30.12.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 325/71

1.1

Výbor, který byl konzultován k první iniciativě, v zásadě schvaluje rozšíření na základě pozměnění, týkající se otázek pravomocí a rozhodného práva k nařízení č. 2201/2003, které tak doplňuje nařízení o uznávání právních rozhodnutí ve věcech manželských a rodičovské zodpovědnosti. K rozvodu se již vyjádřil u příležitosti zelené knihy, pokud se týče právní příslušnosti a rozhodného práva, a odkazuje na toto velmi podrobné stanovisko (1).

1.2

Nicméně se táže, zda je vhodné zabývat se odděleně otázkou rozdělení společného majetku (nemovitosti, movitosti a další majetková práva) tím, že se rozšíří pole působnosti rationae personae o nesezdané páry (které mohou mít také společné děti).

1.3

Možná by bylo logičtější zabývat se na jedné straně všemi důsledky zrušení manželského svazku a rodičovské zodpovědnosti za společné děti v uceleném nařízení č. 2201/2003, a na straně druhé se zabývat v novém nařízení všemi důsledky rozluky nesezdaných párů, které spolu žijí na základě smlouvy nebo de facto. Určitě by to zlepšilo jasnost a pochopení rozhodného práva a usnadnilo uznávání právních rozhodnutí, která často upravují všechny podmínky a důsledky rozvodu nebo rozluky v jediném konečném rozhodnutí.

2.1

Dvě iniciativy Komise, které byly právě předloženy Radě, se týkají rozhodného práva ve věcech manželských; jedna se týká rozluky sezdaných párů a navrhuje pozměnění nařízení č. 2201/2003, které vstoupilo v platnost 1. ledna 2005, druhá se týká rozdělení společného majetku, ať již v důsledku zrušení manželství nebo v důsledku rozluky jak u párů, které uzavřely jinou smlouvu než manželskou, tak u párů, které spolu žijí de facto.

2.2

Právním základem tohoto návrhu je bod c) čl. 61 smlouvy, podle něhož může Společenství stanovit opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech, uvedených v článku 65.

2.3

V souvislosti s těmito dvěma iniciativami komisař Frattini prohlásil: „Tyto iniciativy usnadní život párů v Evropské unii…. posílí právní jistotu a umožní manželům vědět, jaké rozhodné právo bude použito v případě jejich manželství a rozvodu. Cílem není sladění národních legislativ o rozvodu, které jsou velmi odlišné, ale zajištění právní jistoty, flexibility a přístupu k právu“.

2.4

Vzhledem k vysoké míře rozvodovosti v Evropské unii se rozhodné právo a právní příslušnost ve věcech manželských týkají každý rok velkého počtu občanů.

2.5

Vstoupení v platnost nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, které zrušilo a nahradilo nařízení Rady (ES) č. 1347/2000 od 1. března 2005 nicméně nezahrnovalo pravidla týkající se rozhodného práva. Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 umožňuje manželům vybrat si mezi více různými pravidly příslušnosti. V případě, že je manželská věc předložena soudu jednoho členského státu, rozhodné právo je určeno podle národních pravidel pro kolizi právních norem tohoto státu, která jsou založena na různých kritériích. Většina členských států stanovuje použitelné právo podle stupnice kritérií pro určení právní příslušnosti s cílem zaručit, aby bylo řízení vedeno právním řádem, k němuž má nejužší vazby. Ostatní členské státy uplatňují pro manželská řízení systematicky své národní právo („lex fori“). Belgie umožňuje stranám výběr mezi zahraničním právem pro uzavření manželství a právem belgickým.

3.1

Iniciativa, kterou přezkoumává toto stanovisko, se týká rozhodného práva v případě rozvodu, odluky od lože nebo prohlášení „mezinárodního“ manželství za neplatné (manželství párů s různým státním příslušenstvím nebo stejné státní příslušnosti, ale usazených v jiném státě než státě jejich příslušnosti), a rodičovské zodpovědnosti za společné nezletilé děti. Týká se tedy otázek vztahujících se na zrušení manželského svazku, který byl mezi manželi ustanoven uzavřením manželství s občanem z jiného státu, bez přesahování pole působnosti rationae materiae nařízení č. 2201/2003.

3.2

Výbor souhlasí, že návrh zaručí občanům vhodná řešení, pokud se týče právní jistoty, předvídatelnosti, flexibility a přístupu k právu. Souhlasí s právním základem, který je pravidelně uplatňován v otázkách občanského a obchodního práva.

3.3

Některá národní práva nevyžadují na rozdíl od většiny národních legislativ, aby byli manželé rozdílného pohlaví, nicméně Výbor zaznamenává, že cílem pozměněného nařízení není sladění národních práv, ale stanovení rozhodného práva ve všech konkrétních případech, kdy je přítomen jeden cizí prvek, a umožnění volného pohybu rozsudků bez exequatur (prohlášení o vykonatelnosti). Ani zásadní rozdíly mezi národními právy tudíž v podstatě nebrání používat pozměněné nařízení, které Komise navrhla.

3.4

Výbor již formuloval stanovisko k rozhodnému právu v souvislosti s rozvodem u příležitosti nedávno vypracované zelené knihy věnované rozvodovým záležitostem a proto se zásadně odvolává na toto stanovisko, aby vyjádřil svůj názor na tento návrh. Znovu zdůrazňuje důležitost zmíněného nařízení pro mnohonárodnostní páry, protože vysvětluje a zjednodušuje podmínky přístupu k soudci a volnému pohybu soudních rozhodnutí.

3.5

Zdůrazňuje, že návrh připouští, že dvě rozdílné situace vyplývají ze skutečnosti, že manželé souhlasí nebo nesouhlasí, pokud se týče právní příslušnosti a rozhodného práva, a že pozměněné nařízení by jedněm poskytlo obecně známé výhody a větší flexibilitu a druhým použití příliš mechanického modelu. Toto se liší od situace, které chce dosáhnout zelená kniha o rozvodových záležitostech, která navrhovala flexibilnější řešení v předpokladu nesouhlasu manželů. Výbor by si byl přál, aby byl tento pojem flexibility zachován, ale uznává, že návrh Komise je jednodušší a zabraňuje celkovému prodloužení řízení.

3.6

K tomuto bodu návrh umožňuje prodloužení soudních rozhodnutí v případě souhlasu žalobce. Zcela vylučuje postoupení soudního řízení, které by Výbor naopak mohl za určitých podmínek přijmout (příslušnost prvního soudu požádaného o rozhodnutí o postoupení soudního řízení, urychlený soudní postup), jak již upozornil ve svém stanovisku k zelené knize o rozvodových záležitostech.

3.7

Pokud se týče výhrady z veřejného pořádku, návrh umožňuje soudci odmítnout ve výjimečných případech uznat soudní rozhodnutí z jiného státu, jestliže je zjevně v protikladu s veřejným pořádkem země kompetentního soudu. Mohly by se však objevit rozdíly mezi členskými státy a rozsudek uznaný v jednom státě by nemusel být uznán v jiném státě, čímž by se bránilo volnému pohybu soudních rozhodnutí a vytvářely by se tak nevhodné překážky.

3.8

Protože se jedná především o uznání soudních rozhodnutí, která by mohla pocházet ze třetích zemí, Výbor se domnívá, že by bylo bezpochyby vhodné upřesnit, že soudní rozhodnutí, která mají být uznána, musí být v souladu s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a s chartou přijatou v roce 2000 Radou v Nice, jakož i se zásadou přísné právní rovnosti mezi manželi. Stát, který by byl požádán o uznání a zjistil by zjevné rozdíly ohledně základních lidských práv Evropské unie, by měl proti volnému pohybu soudního rozhodnutí postavit výhradu z veřejného pořádku Společenství.

3.9

Aby se zaručilo jednotné uznávání ve všech členských státech, neměla by se klást žádná výhrada z veřejného pořádku vůči jinému státu; tou by mohla být pouze výhrada z veřejného pořádku Společenství. Zamezilo by se tím pocitu svévolnosti vůči zamítnutí uznání příslušného soudu.

4.1

Skutečnost, že Komise předkládá dvě rozdílné iniciativy, vyplývá z rozdílu v rozsahu oblasti působnosti rationae personae obou legislativních návrhů. Návrh vztahující se na rozdělení majetku se týká všech párů, sezdaných i nesezdaných.

4.2

Přesto se lze tázat, proč je nutno dělat tento rozdíl; zrušení manželství vyvolává v závislosti na povaze svazku specifická řešení (právní režim, jestliže nebyla uzavřena manželská smlouva nebo právní smluvní režim) a případné odkazy mezi manžely, které mohou záviset na specifických ustanoveních vzhledem k ostatním druhům odkazů, obzvláště v souvislosti s dědictvím.

4.3

Možná by bylo logičtější zabývat se na jedné straně všemi důsledky, včetně majetkových, zrušení manželského svazku a rodičovské zodpovědnosti za společné děti v uceleném nařízení č. 2201/2003, a na straně druhé se zabývat v novém nařízení všemi důsledky rozluky nesezdaných párů, případně stejného pohlaví, a které spolu žijí v režimu právní smlouvy (jako např. občanská smlouva solidarity PACS ve Francii) nebo de facto (nesezdané soužití).

4.4

Bezpochyby by to zlepšilo jasnost a pochopení rozhodného práva a usnadnilo uznávání soudních rozhodnutí, která často upravují všechny podmínky a důsledky rozvodu nebo rozluky v jediném rozhodnutí, tím spíš, že musí být vyřešena také situace dětí „netypických“ párů, nejen jejich majetek.