetí prozatímních nařízení Komisi a při přijetí konečných nařízení případně Radě, aby ověřily, že tyto informace jsou relevantní rovněž s ohledem na rozšířené Společenství.

   Orgány nemohou být v žádném případě zbaveny této povinnosti ani zákazu zohledňovat skutečnosti, které nastaly po období šetření, stanoveného v čl. 6 odst. 1 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 a v čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2026/97, ani možnosti přezkumu opatření. Uvedené období a uvedený zákaz, k nimž se vztahují výjimky, mají totiž za cíl zajistit, aby výsledky šetření byly reprezentativní a hodnověrné tím, že zajišťují, aby důkazy, na kterých je založeno stanovení dumpingu nebo subvence a újmy, nebyly ovlivněny jednáním dotčených výrobců následujícím po zahájení řízení, a tedy aby konečné clo uložené v řízení mohlo účinně nahradit uvedenou újmu. Krom toho pouhá možnost přezkumu, která je ponechaná na úvaze Komise a následuje po přijetí nařízení, nemůže v žádném ohledu představovat dostatečné zohlednění účinků rozšíření.

   (viz body 63–67, 71)

4.  S ohledem na naprosto jednoznačné znění čl. 2 odst. 1 písm. a) bodu ii) nařízení č. 2026/97 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství, jež vylučuje z pojmu „subvence“ osvobození vyváženého výrobku od cla nebo daní, kterým podléhá obdobný výrobek určený pro domácí spotřebu, nebo vrácení tohoto cla nebo daní až do výše dlužné částky, bylo-li osvobození poskytnuto v souladu s přílohami I až III nařízení, nepředstavují tyto přílohy pouze hlavní zásady, jejichž účelem je určit záruky proti možnosti vrácení nadměrné částky, ale obsahují i pravidla, jejichž dodržení je nezbytné k tomu, aby vrácení cla nebo osvobození od něho nebylo kvalifikováno jako subvence. Krom toho ze struktury tohoto článku vyplývá, že odchylka ve prospěch osvobození od cla nebo vrácení cla je výjimkou ze zásady, podle níž prominutí nebo nevybrání běžně splatných veřejných příjmů představuje subvenci. Je nutno ji tudíž vykládat striktně.

   Proto při nedodržení ustanovení příloh I až III nařízení č. 2026/97 představuje napadnutelnou výhodu vrácení veškerých cel nebo daní, které jsou běžně splatné. Omezení kvalifikace subvence pouze na obdrženou nadměrnou částku totiž předpokládá, že systém vrácení cla nebo osvobození od něj je slučitelný s čl. 2 odst. 1 písm. a) bodem ii) nařízení č. 2026/97, a tedy s přílohami I až III, neboť vývozci mají nárok na navrácení cel nebo daní zaplacených za vstupy použité ve vyvážených výrobcích pouze v případě dodržení uvedených ustanovení.

   Co se týče kritérií uvedených v přílohách II a III zmíněného nařízení, jeho cílem je ověřit, že systém navracení existující v zemi vývozu umožňuje ujistit se o skutečné spotřebě vstupů nebo náhradních vstupů. První kritérium vyžaduje existenci systému nebo postupu umožňujícího provést takové ověření. Druhé kritérium, které se použije podpůrně v případě, že by takový postup nebo systém neexistoval nebo nebyl účinný, vyžaduje, aby země vývozu provedla přezkoumání na základě skutečných použitých vstupů nebo uskutečněných obchodů. V tomto ohledu musí Komise pouze určit, zda vláda země vývozu zavedla a používá systém a postup kontroly. Není nikterak povinna provádět šetření za účelem ověření fungování uvedeného systému nebo uvedeného postupu v praxi. Naopak v případě, že neexistuje náležitý systém nebo postup kontroly, přísluší zemi vývozu, a nikoli Společenství, aby provedla nové přezkoumání vycházející z dotčených skutečných vstupů a uskutečněných obchodů.

   Skutečnost, že tyto přílohy používají příslovce „zpravidla“ při odkazu na kroky, které musí Komise podniknout během přezkumu systému navracení, implikuje to, že za zvláštních okolností orgány mohou případně použít jiná kritéria, ale nemůže jim odejmout možnost opřít se o nesplnění stanovených kritérií za účelem určení nepovoleného charakteru režimu navracení u vstupů a náhradních vstupů.

   (viz body 89–92, 98, 103, 106)

5.  Otázka, zda výrobnímu odvětví Společenství vznikla újma a zda je tato újma přičitatelná dumpingovému nebo subvencovanému dovozu, jakož i otázka, zda dovoz z jiných zemí nebo obecněji jiné známé činitele přispěly k újmě způsobené výrobnímu odvětví Společenství, předpokládá posouzení složitých hospodářských otázek, k němuž mají orgány širokou posuzovací pravomoc. Z toho vyplývá, že přezkum posouzení orgánů prováděný soudem Společenství musí být omezen na ověření dodržení procesních pravidel, věcné správnosti skutkových zjištění použitých k provedení zpochybňované volby, neexistence zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo zneužití pravomoci.

   (viz bod 120)

6.  Podle čl. 3 odst. 2 a 3 základního antidumpingového nařízení č. 384/96 a čl. 8 odst. 2 a 3 nařízení č. 2026/97 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství, je určení újmy závislé zejména na zvýšení dovozu, vývoji cen na trhu Společenství, jakož i na vývoji ziskovosti výrobního odvětví Společenství. Je tedy důležité, aby ukazatele, o které se orgány opírají, odpovídaly běžným tržním podmínkám.

   Rada a Komise tak mají při zjišťování újmy povinnost přezkoumat, zda je předpokládaná újma skutečně důsledkem dumpingu nebo subvencí, a ponechat stranou veškerou újmu vyplývající z jiných činitelů, a zejména z vlastního jednání výrobců Společenství nebo z dovozu dotčeného výrobku ze třetích zemí. Orgány jsou tudíž povinny posoudit účinky jiných známých činitelů nejen při analýze příčinné souvislosti mezi těmito činiteli a újmou způsobenou výrobnímu odvětví Společenství, ale také při určování újmy způsobené tomuto výrobnímu odvětví.

   (viz body 121, 135, 146)

7.  V rámci antidumpingového nebo antisubvenčního řízení spadá volba metody výpočtu úrovně odstranění újmy do volného posouzení přiznaného orgánům, pokud jde o určení újmy způsobené výrobnímu odvětví Společenství, a je odůvodněna složitým hospodářským posouzením, které s ní souvisí. Přitom při použití metody výpočtu, která vychází ze ziskového rozpětí, jež mohlo očekávat výrobní odvětví Společenství v případě, že by nedošlo k nekalým praktikám, spíše než při použití metody výpočtu založené pouze na cenovém podbízení, nehrozí zjevně nesprávné posouzení.

   Je důležité, aby ziskové rozpětí, které zvolí Rada pro výpočet orientační ceny, jež může odstranit způsobenou újmu, bylo omezeno na ziskové rozpětí, které výrobní odvětví Společenství může rozumně očekávat za běžných podmínek hospodářské soutěže v případě, že neexistuje antidumpingový ani subvencovaný dovoz.

   (viz body 161–162)