—

má pracovní smlouvu nebo je v pracovním poměru, které jsou vymezeny právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi platnými v členském státě,

—

je zaměstnancem, jehož běžná pracovní doba vypočtená na týdenním základě nebo jako průměr za určitou dobu zaměstnání, nejdéle však jednoho roku, je kratší než pracovní doba srovnatelného pracovníka na plný úvazek ve smyslu ustanovení 3 odst. 2 této rámcové dohody, a

—

členský stát, jedná-li se o pracovníky na částečný úvazek, kteří pracují pouze příležitostně, nevyloučil na základě ustanovení 2 odst. 2 téže rámcové dohody tyto pracovníky zcela nebo částečně z působnosti této dohody.

—

nebrání takovému ustanovení, jakým je článek 3 Arbeitszeitgesetz (zákon o pracovní době), který stanoví maximální délku pracovní doby v zásadě na 40 hodin týdně a 8 hodin denně a kterým se tedy zároveň upravuje maximální délka pracovní doby a úprava pracovní doby jak pro pracovníky pracující na plný úvazek, tak pro ty na úvazek částečný.

—

za situace, kdy veškeré pracovní smlouvy ostatních pracovníků určitého podniku pevně stanoví délku týdenní pracovní doby a úpravu pracovní doby, nebrání takové smlouvě o práci na částečný úvazek uzavřenou s pracovníky téhož podniku, o jakou se jedná v původní věci, podle které délka týdenní pracovní doby a úprava pracovní doby nejsou pevné, nýbrž závisí na množství práce, které je potřeba vykonat, přičemž jsou potřeby určovány případ od případu a pracovníci mají právo tuto práci buď přijmout, nebo odmítnout.