Keywords
Summary

Keywords

1. Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty týkající se jich bezprostředně a osobně

(Článek 230 ES)

2. Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty týkající se jich bezprostředně a osobně

(Článek 230 ES)

3. Podpory poskytované státy – Existující podpory

[Články 87 ES a 88 ES; nařízení Rady č. 659/1999, čl. 1 písm. b) v)]

4. Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí

(Článek 87 ES)

5. Podpory poskytované státy – Pojem

(Článek 87 odst.1 ES)

6. Podpory poskytované státy – Pojem

(Článek 87 odst.1 ES)

7. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Dosah

(Článek 253 ES)

8. Právo Společenství – Zásady – Ochrana legitimního očekávání – Podmínky

9. Podpory poskytované státy – Rozhodnutí Komise ukládající zrušení daňového režimu poskytnutého na základě schválení

Summary

1. V souladu s článkem 230 ES může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti rozhodnutí, které je určeno jiné osobě, pouze tehdy, pokud se jí uvedené rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká.

Co se týče této druhé podmínky, skutečnost, že sporné ustanovení, které má svou povahou a působností normativní charakter, nevylučuje v rozsahu, v němž se obecně použije na zúčastněné hospodářské subjekty, že by se mohlo osobně dotýkat některých z nich.

Fyzická nebo právnická osoba může tvrdit, že je osobně dotčena, pouze tehdy, pokud ji sporné rozhodnutí zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo z důvodu faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám.

Pokud se napadený akt dotýká skupiny osob, jež byly nebo mohly být známy v okamžiku přijetí tohoto aktu, a na základě kriterií vlastních členům skupiny, tyto osoby mohou být v tomto ohledu dotčeným aktem osobně dotčeny, neboť patří k omezenému okruhu hospodářských subjektů. Tak je tomu u podniků, kterým rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor brání, aby výhoda plynoucí z odchylných vnitrostátních daňových opatření trvala až do uplynutí platnosti stanovené vnitrostátními právními předpisy nebo aby jim byla opětovně poskytnuta tato požadovaná výhoda, na kterou mají údajně nárok.

(viz body 55, 58–64)

2. Sdružení pověřené ochranou kolektivních zájmů podniků může v zásadě podat žalobu na neplatnost konečného rozhodnutí Komice v oblasti státních podpor pouze tehdy, pokud tyto podniky nebo některé z nich mají individuální aktivní legitimaci nebo pokud je schopno prokázat vlastní zájem.

(viz bod 56)

3. Nařízení č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES], jež upravuje výkon pravomoci udělených Komisi, nedefinuje, co se má rozumět pod pojmem „vývoj společného trhu“ uvedeným v jeho čl. 1 písm. b)v), jež upřesňuje, že opatření, které nepředstavovalo podporu v době, kdy začalo být uskutečňováno, je nicméně třeba považovat za podporu, pokud se „poté stalo podporou následkem vývoje společného trhu“. Tento pojem, jenž lze chápat jako změnu hospodářské a právní situace v oblasti dotčené předmětným opatřením, se nevztahuje na situaci, ve které Komise mění své posouzení pouze z důvodu spočívajícího v přísnějším použití pravidel Smlouvy v oblasti státních podpor.

Je nicméně namístě poznamenat, že nařízení je aktem sekundárního práva přijatým za účelem provedení článků 87 ES a 88 ES, jež nemůže omezit dosah uvedených článků, a to o to více, že přímo z nich Komise vyvozuje svou pravomoc. Článek 88 odst. 1 ES totiž Komisi ukládá poslání průběžně zkoumat režimy podpor existující v členských státech a navrhovat jim vhodná opatření, která vyžaduje postupný rozvoj nebo fungování společného trhu. Odstavec 2 téhož článku umožňuje Komisi v případě neúspěchu uložit dotčenému členskému státu ve stanovené lhůtě provedení úprav podpory nebo její zrušení.

Z toho vyplývá, že když Komise provedla opětovný přezkum daňového režimu použitého na některé podniky v členském státě, který, ačkoli v předchozích rozhodnutích nebyl považován za podporu, byl prohlášen za škodlivý pro společný trh pracovní skupinou Rady, a když uplatnila postup kontroly existující podpory, která ji vedla k závěru, že tento režim napříště představuje neslučitelnou státní podporu, Komise plnila úlohu, která je jí svěřena článkem 88 ES. Právním základem takového rozhodnutí jsou tudíž články 87 ES a 88 ES.

Jelikož zásada legality byla dodržena, toto rozhodnutí je jistým aktem, jehož použití bylo procesními subjekty předvídatelné. V důsledku toho není toto rozhodnutí v rozporu se zásadou právní jistoty.

(viz body 70–76)

4. V případě režimu podpor se Komise může omezit na zkoumání charakteristik dotčeného režimu za účelem posouzení, zda tento zajišťuje znatelné zvýhodnění příjemcům ve vztahu k jejich soutěžitelům. Není již povinna přezkoumat každý konkrétní případ, ve kterém se režim použije.

(viz bod 82)

5. Pojem „podpora“ zahrnuje nejen pozitivní plnění, jako jsou dotace, půjčky nebo kapitálové účasti v podnicích, ale rovněž různé formy zásahů, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a které tak, aniž by byly dotacemi v užším slova smyslu, mají tutéž povahu a stejné účinky.

Státní podpora je opatření, kterým veřejné orgány poskytují určitým podnikům osvobození od daně, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, ale staví příjemce do lepší finanční situace oproti ostatním poplatníkům.

(viz body 86–87)

6. Článek 87 odst. 1 ES ukládá povinnost určit, zda v rámci daného právního režimu může vnitrostátní opatření zvýhodňovat „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“ vůči ostatním, kteří se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Pokud je tomu tak, dotyčné opatření splňuje podmínku selektivity, která je určujícím prvkem pojmu „státní podpora“ stanoveného tímto ustanovením.

(viz bod 119)

7. I když povinnost odůvodnění stanovená v článku 253 ES musí být přizpůsobena povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby dotčené osoby mohly rozpoznat důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum, není namístě Komisi uložit, aby v rozhodnutí konstatujícím neslučitelnost režimu podpor se společným trhem uvedla důvody, na základě kterých ve svých předchozích rozhodnutích provedla jiné posouzení téhož režimu podpor. Pojem „státní podpora“ je totiž třeba použít na objektivní situaci, kterou je třeba posuzovat v okamžiku přijímaní rozhodnutí Komise.

(viz bod 137)

8. Právo dovolávat se ochrany legitimního očekávání je otevřeno každému procesnímu subjektu, u kterého vzbudil orgán Společenství podložené naděje. Naopak, nikdo se nemůže dovolávat porušení této zásady, pokud neexistují určité záruky, které mu byly poskytnuty správou. Rovněž, i když je opatrný a obezřetný hospodářský subjekt s to předvídat přijetí opatření Společenství, které se může nepříznivě dotknout jeho zájmů, dovolávat takovéto zásady se nemůže, pokud je toto opatření přijato.

Mimoto, i kdyby Společenství předem způsobilo situaci, která by mohla vzbudit legitimní očekávání, kategorický veřejný zájem může bránit přijetí přechodných opatření ohledně situací vzniklých před vstoupením nové právní úpravy v platnost, které se však ještě změní. Nicméně, není-li takový zájem, může být neexistence přechodných opatření určených k ochraně očekávání, které mohly legitimně mít hospodářské subjekty, že bude zachována právní úprava Společenství, posouzena jako porušení pravidla vyšší právní síly.

(viz body 147–149)

9. Se zásadou ochrany legitimního očekávání a zásadou rovnosti je v rozporu rozhodnutí Komise, které v rozporu s dřívějšími posouzeními, s odůvodněním, že se jedná o státní podporu neslučitelnou se společným trhem, ukládá zrušení zvláštního daňového režimu, aniž by stanovilo přechodná opatření ve prospěch subjektů, jejichž schválení, bez obtíží obnovitelné, nezbytné pro využívání tohoto režimu, pozbude platnosti současně s oznámením rozhodnutí nebo krátce nato, zároveň však nebrání tomu, aby schválení platná k uvedenému datu byla v platnosti ještě po několik let, neboť výše uvedené subjekty, které se změně dotčeného režimu nemohou přizpůsobit v krátké době, mohly v každém případě očekávat, že rozhodnutí Komise měnící její dřívější posouzení jim poskytne nezbytný čas za účelem účinného zohlednění takové změny posouzení a že žádný kategorický veřejný zájem nebrání tomu, aby jim byl tento nezbytný čas poskytnut.

(viz body 155–167, 172–174)