1.

Musí být článek 2 směrnice Rady 98/59/ES ze dne 20. července 1998 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění (1), s ohledem na judikaturu SDEU obsaženou v rozsudku ze dne 10. září 2009 (C-44/08 (2), EU:C:2009:533), vykládán v tom smyslu, že povinnosti projednání a oznámení, které zajišťují užitečný účinek směrnice, vznikají od okamžiku, kdy podnik v rámci restrukturalizace plánuje ukončit pracovní poměry, jejichž počet může přesáhnout hranici stanovenou pro hromadné propouštění, bez ohledu na to, že nakonec počet propuštění nebo srovnatelných skončení pracovních poměrů nedosáhne této hranice, protože tento počet byl snížen opatřeními přijatými podnikem bez předchozího projednání se zástupci zaměstnanců?

2.

Zahrnuje čl. 1 odst. 1 poslední pododstavec směrnice Rady 98/59/ES ze dne 20. července 1998 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění, když stanoví, že „[p]ro stanovení počtu propouštěných zaměstnanců podle prvního pododstavce písm. a) lze za propouštění považovat i další formy skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, z jednoho nebo několika důvodů, které se netýkají osoby zaměstnance, je-li propuštěných zaměstnanců nejméně pět“, v kontextu krize, kdy lze předvídat snížení počtu zaměstnanců, včetně propouštění, skončení pracovního poměru zaměstnanců navržené společností, které zaměstnanci nechtěli, ale souhlasili s ním poté, co obdrželi závaznou nabídku okamžitého zaměstnání u jiného podniku, přičemž to byl zaměstnavatel, který s tímto jiným podnikem dohodl možnost pohovorů svých zaměstnanců za účelem jejich možného přijetí do zaměstnání?