Návrh odložení stížnosti 2009/4209

2009/C 236/07

Útvary Komise ukončily vyšetřování ve věci stížnosti 2009/4209 týkající se odměn lékařů, kteří v letech 1982–1991 v Itálii absolvovali specializovanou odbornou přípravu.

Po posouzení stížnosti a dokumentace předložené autory stížností dospěly útvary Komise v souladu s příslušnými právními předpisy Společenství k závěru, že v tomto stádiu nelze v dané věci stanovit žádné porušení směrnice 93/16/EHS (1).

Směrnice 93/16/EHS o vzájemném uznávání diplomů lékařů a koordinaci jejich odborné přípravy ve skutečnosti stanoví, že lékaři účastnící se specializované odborné přípravy jsou po dobu jejich odborné přípravy příslušně odměňováni. Tato povinnost vyplývá zvláště ze směrnice 82/76/EHS (2), která pozměnila směrnici 75/363/EHS, přičemž tyto směrnice byly konsolidovány směrnicí 93/16/EHS, která byla zrušena směrnicí 2005/36/ES (3).

Konečným datem pro provedení směrnice 82/76/EHS byl 1. leden 1983. Rozsudkem ze dne 7. července 1987 Soudní dvůr ES uznal, že Itálie nedostála svých závazků, neboť neprovedla směrnici 82/76/EHS ve stanovené lhůtě. Legislativním nařízením č. 257/1991, které bylo přijato v roce 1991 (v platnost vstoupilo dne 1. září 1991), Itálie sice směrnici provedla, nicméně právo na odměnu omezila na akademický rok 1991–1992 a léta následující. V rozsudcích vydaných na základě žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách C-131/97 Carbonari a C-371/97 Gozza se Dvůr domníval, že újma způsobená odborným lékařům (imatrikulovaným v akademických letech 1983–1984 a 1990–1991) může být předmětem náhrady prostřednictvím zpětného uplatnění ustanovení vnitrostátního práva týkajících se odměn, přičemž vnitrostátní soud neměl uplatnit ustanovení vnitrostátního práva, která byla v rozporu se směrnicí (tedy ta ustanovení, jež právo na odměnu lékařů omezovala na akademický rok 1991–1992 a léta následující).

Vzhledem k tomu, že několik odborných lékařů se imatrikulovalo před akademickým rokem 1991–1992, byla u civilních a správních soudů v Itálii zahájena řízení, jejichž cílem bylo žádat o náhradu škody. V rozsudcích krajského soudu Lazio, sekce 1a, ze dne 25. února 1994, soud odvolání přijal: „Vnitrostátní soud musí legislativní nařízení č. 257 ze dne 8. srpna zamítnout, jelikož tímto nařízením se vyhrazuje uplatňování právních předpisů Společenství pouze pro případ lékařů, kteří byli přijati k účasti na odborné přípravě pro lékaře v akademickém roce 1991–1992, a v platnosti se ponechává původní program této odborné přípravy.“

Navzdory tomuto rozsudku odmítla Itálie vyplatit přiměřenou částku lékařům, kteří absolvovali odbornou přípravu pro lékaře před akademickým rokem 1990–1991, a upřednostnila přijetí zákona č. 370 ze dne 19. října 1999, přičemž v článku 11 tohoto zákona stanovila, že by se každému lékaři, který absolvoval odbornou přípravu pro lékaře v období 1983–1991, měla vyplatit částka ve výši 13 000 000 ITL za předpokladu, že se jich uvedený rozsudek osobně týká. Ministerská vyhláška upřesnila podmínky pro podání žádosti o stipendium. Někteří odborní lékaři podali proti této ministerské vyhlášce stížnost, jež vedla k rozsudku, jímž se přiznává právo na náhradu škody lékařům, kteří absolvovali odbornou přípravu pro lékaře a imatrikulovali se před akademickým rokem 1991–1992.

Podle stěžovatelů je stávající situace taková, že lékaři, kteří absolvovali odbornou přípravu pro lékaře po lhůtě pro provedení dotyčné směrnice (31. prosince 1982) a zapsali se do programu odborné přípravy pro lékaře před akademickým rokem 1991–1992, jsou z důvodu pozdního a neúplného provedení směrnice Itálií zbaveni práva na náhradu škody. Útvary Komise chápou, že stávající stěžovatelé Itálii vyčítají, že nepozměnila dotyčné italské právní předpisy.

Útvary Komise, které řešily i jiné obdobné žádosti italských lékařů v této věci, shledaly, že z vnitrostátní judikatury vyplývá, že zásady vyjádřené Soudním dvorem ES v jeho rozsudcích ve věcech C-131/97 Carbonari a C-371/97 Gozza byly vnitrostátním soudem plně dodrženy. Vnitrostátní soud přijal zásadu zpětného uplatňování práva na odměnu, přičemž ponechal neuplatněna ustanovení vnitrostátního práva, která byla v rozporu se směrnicí 82/76/EHS (článek 8 legislativního nařízení č. 257/1991, jež právo na odměnu omezuje na akademický rok 1991–1992 a léta následující), a uznal právo na odměnu, a tudíž i právo na náhradu škody, která jim vznikla. Navzdory této skutečnosti vnitrostátní soud v určitých případech odmítl náhradu vzniklé škody z důvodu promlčení na základě ustanovení příslušného vnitrostátního práva. Zdá se, že takové rozhodnutí není v rozporu s právem Společenství, jak je vykládáno Soudním dvorem ES, zejména v jeho rozsudku ze dne 5. března 1996 ve věcech C-46/93 a C-48/93 Brasserie du pêcheur a Factortame, kterým se upřesňuje, že v případě neexistence ustanovení Společenství týkajících se náhrady škody, jež vznikla fyzické osobě, jsou kritéria použitelná pro nápravu vymezená vnitrostátním právním řádem každého členského státu a nesmějí být méně příznivá než ta, která se týkají obdobných stížností založených na vnitrostátním právu (bod 83 výše uvedeného rozsudku z 5. března 1996). Uplatněním vnitrostátního práva je v takovém případě uvedená zásada dodržena.

Proto uvedené útvary navrhnou Komisi odložení příslušné stížnosti.

Tímto není dotčeno, aby Komise věc znovu otevřela a prošetřila v případě, že obdrží další oznámení odůvodňující zahájení řízení v téže věci, byť po odložení této stížnosti.

(1)  Úř. věst. L 165, 7.7.1993, s. 1.

(2)  Úř. věst. L 43, 15.2.1982, s. 21.

(3)  Úř. věst. L 255, 30.9.2005, s. 22.