1

Služební řád úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) je stanoven nařízením Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství a kterým se zavádějí zvláštní opatření dočasně použitelná na úředníky Komise (Úř. věst. 1968, L 56, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 5), zejména ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1023/2013 ze dne 22. října 2013 (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15; Zvl. vyd. 01/02, s. 130).

2

Článek 35 služebního řádu, který je součástí kapitoly 2 hlavy III služebního řádu nadepsané „Položky“, stanoví, že úředníkovi může být přiděleno [přiznáno] jedno z následujících správních [služebních] postavení: činná služba, dočasné přidělení, pracovní volno z osobních důvodů, dočasná výslužba, volno z důvodu vojenské služby, rodičovská dovolená nebo pracovní volno z rodinných důvodů a volno ze služebních důvodů.

3

Článek 42c služebního řádu, který je součástí téže kapitoly, stanoví následující:

„Úředník, který dokončil alespoň deset let služby, může být nejdříve pět let před dosažením důchodového věku převeden z rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování na volno ze služebních důvodů v zájmu uspokojení organizačních potřeb spojených s nabýváním nových dovedností v rámci orgánů.

Celkový počet úředníků, kteří jsou každoročně převedeni na volno ze služebních důvodů, nesmí být vyšší než 5 % z celkového počtu úředníků všech orgánů, kteří odešli do důchodu v předchozím roce. Takto vypočtený celkový počet je každému orgánu přidělen poměrným dílem podle počtu jeho úředníků k 31. prosinci předchozího roku. Výsledek tohoto přidělení se u všech orgánů zaokrouhlí nahoru na nejbližší celé číslo.

Toto volno nepředstavuje disciplinární opatření.

Délka volna v zásadě odpovídá období, které úředníkovi zbývá do dosažení důchodového věku. Ve výjimečných situacích však může orgán oprávněný ke jmenování rozhodnout o ukončení tohoto volna a převedení úředníka zpět do služby.

Úředník převedený na volno ze služebních důvodů automaticky odejde do důchodu, jakmile dosáhne důchodového věku.

Volno ze služebních důvodů se řídí následujícími pravidly:

Úředník převedený na volno ze služebních důvodů obdrží finanční příspěvek vypočtený v souladu s přílohou IV.

Na žádost úředníka se z příspěvku odvádějí příspěvky do důchodového systému, které se vypočítají z výše uvedeného příspěvku. V takovém případě se doba služby, během níž byl úředník převeden na volno ze služebních důvodů, vezme v úvahu pro účely výpočtu roků započitatelných pro důchod ve smyslu článku 2 přílohy VIII.

Příspěvek nepodléhá úpravě koeficientem.“

4

Článek 47 služebního řádu je součástí kapitoly 4 hlavy III služebního řádu nadepsané „Skončení služebního poměru“. Tento článek stanoví, že služební poměr může skončit odstoupením, nuceným odstoupením, propuštěním ze služebních důvodů, propuštěním pro nezpůsobilost, odvoláním z funkce, odchodem do důchodu nebo úmrtím.

5

Článek 52 první pododstavec písm. a) služebního řádu, který je rovněž součástí kapitoly 4, zejména stanoví, že aniž je dotčen článek 50 služebního řádu (který se týká propuštění vyšších vedoucích pracovníků ze služebních důvodů), odchází úředník do důchodu buď automaticky v poslední den měsíce, ve kterém dosáhne věku 66 let, nebo na vlastní žádost v poslední den měsíce, ve kterém žádost podal, pokud dosáhl důchodového věku.

6

Příloha XIII služebního řádu obsahuje přechodná opatření pro úředníky.

7

Článek 22 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu stanoví následující:

„1.   Úředníci, kteří ke dni 1. května 2004 dosáhli nejméně 20 let služby, mají po dosažení 60. roku věku nárok na starobní důchod.

Úředníci, kteří ke dni 1. května 2014 dosáhli věku 35 či více let a kteří nastoupili do služebního poměru před 1. lednem 2014, mají nárok na starobní důchod po dosažení důchodového věku uvedeného v následující tabulce:

Úředníci, kterým je ke dni 1. května 2014 méně než 35 let, mají nárok na starobní důchod po dosažení 65 let věku.

U úředníků, kteří ke dni 1. května 2014 dosáhli 45 let věku a více a kteří nastoupili do služebního poměru mezi 1. lednem 2004 a 31. prosincem 2013, však důchodový věk zůstane 63 let.

V případě úředníků, kteří nastoupili do služebního poměru před 1. lednem 2014, se důchodový věk pro účely všech odkazů na důchodový věk v tomto služebním řádu stanoví podle výše uvedených ustanovení, není-li v tomto služebním řádu stanoveno jinak.“

8

Článek 23 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu zejména stanoví, že úředník, který byl ve služebním poměru před 1. lednem 2014, odejde do důchodu automaticky k poslednímu dni v měsíci, v němž dosáhne věku 65 let.

9

Žalobce RV je bývalým úředníkem Evropské komise. Narodil se dne 10. ledna 1956 a do služebního poměru k tomuto orgánu nastoupil dne 1. září 1992. Dne 1. února 2009 byl přidělen ke generálnímu ředitelství (GŘ) „Regionální a městská politika“. Dne 1. ledna 2013 byl povýšen do platové třídy AST 9.

10

Generální ředitelství (GŘ) „Lidské zdroje a bezpečnost“ žalobce dne 30. listopadu 2016 vyrozumělo o záměru orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen „OOJ“) převést žalobce ke dni 1. dubna 2017 na volno ze služebních důvodů podle článku 42c služebního řádu.

11

E-mailem ze dne 6. prosince 2016 žalobce potvrdil přijetí dopisu ze dne 30. listopadu 2016 a požádal o objasnění svých důchodových nároků, jakož i různých praktických aspektů převedení na volno ze služebních důvodů podle článku 42c služebního řádu.

12

E-mailem ze dne 8. prosince 2016 postoupil Úřad Komise pro „správu a vyplácení individuálních nároků“ (PMO) žalobci předběžný výpočet finančního příspěvku, který mu náleží podle článku 42c služebního řádu, s upřesněním, že mu byl tento e-mail zaslán pouze pro informaci a že se nejedná o rozhodnutí OOJ, proti kterému by bylo možné podat stížnost.

13

Na schůzce, která se konala dne 15. prosince 2016, vedoucí oddělení „Řízení služebního postupu a mobility“ GŘ pro „Lidské zdroje a bezpečnost“ žalobci zejména sdělil, že vzhledem k tomu, že dosáhl „důchodového věku“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu, odejde za předpokladu, že OOJ rozhodne o jeho převedení na volno ze služebních důvodů, ke dni 1. dubna 2017 rovnou do důchodu. K tomuto datu by žalobce v souladu s výpočty, které obdržel od PMO, získal 54,9 % nároků na důchod a jeho důchod by činil 4040,99 eura. Žalobce uvedl, že neobdržel správnou informaci o důsledcích, které pro něj převedení na volno ze služebních důvodů bude mít, a že kdyby tuto informaci měl, nedal by k převedení svůj souhlas. Rovněž uvedl, že si nepřeje být ke dni 1. dubna 2017 automaticky poslán do důchodu, ale že chce zůstat ve službě, aby tak měl možnost nabýt další důchodové nároky. Pro případ, že by OOJ rozhodl o jeho převedení na volno ze služebních důvodů, žalobce uvedl, že je datum 1. dubna 2017 předčasné a že potřebuje další dva nebo tři měsíce, aby se na důchod připravil.

14

Po této schůzce oddělení „Řízení služebního postupu a mobility“ GŘ „Lidské zdroje a bezpečnost“ dne 20. prosince 2016, předalo OOJ kladné stanovisko k použití článku 42c služebního řádu na osobu žalobce.

15

Rozhodnutím ze dne 21. prosince 2016 rozhodl OOJ o převedení žalobce na volno ze služebních důvodů na základě článku 42c služebního řádu od 1. dubna 2017 a s ohledem na to, že žalobce již dosáhl „důchodového věku“ podle čl. 22 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu, o jeho automatickém odchodu do důchodu na základě čl. 42c pátého pododstavce služebního řádu, a to k témuž datu (dále jen „napadené rozhodnutí“).

16

Dne 13. března 2017 podal žalobce proti napadenému rozhodnutí stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

17

Dne 16. března 2017 předalo oddělení „Důchody“ PMO žalobci stanovisko k výpočtu finančního příspěvku upraveného v článku 42c služebního řádu. Podle tohoto stanoviska by žalobci v období od 1. dubna 2017 do 30. dubna 2017 náležel výše uvedený finanční příspěvek odpovídající 100 % jeho základního měsíčního platu a od 1. května 2017 by nabyl účinku jeho nárok na starobní důchod.

18

Dne 31. března 2017 zaslal právní zástupce žalobce Komisi e-mail, v němž poukazuje na to, že „rozhodnutí“ PMO ze dne 16. března 2017 nahrazuje napadené rozhodnutí, neboť mění žalobcovo služební postavení, a v němž dále tvrdí, že Komise žalobci toto rozhodnutí nesdělila, což je podle něj v rozporu s článkem 25 služebního řádu a se zásadami řádného řízení a řádné správy, které vyplývají z článku 41 Listiny základních práv Evropské unie. Právní zástupce žalobce tudíž upřesnil, že stížnost směřuje také proti „novému rozhodnutí“ Komise ze dne 16. března 2017.

19

Stížnost žalobce byla zamítnuta výslovným rozhodnutím OOJ ze dne 27. července 2017.

20

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 16. března 2017 podal žalobce projednávanou žalobu.

21

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne žalobce požádal o anonymizaci podle článku 66 jednacího řádu Tribunálu. Rozhodnutím ze dne 19. května 2017 Tribunál této žádosti vyhověl.

22

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 16. března 2017 žalobce požádal o projednání žaloby ve zrychleném řízení podle článku 152 jednacího řádu.

23

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne žalobce podal podle článků 278 SFEU a 279 SFEU návrh na nařízení předběžného opatření s cílem dosáhnout odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Podle čl. 91 odst. 4 služebního řádu bylo hlavní řízení přerušeno.

24

Usnesením ze dne 24. března 2017, RV v. Komise (T‑167/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:218), zamítl předseda Tribunálu návrh žalobce na předběžné opatření pro nedostatek naléhavosti.

25

Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 8. a 12. května 2017 požádaly Evropský parlament a Rada Evropské unie o vstup do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Komise.

26

V souladu s čl. 91 odst. 4 služebního řádu se po přijetí výslovného rozhodnutí ze dne 27. července 2017 o zamítnutí stížnosti žalobce pokračovalo v hlavním řízení.

27

Rozhodnutími předsedy druhého senátu Tribunálu ze dne 16. a 11. srpna 2017 bylo Parlamentu a Radě povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Komise.

28

Rozhodnutím ze dne 18. srpna 2017 Tribunál (druhý senát) zamítl žalobcovu žádost o projednání věci ve zrychleném řízení.

29

Ve dnech 29. a 30. listopadu 2017 předložily Parlament a Komise spisy vedlejších účastníků.

30

Dne 22. února 2018 oznámila kancelář Tribunálu účastníkům řízení, že písemná část řízení byla skončena.

31

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 7. března 2018 podal žalobce odůvodněnou žádost podle článku 106 jednacího řádu o vyslechnutí v rámci ústní části řízení.

32

Na návrh soudce zpravodaje Tribunál (druhý senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu Tribunálu vyzval Komisi, aby do soudního spisu dodala jeden dokument, a všechny účastníky řízení, aby písemně odpověděli na položenou otázku. Všichni účastníci řízení této výzvě vyhověli ve stanovené lhůtě, s výjimkou žalobce, jehož písemná odpověď byla Tribunálu doručena po jejím uplynutí. Rozhodnutím předsedy druhého senátu Tribunálu ze dne 15. ledna 2019 byly písemná odpověď žalobce, jakož i jeho dopis odůvodňující doručení písemné odpovědi po uplynutí lhůty, založeny do spisu.

33

Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 18. ledna 2019.

34

Žalobce ve své žalobě navrhuje, aby Tribunál:

35

V replice žalobce navrhuje, aby Tribunál „v případě potřeby zrušil rozhodnutí Komise ze dne 16. března 2017, které stanovuje [jeho] automatický odchod do důchodu na den 1. května 2017“.

36

Komise navrhuje, aby Tribunál:

37

Parlament navrhuje, aby Tribunál žalobu zamítl.

38

Rada navrhuje, aby Tribunál:

39

Komise tvrdí, že je návrh na zrušení jejího „rozhodnutí“ ze dne 16. března 2017, které stanovuje peněžité nároky žalobce, nepřípustný. Zaprvé namítá, že Tribunálu nebyla tato otázka řádně předložena, jelikož výše uvedený návrh není součástí žaloby a žalobce v této záležitosti nepodal doplňující žalobu. Komise má tudíž za to, že žalobce svou žalobu nemůže rozšířit na výše uvedené „rozhodnutí“ ze dne 16. března 2017. Zadruhé Komise poukazuje na skutečnost, že toto „rozhodnutí“ bylo přijato v návaznosti na napadené rozhodnutí a omezilo se na to, že stanovilo peněžité nároky žalobce podle článku 10 přílohy VIII služebního řádu. Rozhodnutí tudíž dle Komise nemění jeho právní postavení.

40

Žalobce namítá, že jelikož se s odpovědí na svou stížnost seznámil až po podání žaloby k Tribunálu, je aktivně legitimován k úpravě a rozšíření svých návrhových žádání, a může tak do nich zahrnout „rozhodnutí“ ze dne 16. března 2017.

41

Je třeba připomenout, že v souladu s čl. 91 odst. 1 služebního řádu jsou přípustné pouze žaloby podané proti opatřením, jež se nepříznivě dotýkají právního postavení žalobce.

42

Podle ustálené judikatury akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost, mohou být pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2016, Alsteens v. Komise, T‑328/15 P, nezveřejněný, EU:T:2016:671, bod 113 a citovaná judikatura).

43

V projednávané věci je třeba připomenout, že žalobce byl napadeným rozhodnutím převeden na volno ze služebních důvodů a současně automaticky poslán do důchodu ke dni 1. dubna 2017 podle článku 42c služebního řádu, a dále, že stanovisko PMO ze dne 16. března 2017 (viz bod 17 výše), které žalobce kvalifikuje jako „rozhodnutí“, upřesňuje, že za měsíc duben 2017 žalobce obdrží finanční příspěvek stanovený v čl. 42c sedmém pododstavci služebního řádu, který odpovídá 100 % jeho základních měsíčního platu, a že od 1. května 2017 nabude účinku jeho nárok na starobní důchod.

44

V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 10 přílohy VIII služebního řádu stanoví:

„Nárok na starobní důchod nabývá účinku prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém se úředník, buď z moci úřední [automaticky], nebo na svoji vlastní žádost, stává pro pobírání uvedeného důchodu způsobilým; svou odměnu pobírá do první výplaty důchodu.“

45

Jak upřesnila Komise, aniž by ji žalobce v tomto odporoval, použil PMO ve svém stanovisku ze dne 16. března 2017 článek 10 přílohy VIII služebního řádu. Žalobce měl totiž v souladu s tímto ustanovením začít starobní důchod pobírat od měsíce května 2017, tedy od kalendářního měsíce, který následuje po měsíci, ve kterém žalobce na základě napadeného rozhodnutí nabyl nárok na tento důchod. V mezičase, tj. v měsíci dubnu 2017, měla žalobci podle výše uvedeného ustanovení připadnout „odměna“, která v jeho případě musí být, jak tvrdí Komise, vykládána tak, že odpovídá finančnímu příspěvku upravenému v čl. 42c sedmém pododstavci služebního řádu, neboť byl žalobce napadeným rozhodnutím od 1. dubna 2017 převeden na volno ze služebních důvodů.

46

Stanovisko PMO ze dne 16. března 2017 se tedy podle všeho omezuje na upřesnění peněžitých nároků žalobce, které vyplývají z napadeného rozhodnutí a z použití článku 10 přílohy VIII služebního řádu, a navazuje tudíž na napadené rozhodnutí. Za těchto okolností a s ohledem na judikaturu citovanou výše v bodě 42 je třeba konstatovat, že uvedené stanovisko nevyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být přímo a bezprostředně dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení, neboť jsou poměry žalobce vymezeny pouze napadeným rozhodnutím, které je v projednávané věci jediným aktem, jež se nepříznivě dotýká jeho právního postavení.

47

Stanovisko PMO ze dne 16. března 2017 proto není aktem, který může být napaden žalobou, a návrh na jeho zrušení musí být zamítnut jako nepřípustný.

48

Žalobce se na podporu své žaloby dovolává čtyř žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení podstatných formálních náležitostí a z protiprávnosti neomezeného přenesení pravomocí OOJ k uplatnění článku 42c služebního řádu, druhý z porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace, třetí z protiprávnosti článku 42c služebního řádu v rozsahu, v němž toto ustanovení dle žalobce porušuje body 2, 14 a 29 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 a nezakotvuje přechodná opatření, která by umožnila postupné provedení tohoto ustanovení, a čtvrtý z porušení zásady proporcionality a zásady ochrany legitimního očekávání, jakož i povinnosti jednat s náležitou péčí a dále ze zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu. Na jednání žalobce uvedl, že druhý žalobní důvod bere zpět.

49

Kromě toho žalobce ve svém vyjádření ke spisu vedlejších účastníků, Parlamentu a Rady, citoval části usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise (T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351), aniž z nich vyvodil explicitní závěry.

50

V usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise (T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351), totiž předseda Tribunálu rozhodující o vydání předběžného opatření nařídil odklad vykonatelnosti rozhodnutí Komise o převedení žalobce v uvedené věci na volno ze služebních důvodů a současně o jeho automatickém odchodu do důchodu v souladu s čl. 42c pátým pododstavcem služebního řádu s ohledem na skutečnost, že dosáhl „důchodového věku“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu (usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise, T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351, bod 16). Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních uvedl v rámci posouzení fumus boni juris a v odpovědi na první dva žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení článků 47 a 52 služebního řádu a druhý z překročení rozsahu působnosti článku 42c služebního řádu, následující.

51

Zaprvé soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních prima facie konstatoval, že články 22 a 23 přílohy XIII služebního řádu, stejně jako článek 52 služebního řádu, jasně rozlišují mezi zákonným důchodovým věkem, při jehož dosažení úředníci automaticky odcházejí do důchodu, a minimálním důchodovým věkem, kterým se rozumí věk, od jehož dosažení může úředník o odchod do důchodu požádat (usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise, T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351, bod 50).

52

Zadruhé měl soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních za to, že i když by se na první pohled mohlo zdát, že z hlediska uspořádání existují ve vzájemném vztahu mezi ustanoveními služebního řádu, která obecně upravují odchod do důchodu a skončení služebního poměru, a článkem 42c služebního řádu jisté problémy, nemění to nic na tom, že pátý pododstavec tohoto článku výslovně stanoví, že „[ú]ředník převedený na volno ze služebních důvodů automaticky odejde do důchodu, jakmile dosáhne důchodového věku“. Podle soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních tudíž, ačkoli musí být článek 42c služebního řádu považován za lex specialis, nemění to nic na tom, že je třeba vymezit rozsah jeho působnosti (usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise, T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351, body 52 a 54).

53

Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních měl tedy zatřetí za to, že je třeba určit, zda článek 42c služebního řádu na první pohled dovoluje, aby byl úředník, který dosáhl minimálního důchodového věku, proti své vůli převeden na volno ze služebních důvodů a současně byl automaticky poslán do důchodu (usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise, T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351, bod 55). Učinil závěr, že to uvedené ustanovení, zejména pokud je vykládáno doslovně, na první pohled nedovoluje (usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise, T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351, body 56 až 63).

54

Výše uvedené úvahy, které soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních uvedl v usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise (T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351), se týkají rozsahu působnosti článku 42c služebního řádu, jelikož jsou převedení na volno ze služebních důvodů a současný automatický odchod do důchodu důsledkem uplatnění tohoto ustanovení na úředníka, který nastoupil do služebního poměru před 1. květnem 2004 a dosáhl „důchodového věku“, jenž Komise vykládá jako věk upravený v čl. 22 odst. 1 pátém pododstavci přílohy XIII služebního řádu. Vzájemné působení článku 42c pátého pododstavce služebního řádu s čl. 22 odst. 1 pátým pododstavcem přílohy XIII služebního řádu vedlo podle analýzy Komise v této věci k tomu, že byl dotčený úředník převeden na volno ze služebních důvodů a současně automaticky poslán do důchodu (usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise, T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351, bod 16).

55

Z výše uvedených úvah soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních tedy vyplývá, že měl, pokud jde o rozsah působnosti článku 42c služebního řádu, za to, že toto ustanovení na první pohled nemůže být uplatněno na úředníka, který dosáhl „důchodového věku“, neboť by to vedlo k tomu, že by úředník byl převeden na volno ze služebních důvodů a zároveň automaticky poslán do důchodu.

56

V projednávané věci je nesporné, že byl článek 42c služebního řádu na žalobce uplatněn ke dni 1. dubna 2017, ačkoli dosáhl věku 61 let a překročil tedy „důchodový věk“, který v jeho případě podle tabulky uvedené v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci přílohy XIII služebního řádu činí 60 let a 4 měsíce. Napadeným rozhodnutím byl tedy žalobce převeden na volno ze služebních důvodů a současně automaticky poslán do důchodu. Před posouzením důvodů, které uplatňuje žalobce, je tudíž třeba posoudit rozsah působnosti článku 42c služebního řádu, jinými slovy otázku, zda toto ustanovení může být uplatněno na úředníka, který tak jako žalobce již dosáhl „důchodového věku“.

57

Je zajisté třeba konstatovat, že žalobce nevznesl žalobní důvod vycházející z překročení rozsahu působnosti právní normy, který by zmiňoval problematiku uvedenou výše v bodě 56.

58

Je nicméně třeba poukázat na to, že v žalobce v rámci třetího a čtvrtého žalobního důvodu uplatňuje žalobní body, jejichž posouzení předpokládá výklad článku 42c služebního řádu a vymezení rozsahu jeho působnosti. Konkrétně žalobce v rámci třetího žalobního důvodu tvrdí, že uplatnění článku 42c služebního řádu ve spojení s čl. 22 přílohy XIII služebního řádu administrativě umožňuje „náhle a významně snížit věk automatického skončení činné služby úředníka, aniž by stanovila přechodná opatření, která by chránila úředníkovo podložené očekávání, že setrvá ve služebním poměru do dosažení věku automatického odchodu do důchodu v souladu s článkem 52 a přílohou XIII služebního řádu“ (viz bod 109 žaloby). V rámci čtvrtého žalobního důvodu poukazuje žalobce na to, že ho napadené rozhodnutí protiprávně zbavilo nároku na finanční příspěvek vypočtený v souladu s přílohou IV služebního řádu a porušilo čl. 22 odst. 2 první pododstavec přílohy XIII služebního řádu, jelikož ho připravilo o právo nabýt další důchodové nároky podle posledně uvedeného ustanovení (body 125 až 127 žaloby). Tyto žalobní body se tudíž týkají vztahu mezi článkem 42c služebního řádu a dalšími ustanoveními služebního řádu, a posouzení těchto žalobních bodů proto předpokládá výklad tohoto ustanovení a vymezení rozsahu jeho působnosti.

59

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že třebaže soud musí rozhodnout pouze o návrzích účastníků řízení, kterým přísluší vymezit rozsah sporu, nemůže být vázán pouze argumenty, kterých se tito účastníci dovolávají na podporu svých tvrzení, neboť jinak by byl případně nucen založit své rozhodnutí na chybných právních úvahách (viz rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Putterie-De-Beukelaer, T‑160/08 P, EU:T:2010:294, bod 65 a citovaná judikatura). Z toho vyplývá, že je Tribunál v projednávané věci povinen posoudit, zda může být článek 42c služebního řádu uplatněn na úředníka, který tak jako žalobce již dosáhl „důchodového věku“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 pátého pododstavce přílohy XIII služebního řádu, a v tomto smyslu vymezit rozsah působnosti tohoto ustanovení, neboť se jedná o nezbytný předpoklad pro posouzení některých žalobních bodů uplatněných žalobcem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Putterie-De-Beukelaer, T‑160/08 P, EU:T:2010:294, bod 66).

60

Každopádně i za předpokladu, že se výše uvedený problém, který se týká vymezení rozsahu působnosti článku 42c služebního řádu, nachází mimo rámec sporu, jak ho vymezili účastníci řízení, bylo již judikováno, že žalobní důvod vycházející z překročení rozsahu působnosti právní normy je nepominutelným důvodem a že unijnímu soudu náleží posoudit ho i bez návrhu (rozsudek ze dne 15. července 1994, Browet a další v. Komise, T‑576/93 až T‑582/93, EU:T:1994:93, bod 35).

61

V projednávané věci by totiž Tribunál zjevně porušil svoji úlohu posuzovat otázky legality, kdyby sám nepoukázal na to, že napadené rozhodnutí bylo přijato na základě normy, totiž článku 42c služebního řádu, kterou v projednávané věci nelze použít, a kdyby následně sám ve sporu, který mu byl předložen, při svém rozhodování takovouto normu použil [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. února 2008, Putterie-De-Beukelaer v. Komise, F‑31/07, EU:F:2008:23, bod 51, který v daném ohledu nebyl zrušen rozsudkem ze dne 8. července 2010, Komise v. Putterie-De-Beukelaer (T‑160/08 P, EU:T:2010:294)].

62

Účastníci řízení měli v rámci svých písemných odpovědí na otázku, kterou jim Tribunál položil na základě článku 89 jednacího řádu (viz bod 32 výše), možnost vyjádřit se k oprávnění Tribunálu zabývat se i bez návrhu žalobním důvodem vycházejícím z překročení rozsahu působnosti právní normy, jak bylo upřesněno výše v bodě 56, a k opodstatněnosti uvedeného žalobního důvodu.

63

Pokud jde o otázku přípustnosti, Komise uznala, že důvod vycházející z překročení rozsahu působnosti právní normy je nepominutelným důvodem, kterým se Tribunál může zabývat i bez návrhu. Podle Komise k překročení rozsahu působnosti právní normy dojde, pokud je napadené rozhodnutí přijato na základě „normy, kterou [podle relevantní judikatury] nelze v projednávané věci použít“. Tak tomu podle Komise je zejména v případě právních předpisů nebo obecných prováděcích ustanovení, které byly zrušeny, a jsou tudíž nepoužitelné ratione temporis. Podle Komise se však vzhledem k tomu, že je článek 42c služebního řádu normou, která je účinná a použitelná na projednávaný spor, dotaz vznesený Tribunálem netýká rozsahu působnosti této právní normy, ale výkladu tohoto ustanovení, v tomto případě otázky, zda lze toto ustanovení uplatnit na dotyčného úředníka v případě, že má převedení na volno ze služebních důvodů rovněž za následek jeho automatický odchod do důchodu. Komise kromě toho tvrdí, že žalobní důvod vycházející z překročení rozsahu působnosti právní normy každopádně není uveden ve stížnosti, a je tudíž nepřípustný z důvodu porušení zásady shody.

64

Rada poukazuje na to, že žalobní důvod vycházející z překročení rozsahu působnosti právní normy, jak je upřesněn výše v bodě 56, zakládá důvod týkající se materiální legality napadeného rozhodnutí a že se jím tudíž unijní soud nemůže zabývat bez návrhu.

65

Co se týče této výhrady Rady, je třeba poukázat na to, že již bylo rozhodnuto, že je unijní soud oprávněn, a případně povinen, uplatnit určité nepominutelné důvody materiální legality i bez návrhu. To platí i pro důvod vycházející z překročení rozsahu působnosti právní normy (viz bod 60 výše). Stejně tak absolutní překážka věci pravomocně rozsouzené je nepominutelným důvodem materiální legality, jímž se soud musí zabývat i bez návrhu [rozsudek ze dne 1. června 2006, P & O European Ferries (Vizcaya) a Diputación Foral de Vizcaya v. Komise, C‑442/03 P a C‑471/03 P, EU:C:2006:356, bod 45].

66

Co se týče výhrady Komise (viz bod 63 výše), postačí uvést, že z judikatury nevyplývá, že důvod vycházející z překročení rozsahu působnosti právní normy míří pouze na její nepoužitelnost ratione temporis, ale že uvedený důvod směřuje na každý případ, ve kterém normu, která je základem napadeného aktu, nelze použít [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. února 2008, Putterie-De-Beukelaer v. Komise, F‑31/07, EU:F:2008:23, bod 51, který v daném ohledu nebyl zrušen rozsudkem ze dne 8. července 2010, Komise v. Putterie-De-Beukelaer (T‑160/08 P, EU:T:2010:294)]. Kromě toho okolnost, že Tribunál musí provést výklad článku 42c, aby určil rozsah působnosti tohoto ustanovení, neznamená, že se problém uvedený výše v bodě 56 netýká rozsahu působnosti článku 42c služebního řádu. Konečně je třeba uvést, že zásada shody mezi správní stížností a opravným prostředkem k soudu nebrání unijnímu soudu v tom, aby se i bez návrhu zabýval nepominutelným důvodem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 2017, Kerstens v. Komise, T‑270/16 P, nezveřejněný, EU:T:2017:74, body 66 až 70).

67

S ohledem na úvahy uvedené výše v bodech 50 až 66 je v projednávané věci třeba posoudit důvod vycházející z překročení rozsahu působnosti článku 42c služebního řádu, který se týká otázky, zda toto ustanovení může být uplatněno na úředníka, který tak jako žalobce již dosáhl „důchodového věku.

68

Jak již bylo uvedeno (viz bod 62 výše), měli účastníci řízení možnost písemně se vyjádřit k opodstatněnosti důvodu vycházejícího z překročení rozsahu působnosti právní normy.

69

Komise konkrétně s odkazem na argumenty vycházející zejména ze znění článku 42c služebního řádu a jeho ratia legis zpochybňuje tvrzení, že toto ustanovení není použitelné na úředníky, kteří dosáhli „důchodového věku“.

70

Parlament se omezil na tvrzení, že se nezdá, že by unijní normotvůrce zamýšlel takové vymezení působnosti, a upřesnil, že článek 42c služebního řádu doposud neuplatňoval na úředníky, kteří dosáhli „důchodov[ého] věk[u]“, jak je stanoven článkem 22 přílohy XIII služebního řádu, či tento věk překročili.

71

Rada se k opodstatněnosti výše uvedeného důvodu nevyjádřila a uvedla, že článek 42c doposud neuplatňovala na úředníky, kteří překročili „důchodový věk“.

72

Úvodem je třeba připomenout, že na základě kombinovaného uplatnění čl. 42c pátého pododstavce služebního řádu a čl. 22 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu byl žalobce převeden na volno ze služebních důvodů a současně automaticky poslán do důchodu (viz bod 15 výše).

73

Z pátého pododstavce článku 42c služebního řádu totiž jednoznačně vyplývá, že dotyčné úředníky nelze převést na volno ze služebních důvodů, pokud přesáhli „důchodový věk“, který je pro úředníky, kteří nastoupili do služebního poměru před 1. lednem 2014, stanoven pátým pododstavcem článku 22 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu, neboť pokud je na volno ze služebních důvodů převeden úředník, který již dosáhl výše uvedeného „důchodového věku“, musí automaticky odejít do důchodu. Tato analýza byla použita v napadeném rozhodnutí, jelikož žalobce ke dni nabytí jeho účinnosti již dosáhl „důchodového věku“ (viz bod 56 výše).

74

Z toho vyplývá, že v rámci posouzení otázky, zda lze článek 42c služebního řádu použít na úředníka, který dosáhl „důchodového věku“, musí unijní soudce zohlednit okolnost, že toto použití vede k převedení na volno ze služebních důvodů a současně k automatickému poslání uvedeného úředníka do důchodu.

75

K posouzení výše uvedené otázky je nezbytné provést výklad článku 42c služebního řádu.

76

První pododstavec článku 42c služebního řádu stanoví, že se převedení dotyčného úředníka na volno ze služebních důvodů provede „nejdříve pět let před dosažením důchodového věku“. Jak v podstatě uvedla Komise, výraz „důchodový věk“ uvedený v prvním pododstavci článku 42c služebního řádu se shoduje s výrazem „důchodový věk“ uvedeným ve čtvrtém a pátém pododstavci tohoto ustanovení. Z tohoto důvodu je pro určení „důchodového věku“ úředníků, kteří nastoupili do služebního poměru před 1. lednem 2014, na základě čl. 42c prvního pododstavce služebního řádu třeba, tak jako v případě určení „důchodového věku“ na základě čl. 42c čtvrtého a pátého pododstavce služebního řádu, vycházet z čl. 22 odst. 1 pátého pododstavce přílohy XIII služebního řádu, který stanoví následující:

„[V] případě úředníků, kteří nastoupili do služebního poměru před 1. lednem 2014, se důchodový věk pro účely všech odkazů na důchodový věk v tomto služebním řádu stanoví podle výše uvedených ustanovení, není-li v tomto služebním řádu stanoveno jinak.“

77

Formulace „výše uvedená ustanovení“ uvedená v pátém pododstavci čl. 22 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu odkazuje na první čtyři pododstavce tohoto ustanovení, které upravují věk, od kterého mohou úředníci, kteří nastoupili do služebního poměru před 1. lednem 2014, žádat o odchod do důchodu s nárokem na starobní důchod.

78

Pokud jde o úředníky, kteří nastoupili do služebního poměru po 1. lednu 2014, odkazuje formulace „důchodový věk“ uvedená v prvním pododstavci článku 42c služebního řádu na věk automatického odchodu do důchodu stanovený v čl. 52 prvním pododstavci písm. a) služebního řádu, který činí 66 let, jak účastníci řízení potvrdili na jednání.

79

Ze znění čl. 42c prvního pododstavce služebního řádu tudíž vyplývá, že toto ustanovení poskytuje informace o datu, od kterého může být uplatněno na úředníka, totiž „nejdříve pět let před dosažením důchodového věku“. Jak ostatně správně uvádí Komise, co se týče úředníků, kteří nastoupili do služebního poměru před 1. lednem 2014, znění tohoto ustanovení nevylučuje, aby bylo uplatněno na úředníka, který dosáhl a a fortiori překročil „důchodový věk“.

80

Je ovšem třeba připomenout, že čl. 42c čtvrtý pododstavec služebního řádu stanoví, že délka volna ze služebních důvodů „v zásadě“ odpovídá období, které úředníkovi zbývá do dosažení „důchodového věku“, ale že „[v]e výjimečných situacích“ může OOJ rozhodnout o ukončení tohoto volna a převedení úředníka zpět do služby.

81

Formulace „délka volna“ a „období, které úředníkovi zbývá do dosažení důchodového věku“, uvedené v čl. 42c čtvrtém pododstavci první větě služebního řádu, potvrzují závěr, který soudce příslušný k rozhodování o předběžných opatřeních učinil v usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise (T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351, bod 59), podle kterého musí volno ze služebních důvodů trvat určitou dobu. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, formulace „v zásadě“, která se v této větě vyskytuje, nezpochybňuje výše uvedený závěr. Tyto formulace totiž musí být vykládány ve světle druhé věty čl. 42c čtvrtého pododstavce služebního řádu, podle které:

„Ve výjimečných situacích však může [OOJ] rozhodnout o ukončení tohoto volna a převedení úředníka zpět do služby.“

82

Ukazuje se tedy, že formulace „v zásadě“ neprokazuje možnost výjimky ze zásady, že volno ze služebních důvodů musí určitou dobu trvat, ale prokazuje možnost výjimky ze zásady, že volno ze služebních důvodů končí k datu, ke kterému dotčený úředník dosáhne „důchodového věku“, přičemž tato výjimka je spojena s okolností, že OOJ může „ve výjimečných situacích“ rozhodnout o převedení uvedeného úředníka zpět do služby, a ukončit tak volno ze služebních důvodů.

83

Tezi, podle níž musí volno ze služebních důvodů trvat určitou dobu, dokládá znění pátého pododstavce článku 42c služebního řádu, který stanoví, že „[ú]ředník převedený na volno ze služebních důvodů automaticky odejde do důchodu, jakmile dosáhne důchodového věku“. Z tohoto znění, a konkrétně z použití slovesa „dosáhnout“, plyne, že automatický odchod do důchodu předpokládá, že je dotyčný úředník ke dni, kdy dosáhne „důchodového věku“, již ve služebním postavení volna ze služebních důvodů a že toto volno nějakou dobu trvá.

84

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že znění článku 42c služebního řádu dokládá tezi, že volno ze služebních důvodů musí trvat určitou dobu, což vylučuje, aby proběhlo zároveň s automatickým odchodem do důchodu. Vyloučení možnosti, aby převedení na volno ze služebních důvodů proběhlo zároveň s automatickým odchodem dotyčného úředníka do důchodu, má za následek, že s ohledem na úvahy obsažené výše v bodech 73 a 74 nelze výše uvedené ustanovení uplatnit na úředníky, kteří tak jako žalobce dosáhli „důchodového věku“.

85

Je třeba posoudit, zda tento závěr nevyvrací kontextuální a teleologický výklad článku 42c služebního řádu.

86

Je třeba připomenout, že článek 42c služebního řádu je součástí hlavy III kapitoly 2 služebního řádu nazvané „Správní [Služební] postavení“. V souladu s článkem 35 služebního řádu, který je součástí téže kapitoly, může být úředníkovi přiděleno jedno z následujících postavení: činná služba, dočasné přidělení, pracovní volno z osobních důvodů, dočasná výslužba, volno z důvodu vojenské služby, rodičovská dovolená nebo pracovní volno z rodinných důvodů a volno ze služebních důvodů.

87

Naproti tomu „skončení služebního poměru“ je upraveno v kapitole 4 hlavě III služebního řádu. Článek 47 služebního řádu, který je součástí této kapitoly, vymezuje případy skončení služebního poměru, kterými jsou odstoupení, nucené odstoupení, propuštění ze služebních důvodů, propuštění pro nezpůsobilost, odvolání z funkce, odchod do důchodu a úmrtí.

88

Jeví se tudíž, že zatímco volno ze služebních důvodů bylo unijním normotvůrcem koncipováno jako „správní [služební] postavení“, do něhož může být úředník uveden během své kariéry v orgánech Unie, tvrzení Komise o možnosti použití článku 42c služebního řádu na úředníka, který dosáhl „důchodového věku“, a tím i o možnosti jeho převedení na volno ze služebních důvodů současně s automatickým odchodem do důchodu, vede k přeměně dotčeného opatření ze „správního [služebního] postavení“ na případ „skončení služebního poměru“. Jak totiž soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních uvedl v usnesení ze dne 18. května 2017, RW v. Komise (T‑170/17 R, nezveřejněné, EU:T:2017:351, bod 61), jeví se použití článku 42c služebního řádu Komisí jako „automatický odchod do důchodu ze služebních důvodů“ proti vůli dotčené osoby.

89

Z výše uvedených úvah vyplývá, že se zařazení článku 42c služebního řádu do kapitoly 2 hlavy III tohoto předpisu neslučuje s výše uvedeným názorem Komise a v žádném případě nevyvrací závěr učiněný výše v bodě 84.

90

Komise tvrdí, že ratio legis článku 42c služebního řádu spočívá v optimalizaci řízení lidských zdrojů v rámci orgánů. Toto ustanovení podle Komise umožňuje určitou flexibilitu při zacházení se zaměstnanci, kteří se blíží odchodu do důchodu či do něj odcházejí, a poskytuje dotčeným osobám přiměřený finanční příspěvek. Unijní normotvůrce podle Komise neměl v úmyslu omezit rozsah působnosti textu na úředníky, kteří v nejbližší době neodejdou do důchodu. Zamýšlená optimalizace dle Komise předpokládá co nejširší možnost uvážení, a to tím spíše, že je prováděna v souladu se zájmy dotyčného úředníka a že toto opatření je zaměřeno přednostně na úředníky, kteří se blíží odchodu do důchodu. Dle Komise by bylo paradoxní, kdyby opatření nemohlo být uplatněno na úředníky, kteří již dosáhli důchodového věku. Komise tudíž tvrdí, že toto vymezení rozsahu působnosti článku 42c služebního řádu částečně zbavuje toto ustanovení účinku a samotného důvodu jeho existence.

91

Účelem článku 42c služebního řádu zajisté, jak správně tvrdí Komise s odkazem na bod 7 odůvodnění nařízení č. 1023/2013, je v konečném důsledku optimalizace řízení zaměstnanců v orgánech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2018, FV v. Rada, T‑750/16, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:972, body 106, 118, 121 a 123). Nicméně, jak Komise ostatně sama uvádí, dbal unijní normotvůrce na to, aby se převedení na volno ze služebních důvodů uskutečňovalo v souladu se zájmy dotyčných úředníků.

92

V tomto ohledu je třeba připomenout, že sedmý pododstavec článku 42c služebního řádu stanoví, že úředník převedený na volno ze služebních důvodů obdrží finanční příspěvek vypočtený v souladu s přílohou IV služebního řádu. Z prvního pododstavce jediného článku této přílohy ve spojení s článkem 42c služebního řádu vyplývá, že tento měsíční příspěvek je po dobu prvních tří měsíců roven základnímu platu dotčeného úředníka. Od čtvrtého do šestého měsíce činí 85 % základního platu a následně až do automatického odchodu do důchodu 70 % základního platu.

93

Je též třeba odkázat, jakožto na ustanovení přijaté unijním normotvůrcem pro zmírnění nepříznivých následků volna ze služebních důvodů na dotčené úředníky, na osmý pododstavec článku 42c služebního řádu, který v podstatě umožňuje dotčenému úředníkovi pokračovat v odvádění příspěvků do důchodového systému po dobu jeho převedení na volno ze služebních důvodů, aby si tím zvýšil částku důchodu, který bude pobírat po odchodu do důchodu.

94

Je nutno shledat, že kdyby bylo dovoleno, aby byl článek 42c služebního řádu uplatněn na úředníka, který dosáhl „důchodového věku“, a aby tudíž jeho automatický odchod do důchodu nastal zároveň s jeho převedením na volno ze služebních důvodů, neměl by uvedený úředník z ustanovení sedmého a osmého pododstavce článku 42c služebního řádu žádný prospěch, jelikož by délka volna ze služebních důvodů byla nulová. Za těchto okolností by byla narušena rovnováha sledovaná unijním normotvůrcem při přijímání článku 42c služebního řádu mezi hledisky optimálního řízení lidských zdrojů v rámci orgánů a hledisky dostatečné ochrany zájmů dotčených úředníků, a to v neprospěch posledně uvedených hledisek.

95

Kromě toho je též nutno konstatovat, že v případě automatického odchodu do důchodu zároveň s převedením na volno ze služebních důvodů by OOJ již neměl možnost využít čtvrtého pododstavce článku 42c služebního řádu, i kdyby se mělo jednat pouze o „výjimečné situace“, a rozhodnout o ukončení tohoto volna a převedení úředníka zpět do služby. Z toho vyplývá, že je výše uvedená situace těžko slučitelná s tímto ustanovením, jelikož tím, že orgánům odnímá veškerou posuzovací pravomoc, je automaticky zbavuje takového nástroje řízení zaměstnanců, jako je možnost převedení dotčeného úředníka zpět do služby, a rovněž zbavuje uvedeného úředníka možnosti být takto převeden zpět.

96

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že teleologický výklad článku 42c služebního řádu nepotvrzuje tvrzení Komise, ale naopak závěr uvedený výše v bodě 84. Toto konstatování není nijak zpochybněno rozsudkem ze dne 14. prosince 2018, FV v. Rada (T‑750/16, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:972), jehož se orgány dovolávaly na jednání. V tomto rozsudku Tribunál zajisté při rozhodování o legalitě rozhodnutí o uplatnění článku 42c služebního řádu na úředníka, který nedosáhl „důchodového věku“, poukázal na to, že unijní normotvůrce sledoval přijetím tohoto ustanovení cíl optimalizace investic vynakládaných na odborné vzdělávání úředníků z hlediska efektivity nákladů, a v konečném důsledku poskytnutí nástroje personálního řízení orgánům (rozsudek ze dne 14. prosince 2018, FV v. Rada, T‑750/16, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2018:972, body 106, 118, 121 a 123). Tyto úvahy Tribunálu však nejsou v rozporu s úvahami uvedenými výše v bodech 91 a 94, které se týkají rovnováhy sledované unijním normotvůrcem v rámci přijetí článku 42c služebního řádu.

97

Podle výkladu článku 42c služebního řádu je proto třeba učinit závěr, že toto ustanovení nelze uplatnit na úředníky, kteří tak jako žalobce dosáhli „důchodového věku“ ve smyslu tohoto ustanovení. Z toho vyplývá, že Komise tím, že na základě tohoto ustanovení přijala napadené rozhodnutí, překročila rozsah působnosti uvedeného ustanovení, a napadené rozhodnutí tudíž musí být zrušeno, aniž je třeba posoudit žalobní důvody uvedené výše v bodě 48.

98

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

99

Vzhledem k tomu, že Komise neměla v podstatné části ve věci úspěch a že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení, je důvodné jí uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření.

100

Parlament a Rada ponesou vlastní náklady řízení v souladu s čl. 138 odst. 1 prvním pododstavcem jednacího řádu.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto: