ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)

13. září 2018(*)

„EZZF – Výdaje vyloučené z financování – Výdaje vynaložené Českou republikou – Přímé podpory oddělené od produkce – Kontroly prostřednictvím dálkového průzkumu Země – Odvětví vína – Podmíněnost – Opakované případy porušení“

Ve věci T‑627/16,

Česká republika, zastoupená M. Smolkem, J. Pavlišem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

žalobkyně,

podporovaná

Švédským královstvím, zastoupeným F. Bergiusem, A. Falk, C. Meyer-Seitz a H. Shev, jako zmocněnci,

vedlejším účastníkem,

proti

Evropské komisi, zastoupené D. Triantafyllouem, Z. Malůškovou a K. Walkerovou, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení prováděcího rozhodnutí Komise (EU) 2016/1059 ze dne 20. června 2016, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2016, L 173, s. 59), v části, v níž se vylučují platby ve výši 30 206 401,58 eura uskutečněné Českou republikou v rámci EZZF,

TRIBUNÁL (pátý senát),

ve složení D. Gratsias (zpravodaj), předseda, A. Dittrich a P. G. Xuereb, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: N. Schall, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 31. ledna 2018,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        V rámci tří auditů, které se uskutečnily ve dnech 8. až 12. září 2014, 12. až 16. listopadu 2012 a 10. až 14. září 2012, provedla Evropská komise šetření ohledně slučitelnosti plateb provedených českými orgány v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) s pravidly práva Evropské unie týkajícími se přímých podpor oddělených od produkce, investic v odvětví vína a podmíněnosti.

2        Na základě postupu upraveného nařízením Rady (ES) č. 1290/2005 ze dne 21. června 2005 o financování společné zemědělské politiky (Úř. věst. 2005, L 209, s. 1) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 549) přijala Komise dne 20. června 2016 prováděcí rozhodnutí (EU) 2016/1059, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci EZZF a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2016, L 173, s. 59, dále jen „napadené rozhodnutí“).

3        Na základě napadeného rozhodnutí vyloučila Komise z unijního financování v případě České republiky mimo jiné:

–        částku 462 517,83 eura v rámci režimu přímých podpor oddělených od produkce za rozpočtové roky 2013 až 2015,

–        částku 636 516,20 eura v rámci režimu podpor na investice v odvětví vína za rozpočtové roky 2011 až 2014,

–        částku 29 485 612,55 eura v rámci požadavků podmíněnosti za rozpočtové roky 2011 až 2014.

4        Hlavní důvody těchto oprav jsou uvedeny v souhrnné zprávě Komise ze dne 20. května 2016 (dále jen „souhrnná zpráva“).

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

5        Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 31. srpna 2016 podala Česká republika projednávanou žalobu.

6        Rozhodnutím předsedy pátého senátu Tribunálu ze dne 16. ledna 2017 bylo Švédskému království povoleno vedlejší účastenství v projednávané věci na podporu návrhových žádání České republiky.

7        Česká republika navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v části, v níž se z unijního financování vylučuje částka výdajů vynaložených Českou republikou ve výši 30 206 401,58 eura,

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

8        Švédské království navrhuje, aby Tribunál napadené rozhodnutí zrušil v rozsahu, v němž se z unijního financování vylučují některé částky v rámci režimu podpor oddělených od produkce.

9        Komise navrhuje, aby Tribunál

–        žalobu zamítl,

–        uložil České republice náhradu nákladů řízení.

 K žalobě

 K opravě týkající se režimu přímých podpor oddělených od produkce

10      Z kapitoly 12.2.1 souhrnné zprávy vyplývá, že Komise uložila jednorázovou opravu v celkové výši 462 517,83 eura za rozpočtové roky 2013 až 2015. Tato oprava se opírá o tři důvody, a sice zaprvé o nedostatky v aktualizaci systému identifikace zemědělských pozemků, zadruhé o nedostatky v analýze rizik, která je základem pro kontroly na místě týkající se zemědělských pozemků, a zatřetí o nedostatky ovlivňující minimální míru kontrol zemědělských pozemků.

11      V rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 zpochybňuje Česká republika opodstatněnost napadeného rozhodnutí pouze v souvislosti s druhým důvodem opravy, který se týká analýzy rizik, a se třetím důvodem opravy, který se týká minimální míry kontrol na místě. Podle České republiky činí oprava uložená z obou uvedených důvodů 84 272,83 eura, a sice 69 054,23 eura z titulu druhého důvodu a 15 218,60 eura z titulu třetího důvodu.

 K analýze rizik a ke kontrolám prostřednictvím dálkového průzkumu Země

12      Pokud jde o analýzu rizik, Komise v bodě 12.2.1.2(1) souhrnné zprávy uvádí, že kontroly formou dálkového průzkumu Země mají v zásadě vést k podobné míře chybovosti jako klasické kontroly na místě. V letech 2012 a 2013 přitom míry chybovosti plynoucí z klasických kontrol na místě provedených na základě analýzy rizik byly třikrát až čtyřikrát vyšší než míry chybovosti plynoucí z kontrol formou dálkového průzkumu Země. S ohledem na skutečnost, že se přibližně 50 % kontrol provádí dálkovým průzkumem Země, dospěla Komise k závěru, že nevhodný přístup českých orgánů ke kontrolám pomocí dálkového průzkumu Země ovlivnil jejich účinnost. V důsledku toho došlo podle Komise k porušení článků 26 a 31 nařízení Komise (ES) č. 1122/2009 ze dne 30. listopadu 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 73/2009, pokud jde o podmíněnost, modulaci a integrovaný administrativní a kontrolní systém v rámci režimů přímých podpor pro zemědělce stanovených v uvedeném nařízení, a k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007, pokud jde podmíněnost v rámci režimu přímé podpory pro odvětví vína (Úř. věst. 2009, L 316, s. 65).

13      Česká republika tvrdí, že příslušný orgán prováděl klasické kontroly na místě i kontroly dálkovým průzkumem Země na základě platných a každoročně aktualizovaných rizikových faktorů a při dodržení požadavků na výběr vzorku stanovených nařízením č. 1122/2009. Projednávaná věc se podle České republiky týká výlučně roků podání žádosti 2012 a 2013. Komise podle ní relevanci dotčených faktorů nepopřela. Česká republika, podporovaná Švédským královstvím, vysvětluje, že srovnání míry chybovosti plynoucí z klasických kontrol na místě a z kontrol pomocí dálkového průzkumu Země nemůže vést k závěru o nedostatečné účinnosti. Zaprvé totiž oba typy kontrol nejsou prováděny zároveň u týchž zemědělců, a vztahují se tedy k odlišným rizikovým profilům. Zadruhé výběr zón pro kontrolu dálkovým průzkumem Země probíhá před podáním žádostí o podporu na aktuální rozpočtový rok, takže na rozdíl od klasických kontrol na místě je analýza rizik založena na geografických hlediscích a na datech z žádostí o podporu z předchozích let. Česká republika zatřetí uvádí, že Komise v daném období dodala omezený počet snímků sloužících jako základ pro dálkový průzkum Země. Začtvrté podle ní nařízení č. 1122/2009 nevyžaduje specifický výběr vzorku zohledňující rizikovost ani to, aby jednotlivé druhy kontrol vedly ke stejnému výsledku. V tomto ohledu Česká republika tvrdí, že kontroly pomocí dálkového průzkumu Země se obecně týkají zemědělců s nižší rizikovostí, takže taková statistická odchylka, na jakou poukazuje Komise, je velmi pravděpodobná. Švédské království zdůrazňuje, že odchylky zjištěné v projednávané věci jsou marginální a týkají se míry chybovosti nedosahující hranice 2 %, která je v dané oblasti považována za přijatelnou hodnotu.

14      Komise tvrdí, že míra chybovosti v náhodně vybrané části vzorku, která je obdobná, či dokonce vyšší než míra chybovosti v části vzorku vybrané na základě analýzy rizik, znamená, že tato analýza není nastavena správně. Mimoto požadavky na analýzu rizik jsou totožné bez ohledu na to, zda se jedná o klasické kontroly na místě nebo o kontroly dálkovým průzkumem Země. Vzhledem k tomu, že kontroly dálkovým průzkumem Země obecně vykazují nižší míru chybovosti než klasické kontroly na místě, je podle Komise zásadní, aby analýza rizik byla účinná, a aby tak klasické kontroly na místě a kontroly pomocí dálkového průzkumu Země vykazovaly podobné výsledky. Tato povinnost dosáhnout určitého výsledného stavu je podle ní o to důležitější, že přinejmenším polovina kontrol na místě se provádí dálkovým průzkumem Země. Podle Komise přitom kontroly provedené českými orgány v letech 2011 až 2013 vykázaly míru chybovosti ukazující na nedostatky buď v analýze rizik, nebo v dálkovém průzkumu Země.

15      Hlava III nařízení č. 1122/2009, v níž jsou zařazeny články 26 až 54 tohoto nařízení, je věnována kontrolám. Článek 26 odst. 1 uvedeného nařízení, který je součástí kapitoly I uvedené hlavy, nadepsané „Obecné zásady“, stanoví: „Administrativní kontroly a kontroly na místě stanovené tímto rozhodnutím se provádějí způsobem, který zajistí spolehlivé ověření dodržování podmínek pro poskytnutí podpor a požadavků a norem platných v oblasti podmíněnosti“. Kapitola II uvedené hlavy je věnována kontrolám ohledně kritérií způsobilosti žádostí o podporu. Oddíl II této kapitoly se týká kontrol na místě.

16      Článek 30 nařízení č. 1122/2009, jehož předmětem jsou konkrétně kontroly na místě ohledně kritérií způsobilosti, v tomto ohledu mimo jiné stanoví, že celkový počet každoročně prováděných kontrol na místě se musí vztahovat na alespoň 5 % všech zemědělců, kteří podávají žádost v rámci režimu jednotné platby, režimu jednotné platby na plochu nebo žádají o platby „na plochu“ v rámci zvláštní podpory. Pokud jde o výběr kontrolních vzorků, čl. 31 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 stanoví, že je vybere příslušný orgán na základě analýzy rizik a reprezentativnosti podaných žádostí o podporu. Konkrétně pro zajištění reprezentativnosti vzorku vyberou členské státy namátkově 20 až 25 % z minimálního počtu zemědělců – tj. z 5 % všech zemědělců – a ti se podrobí kontrolám na místě podle článku 30 tohoto nařízení.

17      Co se dále týče režimů podpor „na plochu“, čl. 33 druhý pododstavec nařízení č. 1122/2009 stanoví, že členské státy mohou využít dálkový průzkum Země v souladu s jeho článkem 35, a pokud je to možné, techniky globálního družicového navigačního systému. Posledně uvedené ustanovení stanoví, že pokud se členský stát rozhodne využít možnost provádět kontroly na místě prostřednictvím dálkového průzkumu Země, provede fotointerpretaci družicových nebo leteckých snímků všech zemědělských pozemků pro každou z žádostí, které mají být kontrolovány, s cílem určit pokrytí půdy a změřit plochu. Pokud fotointerpretace neumožňuje ověřit správnost prohlášení způsobem uspokojivým pro příslušný orgán, provede členský stát fyzickou prohlídku v terénu.

18      V projednávané věci z bodu 12.2.1.2(1) souhrnné zprávy vyplývá, že Komise České republice vytýká odchylky – podle ní nepřípustné – mezi mírou chybovosti vykázanou při klasických kontrolách na místě na základě analýzy rizik a mírou chybovosti vykázanou při kontrolách formou dálkového průzkumu Země (viz bod 12 výše). Konkrétně z dopisu Komise ze dne 29. října 2014, adresovaného českým orgánům, vyplývá, že v roce 2012 vykázaly kontroly formou dálkového průzkumu Země míru chybovosti 0,29 %, zatímco klasické kontroly na místě vykázaly míru chybovosti 0,87 %. Stejně tak v roce 2013, kdy kontroly formou dálkového průzkumu Země vykázaly míru chybovosti 0,28 %, vykázaly klasické kontroly na místě míru chybovosti 1,13 %.

19      Komise se dále domnívá, že vykázala-li náhodně vybraná část vzorku po kontrolách formou dálkového průzkumu Země míru chybovosti 0,44 %, zatímco část vzorku vybraná na základě analýzy rizik vykázala míru chybovosti 0,29 %, svědčí to o nedostatcích v analýze rizik.

20      V tomto ohledu je třeba připomenout, že když Komise odmítne účtovat určité výdaje k tíži EZZF z důvodu porušení ustanovení unijního práva, která lze přičíst členskému státu, musí prokázat, že k těmto porušením došlo. Komise není povinna vyčerpávajícím způsobem prokázat nedostatečnost kontrol uskutečněných vnitrostátními orgány nebo nesprávnosti v předaných údajích, ale musí předložit důkaz o vážných a důvodných pochybnostech, které má ve vztahu k těmto kontrolám nebo těmto údajům (viz rozsudek ze dne 3. dubna 2017, Německo v. Komise, T‑28/16, EU:T:2017:242, body 31 a 32 a citovaná judikatura).

21      Členskému státu následně přísluší prokázat, že jsou splněny podmínky pro získání financování, které bylo Komisí odmítnuto. Jinými slovy, dotyčný členský stát nemůže vyvrátit zjištění Komise pouhým tvrzením nepodloženým důkazy o spolehlivém a funkčním systému kontroly. Nepodaří-li se mu prokázat, že zjištění Komise jsou nesprávná, pak tato zjištění představují indicie způsobilé vzbudit závažné pochybnosti o zavedení odpovídajícího a účinného souboru opatření dozoru a kontroly (viz rozsudek ze dne 3. dubna 2017, Německo v. Komise, T‑28/16, EU:T:2017:242, bod 33 a citovaná judikatura).

22      Jak uvádí Komise v bodě 12.2.1.2(1) souhrnné zprávy, kontroly na místě formou dálkového průzkumu Země a klasické kontroly na místě mají vést k míře chybovosti, která bude „v zásadě podobná“. Vzhledem k tomu, že se jedná o dvě varianty kontrol na místě prováděných na reprezentativních vzorcích pokrývajících území dotyčné země, je totiž důvodné očekávat, že z nich plynoucí míry chybovosti na celostátní úrovni nebudou vykazovat takové odchylky, jaké jsou uvedeny v bodě 18 výše, tj. míra chybovosti zjištěná v rámci klasických kontrol na místě třikrát až čtyřikrát větší oproti míře chybovosti zjištěné v rámci kontrol formou dálkového průzkumu Země.

23      Jsou-li takovéto odchylky zjištěny, přísluší tedy dotyčnému členskému státu, aby předložil podrobné skutečnosti odůvodňující dané odchylky s odvoláním na takové faktory, jako jsou rizikový profil kontrolovaných „populací“ podle typu kontroly na místě, meze dané technologií a meze dané objektivními potížemi spojenými s otázkou, k jakému okamžiku mají být vybrány regiony a pozemky kontrolované dálkovým průzkumem Země vzhledem k období podání žádostí o podporu. Tyto skutečnosti nesmějí vyplývat z nedostatků kontrolního systému a zároveň musí být dostatečně konkrétní, aby bylo možné posoudit jejich vliv na získané výsledky.

24      V projednávané věci přitom Česká republika vskutku uplatňuje takové argumenty, jaké jsou uvedeny v bodě 23 výše, avšak nepředkládá konkrétní skutečnosti, jimiž by bylo možné prokázat, že pozorované odchylky vyplývají z faktorů uvedených v bodě 23, a nikoli z nedostatků při rozhodování vnitrostátních orgánů ohledně zavádění kontrol formou dálkového průzkumu Země.

25      Z toho plyne, že argumentace České republiky k důvodu týkajícímu se analýzy rizik musí být odmítnuta.

 K minimální míře kontrol na místě

26      Pokud jde o třetí důvod opravy, která se týká režimu přímých podpor oddělených od produkce, a sice o nedostatky ovlivňující minimální míru kontrol na místě ohledně kritérií způsobilosti žádostí o podporu v rámci režimů podpory „na plochu“, Komise v bodě 12.2.1.2(2) souhrnné zprávy uvádí, že při zjištění chyb v kontrolním vzorku zahrnujícím alespoň 50 % zemědělských pozemků, pro něž byla podána žádost o podporu, vzniká povinnost kontrolovat všechny pozemky, jichž se daná žádost týká, jestliže tyto chyby spočívají ve vykázání větší plochy v rozsahu přesahujícím 3 %. V případě zjištění chyb nepřekračujících tuto hranici se k účinnosti kontrol vyžaduje, aby byl vzorek rozšiřován, dokud nebude zjištěna žádná chyba. Vzhledem k tomu, že české orgány tak neučinily, má Komise za to, že porušily článek 33 nařízení č. 1122/2009.

27      Česká republika tvrdí, že se kontrola rozšíří na všechny pozemky, kterých se žádost o podporu týká, pokud audit týkající se vzorku 55 % těchto pozemků odhalí vykázání větší plochy přesahující hranici 3 %. Mimoto v 85 % případů k tomuto rozšíření dochází podle České republiky i tehdy, jestliže vykázání větší plochy uvedené hranice nedosahuje, přestože to není povinné. Tato metoda je podle ní k zajištění cíle článku 33 nařízení č. 1122/2009 vhodnější než metoda navrhovaná Komisí.

28      V článku 33 prvním pododstavci nařízení č. 1122/2009 se stanoví, že kontroly na místě zahrnují všechny zemědělské pozemky, pro které byla žádána podpora v rámci režimů podpor uvedených v příloze I nařízení Rady (ES) č. 73/2009 ze dne 19. ledna 2009, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005, (ES) č. 247/2006, (ES) č. 378/2007 a zrušuje nařízení (ES) č. 1782/2003 (Úř. věst. 2009, L 30, s. 16). Podle téhož ustanovení se však skutečné určení ploch jako součást kontroly na místě může omezit na vzorek, který tvoří alespoň 50 % zemědělských pozemků, pro něž byly podány žádosti o podporu v rámci režimů podpory stanovených v hlavách III, IV a V nařízení č. 73/2009, za předpokladu, že daný vzorek zaručuje spolehlivou a reprezentativní úroveň kontroly z hlediska kontrolované plochy i požadované podpory. Pokud kontrola vzorku odhalí anomálie, vzorek skutečně kontrolovaných zemědělských pozemků se rozšíří.

29      Předmětem sporu je právě posledně uvedený požadavek. Česká republika se konkrétně domnívá, že je oprávněna stanovit hranici zjištěného vykázání větší plochy, v daném případě 3 %, od které příslušné orgány přikročí k rozšíření počtu kontrolovaných pozemků, kterých se týká žádost o podporu, nad 50 % vzorek. Komise se naproti tomu domnívá, že zjištění nesrovnalostí si žádá – bez ohledu na jejich rozsah – buď rozšíření kontrolního vzorku, nebo extrapolaci výsledků z daného vzorku na všechny pozemky, kterých se žádost o podporu týká.

30      V tomto ohledu z článku 33 nařízení č. 1122/2009 vyplývá, že pokud vnitrostátní orgány využijí možnosti postupovat na základě vzorku, mají rovněž povinnost rozšířit vzorek v případě zjištění nesrovnalostí. Toto ustanovení mimoto nestanoví hranici, nad kterou musí k tomuto rozšíření dojít, a neupřesňuje ani rozsah tohoto rozšíření.

31      V projednávané věci je třeba za účelem vyřešení sporu mezi Komisí a Českou republikou zohlednit následující skutečnosti.

32      Zaprvé vytvoření reprezentativního vzorku zaručujícího spolehlivou kontrolu je výjimkou z pravidla stanoveného článkem 33 nařízení č. 1122/2009, podle něhož musí být kontrolovány všechny pozemky, kterých se týká žádost o podporu vybraná pro kontrolu na místě.

33      Zadruhé z čl. 57 odst. 3 nařízení č. 1122/2009 vyplývá, že pokud je rozdíl mezi celkovou zjištěnou plochou a celkovou plochou ohlášenou pro platbu menší nebo roven 0,1 hektaru, má se za to, že se zjištěná plocha rovná ohlášené ploše, ledaže tento rozdíl činí více než 20 % celkové plochy ohlášené pro platby.

34      Zatřetí článek 58 nařízení č. 1122/2009 stanoví, že pokud plocha ve vztahu k určité skupině plodin vykazovaná pro účely jakéhokoli režimu podpory týkajícího se plochy přesahuje plochu zjištěnou v souladu s článkem 57 tohoto nařízení, vypočte se podpora na základě zjištěné plochy snížené o dvojnásobek zjištěného rozdílu, pokud tento rozdíl přesahuje buď 3 %, nebo dva hektary, ale ne více než 20 % zjištěné plochy.

35      S ohledem na tyto skutečnosti je třeba konstatovat, že platná pravidla – nakolik jsou relevantní pro projednávaný spor – rozlišují případy vykázání větší plochy podle toho, zda:

–        je menší či rovno 0,1 hektaru, avšak nečiní více než 20 % celkové plochy ohlášené pro platby;

–        je v rozpětí od 0,1 hektaru do 2 hektarů nebo do 3 % zjištěné plochy;

–        je v rozpětí od 3 % nebo 2 hektarů do 20 % zjištěné plochy.

36      Z článku 57 odst. 3 nařízení č. 1122/2009 vyplývá, že první případ nevyžaduje snížení podpory vyplacené členským státem zemědělci. Pokud naproti tomu nastane druhý případ, dochází podle téhož ustanovení ve spojení s článkem 58 tohoto nařízení ke snížení podpory na úroveň odpovídající zjištěné ploše. Nastane-li třetí případ, dochází ke snížení podpory ve výši dvojnásobku zjištěného rozdílu mezi ohlášenou a zjištěnou plochou.

37      V tomto kontextu je nutno konstatovat, že smyslem kontrol podle článku 33 nařízení č. 1122/2009 není odhalovat pouze případy vyžadující uložení sankcí v souladu s článkem 58 tohoto nařízení, ale také případy, kdy má být podpora vypočtena na základě plochy zjištěné kontrolou, a nikoli na základě ohlášené plochy, což je případ zmíněný v bodě 35 druhé odrážce výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2016, Slovinsko v. Komise, T‑667/14, EU:T:2016:34, body 39 a 40).

38      Pokud tedy kontrola vzorku pozemků, jichž se týká jednotná žádost o podporu, odhalí vykázání větší plochy v rozsahu od 0,1 do 2 hektarů nebo do 3 % zjištěné plochy, je na příslušném vnitrostátním orgánu, aby kontrolní vzorek v souladu s článkem 33 nařízení č. 1122/2009 rozšiřoval, dokud již nebude konstatováno žádné vykázání větší plochy v tomto rozsahu.

39      V projednávané věci Česká republika uvádí, že v případě vykázání větší plochy přesahujícího 3 % zjištěné plochy příslušný orgán automaticky kontroloval všechny pozemky, jichž se týkala žádost o podporu, což Komise nepopírá. Česká republika tvrdí, že v případech, kdy zjištěné nesrovnalosti nedosahovaly 3 % zjištěné plochy, příslušné orgány v letech 2012 až 2014 identifikovaly 1 691 žadatelů o podporu spadajících do této kategorie. Podle České republiky pak u 1 205 z nich příslušné orgány rozšířily kontroly na všechny pozemky, jichž se týkaly příslušné žádosti o podporu, a u dalších 225 byly kontroly rozšířeny, přestože nebylo zkontrolováno 100 % pozemků. Pouze u 261 zemědělců nedošlo k rozšíření kontrol. Česká republika zdůrazňuje, že tato rozhodnutí byla založena na analýze zjištěných nesrovnalostí.

40      Jak ale vyplývá z bodů 37 a 38 výše, rozšíření kontrolního vzorku je povinné nejen v případě, kdy je zjištěno vykázání větší plochy, které naznačuje nezanedbatelnou možnost překročení hranice 3 % nebo 2 hektarů ohlášené plochy, ale také v případě vykázání větší plochy, které naznačuje nezanedbatelnou možnost překročení 0,1 hektaru. Česká republika přitom neuvádí, zda zjištěné vykázání větší plochy v oněch 261 případech, v nichž nedošlo k rozšíření kontrol, spadá do první nebo do druhé z kategorií popsaných v bodě 35 výše. Tento členský stát zejména uvádí, že se v daných případech jedná o skupinu zemědělců, kteří podali žádosti s vykázáním větší plochy v rozsahu nepřekračujícím hranici 3 %, což nevylučuje možnost, že bude nutné snížit podporu na úroveň odpovídající zjištěné ploše bez uložení sankce, jak je uvedeno v bodě 36 výše.

41      S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že oprava v celkové výši 15 218,60 eura vyplývající z extrapolace nesrovnalostí zjištěných na základě vzorku i na pozemky, které nebyly předmětem kontroly, je odůvodněná.

42      Žalobní důvod vycházející z porušení čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 je tedy nutno zamítnout v rozsahu, v němž se týká minimální míry kontrol na místě, a tudíž v rozsahu, v němž se jedná o celou opravu týkající se režimu přímých podpor oddělených od produkce.

 K opravě týkající se režimu podpor na investice v odvětví vína

43      Z kapitoly 7.1.3 souhrnné zprávy vyplývá, že Komise uložila za rozpočtové roky 2011 až 2014 paušální opravu ve výši 10 % výdajů uskutečněných v odvětví vína, tj. opravu ve výši 636 516,20 eura. Tato oprava spočívá na dvou důvodech, a sice zaprvé na platbách týkajících se investic dokončených ještě před schválením žádosti o podporu a zadruhé na nedostatečných kontrolách na místě, pokud jde o financované investice v odvětví vína.

 K retroaktivním platbám

44      Konkrétně v bodě 7.1.1.1 souhrnné zprávy uvádí Komise příklad investice dokončené dne 29. září 2009, tedy ještě před tím, než byl zaveden vnitrostátní program podpory v odvětví vína, zatímco žádost o podporu byla podána dne 30. srpna 2010 a tato podpora byla vyplacena dne 5. září 2011. Tento druh retroaktivního financování je přitom podle nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74), vyloučen.

45      V rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 Česká republika tvrdí, že v odvětví vína schválila Komise vnitrostátní program podpory v souladu s částí II hlavou I kapitolou IV oddílem IVb nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty (jednotné nařízení o společné organizaci trhů) (Úř. věst. 2007, L 299, s. 1). Po uplynutí lhůty, kterou Komise disponovala pro vznesení případných připomínek k vnitrostátnímu programu podpory, totiž každá investice do lisů na hrozny, filtrů na víno a speciálních kvasných nádob zakládá nárok na udělení podpory podle vnitrostátního programu podpory, což je dotyčným subjektům známo. Za těchto podmínek se podle České republiky zákaz grantů na již zahájené akce stanovený v článku 112 nařízení č. 1605/2002 a v článku 130 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení [a kterým se zrušuje] nařízení č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1), v projednávané věci nepoužije. Podpory vyplácené v rámci EZZF navíc jakožto nástroj sdíleného řízení nespadají pod granty upravené výše uvedenými ustanoveními. Konečně okamžité provedení investice může být zásadní pro využití sklizně. Česká republika upřesňuje, že nezpochybňuje osm případů financování investic dokončených dříve, než byl znám obsah vnitrostátního programu.

46      Podle článku 103k nařízení č. 1234/2007 v tomto ohledu platí, že každý producentský členský stát uvedený v příloze Xb téhož nařízení předloží Komisi návrh pětiletého programu podpory v odvětví vína. Programy podpory se použijí od uplynutí tří měsíců po předložení Komisi. Pokud však předložený program podpory není v souladu s podmínkami stanovenými v části II hlavě I kapitole IV oddílu IVb nařízení č. 1234/2007, vyrozumí o tom Komise členský stát. V tom případě členský stát předloží Komisi upravený program podpory, který se použije od uplynutí dvou měsíců po jeho oznámení.

47      Jak bylo připomenuto v bodě 44 výše, z bodu 7.1.1.1 souhrnné zprávy vyplývá, že Komise České republice vytkla financování investičního projektu v odvětví vína v rámci programů podpor stanovených v části II hlavě I kapitole IV oddíle IVb nařízení č. 1234/2007, přestože byla tato investice zcela dokončena ještě před zavedením vnitrostátního programu podpory v souladu s článkem 103k nařízení č. 1234/2007.

48      Česká republika opakuje svůj postoj, který vyjádřila během dvojstranných jednání s Komisí, tj. nepopírá, že když připustila, aby podporu získaly investice uskutečněné ještě před zavedením vnitrostátního programu podpory v souladu s článkem 103k nařízení č. 1234/2007, jednalo se o porušení pravidel týkajících se této podpory. Tvrdí však, že se tak stalo pouze v osmi případech. Přitom je však nutno shodně s Komisí konstatovat, že Česká republika neuvádí konkrétní okolnosti či důkazy, jimiž by bylo možné prokázat pravdivost jejích tvrzení o rozsahu této nesrovnalosti.

49      Argument ohledně podpor vyplacených na investice uskutečněné po zavedení vnitrostátního programu podpory, ale ještě před schválením individuální žádosti o podporu, podle něhož se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když měla za to, že na tyto investice nemůže být přiznána podpora, se jeví být irelevantním.

50      Pokud jde o retroaktivní platby, sporná oprava totiž souvisí výlučně s případem investic, na něž byla vyplacena podpora navzdory tomu, že k jejich realizaci došlo před zavedením vnitrostátního programu podpory. Komise v tomto ohledu v bodě 7.1.1.1 souhrnné zprávy poznamenala, že české orgány neposkytly údaje prokazující, že se zjištění Komise týkala pouze osmi případů. V souhrnné zprávě není uvedeno žádné zjištění o investicích uskutečněných po zavedení vnitrostátního programu podpory, avšak před schválením individuální žádosti o podporu.

51      Argumentace České republiky týkající se retroaktivních plateb proto musí být odmítnuta.

 Ke kontrolám na místě

52      Komise v bodě 7.1.1.2 souhrnné zprávy uvádí, že článek 19 nařízení Komise (ES) č. 555/2008 ze dne 27. června 2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína (Úř. věst. 2008, L 170, s. 1), ukládá povinnost zkontrolovat na místě všechny investice, pro které byla poskytnuta podpora. České orgány přitom zkontrolovaly pouze vzorek blížící se 5 %.

53      V rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 Česká republika tvrdí, že v plném rozsahu splnila povinnosti vyplývající z čl. 77 odst. 5 nařízení č. 555/2008 a z čl. 25 odst. 1 a 2 nařízení Komise (EU) č. 65/2011 ze dne 27. ledna 2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, pokud jde o provádění kontrolních postupů a podmíněnosti s ohledem na opatření na podporu rozvoje venkova (Úř. věst. 2011, L 25, s. 8). Podle ní se tato ustanovení použijí pro podpory na investice v odvětví vína, což má dokládat odkaz na článek 15 nařízení Rady (ES) č. 479/2008 ze dne 29. dubna 2008 o společné organizaci trhu s vínem, o změně nařízení (ES) č. 1493/1999, (ES) č. 1782/2003, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 3/2008 a o zrušení nařízení (EHS) č. 2392/86 a (ES) č. 1493/1999 (Úř. věst. 2008, L 148, s. 1). Mimoto ani článek 19 ani čl. 77 odst. 3 nařízení č. 555/2008 nemohou být podle České republiky vykládány tak, že by měly přednost před čl. 77 odst. 5 téhož nařízení, protože posledně uvedené ustanovení by tak pozbylo svého smyslu.

54      Je třeba připomenout, že čl. 19 první pododstavec nařízení č. 555/2008, ve znění čl. 1 bodu 3 nařízení Komise (ES) č. 702/2009 ze dne 3. srpna 2009, kterým se mění a opravuje nařízení č. 555/2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení [č. 479/2008] (Úř. věst. 2009, L 202, s. 5), stanoví, že „[p]odpora se vyplácí až poté, co je ověřeno, že jednotlivá akce nebo všechny akce, jichž se týká žádost o podporu, podle toho, jaký způsob řízení opatření si členský stát zvolil, byly provedeny a na místě zkontrolovány“.

55      Toto ustanovení nařízení č. 555/2008 je součástí oddílu 6, nadepsaného „[i]nvestice“, zařazeného v kapitole II, nadepsané „[z]působilá opatření“, hlavy II, nadepsané „[p]rogramy podpory“. Na investice do odvětví vína, kterých se týká napadené rozhodnutí, se tento oddíl 6 vztahuje, což ostatně Česká republika nepopírá.

56      Je nutno konstatovat, že jelikož článek 19 nařízení č. 555/2008 stanoví zvláštní podmínku, jež musí být splněna před vyplacením konkrétní podpory, tj. podpory na investici, představuje lex specialis ve vztahu k článku 77 téhož nařízení, který – jak naznačuje jeho nadpis – stanoví „obecné zásady“, jimiž se řídí kontroly na místě a správní kontroly v odvětví vína. Tento závěr je potvrzen článkem 77 odst. 3 nařízení č. 555/2008, který stanoví, že „[k]romě případů, kdy systematické kontroly na místě stanoví nařízení […] č. 479/2008 nebo toto nařízení, provádějí příslušné orgány kontroly na místě výběrem přiměřeného procenta příjemců podpory / producentů na základě analýzy rizik podle článku 79 tohoto nařízení“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že se kontroly na místě provádějí výběrem vzorku, „kromě případů“, kdy nařízení č. 555/2008 stanoví systematické kontroly na místě. Tak tomu je v případě článku 19 téhož nařízení, který stanoví kontrolu na místě před jakýmkoli vyplacením podpory na investice.

57      Česká republika však tvrdí, že její přístup spočívající v provádění kontrol v oblasti podpor na investice na základě výběru vzorku je založen na čl. 77 odst. 5 nařízení č. 555/2008. Toto ustanovení totiž stanoví, že „[u] opatření stanovených v článku 15 nařízení […] č. 479/2008 se použijí obdobně články 26, 27 a 28 nařízení […] č. 1975/2006“.

58      Článek 15 nařízení č. 479/2008, nyní článek 103u nařízení č. 1234/2007, stanoví, že podporu lze poskytnout pro hmotné nebo nehmotné investice do zařízení na zpracování, infrastruktury vinařského závodu a obchodování s vínem, které zvyšují celkovou výkonnost podniku a týkají se výroby výrobků uvedených v příloze XIb téhož nařízení nebo jejich uvádění na trh nebo vývoje nových výrobků, postupů a technologií v souvislosti s týmiž výrobky.

59      Rovněž z čl. 27 odst. 1 a 2 nařízení Komise (ES) č. 1975/2006 ze dne 7. prosince 2006, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, pokud jde o provádění kontrolních postupů a podmíněnosti s ohledem na opatření na podporu rozvoje venkova (Úř. věst. 2006, L 368, s. 74), vyplývá, že členské státy organizují kontroly schválených operací na místě na základě určení vhodného výběrového souboru. Tyto kontroly by měly být pokud možno provedeny před vyplacením konečné platby na projekt. Kontrolované výdaje dále představují alespoň 4 % způsobilých veřejných výdajů vykázaných Komisi každý kalendářní rok a alespoň 5 % způsobilých veřejných výdajů vykázaných Komisi během celého programového období. Článek 25 odst. 1 a 2 nařízení č. 65/2011, kterým bylo nařízení č. 1975/2006 zrušeno s účinkem od 1. ledna 2011, obsahuje podobná ustanovení.

60      Je tedy patrné, že týká-li se článek 19 nařízení č. 555/2008 a čl. 77 odst. 5 téhož nařízení kontrol na místě u investic v odvětví vína a vyžaduje-li první z těchto ustanovení kontroly všech financovaných projektů, zatímco se druhé z nich spokojí s vytvořením kontrolního vzorku, pak předmětné nařízení stanoví dva požadavky s nestejným rozsahem. Je-li však na článek 27 nařízení č. 1975/2006 nahlíženo v jeho kontextu, lze tato ustanovení vyložit navzájem soudržným způsobem.

61      Z článku 25 nařízení č. 1975/2006 konkrétně vyplývá, že ustanovení jeho článku 27 týkající se kontrol na místě se vztahují na škálu přinejmenším 33 různých typů opatření způsobilých pro podporu upravených nařízením Rady (ES) č. 1698/2005 ze dne 20. září 2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2005, L 277, s. 1). Vzhledem k vysokému počtu a velmi různorodé povaze uvedených opatření je rozumné organizovat systém kontrol na místě na základě výběrového souboru výdajů podle článku 27 nařízení č. 1975/2006.

62      Naproti tomu investiční projekty financované na základě článku 15 nařízení č. 479/2008, nyní článku 103u nařízení č. 1234/2007, a článku 17 nařízení č. 555/2008 jsou mnohem omezenější co do počtu i dosahu. V případě každého příjemce tedy představují svou povahou jedinečné operace.

63      Za těchto okolností je nutno konstatovat, že použití článku 27 nařízení č. 1975/2006 per analogiam v případě kontrol investic v odvětví vína v souladu s čl. 77 odst. 5 nařízení č. 555/2008 nemůže vést k tomu, že členským státům zanikne povinnost vyhovět požadavku, aby související podpora nebyla vyplacena bez provedení kontroly na místě vyžadované článkem 19 posledně uvedeného nařízení.

64      Z toho plyne, že žalobní důvod vycházející z porušení čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 musí být zamítnut v rozsahu, v němž se týká kontrol na místě, a tudíž v rozsahu, v němž se jedná o opravy uložené v rámci odvětví vína.

 K opravě týkající se požadavků podmíněností

65      Z kapitoly 13.1.3 souhrnné zprávy vyplývá, že Komise uložila následující opravy za rozpočtové roky 2011 až 2014:

–        celkem 24 571 301,16 eura z titulu několika paušálních oprav ve výši 10 % pro nedostatky týkající se identifikace a evidence zvířat,

–        celkem 4 914 260,22 eura z titulu několika paušálních oprav ve výši 2 % pro nedostatky netýkající se identifikace a evidence zvířat.

66      Komise vzala rovněž v úvahu opravy, které již byly uloženy v případě týchž výdajů na základě předchozích dvou šetření, a konečnou výši opravy uložené v projednávané věci stanovila na 29 482 571,23 eura. Důvody pro tuto opravu se týkají následujících devíti oblastí:

–        výběr vzorku zemědělců;

–        střídání plodin;

–        ochrana přírodních stanovišť;

–        rozsah kontrol prováděných příslušným orgánem;

–        evidence zemědělských podniků zabývajících se chovem zvířat;

–        povinnost nahlásit příslušnému orgánu určité skutečnosti týkající se skotu;

–        identifikace skotu;

–        povinnost oznamovat přesuny ovcí a koz;

–        vyloučení podpory zemědělcům, kteří zabrání provedení kontroly na místě.

67      Komise uvádí, že každá ze zjištěných nesrovnalostí postačuje k odůvodnění uložených oprav.

68      Česká republika v tomto ohledu uplatňuje dva žalobní důvody. První vychází z porušení čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 a druhý z porušení odstavce 2 téhož ustanovení.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013

69      V rámci tohoto žalobního důvodu zpochybňuje Česká republika zjištění Komise, na nichž se zakládá prvních osm důvodů opravy.

70      Podle ustálené judikatury připomenuté v bodě 21 výše platí, že k tomu, aby členský stát zvrátil důkaz o vážných a důvodných pochybnostech Komise o účinnosti kontrol provedených vnitrostátními orgány, musí prokázat, že jsou splněny podmínky pro získání financování, které bylo Komisí odmítnuto. Jinými slovy, dotyčný členský stát nemůže vyvrátit zjištění Komise pouhým tvrzením nepodloženým důkazy o spolehlivém a funkčním systému kontroly. Nepodaří-li se mu prokázat, že zjištění Komise jsou nesprávná, pak tato zjištění představují indicie způsobilé vzbudit závažné pochybnosti o zavedení odpovídajícího a účinného souboru opatření dozoru a kontroly (viz rozsudek ze dne 3. dubna 2017, Německo v. Komise, T‑28/16, EU:T:2017:242, bod 33 a citovaná judikatura).

71      Výtky České republiky je třeba zkoumat ve světle těchto skutečností.

–       K výběru vzorku zemědělců

72      Pokud jde o údajnou nesrovnalost v souvislosti s výběrem vzorku zemědělců, kteří mají být podrobeni kontrole na místě podle čl. 50 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 1122/2009, Komise konstatovala, že Česká inspekce životního prostředí, která kontroluje dodržení dvou povinných požadavků na hospodaření ze strany zemědělců, nedodržela podmínky stanovené v čl. 51 odst. 2 nařízení č. 1122/2009. Ten stanoví, že 20 až 25 % z minimálního počtu zemědělců, u kterých budou provedeny kontroly na místě podle čl. 50 odst. 1 prvního pododstavce téhož nařízení, se vybere namátkově (bod 13.1.1.1 souhrnné zprávy).

73      Česká republika v tomto ohledu tvrdí, že čl. 51 odst. 2 nařízení č. 1122/2009 neukládá, aby bylo 20 až 25 % podílu namátkově vybraných zemědělců dosaženo na úrovni každého kontrolního orgánu. Odkaz na čl. 50 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 podle ní nemá na tento závěr vliv. Vzhledem k tomu, že pro rok podání žádosti 2010 činil procentní podíl všech namátkově vybraných zemědělců 20,87 %, byly požadavky vyplývající z čl. 51 odst. 2 nařízení č. 1122/2009 splněny. Podle České republiky jde tedy o to určit průměrný podíl namátkového výběru pro celou Českou republiku.

74      Předmětem článků 50 a 51 nařízení č. 1122/2009 jsou kontroly na místě týkající se podmíněnosti.

75      Článek 50 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 1122/2009 stanoví, že „příslušný kontrolní orgán, s ohledem na požadavky a normy, za které odpovídá, provede kontroly na místě nejméně 1 % všech zemědělců, kteří podali žádost o podporu v rámci režimů podpory pro přímé platby ve smyslu čl. 2 písm. d) nařízení […] č. 73/2009, za které daný příslušný kontrolní orgán odpovídá“. Ve druhém pododstavci téhož ustanovení je stanoveno, že „[m]inimální míra kontrol uvedená v prvním pododstavci může být dosažena na úrovni každého příslušného kontrolního orgánu, nebo na úrovni aktu či normy nebo souboru aktů či norem“.

76      Článek 51 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 mimo jiné stanoví, že „výběr každého vzorku zemědělských podniků, které mají být kontrolovány v souladu s článkem 50, [je] založen na analýze rizik podle příslušných právních předpisů nebo na analýze rizik přizpůsobené dotyčným požadavkům nebo normám“. V zájmu zajištění reprezentativnosti však odstavec 2 téhož článku stanoví, že se namátkově vybere 20 až 25 % z minimálního počtu zemědělců, u kterých budou provedeny kontroly na místě podle čl. 50 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 1122/2009.

77      Jak uvádí Komise, je samo sebou, že kontrolní orgán má povinnost dbát na to, aby jím vytvořený vzorek pro účely kontroly splňoval jak kritérium týkající se analýzy rizik stanovené v čl. 51 odst. 1 nařízení č. 1122/2009, tak kritérium týkající se reprezentativnosti stanovené v odstavci 2 téhož ustanovení. Tato kritéria totiž zaručují účinnost kontrol, které se vždy týkají určeného vzorku. Předmětný vzorek, coby jediný předmět kontroly, proto musí tyto požadavky splňovat. Namátkově vybraná část vzorku slouží jako „kontrolní ukazatel“ pro část vzorku vybranou na základě analýzy rizik. Kdyby se vycházelo z toho, že kontrolní vzorek týkající se určité normy musí splňovat pouze jednu z těchto podmínek, protože jiné vzorky vytvořené pro účely odlišných kontrol splňují druhou podmínku a vzorky jako celek splňují obě podmínky, byla by tím zjevně ohrožena samotná ratio legis těchto podmínek.

78      Výtky České republiky týkající se zjištění Komise ohledně výběru vzorku zemědělců tedy musí být zamítnuty.

–       Ke střídání plodin

79      Pokud jde o střídání plodin jakožto o dobrý zemědělský a environmentální stav, Komise se domnívá, že české orgány nestanovily minimální požadavky pro střídání plodin jako standard dobrého zemědělského a environmentálního stavu, ačkoli prohlásily, že se tento standard v České republice použije na základě čl. 6 odst. 1 nařízení č. 73/2009. Za těchto podmínek je podle Komise toto opomenutí porušením posledně uvedeného ustanovení (bod 13.1.1.2 souhrnné zprávy).

80      Česká republika v tomto ohledu tvrdí, že podle čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 73/2009 nebyla povinna definovat minimální požadavky týkající se tohoto stavu. Z uvedeného ustanovení totiž vyplývá, že ho byly povinny uplatňovat pouze ty členské státy, které tyto požadavky definovaly již před 1. lednem 2009. Česká republika však uvedené požadavky před tímto datem nedefinovala ani nebyla povinna tak učinit.

81      Na úvod je třeba připomenout znění čl. 6 odst. 1 nařízení č. 73/2009, nadepsaného „Dobrý zemědělský a environmentální stav“:

„Členské státy dbají na to, aby veškerá zemědělská půda, a zejména půda, která se již nevyužívá pro účely produkce, byla udržována v dobrém zemědělském a environmentálním stavu. Na základě rámce stanoveného v příloze III stanoví členské státy na vnitrostátní nebo regionální úrovni minimální požadavky týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu, které zohledňují charakteristiky dotyčných oblastí, zejména půdní a klimatické podmínky, stávající způsoby hospodaření, využití půdy, střídání plodin, zemědělské praktiky a strukturu zemědělských podniků. Členské státy nesmí stanovit minimální požadavky, které nejsou uvedeny v tomto rámci.

Standardy uvedené ve třetím sloupci přílohy III nejsou povinné, s výjimkou případů, kdy:

a)      členský stát před 1. lednem 2009 určil pro takovýto standard minimální požadavek pro dobrý zemědělský a environmentální stav, nebo

b)      jsou v daném členském státě uplatňovány vnitrostátní předpisy upravující tento standard.“

82      Standardy pro střídání plodin patří mezi nepovinné standardy uvedené ve třetím sloupci přílohy III nařízení č. 73/2009, jejichž účelem je zachovat úroveň organických složek půdy pomocí vhodných praktik. Za tímto účelem je jako povinný standard stanoveno pouze obdělávání orné půdy se strništěm.

83      Česká republika v této souvislosti uvádí, že pokud před 1. lednem 2009 nedefinovala minimální požadavek pro tento nepovinný standard, pak ji tato skutečnost navždy zprošťuje povinnosti tak učinit.

84      Tento argument nelze přijmout. Článek 6 odst. 1 nařízení č. 73/2009, jak vyplývá z jeho první věty, totiž stanoví povinnost členských států dbát na to, aby „veškerá“ zemědělská půda byla udržována v dobrém zemědělském a environmentálním stavu. Za tím účelem jsou členské státy povinny stanovit minimální požadavky týkající se dobrého zemědělského a environmentálního stavu na základě rámce stanoveného v příloze III nařízení č. 73/2009 při zohlednění charakteristik dotyčných oblastí. Střídání plodin patří podle uvedené přílohy mezi tyto charakteristiky a stanovení souvisejících standardů má za cíl zachování úrovně organických složek půdy.

85      Je tedy sice pravda, že vzhledem k nepovinnému charakteru stanovení standardů pro střídání plodin je členským státům ponechán prostor pro posouzení vhodnosti jejich zavedení (rozsudek ze dne 14. července 2016, Lotyšsko v. Komise, T‑661/14, EU:T:2016:412, bod 47), nicméně členské státy jsou povinny zaprvé posoudit tuto vhodnost a zadruhé tak učinit při zohlednění charakteristik dotyčných oblastí. Jinými slovy, každému členskému státu přísluší posoudit, zda je zavedení minimálních požadavků pro střídání plodin nezbytné ke splnění povinnosti udržovat veškerou zemědělskou půdu, jež zakládá nárok na unijní podporu, v dobrém zemědělském a environmentálním stavu.

86      V projednávané věci Komise uvádí, že Česká republika opakovaně prohlašovala, že zavedení minimálních požadavků pro střídání plodin je nezbytné a že z tohoto důvodu tento členský stát fakticky stanovil požadavky, které byly prezentovány jako požadavky pro střídání plodin, a to před 1. lednem 2009. Jak podle Komise vyplývá z dokumentu Ares (2010)102782 (č. 61/2010-18000), jehož výňatek Komise cituje v příloze B7 žalobní odpovědi, Česká republika totiž „stanovila minimální požadavek pro [střídání plodin] […] před 1. lednem 2009, [takže] je tento standard v České republice povinný“. Podle téhož dokumentu „[č]eské orgány považují […] standard [pro střídání plodin] za vhodný doplněk právních předpisů Společenství“. Podle Komise se přitom tyto požadavky věcně netýkají střídání plodin, nýbrž eroze půdy, což souvisí s jiným dobrým zemědělským a environmentálním stavem, nebo obdělávání orné půdy se strništěm, což je rovněž jiný standard, ačkoli má také za cíl ochranu organických složek půdy.

87      Česká republika tedy ve skutečnosti před 1. lednem 2009 sice nestanovila minimální standardy, které by se skutečně týkaly střídání plodin, avšak prohlášení českých orgánů a další objektivní skutečnosti, jako je zavedení standardů prezentovaných jako standardy zaručující shora uvedené střídání, prokazují, že dle úvahy tohoto členského státu je předmětný požadavek nezbytný pro dosažení cílů čl. 6 odst. 1 nařízení č. 73/2009. Jak přitom vyplývá z bodu 85 výše, povinnost členského státu stanovit minimální standardy pro střídání plodin určují právě tyto cíle.

88      Za těchto podmínek musí být argumentace České republiky odmítnuta.

–       K ochraně přírodních stanovišť

89      Pokud jde o povinný požadavek na hospodaření týkající se ochrany přírodních stanovišť, má Komise za to, že české orgány neoprávněně omezily kontrolu souladu zemědělců s tímto požadavkem, stanoveným v čl. 13 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úř. věst. 1992, L 206, s. 7; Zvl. vyd. 15/02, s. 102), pouze na podniky nacházející se v lokalitách významných pro Unii nebo lokalitách Natura 2000. Podle ní se jedná o porušení článku 22 nařízení č. 73/2009, který ukládá splnění požadavků vyplývajících z článků 4 a 5 a přílohy II bodu A.5 téhož nařízení a povinností vyplývajících z čl. 2 bodu 35 a čl. 26 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 (bod 13.1.1.3 souhrnné zprávy).

90      Česká republika v tomto ohledu tvrdí, že dodržování povinného požadavku uvedeného v bodě 89 výše zajišťuje pomocí kontrol na místě u zemědělců hospodařících v oblastech vyžadujících zvýšenou ochranu, kdežto v případě ostatních zemědělců používá administrativní a kontrolní systémy, které má k dispozici. Mimoto minimální rozsah plochy, jíž se týká směrnice 92/43, podle ní v České republice vylučuje riziko porušování ze strany zemědělců.

91      Článek 13 odst. 1 směrnice 92/43 ukládá členským státům povinnost vytvořit systém přísné ochrany rostlinných druhů uvedených v příloze IV b) téže směrnice. Tato ochrana zahrnuje mimo jiné zákaz úmyslného vyrývání, sběru, vyřezávání, vytrhávání nebo ničení dotyčných rostlin v jejich přirozeném areálu rozšíření. Z hlediska podpor vyplácených v rámci společné zemědělské politiky je dodržování těchto zákazů rovněž povinným požadavkem na hospodaření podle článků 4 a 5 a přílohy II bodu A.5 nařízení č. 73/2009. Proto jsou podle článku 22 téhož nařízení členské státy povinny provádět kontroly na místě a případně s pomocí svých administrativních a kontrolních systémů, aby ověřily dodržení tohoto povinného požadavku.

92      Česká republika nepopírá, že předmětné kontroly musí být prováděny u všech zemědělců působících v lokalitách významných pro Unii, a nikoli pouze u těch, kteří působí v lokalitách Natura 2000. Česká republika pouze tvrdí, že Česká inspekce životního prostředí provádí tyto kontroly s pomocí kontrolních a administrativních systémů, které má k dispozici. Česká republika však nepodává žádné hodnověrné vysvětlení k výtce Komise, že nepředložila sebemenší záznam o takových kontrolách. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že předmětné kontroly se mají provádět způsobem popsaným v článcích 50 až 54 nařízení č. 1122/2009, což předpokládá vytvoření kontrolních vzorků (viz body 75 a 76 výše) a vypracování zpráv o kontrole. Vzhledem k tomu, že Česká republika nepředložila nic, co by činilo provedení takových kontrol hodnověrným, nemohou její tvrzení rozptýlit vážné a důvodné pochybnosti, jež mohly na straně Komise vzniknout.

–       K rozsahu kontrol prováděných příslušným orgánem

93      Pokud jde o povinnost každého kontrolního orgánu provádět kontrolu zemědělců z hlediska všech povinných požadavků na hospodaření, za něž odpovídá, má Komise za to, že omezením kontroly zemědělců v rámci kontrolního vzorku pouze na ten jediný povinný požadavek na hospodaření, v souvislosti s nímž byli vybráni do vzorku, porušil český orgán odpovědný za audity článek 53 nařízení č. 1122/2009. Z dokumentů získaných Komisí podle ní zejména plyne, že Česká inspekce životního prostředí, tedy orgán odpovědný za prověřování povinných požadavků na hospodaření týkajících se ochrany přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin na straně jedné a ochrany volně žijících ptáků na straně druhé neprováděla systematickou kontrolu zemědělců z hlediska obou požadavků, za které odpovídá, ale naopak z hlediska požadavku, pro který byl každý zemědělec vybrán (bod 13.1.1.4 souhrnné zprávy).

94      Česká republika v tomto ohledu tvrdí, že na rozdíl od toho, co uvádí Komise, prováděla Česká inspekce životního prostředí kontrolu obou požadavků zmíněných v bodě 93 výše. Příslušné důkazy podle ní byly Komisi předloženy.

95      Článek 53 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 stanoví, že „[p]ři provádění kontrol na vzorku uvedeném v článku 50 zajistí příslušný kontrolní orgán, aby u takto vybraných zemědělců bylo ověřeno dodržování požadavků a norem, za které odpovídá“.

96      Z tohoto ustanovení vyplývá, že kontrolní orgán musí kontrolovat zemědělce, který je součástí kontrolního vzorku, nejen z hlediska požadavku nebo standardu, pro který byl případně vybrán, ale také z hlediska všech požadavků nebo standardů, za něž kontrolní orgán odpovídá.

97      V projednávané věci Komise tvrdí, že zemědělci vybraní do vzorku byli Českou inspekcí životního prostředí kontrolováni z hlediska povinného požadavku na hospodaření, pro který byli vybráni, a nikoli z hlediska všech požadavků, za něž je uvedený kontrolní orgán odpovědný. Komise tento závěr zakládá jednak na pokynech vydaných Českou inspekcí životního prostředí, které stanoví, že každý zemědělec je kontrolován pouze z hlediska požadavku, pro který byl vybrán, a jednak na neexistenci důkazů o tom, že by tento kontrolní orgán systematicky zaměřoval své kontroly na všechny požadavky, za něž je odpovědný.

98      Česká republika tvrdí, že se prováděné kontroly skutečně týkaly obou požadavků, za něž je Česká inspekce životního prostředí odpovědná, aniž to mohl doložit písemný záznam, protože v případě neexistence nesrovnalostí z hlediska jiného požadavku, než pro který byl zemědělec vybrán, se nevypracovávala žádná zpráva o kontrole. Tato praxe přitom není slučitelná s článkem 54 nařízení č. 1122/2009, podle kterého vypracuje příslušný kontrolní orgán o „každé“ kontrole na místě v rámci kontrol týkajících se podmíněnosti upravených kapitolou III uvedeného nařízení zprávu o kontrole. Obecná povinnost spočívající ve vypracování zprávy o kontrole nezávisí na výsledcích kontroly.

99      Argumenty České republiky tedy neumožňují rozptýlit vážné pochybnosti, jež mohly na straně Komise vzniknout, a proto je třeba je odmítnout.

–       K evidenci zemědělských podniků zabývajících se chovem zvířat

100    Pokud jde o evidenci zemědělských podniků zabývajících se chovem zvířat, Komise České republice vytýká, že nestanovila žádné sankce v případě nedodržení povinnosti zemědělců zajistit aktualizované vedení tří druhů evidence. Jedná se o:

–        evidenci o počtu prasat, která se nacházejí v podniku, stanovenou v článku 4 směrnice Rady 2008/71/ES ze dne 15. července 2008 o identifikaci a evidování prasat (Úř. věst. 2008, L 213, s. 31);

–        evidenci skotu stanovenou v článku 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1760/2000 ze dne 17. července 2000 o systému identifikace a evidence skotu, o označování hovězího masa a výrobků z hovězího masa a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 820/97 (Úř. věst. 2000, L 204, s. 1; Zvl. vyd. 03/30, s. 248);

–        evidenci ovcí a koz stanovenou v článku 3 nařízení Rady (ES) č. 21/2004 ze dne 17. prosince 2003 o stanovení systému identifikace a evidence ovcí a koz a o změně nařízení (ES) č. 1782/2003 a směrnic 92/102/EHS a 64/432/EHS (Úř. věst. 2004, L 5, s. 8; Zvl. vyd. 03/42, s. 56).

101    Předmětné povinnosti jsou povinnými požadavky na hospodaření, přičemž první z nich je uveden v příloze II bodě A.6 nařízení č. 73/2009, druhý v bodě A.7 téže přílohy a třetí v jejím bodě A.8. Opomenutí českých orgánů, na něž Komise poukazuje, je podle ní porušením článku 22 nařízení č. 73/2009 a čl. 26 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 (bod 13.1.1.5 souhrnné zprávy).

102    Česká republika v tomto ohledu tvrdí, že příslušný orgán prováděl nezbytné kontroly pomocí administrativních a kontrolních systémů, které má k dispozici, a v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy.

103    Článek 4 odst. 1 směrnice 2008/71 stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby každý držitel, který se nachází v seznamu uvedeném v čl. 3 odst. 1 písm. a), vedl evidenci o počtu zvířat, která se nacházejí v jeho provozu. Tato evidence musí obsahovat aktualizovaný výkaz přesunů (s uvedením počtu zvířat při každém vstupu a výstupu), alespoň na základě celkových změn stavu s upřesněním původu nebo určení zvířat a s uvedením dne přesunu. V každém případě musí být uvedena identifikační značka přidělená v souladu s články 5 a 8“.

104    Článek 7 odst. 1 nařízení č. 1760/2000 stanoví, že „[k]aždý chovatel [držitel] zvířat, s výjimkou přepravců[,] […] vede aktualizovanou evidenci“.

105    Podle článku 3 nařízení č. 21/2004 zahrnuje systém identifikace a evidence zvířat mimo jiné aktualizovanou evidenci v každém hospodářství.

106    V bodě 13.1.1.5 souhrnné zprávy Komise podrobně uvádí výsledky svých šetření, z nichž vyplývá, že Česká plemenářská inspekce, která je příslušným kontrolním orgánem v oblasti chovu, své audity omezuje pouze na to, zda existuje evidence, aniž přitom ověřuje, zda zemědělci plní svou povinnost vyplňovat do ní údaje odpovídající skutečnosti. Tato povinnost zemědělců přitom vyplývá z ustanovení uvedených v bodech 103 až 105 výše, která upravují vyhotovení evidencí obsahujících „aktualizované“ údaje.

107    Česká republika pouze tvrdí, že Česká plemenářská inspekce své povinnosti plní, navzdory kontrolním pokynům, které tato inspekce vydává a z nichž vyplývá, že inspektoři nemusí kontrolovat správnost záznamů v evidencích, ani případně zjištěné nesprávnosti kvalifikovat jako porušení. Tvrzení České republiky za těchto okolností neumožňují rozptýlit vážné pochybnosti, jež mohly na straně Komise vzniknout, a proto je třeba je odmítnout.

–       K povinnosti nahlásit příslušnému orgánu určité skutečnosti týkající se skotu

108    Pokud jde o povinnost nahlásit příslušnému orgánu ve lhůtě k tomu stanovené veškeré přesuny zvířat ze zemědělského podniku a do zemědělského podniku a všechna narození a úhyny skotu v podniku s uvedením data, Komise České republice vytýká, že nekontrolovala ani nesankcionovala nedodržování této povinnosti zemědělci. Tato povinnost, která je stanovena v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1760/2000, představuje povinný požadavek na hospodaření uvedený v příloze II bodě A.7 nařízení č. 73/2009. Opomenutí českých orgánů, na něž Komise poukazuje, je podle ní porušením článku 22 nařízení č. 73/2009 a čl. 26 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 (bod 13.1.1.6 souhrnné zprávy).

109    Česká republika v tomto ohledu tvrdí, že využívá administrativní a kontrolní systémy stanovené vnitrostátním právem, a v plném rozsahu tedy plní povinnosti, které jí příslušejí dle nařízení č. 1760/2000. Dokument popisující metodiku kontrol, kterého se dovolává Komise, se podle České republiky týká jiných kontrol než kontrol přesunů skotu.

110    Článek 7 odst. 1 nařízení č. 1760/2000 stanoví, že každý držitel zvířat, s výjimkou přepravců, „jakmile je počítačová databáze plně funkční, nahlásí příslušnému orgánu veškeré přesuny zvířat ze zemědělského podniku a do zemědělského podniku a všechna narození a úhyny zvířat v zemědělském podniku spolu s daty těchto událostí, a to ve lhůtě stanovené členským státem v rozmezí tří až sedmi dnů od výskytu události. Komise však může na žádost členského státu a postupem podle čl. 23 odst. 2 stanovit, za jakých okolností mohou členské státy tuto lhůtu prodloužit, a rovněž může stanovit zvláštní pravidla pro přemisťování skotu při vyhánění na letní pastviny v různých horských oblastech“.

111    V bodě 13.1.1.6 souhrnné zprávy Komise uvádí, že české orgány neobjasnily, jakým způsobem kontrolují, zda všechna zvířata vedená v evidenci podniku jako přítomná v něm skutečně přítomna jsou, ani jaká nápravná opatření přijímá v případě, že je v tomto ohledu zjištěno porušení. Komise svá zjištění opírá o tvrzení, že ve zprávách z kontroly není zmínka o ověření povinnosti nahlásit události uvedené v bodě 110 výše kromě narození telat starších 28 dnů v okamžiku kontroly.

112    Česká republika pouze uvádí, že Česká plemenářská inspekce plní své povinnosti. Toto tvrzení přitom neumožňuje rozptýlit vážné pochybnosti, jež mohly na straně Komise vzniknout, a proto je namístě je odmítnout.

–       K identifikaci skotu

113    Pokud jde o kontrolu identifikace skotu, Komise České republice vytýká, že neukládala sankce za chybějící identifikační prostředky skotu, jsou-li v případě ztráty značky patrné známky předchozího označení. Absence identifikačních prostředků skotu je přitom podle Komise porušením článku 4 nařízení č. 1760/2000, který stanoví povinnost identifikace skotu bez ohledu na jakoukoli známku předchozího označení. Tato povinnost představuje povinný požadavek na hospodaření uvedený v příloze II bodě A.7 nařízení č. 73/2009. Opomenutí českých orgánů, na něž Komise poukazuje, je podle ní porušením článku 22 nařízení č. 73/2009 a čl. 26 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 (bod 13.1.1.7 souhrnné zprávy).

114    Česká republika v tomto ohledu tvrdí, že vyžaduje, aby všechna zvířata byla označena ušními značkami. Nicméně ztráta ušní značky je okolností, kterou zemědělec nemůže přímo ovlivnit. Mimoto lze podle ní identifikaci každého zvířete provést pomocí jiných nástrojů a ztracená ušní značka je vždy nahrazena duplikátem. České orgány konečně nikdy nepovažovaly za označené takové zvíře, jehož ušní značky byly zemědělcem odebrány nebo nahrazeny bez předchozího souhlasu příslušného orgánu.

115    Článek 4 odst. 1 nařízení č. 1760/2000 stanoví, že „[v]šechna zvířata v hospodářství [zemědělském podniku] v České republice […] narozená ke dni přistoupení nebo určená pro obchod uvnitř Společenství po tomto dni musí být označena v každém uchu ušní značkou schválenou příslušným orgánem“. V odstavci 2 téhož článku se stanoví, že „[k]aždé zvíře narozené v České republice […] po dni přistoupení smí být přemístěno z hospodářství [ze zemědělského podniku], pouze pokud je označeno v souladu s tímto článkem“. Odstavec 5 téhož článku stanoví, že žádná ušní značka nemůže být odebrána nebo nahrazena bez souhlasu příslušného orgánu.

116    V bodě 13.1.1.7 souhrnné zprávy Komise uvádí, že podle brožury týkající se shody v oblasti podmíněnosti, kterou vydal český orgán odpovědný za předmětné kontroly, se ztráta jedné nebo obou ušních značek nepovažuje za porušení předpisů ze strany zemědělce, je-li možné konstatovat, že zvíře bylo ušní značkou označeno v minulosti.

117    Česká republika nezpochybňuje obsah shora uvedené brožury, zdůrazňuje však, že ztráta ušní značky není nutně známkou zavinění zemědělce, takže na tomto základě nelze konstatovat porušení předpisů.

118    Jak ale tvrdí Komise, z ustanovení uvedených v bodě 115 výše vyplývá, že zemědělec má povinnost podniknout v co nejkratších lhůtách veškeré nezbytné kroky k nahrazení ztracených ušních značek. Případná možnost identifikovat zvíře pomocí jiných prostředků, jako jsou databáze či průvodní listy, nemá na tuto povinnost žádný vliv, neboť ušní značení zvířat spadajících do působnosti nařízení č. 1760/2000 je plnohodnotným opatřením na ochranu veřejného zdraví a zdraví zvířat upraveným tímto nařízením. Proto pouhá skutečnost, že ke ztrátě ušních značek nedošlo zaviněním zemědělce, což lze již z povahy věci obtížně prokázat, nepostačuje k vyloučení závěru o porušení předpisů.

119    Argumenty České republiky týkající se identifikace skotu proto musí být odmítnuty.

–       K povinnosti oznamovat přesuny ovcí a koz

120    Pokud jde konečně o oznamování přesunů ovcí a koz příslušnému orgánu do sedmi dnů, Komise České republice vytýká, že opomněla kontrolovat dodržování předmětné povinnosti zemědělci. Tato povinnost, která je stanovena v čl. 8 odst. 2 nařízení č. 21/2004, je podle Komise povinným požadavkem na hospodaření uvedeným v příloze II bodě A.8 nařízení č. 73/2009. Opomenutí českých orgánů, na které Komise poukazuje, je podle ní porušením článku 22 nařízení č. 73/2009 a čl. 26 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 (bod 13.1.1.8 souhrnné zprávy).

121    Česká republika v tomto ohledu zpochybňuje, že by povinnost zemědělců oznamovat přesuny ovcí a koz ve lhůtě sedmi dnů představovala povinný požadavek na hospodaření. Kontrolní orgány tedy nebyly povinny ověřit, zda zemědělci tuto povinnost dodržují. Tato analýza byla podle České republiky potvrzena rozsudkem ze dne 28. září 2016, Spojené království v. Komise (T‑437/14, EU:T:2016:577).

122    Podle čl. 8 odst. 2 nařízení č. 21/2004 poskytne každý držitel zvířat, s výjimkou přepravců, příslušnému orgánu v případě informací týkajících se držitele nebo hospodářství do 30 dnů a v případě informací týkajících se přesunu zvířat do sedmi dnů informace pro zápis do ústřední evidence a výsledek inventury podle čl. 7 odst. 2 téhož nařízení a informace potřebné pro založení databáze uvedené v jeho čl. 8 odst. 1. Při každém přesunu zvířete musí zemědělec rovněž poskytnout v týchž lhůtách údaje o přesunu.

123    Z přílohy II bodu A.8 nařízení č. 73/2009 přitom vyplývá, že povinnými požadavky na hospodaření jsou pouze povinnosti vyplývající z článků 3 až 5 nařízení č. 21/2004. Vzhledem k tomu, že článek 8 posledně uvedeného nařízení mezi články uvedenými v bodě A.8 shora uvedené přílohy uveden není, nemůže Komise konstatovat porušení čl. 26 odst. 1 nařízení č. 1122/2009 s odůvodněním, že české orgány nekontrolovaly zemědělce v jejich působnosti z hlediska požadavků vyplývajících z uvedeného ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. září 2016, Spojené království v. Komise, T‑437/14, EU:T:2016:577, body 63 až 71).

124    Proto je třeba dát argumentům České republiky týkajícím se povinnosti oznamovat přesuny ovcí a koz zapravdu.

–       Závěr

125    Je třeba připomenout, že Komise – jak bylo podrobně uvedeno v bodě 65 výše – uložila v případě požadavků podmíněnosti dva druhy paušálních oprav na základě důvodů týkajících se devíti oblastí uvedených v bodě 66 výše vzatých jako celek: opravu ve výši 2 % pro nedostatky netýkající se identifikace a evidence zvířat a opravu ve výši 10 % pro nedostatky týkající se identifikace a evidence zvířat.

126    Vzhledem k tomu, že argumentům České republiky bylo dáno zapravdu, pouze pokud se týkají povinnosti oznamovat přesuny ovcí a koz, a že Česká republika nepopřela zjištění Komise, pokud jde o vylučování podpor pro zemědělce, kteří zabrání provedení kontroly na místě (viz body 66 a 69 výše), je nutno konstatovat, že uložené opravy jsou stále zcela odůvodněné s ohledem na důvody, jež netrpí žádnou vadou protiprávnosti. Význam zjištění Komise zkoumaných v bodech 72 až 119 výše totiž zdaleka přesahuje význam zjištění týkajícího se povinnosti oznamovat přesuny ovcí a koz, takže je třeba projednávaný žalobní důvod zamítnout (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 28. ledna 2004, Euroagri v. Komise, T‑180/01, EU:T:2004:26, body 191 a 192, a rozsudek ze dne 28. září 2016, Spojené království v. Komise, T‑437/14, EU:T:2016:577, bod 73).

127    Žalobní důvod vycházející z porušení čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 je proto třeba zamítnout.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013

128    Tento žalobní důvod má tři části.

–       K možnosti provést opravu na základě přesného vyčíslení namísto opravy paušální

129    V rámci tohoto žalobního důvodu Česká republika zaprvé tvrdí, že každé ze zjištění Komise představuje riziko pro EZZF, které lze vyčíslit. V tomto ohledu zastává Česká republika názor, že při použití maximálně přesného a striktního postupu mělo být předmětné riziko vyčísleno na 21,25 milionu eur namísto 29 485 612,55 eura, které představují částku výdajů vyloučených z unijního financování z titulu požadavků podmíněnosti pro rozpočtové roky 2011 až 2014 (viz bod 3 výše). Stupeň účinnosti kontrol je podle České republiky otázkou, jež nesouvisí s otázkou přednostního použití opravy na základě přesného vyčíslení, neboť navrhované výpočty jsou založeny na krajně pesimistických předpokladech, pokud jde o míru, v jaké hospodářské subjekty postupují v souladu s předpisy. Komise rovněž podle České republiky neuvedla platné důvody k odmítnutí výpočtů českých orgánů. V důsledku toho Komise tím, že stanovila paušální finanční opravy, které jsou nejzazší možností, porušila čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013.

130    Článek 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 stanoví, že „Komise posuzuje částky, které mají být vyloučeny z financování, s ohledem na závažnost zjištěného nesouladu. Komise náležitě zohlední povahu porušení pravidel a finanční újmu způsobenou Unii. Vyloučení částek z financování provede na základě určení neoprávněně vynaložených částek, a pokud tyto částky nelze přiměřeným úsilím určit, může použít opravy na základě extrapolace či paušální částky. Opravy na základě paušální částky se použijí pouze v těch případech, kde vzhledem k povaze případu nebo z důvodu neposkytnutí potřebných informací Komisi ze strany členských států není možné přiměřeným úsilím přesněji určit finanční újmu způsobenou Unii“.

131    Je nutno konstatovat, že čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 upravuje tři druhy oprav. Opravu „na základě přesného vyčíslení“, opravu „na základě extrapolace“ a opravu „paušální“.

132    Jak vyplývá z tohoto ustanovení, oprava na základě přesného vyčíslení se použije, pokud lze určit konkrétní neoprávněně vynaložené částky.

133    Článek 12 odst. 1 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 907/2014 ze dne 11. března 2014, kterým se doplňuje nařízení […] č. 1306/2013, pokud jde o platební agentury a další subjekty, finanční řízení, schválení účetní závěrky, jistoty a použití eura (Úř. věst. 2014, L 255, s. 18), v tomto ohledu stanoví, že „[z]a účelem přijetí rozhodnutí podle čl. 52 odst. 1 nařízení […] č. 1306/2013, který upravuje částky, které mají být vyloučeny z financování Unií, rozlišuje Komise mezi částkami nebo jejich částmi označenými jako neoprávněně vynaložené částky a částkami, na jejichž stanovení byly použity opravy na základě extrapolace či paušální částky“.

134    Dále čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 stanoví, že „Komise založí rozhodnutí o vyloučení na určení neoprávněně vynaložených částek, pouze pokud tyto lze částky určit při vynaložení přiměřeného úsilí. Pokud Komise nemůže určit neoprávněně vynaložené částky při vynaložení přiměřeného úsilí, mohou členské státy ve lhůtách stanovených Komisí během postupu schvalování souladu předložit údaje týkající se ověřování uvedených částek na základě přezkoumání všech jednotlivých případů, u nichž mohl být zjištěn nesoulad“.

135    Článek 12 odst. 3 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 stanoví, že „[p]okud není možné určit neoprávněně vynaložené částky v souladu s odstavcem 2, může Komise stanovit částky, které mají být vyloučeny, použitím oprav na základě extrapolace“. Podle téhož ustanovení spočívá oprava na základě extrapolace ve výpočtu částky, která má být vyloučena z financování Unií, na základě statistické extrapolace výsledků kontrol provedených na reprezentativním vzorku těchto případů. Odstavec 4 uvedeného ustanovení stanoví požadavky spolehlivosti, které musí předmětný výpočet splňovat.

136    Jestliže však nejsou splněny podmínky pro použití opravy na základě přesného vyčíslení nebo opravy na základě extrapolace nebo je-li povaha případu taková, že částky, které mají být vyloučeny, nemohou být určeny na základě těchto metod, čl. 12 odst. 6 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 opravňuje Komisi k tomu, aby použila vhodné opravy na základě paušální částky, přičemž vezme v úvahu povahu a závažnost porušení pravidel a svůj vlastní odhad rizika finanční újmy, jež byla Unii způsobena.

137    Na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, v projednávané věci nejsou splněny podmínky pro použití opravy na základě přesného vyčíslení u všech nesrovnalostí, které Komise zjistila.

138    Jak totiž vyplývá z čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 a čl. 12 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014, předpokladem pro opravu na základě přesného vyčíslení je určení konkrétních částek uznaných za vynaložené způsobem, který je v rozporu s platnými pravidly. Jinými slovy, je nezbytné, aby zjištěná nesrovnalost svou povahou souvisela s určenými částkami. Tak tomu je, když Komise zjistí, že zemědělci nebo skupině zemědělců byla přiznána unijní podpora, ačkoli nesplňovali k tomu nezbytné podmínky. V tom případě stačí, informuje-li se Komise o částkách, které zemědělci přijali, za účelem stanovení vhodné opravy k tíži členského státu, který nekonal, aby zabránil přiznání unijní podpory předmětným zemědělcům.

139    Naproti tomu týkají-li se zjištění Komise nedostatků, které svou povahou přímo nesouvisí s určenou částkou, avšak vzbuzují nejistotu o tom, zda jsou výdaje účtované k tíži EZZF řádné, a vystavují tak EZZF riziku ztrát, je vhodná oprava na základě extrapolace nebo paušální oprava v závislosti na konkrétních rozdílech upravených v čl. 12 odst. 3 až 6 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014.

140    Zjištění Komise zkoumaná v bodech 72 až 119 výše odhalila systémové nedostatky v kontrolách, jež byla Česká republika povinna provádět. Předmětné kontroly mají za cíl zajistit řádnost výdajů vynaložených formou podpor v rámci společné zemědělské politiky. Zjištěné nedostatky – pokud jde o jejich povahu – brání tomu, aby bylo s požadovanou přesností vyhodnoceno, zda někteří zemědělci splnili všechny podmínky pro jejich nárok na získání podpory, která jim byla vyplacena. Proto je třeba uzavřít – podobně jako to učinila Komise –, že předpoklady, na jejichž základě Česká republika argumentuje, že maximální riziko ztrát pro EZZF bylo nižší než uložené paušální opravy, nejsou účelnou oporou pro závěr, že v projednávané věci měla být použita oprava na základě přesného vyčíslení podle čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013.

141    Argument České republiky, podle něhož maximální finanční újma způsobená EZZF je podstatně nižší než částka uplatněných paušálních oprav, však patrně odkazuje na čl. 12 odst. 8 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014.

142    Toto ustanovení stanoví, že „[p]okud členský stát předloží určité objektivní skutečnosti, které nesplňují požadavky stanovené v odstavcích 2 a 3 tohoto článku, ale které prokazují, že maximální ztráta pro fondy je nižší než částka, která by vyplývala z uplatnění paušální částky nižší, než byla navrhována, použije Komise při rozhodování o částkách, které mají být vyloučeny z financování Unií podle článku 52 nařízení […] č. 1306/2013, uvedenou nižší paušální částku“.

143    Z článku 12 odst. 8 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 tedy nutně plyne, že má-li členský stát zájem o využití tam popsané možnosti, musí poskytnout Komisi v průběhu správního řízení veškeré skutečnosti, z nichž vyplývá, že maximální ztráta pro EZZF představuje nižší částku, než jaká by vyplývala z uplatnění nižší sazby k výpočtu paušální částky, než která je navrhována. Tentýž požadavek vyplývá z čl. 12 odst. 2 až 6 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014, pokud jde o skutečnosti směřující k tomu, aby byla namísto paušální opravy uplatněna oprava na základě přesného vyčíslení nebo oprava na základě extrapolace.

144    České republice se přitom nepodařilo zpochybnit pravdivost tvrzení Komise uvedeného v bodě 209 žalobní odpovědi, že tento členský stát nepředložil v průběhu správního řízení žádný strukturovaný výpočet splňující kritéria uvedená v bodě 143 výše.

145    Argumenty předložené Českou republikou na podporu první části projednávaného žalobního důvodu tedy neumožňují prokázat, že měla být v projednávané věci uplatněna oprava na základě přesného vyčíslení podle čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014, nebo každopádně nižší paušální oprava podle článku 8 téhož ustanovení. Proto je třeba první část projednávaného žalobního důvodu zamítnout.

–       K legalitě použité sazby opravy

146    Česká republika zadruhé tvrdí, že zjištěná porušení předpisů s ohledem na svou povahu a závažnost neodůvodňují paušální opravu o sazbě 10 %, která je podle ní nepřiměřená ve vztahu k maximálnímu riziku pro EZZF. České orgány totiž kontroly týkající se podmíněnosti prováděly, takže podle čl. 12 odst. 8 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 je odůvodněná oprava o sazbě 2 %, případně nejvýše 5 %.

147    V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 12 odst. 8 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 vyžaduje, aby členský stát na základě objektivních skutečností prokázal, že maximální ztráta pro EZZF představuje nižší částku, než jaká by vyplývala z uplatnění nižší sazby k výpočtu paušální částky, než která je Komisí navrhována. Jak přitom vyplývá z bodů 101 až 119 výše, tvrzení, že české orgány prováděly kontroly prostřednictvím svých kontrolních a administrativních systémů, navzdory zjištěním týkajícím se správnosti zápisů do evidence zvířat a nošení ušních značek v souladu s příslušnými ustanoveními, neumožňují rozptýlit vážné a důvodné pochybnosti, jež mohly na straně Komise vzniknout. Těmito prostými tvrzeními navíc nelze zneplatnit závěr Komise, že zjištěné nedostatky způsobují neúčinnost kontrol pro určování způsobilosti žádosti nebo zabraňování nesrovnalostem. Tím méně se pak jedná o objektivní skutečnosti prokazující, že maximální ztráta pro EZZF je nižší než částka, která vyplývá z uplatnění uložené paušální opravy, a že tedy měla být na základě čl. 12 odst. 8 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 uplatněna nižší paušální sazba. Paušální oprava o sazbě 10 % je tedy z hlediska dokumentu VI/5330/97, nazvaného „Pokyny týkající se výpočtu finančních důsledků při přípravě rozhodnutí o schválení účetní závěrky záruční sekce EZOZF“, přijatého Komisí dne 23. prosince 1997, odůvodněná.

148    Druhou část projednávaného žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

–       K základu pro výpočet uložené opravy

149    Konečně zatřetí Česká republika uvádí, že podle pokynů Komise musí být základ pro uložení paušální opravy týkající se podmíněnosti stanoven na 3 % pro první rok používání příslušných požadavků a na 6 % pro druhý rok. Podle České republiky přitom měla Komise u osmi ze svých devíti výtek stanovit základ pro výpočet na rok podání žádosti 2010 ve výši 6 % výdajů namísto 10 %, neboť na základě unijního práva jsou požadavky podmíněnosti v České republice povinně uplatňovány až od roku 2009.

150    Komise namítá, že požadavky týkající se podmíněnosti byly v České republice uplatňovány od roku 2007, a to v tom smyslu, že tento členský stát používal v daném roce nejméně jeden standard podmíněnosti. V důsledku toho není rok 2010 druhým rokem uplatňování těchto požadavků.

151    V tomto ohledu je třeba připomenout, že paušální opravy zmíněné v bodě 65 výše byly uloženy v teoretické výši odpovídající snížení, které by podle Komise musel členský stát vůči zemědělcům uplatnit, kdyby kontrolní systém fungoval v souladu s pravidly unijního práva.

152    Při nedodržení požadavků podmíněnosti dochází konkrétně ke snížení podpor vyplacených dotyčnému zemědělci. Specifická pravidla týkající se různých sazeb uplatňovaných při snížení jsou stanovena v článcích 71 a 72 nařízení č. 1122/2009. Selhání kontrol týkajících se podmíněnosti proto zpochybňuje možnost členského státu uložit vhodné snížení v případech, kdy je to odůvodněné, což vystavuje EZZF riziku ztráty.

153    V projednávané věci ostatně z tabulky uvedené v kapitole 13.1.3 souhrnné zprávy, ve spojení s dokumentem AGRI/2005/64043 přijatým Komisí dne 9. června 2006 a obsahujícím pokyny Komise v dané oblasti, vyplývá, že paušální opravy uvedené v bodě 65 výše byly uloženy v teoretické výši odpovídající snížení, jež by podle Komise musel členský stát vůči zemědělcům uplatnit, kdyby související kontroly fungovaly správně. Tento rozsah snížení byl pro projednávanou věc stanoven na 10 % podpory přijaté zemědělci, kterých se zjištění Komise týkala. Uložená oprava tak činí 1 % (10 % x 10 %) z celkového výdaje ve prospěch držitelů zvířat a 0,2 % (2 % x 10 %) z celkového výdaje ve prospěch zemědělců, kteří nejsou držiteli zvířat.

154    Podle čl. 71 odst. 1 a 5 nařízení č. 1122/2009 se při zjištění případu porušení v důsledku nedbalosti zemědělce stanoví snížení ve výši 3 % částek, které byly nebo mají být zemědělci poskytnuty, tak jak jsou vyjmenovány v čl. 70 odst. 8 téhož nařízení. V případě opakovaného porušení se tato výše vynásobí koeficientem 3, takže činí 9 %, a může dokonce dosáhnout 15 % v případě dalších opakování.

155    Jak je dále upřesněno v dokumentu AGRI/2005/64043 zmíněném v bodě 153 výše, možnost opakovaného porušení, a tedy možnost uložit snížení v rozsahu nad 3 %, je tedy dána až od druhého roku uplatňování požadavků podmíněnosti. S ohledem na způsob stanovení základu pro výpočet paušálních oprav v oblasti podmíněnosti proto Komise omezuje základ pro uložení paušální opravy buď na 3 %, anebo na 6 % – což je průměr mezi 3 a 9 % – podle toho, zda je dána objektivní možnost opakování porušení ze strany zemědělce.

156    Česká republika uvádí, že podle článku 143b nařízení Rady (ES) č. 1782/2003 ze dne 29. září 2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (EHS) č. 2019/93, (ES) č. 1452/2001, (ES) č. 1453/2001, (ES) č. 1454/2001, (ES) č. 1868/94, (ES) č. 1251/1999, (ES) č. 1254/1999, (ES) č. 1673/2000, (EHS) č. 2358/71 a (ES) č. 2529/2001 (Úř. věst. 2003, L 270, s. 1; Zvl. vyd. 03/40, s. 269), nebyli zemědělci usazení v členských státech, které k Unii přistoupily dne 1. května 2004, povinni dodržovat povinné požadavky na hospodaření před 1. lednem 2009. Komise naproti tomu tvrdí, že některé z těchto požadavků se v České republice uplatňovaly od roku 2007, byť ze strany tohoto členského státu jen na dobrovolném základě. Česká republika namítá, že toto jejich uplatňování je irelevantní, neboť nebylo na základě unijního práva povinné.

157    V tomto ohledu je klíčovou otázkou, odkdy byla Komise oprávněna uložit České republice opravy z důvodu neúčinných kontrol týkajících se povinných požadavků na hospodaření. Konkrétně kdyby Komise byla oprávněna takové opravy uložit od roku 2007, pak se správně domnívá, že od roku 2011 bylo možné odhalit případy porušení, za něž se ukládá snížení v rozsahu nad 9 %, pokud by kontroly byly účinné. Pokud by Komise naproti tomu byla s ohledem na článek 143b nařízení č. 1782/2003 oprávněna uložit opravy na tomto základě až od rozpočtového roku 2010, je nutno konstatovat, že během rozpočtového roku 2011 by české orgány mohly konstatovat pouze jediné opakování případu porušení ze strany zemědělců, což by znamenalo, že snížení uplatnitelné podle článku 71 nařízení č. 1122/2009 mohlo činit maximálně 6 %.

158    Článek 143b odst. 6 nařízení č. 1782/2003 v tomto ohledu stanoví:

„Od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2008 je použití článků 3, 4, 6, 7 a 9 pro nové členské státy nepovinné, pokud se tato ustanovení vztahují na požadavky podle předpisů v oblasti řízení [na povinné požadavky na hospodaření]. Od 1. ledna 2009 musí zemědělec, který je příjemcem plateb v rámci režimu jednotné platby na plochu v […] členských státech[, které k Unii přistoupily dne 1. května 2004], dodržovat požadavky podle předpisů v oblasti řízení [dodržovat povinné požadavky na hospodaření] uvedené v příloze III […]“.

159    Jak v tomto ohledu vyplývá z argumentace Komise uvedené v bodě 227 žalobní odpovědi, předpisy přijaté Českou republikou v roce 2007 se netýkají povinných požadavků na hospodaření, nýbrž dobrého zemědělského a environmentálního stavu, jehož se čl. 143b odst. 6 nařízení č. 1782/2003 netýká. Proto nelze z přijetí těchto pravidel dovozovat, že Česká republika svým způsobem chtěla, aby všechny standardy podmíněnosti byly na jejím území použitelné od roku 2007.

160    Každopádně je třeba poukázat na to, že nepovinné použití článků 3, 4, 6, 7 a 9 nařízení č. 1782/2003 pro nové členské státy znamená, že dodržování povinných požadavků na hospodaření není z hlediska unijního práva podmínkou pro vyplácení podpor z EZZF ve prospěch zemědělců před 1. lednem 2009.

161    Jak dále upřesnila Komise v odpověď na písemné otázky položené Tribunálem, zavedení povinných požadavků na hospodaření před 1. lednem 2009 by zemědělcům usazeným v České republice neposkytlo žádnou dodatečnou finanční výhodu ve formě podpory z EZZF.

162    Podle čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 přitom Komise ukládá opravy, pokud výdaje vynaložené v rámci EZZF nebyly uskutečněny v souladu s unijním právem. Mimoto podle čl. 12 odst. 6 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 je předpokladem pro uložení paušální opravy riziko újmy Unie. Z úvah uvedených v bodech 160 až 161 výše vyplývá, že nedodržuje-li zemědělec členského státu, který k Unii přistoupil dne 1. května 2004, povinné požadavky na hospodaření před 1. lednem 2009, nemůže tato skutečnost zakládat porušení unijního práva, a to nezávisle na tom, zda dotyčný členský stát takový požadavek zavedl před tímto datem na dobrovolném základě. Tento závěr má ten důsledek, že je z hlediska unijního práva vyloučeno, aby se zemědělec nedodržující povinný požadavek na hospodaření v roce 2010 ocitl v situaci opakovaného porušení unijního práva již druhý rok po sobě. Tento závěr má rovněž ten důsledek, že pro období před 1. lednem 2009 je vyloučeno riziko ztráty pro EZZF z důvodu selhání kontrol týkajících se povinných požadavků na hospodaření.

163    Z výše uvedeného vyplývá, že nelze souhlasit s postojem Komise, podle něhož se v případě zemědělců, kteří jsou příjemci podpor z EZZF v České republice, musí opakování porušení posuzovat v závislosti na prvním roce uplatňování určitého standardu podmíněnosti v tomto členském státě bez rozlišování podle toho, zda daný standard spadá pod dobrý zemědělský a environmentální stav, nebo pod povinné požadavky na hospodaření.

164    Konečně je třeba připomenout, že až na zjištění týkající se střídání plodin (viz bod 79 výše) a s vyloučením důvodu týkajícího se podpory pro zemědělce, kteří zabrání provedení kontroly na místě (viz bod 66 poslední odrážku výše), se ostatní důvody, na nichž se sporná oprava zakládá, řadí pod povinné požadavky na hospodaření.

165    Stanovení základu pro výpočet sporné opravy na 10 % z důvodu zjištěných selhání kontrol za rok podání žádosti 2010 týkajících se rozpočtového roku 2011, tedy není slučitelné s pokyny, které Komise přijala v dokumentu AGRI/2005/64043 (viz bod 153 výše).

166    Z toho plyne, že třetí části žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 musí být vyhověno a že sporná oprava musí být zrušena v rozsahu, v němž se týká kontrol podmíněnosti za rok podání žádosti 2010 týkajících se rozpočtového roku 2011. Z napadeného rozhodnutí a z tabulky uvedené v kapitole 13.1.3 souhrnné zprávy vyplývá, že tato oprava činí 5 297 424,42 eura v případě zemědělců, kteří jsou držiteli zvířat, a 1 059 484,88 eura v případě zemědělců, kteří držiteli zvířat nejsou, tj. celkem 6 356 909,30 eura.

 Závěr

167    Ze shora provedeného posouzení vyplývá, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno v rozsahu, v němž se týká požadavků podmíněnosti za rok podání žádosti 2010, v souvislosti s rozpočtovým rokem 2011 (viz body 149 až 166 výše). Ve zbývající části musí být žaloba zamítnuta.

 K nákladům řízení

168    Podle čl. 134 odst. 3 jednacího řádu ponese každý z účastníků řízení vlastní náklady, pokud měl ve věci částečně úspěch i neúspěch.

169    Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení.

170    V projednávané věci je důvodné rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (pátý senát)

rozhodl takto:

1)      Prováděcí rozhodnutí Komise (EU) 2016/1059 ze dne 20. června 2016, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV), se zrušuje v části, v níž se z titulu kontrol podmíněnosti týkajících se rozpočtového roku 2011 vylučují platby ve výši 6 356 909,30 eura uskutečněné Českou republikou v rámci EZZF.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Evropská komise, Česká republika a Švédské království ponesou vlastní náklady řízení.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 13. září.

*      Jednací jazyk: čeština.