1

Dne 16. dubna 2006 byla žalobkyně, paní Isabel Torné, jmenována úřednicí Evropské komisi do platové třídy A6, později označené jako AD6.

2

Dne 1. února 2012 na základě ustanovení článku 40 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), a zatímco byla zařazena do platové třídy AD8 stupně 1 bylo žalobkyni na její žádost poskytnuto neplacené pracovní volno z osobních důvodů.

3

Téhož dne však žalobkyně byla přijata do zaměstnání Evropskou agenturou pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) jakožto dočasný zaměstnanec ve funkční skupině AD platové třídě 12 a v platovém stupni 2 na základě smlouvy uzavřené podle čl. 2 písm. a) pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“), ve znění platném v té době, a to na pozici vedoucí oddělení „Lidské zdroje a služby“.

4

Téměř o dva roky později byl služební řád a PŘOZ změněn normotvůrcem Evropské unie (dále jen „reforma z roku 2014“). Nový článek 77 služebního řádu, který se použije rovněž na dočasné zaměstnance prostřednictvím odkazu v čl. 39 odst. 1 PŘOZ, stanoví ve druhém pododstavci novou roční přírůstkovou sazbu nároků na důchod, přičemž předchozí sazba 1,9 % byla změněna na méně příznivou sazbu 1,8 %. Pátý pododstavec téhož ustanovení čl. 39 odst. 1 PŘOZ stanovil mimo jiné, že věková hranice pro odchod do důchodu se posouvá z 63 na 66 let.

5

Byl rovněž stanoven přechodný režim mezi starými a novými ustanoveními služebního řádu. Článek 21 druhý pododstavec přílohy XIII služebního řádu, týkající se „[p]řechodných opatření pro úředníky Unie“, stanoví, že úředníkům, kteří „nastoupili do služebního poměru v období mezi 1. květnem 2004 a 31. prosincem 2013“, nadále přirůstají, bez ohledu na vstup v platnost nového článku 77, nároky na důchod podle roční sazby 1,9 %.

6

Kromě toho podle čl. 22 odst. 1 čtvrtého pododstavce přílohy XIII služebního řádu platí, že „[u] úředníků, kteří ke dni 1. května 2014 dosáhli 45 let věku a více a kteří nastoupili do služebního poměru mezi 1. květnem 2004 a 31. prosincem 2013, […] důchodový věk zůstane 63 let“.

7

Jak upřesňuje bod 34 odůvodnění nařízení (EU, Euratom) č. 1023/2013 Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. října 2013, kterým se mění [služební řád] a [PŘOZ] (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15), a vzhledem k vysokému počtu dočasných zaměstnanců v agenturách a potřebě vymezení jednotné personální politiky v této konkrétní oblasti byla podle čl. 2 písm. f) PŘOZ vytvořena nová kategorie dočasných zaměstnanců v agenturách (dále jen „zaměstnanci agentur“) a byla stanovena určitá specifická pravidla, pokud jde o tuto novou kategorii.

8

Smlouva, kterou žalobkyně uzavřela s agenturou Frontex, se proto od 1. ledna 2014ex lege přeměnila na smlouvu dočasného zaměstnance podle čl. 2 písm. f) PŘOZ v souladu s článkem 6 přílohy PŘOZ o přechodných ustanoveních pro zaměstnance, na které se tento pracovní řád vztahuje.

9

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 22. ledna 2019] Dne 1. června 2015 opustila žalobkyně agenturu Frontex a téhož dne byla zaměstnána Evropskou agenturou pro námořní bezpečnost (EMSA), s níž uzavřela smlouvu podle čl. 2 písm. f) PŘOZ na pozici vedoucí odboru „Corporate services“. Článek 3 uvedené smlouvy stanovil, že bude i nadále zařazena do platové třídy AD12 stupně 3 a bude jí zachován počet odsloužených let v platové třídě ke dni 1. února 2012 a v platovém stupni ke dni 1. února 2014. Článek 4 smlouvy stanovil, že datum uplynutí platnosti této smlouvy je stejné jako v předchozí pracovní smlouvě mezi žalobkyní a agenturou Frontex, tj. 31. leden 2017. V souladu se svým článkem 5 byla tato smlouva prodloužena za podmínek platných pro zaměstnance agentur, takže žalobkyni bylo umožněno, aby pokračovala v činnosti u EMSA.

10

Kromě toho je třeba uvést, že čl. 1 odst. 1 přílohy PŘOZ o přechodných ustanoveních pro zaměstnance, na které se tento pracovní řád vztahuje, zejména stanovil, že ustanovení článků 21 a 22 přílohy XIII služebního řádu uvedená v bodech 5 a 6 výše, a sice kontinuita ve vztahu k roční přírůstkové sazbě nároků na důchod (článek 21) a kontinuita ve vztahu k věku odchodu do důchodu (článek 22), se použijí obdobně na zaměstnance „v pracovním poměru“ ke dni 31. prosince 2013.

11

Dne 16. prosince 2015 podala žalobkyně ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu řediteli Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků („PMO“) Komise žádost o vydání rozhodnutí orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“), kterým se předběžně stanoví některé prvky výpočtu jejích nároků na důchod (dále jen „žádost ze dne 16. prosince 2015“). V podstatě se domáhala, aby jí bylo potvrzeno, že po vstupu v platnost reformy z roku 2014 se na ni bude i přes její přemístění do agentury EMSA nadále vztahovat roční přírůstková sazba nároků na důchod ve výši 1,9 % a bude pro ni platit věk odchodu do důchodu, který byl v platnosti přede dnem 1. ledna 2014, tedy 63 let.

12

Ve věci žádosti ze dne 16. prosince 2015 nejprve došlo k jejímu implicitnímu zamítnutí dne 16. dubna 2016, což bylo následně potvrzeno výslovným zamítnutím žádosti prostřednictvím sdělení vedoucího oddělení „Důchody“ PMO ze dne 29. dubna 2016 (dále jen „sdělení ze dne 29. dubna 2016“ nebo „napadené rozhodnutí“).

13

Ve sdělení ze dne 29. dubna 2016 vedoucí oddělení „Důchody“ PMO v podstatě žalobkyni sdělil, že rozhodnutí, o jehož přijetí žádala, může být z administrativního hlediska přijato teprve až „v okamžiku ukončení služebního poměru a na základě postavení, v němž se bude nacházet při skončení služebního poměru“.

14

Sdělení ze dne 29. dubna 2016 nicméně upřesnilo, že „nová pravidla služebního řádu [se použijí], pokud dojde k přerušení profesního postupu úředníka“, že „[z]měna zaměstnavatele je považována za takové přerušení“, že „[to] znamená, že se pro období zaměstnání po uzavření smlouvy s agenturou EMSA použijí pravidla služebního řádu platná na počátku plnění [uvedené] smlouvy“ a že „[p]ro tohoto období jsou nároky na důchod určeny na základě věku [odchodu do důchodu], který činí 66 let, a sazby ve výši 1,80 %“.

15

Ve sdělení ze dne 29. dubna 2016 bylo konečně také zdůrazněno, že žalobkyni „zůstávají nároky vyplývající z [jejího] postavení úředníka Komise, které nebylo ukončeno“.

16

Dne 18. července 2016 podala žalobkyně u OOUPS stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti odpovědi na žádost ze dne 16. prosince 2015. Rozhodnutím ze dne 16. listopadu 2016 OOUPS odmítl tuto stížnost jako nepřípustnou v podstatě z toho důvodu, že sdělení ze dne 29. dubna 2016 nepředstavuje rozhodnutí, ale pouze podání informace na základě současných pravidel služebního řádu.

17

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 27. února 2017 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

18

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne podala žalobkyně návrh podle čl. 69 písm. c) jednacího řádu Tribunálu na přerušení řízení do doby, než nabude právní moci rozhodnutí, kterým se končí řízení ve věci T‑769/16, Picard v. Komise. Rozhodnutím ze dne 5. dubna 2017 po vyslechnutí Komise předseda třetího senátu tomuto návrhu vyhověl.

19

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 21. března 2017 vznesla Komise námitku nepřípustnosti na základě čl. 130 odst. 1 jednacího řádu.

20

Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 15. června 2017 Agentura pro spolupráci energetických regulačních orgánů (ACER), agentura Frontex, Evropská agentura pro provozní řízení rozsáhlých informačních systémů v prostoru svobody, bezpečnosti a práva (eu-LISA), EMSA, Evropský orgán pro bankovnictví (EBA), Evropský orgán pro cenné papíry a trhy (ESMA) a Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO) požádaly o vstup do řízení v projednávané věci v postavení vedlejších účastníků na podporu návrhových žádání žalobkyně.

21

Rozhodnutím ze dne 18. července 2017 po vyslechnutí hlavních účastníků řízení předseda třetího senátu rozhodl o pokračování v řízení podle čl. 70 odst. 2 jednacího řádu.

22

Dne 1. září 2017 předložila žalobkyně vyjádření k námitce nepřípustnosti vznesené Komisí (viz bod 19 výše).

23

Usnesením ze dne 5. října 2017 si Tribunál vyhradil rozhodnout o námitce nepřípustnosti spolu s věcí samou.

24

Komise dne 20. listopadu 2017 předložila svou žalobní odpověď. Dopisem ze dne 6. prosince 2017 se žalobkyně vzdala možnosti podat repliku.

25

Usnesením předsedy třetího senátu ze dne 13. prosince 2017 bylo agenturám ACER, Frontex, eu-LISA, EMSA, EBA, ESMA a EASO povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání žalobkyně.

26

Ve dnech 26. a 27. ledna 2018 vedlejší účastníci předložili své spisy. Dopisem ze dne 12. února 2018 se žalobkyně vzdala možnosti předložit vyjádření a dne 15. února 2018 předložila Komise své vyjádření k uvedeným spisům.

27

Dopisem ze dne 26. února 2018 předložila žalobkyně odůvodněnou žádost, v souladu s čl. 106 odst. 2 jednacího řádu, aby byla vyslechnuta na jednání. Tribunál této žádosti vyhověl a zahájil ústní část řízení.

28

Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 10. října 2018 informovala EBA Tribunál, že se vzdává účasti na jednání.

29

Organizačním procesním opatřením Tribunál vyzval Komisi, aby odpověděla na písemnou žádost. Komise vyhověla této žádosti ve stanovené lhůtě.

30

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

31

Komise navrhuje, aby Tribunál:

32

Vedlejší účastníci řízení navrhují, aby Tribunál:

33

Komise tvrdí, že vzhledem k neexistenci aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení je tato žaloba zjevně nepřípustná.

34

Komise úvodem připomíná, že žádné ustanovení služebního řádu výslovně neukládá dotčenému orgánu, aby předem stanovil ve vztahu k úředníkovi, který o to požádá před svým skutečným odchodem do důchodu, některé prvky výpočtu výše jeho nároků na důchod. Naopak služební řád v této oblasti nijak neupravuje zásadu jistoty, pokud jde o stanovení nároků na důchod před odchodem úředníka do důchodu. Článek 40 přílohy VIII služebního řádu uvádí, že stanovení nároků na důchod úředníka se provádí k okamžiku jeho odchodu do důchodu.

35

Komise proto zaprvé tvrdí, že v projednávaném případě sdělení ze dne 29. dubna 2016 nepředstavuje rozhodnutí, tedy akt nepříznivě zasahující do právního postavení žalobkyně, ale jde o pouhé poskytnutí informace na základě pravidel služebního řádu.

36

Zadruhé Komise tvrdí, že v okamžiku podání žádosti ze dne 16. prosince 2015, nebyly administrativě známy všechny prvky výpočtu budoucích nároků žalobkyně na důchod a mimoto jí nejsou známy do dneška. Má za to, že informace o datu nástupu žalobkyně do služebního poměru, jakož i o věku, kterého dosahovala v okamžiku vstupu v platnost reformy z roku 2014, jí umožňuje nanejvýš odhadnout částku těchto nároků na důchod.

37

Komise se domnívá, že až v okamžiku odchodu žalobkyně do důchodu bude nakonec s jistotou znám právní rámec použitelný na žalobkyni, případně včetně dalších přechodných ustanovení, která budou v mezičase přijata, a že jen za těchto okolností bude moci být s konečnou platností zohledněna celá její profesní dráha pro účely výpočtu výše starobního důchodu.

38

Podle Komise se stávající roční přírůstková sazba nároků na důchod může ještě časem změnit a žalobkyně může rovněž nabývat nároky na důchod v závislosti na vývoji jejího služebního postupu, jak stanoví například čl. 77 třetí pododstavec služebního řádu pro případ vyslání. Věk odchodu do důchodu je pak předmětem pětiletého pojistněmatematického posouzení právě s cílem zajistit rovnováhu důchodového systému Unie podle čl. 83a odst. 3 služebního řádu. Zvýšení tohoto parametru v průběhu času tedy nemůže být vyloučeno před tím, než žalobkyně odejde do důchodu.

39

Zatřetí Komise tvrdí, že i za předpokladu, že by některé prvky výpočtu důchodových nároků žalobkyně již byly známy v době podání žádosti ze dne 16. prosince 2015, je žaloba přesto nepřípustná, neboť nároky na důchod „se průběžně dotvářejí“, a jejich obsah tedy může být stanoven „konečným“ rozhodnutím až v okamžiku odchodu žalobkyně do důchodu.

40

Takové řešení je konečně podle Komise v souladu s řešením uvedeným v rozsudku ze dne 12. února 1992, Pfloeschner v. Komise (T‑6/91, EU:T:1992:13, body 26 a 27).

41

Na jednání rovněž Komise v tomto ohledu zdůraznila, že rozsudek ze dne 1. února 1979, Deshormes v. Komise (17/78, EU:C:1979:24, bod 10), ve kterém Soudní dvůr připustil, že předběžné stanovení prvků výpočtu nároků na důchod představuje akt nepříznivě zasahující do právního postavení, zapadá do zvláštního kontextu, který není v projednávané věci relevantní.

42

Žalobkyně, podporovaná vedlejšími účastníky řízení, se naopak domnívá, že odpověď na žádost ze dne 16. prosince 2015 předloženou na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu je aktem nepříznivě zasahujícím do jejího právního postavení, jelikož tato odpověď znamená nepřijetí opatření stanoveného služebním řádem ve smyslu čl. 90 odst. 2 tohoto nařízení. Má rovněž za to, že sdělení ze dne 29. dubna 2016, jehož obsah jí upírá uplatnění předmětných přechodných ustanovení, je aktem nepříznivě zasahujícím do jejího právního postavení.

43

Je třeba zaprvé připomenout, že podle ustálené judikatury mohou být „za akty, které nepříznivě zasahují do právního postavení, […] považovány pouze akty s právně závaznými účinky, které bezprostředně a okamžitě ovlivňují právní situaci dotčených osob tím, že [rovněž] podstatným způsobem mění jejich právní postavení“ (viz rozsudek ze dne 13. října 2015, Komise v. Verile a Gjergji, T‑104/14 P, EU:T:2015:776, bod 28 a citovaná judikatura).

44

V projednávaném případě je nesporné, že ve vztahu k předmětu žádosti ze dne 16. prosince 2015 zaujal vedoucí oddělení „Důchody“ PMO ve sdělení ze dne 29. dubna 2016 jednoznačné stanovisko ke změně prvků pro výpočet výše budoucích nároků žalobkyně na důchod, a sice jednak roční přírůstkové sazby těchto nároků a jednak věku odchodu do důchodu žalobkyně. Kromě toho bylo podle Komise o těchto změnách rozhodnuto v důsledku změny zaměstnavatele žalobkyně, k níž došlo po vstupu reformy z roku 2014 v platnost (viz bod 13 výše). Domnívá se proto, že právě kvůli této změně zaměstnavatele, tj. po podstatné změně smluvního pracovněprávního vztahu žalobkyně, PMO upravil některé faktory, které vstupují do výpočtu nároků na důchod žalobkyně.

45

Je přitom nutné konstatovat, že z hlediska jeho obsahu nelze mít za to, že takové stanovisko obsahuje pouze informace ohledně dosahu ustanovení služebního řádu, která se týkají nároků na důchod a způsobu jejich výpočtu po vstupu reformy z roku 2014 v platnost.

46

Ve sdělení ze dne 29. dubna 2016 totiž vedoucí oddělení „Důchody“ PMO žalobkyni upřesnil, že v návaznosti na uzavření nové smlouvy s agenturou EMSA, k němuž došlo dne 1. června 2015, je třeba pro účely použití přechodného režimu stanoveného v rámci reformy z roku 2014 mít za to, že právě k tomuto datu „nastoupila do služebního poměru“. Z toho konkrétně vyplývá, že podle tohoto sdělení je věk odchodu do důchodu žalobkyně stanoven – beze změny právního stavu – na 66 let (namísto 63 let) a že roční přírůstková sazba nároků na důchod se ke stejnému datu snížila z 1,9 % na 1,8 %.

47

V tomto ohledu sdělení ze dne 29. dubna 2016 rovněž uvádí, že stanovení data nástupu do služby žalobkyně ve smyslu přechodných ustanovení zavedených v rámci reformy z roku 2014 „znamená, že pro období zaměstnání po uzavření smlouvy s agenturou EMSA [a tedy ode dne 1. června 2015] se použijí pravidla služebního řádu[, která pro žalobkyni platila] na počátku plnění smlouvy“, kterou žalobkyně uzavřela s agenturou EMSA (viz bod 13 výše).

48

Proto má sdělení ze dne 29. dubna 2016 právní účinky ovlivňující okamžitě a s konečnou platností administrativní postavení žalobkyně v tom, že Komise ji tímto rozhodnutím vylučuje z přechodného režimu zavedeného články 21 a 22 přílohy XIII služebního řádu, přičemž se na ni uplatní roční přírůstková sazba nároků na důchod a věková hranice pro odchod do důchodu ve znění reformy z roku 2014. Kromě toho okolnost, že takové rozhodnutí lze vykonat pouze do budoucna, a tedy jsou jeho účinky odloženy v čase, je v tomto ohledu irelevantní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. února 1979, Deshormes v. Komise, 17/78, EU:C:1979:24, bod 10).

49

Je to tedy právě sdělení ze dne 29. dubna 2016 stanovící datum nástupu do služby žalobkyně, které se jí nepříznivě dotýká, a nikoli jeho použití v rámci budoucího výpočtu nároků na důchod žalobkyně při jejich vyplácení v okamžiku definitivního odchodu do důchodu.

50

Mimoto na rozdíl od situace zkoumané v rozsudku ze dne 12. února 1992, Pfloeschner v. Komise (T‑6/91, EU:T:1992:13, bod 27), měl OOUPS na základě žádosti ze dne 16. prosince 2015 povinnost, v návaznosti na změnu smluvního pracovněprávního vztahu žalobkyně, vydat rozhodnutí o tom, zda se na dotčenou osobu vztahují přechodná ustanovení uvedená v článcích 21 a 22 přílohy XIII nového služebního řádu, protože OOUPS měl k dispozici skutkové okolnosti, které se týkají administrativní situace žalobkyně a byly určité a neměnné.

51

Z toho plyne, že den nástupu žalobkyně do služebního poměru, který PMO chtěl jasně stanovit na základě vlastního výkladu použitelných přechodných ustanovení, a důsledky, které toto stanovení mělo s ohledem na administrativní podmínky týkající se žalobkyně jakožto osoby přidružené do důchodového systému Unie před tímto datem, mohou okamžitě a bezprostředně ovlivnit právní postavení žalobkyně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. února 1979, Deshormes v. Komise, 17/78, EU:C:1979:24, body 10 až 17).

52

Z toho plyne, že podle judikatury citované v bodě 43 výše odpověď Komise na žádost ze dne 16. prosince 2015 představuje akt nepříznivě zasahující do právního postavení žalobkyně ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

53

Námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být tedy zamítnuta.

54

Žalobkyně, podporovaná vedlejšími účastníky řízení, v podstatě tvrdí, že argument Komise, podle něhož z důvodu změny jejího zaměstnavatele se na ni nemohou vztahovat kritéria stanovená v přechodných ustanoveních obsažených v článcích 21 a 22 přílohy XIII služebního řádu, pokud jde o přirůstání nároků na důchod a věk odchodu do důchodu, porušuje nejen uvedená ustanovení, ale také zásadu kontinuity zaměstnání a profesního postupu zaměstnanců agentur spolu se zásadami právní jistoty, zákazu zpětné účinnosti, proporcionality a rovného zacházení. Podle ní je takový argument rovněž v rozporu s ustanoveními smlouvy, kterou uzavřela s agenturou EMSA, a s obecnými prováděcími ustanoveními agentury EMSA ze dne 25. března 2015, která se týkají přijímání uvedených dočasných zaměstnanců.

55

Kromě toho nová kategorie dočasných zaměstnanců agentur, na kterou se vztahuje čl. 2 písm. f) PŘOZ, byla vytvořena unijním normotvůrcem právě s cílem reagovat na specifické potřeby jednotlivých evropských agentur, zejména aby byla zajištěna přitažlivost pracovních míst v rámci tzv. „meziagenturní“ nabídky volných míst, čímž se podpoří mobilita dotčených osob a zároveň zajistí kontinuita zaměstnání a profesní dráhy zaměstnanců v rámci této mobility.

56

Žalobkyně a vedlejší účastníci řízení konečně na jednání zdůraznili, že úředníci, dočasní zaměstnanci a smluvní zaměstnanci zaměstnaní Unií spadají do téhož jednotného důchodového systému Unie. Oblast působnosti přechodných ustanovení přílohy XIII služebního řádu byla jasně vymezena. Vztahuje se na osoby, které se účastní tohoto režimu a platily do něj příspěvky do 1. ledna 2014. Změna orgánu, instituce nebo agentury tedy nemá žádný dopad na toto účastenství.

57

Komise s touto argumentací nesouhlasí. Uznává sice, že čl. 2 písm. f) PŘOZ vytvořil novou kategorii dočasných zaměstnanců s cílem mimo jiné usnadnit mobilitu mezi agenturami, avšak zaměstnanci agentur nepředstavují samostatnou kategorii dočasných zaměstnanců. Tito zaměstnanci naopak spadají stejně jako ostatní zaměstnanci Unie, a to zaměstnanci všech kategorií dohromady, pod použitelná obecná ustanovení PŘOZ, s výjimkou zvláštních odchylek. Proto za současného právního stavu je zásada kontinuity profesního postupu omezená, pokud jde o nároky na důchod, a její platnost není automaticky rozšířena i na podmínky způsobilosti k odchodu do důchodu a jeho výpočtu. Takové rozšíření každopádně nemůže být implicitní.

58

Podle Komise za účelem splnění cíle snížení administrativní zátěže, který speciálně sleduje unijní normotvůrce, reforma z roku 2004 zcela neodstranila překážky ve vztahu k „meziagenturní nabídce pracovních míst“. Nařízení č. 1023/2013 neobsahuje výslovné ustanovení stanovící zásadu kontinuity profesního postupu zaměstnanců agentur pro výpočet nároků na důchod.

59

Komise se proto domnívá, že ani ona ani agentury ani dotčení zaměstnanci nemohou smluvně nebo administrativní cestou obcházet cíle reformy z roku 2014, přičemž by vycházeli z teleologického výkladu článku 1 přílohy PŘOZ, jakož i článků 21 a 22 přílohy XIII služebního řádu. Ve skutečnosti by takový výklad vedl k omezení, či dokonce částečnému narušení rozpočtových úspor zamýšlených unijním normotvůrcem tím, že by se oddálilo použití nových ustanovení článku 77 služebního řádu.

60

Na jednání Komise uvedla, že služební řád nestanoví ani zásadu kontinuity, pokud jde o nároky na důchod. Bod 29 odůvodnění nařízení č. 1023/2013 obecně odkazuje na postupné zavedení nových pravidel prostřednictvím přechodných ustanovení. V tomto ohledu, co se týče nároků na důchod, jsou ostatně články 21 a 22 přílohy XIII služebního řádu, které zavádí kritérium „nástupu do služebního poměru“, jasné a neobsahují žádnou mezeru.

61

Kromě toho z důvodu dvojí povahy přechodných opatření a finančních opatření musí být následně články 21 a 22 přílohy XIII služebního řádu vykládány striktně, neboť představují výjimku ze zásady okamžité použitelnosti článku 77 služebního řádu a upravují přiznání finanční výhody.

62

V této souvislosti Komise na jednání rovněž uvedla, že článek 28 přílohy XIII služebního řádu, který stanoví, že pojistně matematická úprava nároků na důchod nabytých úředníkem, který uzavřel smlouvu před 1. lednem 2014, se uplatní, pokud je tento zaměstnanec jmenován úředníkem po tomto datu, dokládá, že v případě neexistence zvláštních ustanovení, jako je ustanovení uvedeného článku, se musí přechodná ustanovení použít obecně.

63

Nicméně v konkrétním případě žalobkyně má Komise zaprvé za to, že v souladu se zásadou správní samostatnosti unijních orgánů zakotvenou v článku 335 SFEU, zejména v oblasti personálního řízení, nemůže být žalobkyně považována za zaměstnance Unie, ale – až od žádosti ze dne 16. prosince 2015 – pouze za zaměstnance agentury EMSA (rozsudek ze dne 21. ledna 2014, Van Asbroeck v. Parlament, F‑102/12, EU:F:2014:4, bod 29). Jinými slovy, agentury Unie mají právní subjektivitu, a tudíž jejich zaměstnanci nemohou mít za zaměstnavatele zároveň agenturu i Unii.

64

Komise se proto domnívá, že s ohledem na právní rámec použitelný v projednávaném případě změna zaměstnavatele, o níž rozhodla žalobkyně, nutně vedla k zásadnímu přerušení jejího předchozího pracovněprávního vztahu, a představuje tedy diskontinuitu v jejím profesním postupu. V tomto ohledu se článek 55 PŘOZ, který umožňuje dotčenému zaměstnanci zachovat si zařazení a počet odsloužených let v platové třídě a stupni, liší od čl. 32 třetího pododstavce služebního řádu, jenž stanoví zachování platového stupně v případě dočasného zaměstnance, který byl jmenován úředníkem v témže orgánu, „u něhož se určitá kontinuita profesního postupu zdá být logická a přirozená“.

65

Podle Komise je omezená zásada kontinuity profesního postupu, která je uznaná v článku 55 PŘOZ, pouze výjimkou z obecného pravidla, podle něhož neexistuje kontinuita profesního postupu dočasných zaměstnanců, kteří změní orgán nebo agenturu.

66

Zadruhé judikatura potvrzuje, že neexistuje „zásada kontinuity služebního postupu“, pokud jde o dočasné zaměstnance, jelikož taková zásada jakožto obecné pravidlo platí pouze pro úředníky, a to na základě služebního vztahu, který jim zakládá jmenovací akt. Článek 8 služebního řádu totiž konkrétně uvádí, že v případě úředníka, který je přeložen k jinému orgánu, se „má se za to, že úředník byl po celé trvání své služby v Unii zařazen do uvedeného orgánu“.

67

Podle názoru Komise, pokud jde o dočasné zaměstnance, v rozsudku ze dne 16. září 2015, EMA v. Drakeford (T‑231/14 P, EU:T:2015:639), unijní soud – aniž v případě změny zaměstnavatele přímo uznal kontinuitu profesního postupu – pouze konstatoval kontinuitu mezi několika po sobě jdoucími identickými smlouvami v rámci téže agentury podle článku 8 PŘOZ, jehož cílem je právě předcházet zneužívání smluv na dobu určitou. Kromě toho vyplývá z rozsudku ze dne 29. dubna 2015, Todorova Androva v. Rada (F‑78/12, EU:F:2015:37, body 51 a 53), že pokud tak unijní normotvůrce nestanovil výslovně, neexistuje žádná administrativní kontinuita profesního postupu dočasného zaměstnance, který se stal úředníkem. Pokud jde o rozsudek ze dne 1. dubna 2008, Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179), ten pouze potvrzuje, že nároky definitivně nabyté na základě smlouvy nejsou dotčeny novým pravidlem, a zásada vztahu mezi odměnou a důchodem je tedy řádně dodržována. Komise konečně dodává, že rozsudek ze dne 5. prosince 2012, Grazyte v. Komise (F‑76/11, EU:F:2012:173), potvrzuje, že před reformou z roku 2014 neexistovala ochrana zaměstnanců převedených do jiné agentury, a ukazuje, že zvláštní ustanovení týkající se zaměstnanců agentur nepostačují k vytvoření skutečné „podstatné kontinuity“ mezi smlouvami uzavřenými s různými agenturami.

68

Nakonec ze stejných důvodů Komise tvrdí, že uplatněním nových pravidel v oblasti roční přírůstkové sazby nároků na důchod, jakož i věku odchodu do důchodu nejsou dotčeny nároky nabyté žalobkyní před jejím zaměstnáním agenturou EMSA a nejsou porušeny ani zásady právní jistoty a zákazu zpětné účinnosti (rozsudek ze dne 19. července 2016, Stips v. Komise, F‑131/15, EU:F:2016:154, bod 41). Kromě toho vzhledem k neexistenci podstatné kontinuity mezi zaměstnáním žalobkyně u agentury Frontex a agentury EMSA nedošlo v případě žalobkyně k žádné diskriminaci ve srovnání s kolegy, kteří agenturu nezměnili.

69

Je třeba uvést, že žalobkyně, která byla jmenována úředníkem Komise dne 16. dubna 2006, čerpala od 1. června 2012 pracovní volno z osobních důvodů (dále jen „PVOD“). K témuž dni byla zaměstnána jako dočasný zaměstnanec agentury Frontex a následně v roce 2015 uzavřela smlouvu s agenturou EMSA, k čemuž tedy došlo po vstupu v platnost reformy z roku 2014, tedy po 1. lednu 2014 (viz bod 9 výše).

70

Před posouzením argumentů účastníků řízení je mimoto třeba připomenout rozsah působnosti ratione temporis a ratione personae nových ustanovení článku 77 služebního řádu, zejména ve světle přechodných právních pravidel stanovených v příloze XIII služebního řádu.

71

Z časového hlediska je třeba nejprve zmínit, že jakákoli legislativní změna se v zásadě použije až na budoucí účinky situací, které vznikly za platnosti dřívějších zrušených právních předpisů, až na výjimky výslovně stanovené unijním normotvůrcem. Jinak je tomu u situací, které nastaly a byly definitivně ustaveny za působnosti předchozího pravidla a zakládají nabytá práva (rozsudek ze dne 13. října 2015, Komise v. Verile a Gjergji, T‑104/14 P, EU:T:2015:776, bod 152).

72

Proto pokud jde zaprvé o působnost ratione temporis nového článku 77 služebního řádu, je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně (viz bod 54 výše), okamžité použití tohoto článku nemůže být v rozporu se zásadami právní jistoty a zákazu zpětné účinnosti.

73

Novým článkem 77 služebního řádu totiž nejsou dotčeny nároky na důchod přirůstající na základě sazby 1,9 % v rámci služby odpracované před 1. lednem 2014, tedy před vstupem tohoto nařízení v platnost, ani nároky úředníků a zaměstnanců, kteří požádali o odchod do důchodu v zákonném věku 63 let a jejichž důchod byl určen před 1. lednem 2014 (článek 24a přílohy XIII služebního řádu). Pouze situace, které v době, kdy vstoupila v platnost reforma z roku 2014, ještě nebyly definitivně ustaveny, tj. nároky na důchod odpovídající službě odpracované za platnosti těchto nových pravidel a odchod do důchodu po 1. lednu 2014 pro úředníky a jiné zaměstnanci, na které se nevztahuje přechodný režim, mohou spadat do nových předpisů zavedených unijním normotvůrcem v rámci reformy z roku 2014.

74

Zadruhé, pokud jde o působnost ratione personae nového článku 77 služebního řádu, je třeba uvést, že v rámci reformy z roku 2014 unijní normotvůrce stanovil „k postupnému uplatňování nových pravidel přechodná ustanovení[, aby byla zároveň] respektována nabytá práva zaměstnanců, kteří byli ve služebním nebo pracovním poměru před vstupem těchto změn služebního řádu v platnost, jakož i oprávněná očekávání těchto zaměstnanců“, jak uvádí bod 29 odůvodnění nařízení č. 1023/2013.

75

Pokud jde tedy v projednávané věci o způsob výpočtu nároků na důchod, článek 21 a čl. 22 odst. 1 přílohy XIII služebního řádu, který se na projednávanou věc použije obdobně na základě čl. 1 odst. 1 přílohy PŘOZ, stanoví, že úředník, který nastoupil do služebního poměru mezi 1. květnem 2004 a 31. prosincem 2013, má právo na roční přírůstkovou sazbu nároků na důchod ve výši 1,9 % a v případě, že stejně jako žalobkyně dosáhne věku 45 let nebo více k 1. květnu 2014, na zákonem stanovený věk odchodu do důchodu 63 let.

76

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že služební řád ani PŘOZ výslovně nedefinují pojem „nástup do služebního poměru“ uvedený v přechodných ustanoveních zmíněných v bodech 74 a 73 výše, což Komise ostatně také potvrdila na jednání.

77

Nicméně právní předpisy použitelné v projednávané věci obsahují údaje, či spíše kritéria, která jsou dostatečně jasná a přesná a umožňují definovat obsah pojmu „nástup do služebního poměru“ v rámci systematického výkladu této právní úpravy. Zejména z čl. 1 odst. 1 přílohy PŘOZ, který odkazuje, pokud jde o ostatní zaměstnance, na použití per analogiam pravidel stanovených v příloze XIII služebního řádu, vyplývá, že na všechny zaměstnance Unie bez ohledu na povahu pracovního vztahu, ať už je služební či smluvní, se za stejných podmínek vztahují tato přechodná pravidla.

78

Vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce výslovně zavedl jednotný přechodný režim ve vztahu k úředníkům a ostatním zaměstnancům Unie, pojem „nástup do služebního poměru“ musí být vykládán na základě stejných zásad jako pracovněprávní vztah, ať už služební či smluvní povahy, aniž je přitom dotčeno zohlednění pravidel služebního řádu a PŘOZ, která definují svůj vlastní režim pro každou z těchto kategorií zaměstnanců.

79

Přesněji řečeno, podle judikatury musí být pojem „nástup do služebního poměru“ vykládán nejen s ohledem na znění ustanovení, v nichž je použit, ale rovněž s ohledem na sledované cíle a systém, který byl zaveden podle služebního řádu a PŘOZ a jehož je tento pojem součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. dubna 2015, Todorova Androva v. Rada, F‑78/12, EU:F:2015:37, bod 49).

80

Z toho plyne, že striktní výklad relevantních přechodných ustanovení, na jejichž nezbytnost správně poukazuje Komise (viz bod 61 výše), z důvodu, že tato ustanovení jsou ze své povahy výjimkou (rozsudek ze dne 17. ledna 2013, Komise v. Španělsko, C‑360/11, EU:C:2013:17, bod 18), a z důvodu jejich rozpočtových důsledků (rozsudek ze dne 30. června 2005, Olesen v. Komise, T‑190/03, EU:T:2005:264, bod 48) však nemůže odporovat cílům sledovaným unijním normotvůrcem a systému zavedenému na základě služebního řádu a PŘOZ.

81

V tomto případě se dotčená přechodná ustanovení týkají specifické oblasti důchodového systému Unie.

82

Přitom důchodový systém Unie, jak stanoví příslušná ustanovení hlavy V kapitoly 3 služebního řádu, jakož i jeho příloha VIII, je společný pro úředníky, dočasné zaměstnance a smluvní zaměstnance Unie bez ohledu na služební či smluvní povahu pracovního vztahu.

83

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 22. ledna 2019] Zejména článek 2 přílohy VIII služebního řádu, která upravuje „[d]důchodový systém“, stanoví, že „[s]tarobní důchod se vyplácí na základě celkového počtu roků služby započitatelných pro důchod získaných úředníkem“. V tomto ohledu následující článek 3 uvedené přílohy mimo jiné upřesňuje, že za předpokladu, že dotčená osoba zaplatila příspěvky do důchodového systému Unie za příslušnou dobu služby, musí být jak „doba služby v postavení úředníka jednoho z orgánů“, tak „doba služby v kterémkoli jiném postavení v souladu s [PŘOZ]“ vzaty v úvahu pro účely vyměření roků započitatelných pro důchod.

84

Kromě toho v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu Komise potvrdila, že v projednávaném případě žalobkyně přispívala do důchodového systému Unie nepřetržitě od svého nástupu do služebního poměru, a to nejprve jako úředník, později jako dočasný zaměstnanec zaměstnaný agenturou Frontex v roce 2012 a nakonec jako dočasný zaměstnanec zaměstnaný agenturou EMSA v roce 2015.

85

Z toho vyplývá, že z důvodu přetrvávajícího služebního vztahu žalobkyně s Komisí, a tedy z důvodu zachování účasti v důchodovém systému Unie rovněž během jejího PVOD nemůže být zaměstnání dotčené osoby jakožto dočasného zaměstnance nejprve agentury Frontex od roku 2012 a následně agentury EMSA od roku 2015 považováno s ohledem na její účast v uvedeném důchodovém systému za nový nástup do služebního poměru, samozřejmě aniž jsou dotčeny případné odchylky ve výši příspěvků týkajících se změny jejího základního platu z důvodu změny jejího administrativního postavení například během PVOD nebo během doby, kdy byla zaměstnána jako dočasný zaměstnanec a zařazena do vyšší třídy, než ve které se nacházela jakožto úředník během PVOD.

86

V tomto ohledu totiž Komise v odpovědi zmíněné v bodě 84 výše rovněž upřesnila, že podle článku 41 PŘOZ sazba příspěvků do důchodového systému Unie (která představuje procentuální podíl ze základního platu) „je stejná, ať už je zaměstnanec úředníkem nebo dočasným zaměstnancem“. Z toho plyne, že v konkrétním případě žalobkyně, i když – jak uvádí Komise – „se její základní plat výrazně měnil, neboť byla úředníkem v platové třídě AD8 stupni 1, když využila PVOD pro práci u agentury Frontex jakožto dočasný zaměstnanec v platové třídě 12 stupni 2 [a následně když] ji agentura EMSA zaměstnala v platové třídě AD 12, stupni 3“, nic to nemění na tom, že nikdy nepřestala být účastníkem důchodového systému a nikdy do něj nepřestala odvádět příspěvky přesně podle těchto odlišných základních platů.

87

Za těchto okolností žalobkyně bez ohledu na PVOD a pozdější zaměstnání nejprve u agentury Frontex ode dne zmíněného PVOD a následně u agentury EMSA zůstala z administrativního hlediska a zejména z hlediska účasti v důchodovém systému Unie úředníkem Komise, kam nastoupila „do služebního poměru“ v roce 2006, čímž se stala úředníkem Unie. Podle článku 1a služebního řádu platí, že „pro účely tohoto služebního řádu se úředníkem Unie rozumí jakákoli osoba, která byla jmenována za podmínek stanovených tímto služebním řádem na místo zaměstnance jednoho z orgánů Unie na základě úřední listiny vydané orgánem uvedeného orgánu oprávněným ke jmenování“.

88

Kromě toho je třeba uvést, že v obecném rámci tohoto služebního řádu a PŘOZ nástup osoby do služebního poměru u Unie může být shodný pouze s datem, kdy tato osoba začala na základě jmenování, pokud jde stejně jako v případě žalobkyně o úředníka (viz článek 1a citovaný výše), plnit úkoly, které jsou jí svěřeny, a to až do okamžiku, kdy byl přijat protikladný správní akt stejného druhu, který vede k tomu, co samotný služební řád v kapitole 4 označuje za „skončení služebního poměru“.

89

Pokud jde o úředníky, takové skončení služebního poměru představuje například odstoupení (článek 48 služebního řádu), propuštění (článek 50 služebního řádu), propuštění pro nezpůsobilost (článek 51 služebního řádu), rozhodnutí o odchodu do důchodu (článek 52 služebního řádu), úmrtí (článek 47 služebního řádu). Naproti tomu PVOD není administrativním zařazením, které by vedlo ke „skončení služebního poměru“.

90

Nicméně i za předpokladu, že v případě žalobkyně, která při čerpání PVOD byla stále úředníkem Komise, došlo k novému „nástupu do služebního poměru“ z důvodu jejího zaměstnání u agentury EMSA od 1. června 2015, kdy již byla reforma z roku 2014 v platnosti, dopad tohoto nového „nástupu do služebního poměru“ může být posuzován pouze ve vztahu k zvláštnímu rámci a cíli nových ustanovení v oblasti stanovení přírůstkových sazeb nároků na důchod (1,8 %) a věku odchodu do důchodu (66 let), přičemž tímto cílem je, že při „uplatňování nových pravidel a opatření [v oblasti nároků na důchod musí být nicméně] respektována nabytá práva zaměstnanců, kteří byli ve služebním nebo pracovním poměru [rovněž s agenturami] před vstupem [reformy z roku 2014] v platnost, jakož i oprávněná očekávání těchto zaměstnanců“.

91

I když cílem dotčených přechodných pravidel byla samozřejmě rovněž regulace rozpočtových nákladů souvisejících s administrativními výdaji Unie, těmito pravidly v žádném případě nemohou být dotčeny nabyté nároky a legitimní očekávání zaměstnanců všech kategorií, kteří byli „v pracovním poměru“ před vstupem reformy z roku 2014 v platnost (viz bod 74 výše).

92

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně, která byla ve službě Unie bez přerušení od svého jmenování v roce 2006 jakožto úředník Komise, si po celou dobu svého služebního poměru s Unií a bez ohledu na PVOD zachovala účast v důchodovém systému Unie, jak stanoví článek 83 služebního řádu, a přispívala do tohoto důchodového režimu odvodem z měsíčních platů, na které měla právo, nejprve jako úředník Komise a posléze bez přerušení jakožto zaměstnanec Unie, a to od svého prvního přijetí do pracovního poměru u agentury Frontex dne 1. února 2012 a následně u agentury EMSA ode dne 1. června 2015.

93

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 22. ledna 2019] Za těchto okolností je tedy třeba učinit závěr, že pro účely použití dotčených přechodných opatření musí být na žalobkyni nahlíženo tak, že „byla ve službě“ Unie od 1. května 2004 do 31. prosince 2013, a jelikož ve službě zůstala po tomto posledně uvedeném datu, má nárok využít podmínky stanovené uvedenými přechodnými ustanoveními, která se týkají jednak přírůstkové sazby nároku na důchod ve výši 1,9 % a jednak věku odchodu do důchodu, který činí 63 let.

94

Ze všech těchto důvodů je třeba žalobním důvodům vycházejícím z porušení článků 21 a 22 přílohy XIII služebního řádu vyhovět a zrušit napadené rozhodnutí, aniž je nutné zkoumat ostatní žalobní důvody.

95

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to druhý účastník řízení požadoval.

96

Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní.

97

V souladu s čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, ve spojení s jeho čl. 1 odst. 2 písm. f), instituce a jiné subjekty Unie, které do řízení vstoupily jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Vedlejší účastníci tedy ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí senát)

rozhodl takto: