Účastníci řízení
Odůvodnění rozsudku
Výrok

Účastníci řízení

Ve věci T‑151/11,

Telefónica de España, SA, se sídlem v Madridu (Španělsko),

Telefónica Móviles España, SA , se sídlem v Madridu,

zastoupené F. González Díazem a F. Salernem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené G. Valero Jordanem a C. Urraca Caviedesem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Španělským královstvím, původně zastoupeným M. Muñozem Pérezem, poté S. Centeno Huerta a N. Díaz Abad, poté N. Díaz Abad a konečně M. Sampolem Pucurullem, abogados del Estado,

a

Corporación de Radio y Televisión Española, SA (RTVE), se sídlem v Madridu, zastoupenou A. Martínezem Sánchezem, A. Vázquez-Guillén Fernándezem de la Riva a J. Rodríguez Ordóñezem, advokáty,

vedlejšími účastníky řízení,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2011/1/EU ze dne 20. července 2010 o režimu podpory C 38/09 (ex NN 58/09), který hodlá Španělsko provést ve prospěch podniku Corporación de Radio y Televisión Española (RTVE) (Úř. věst. 2011, L 1, s. 9),

TRIBUNÁL (třetí senát),

ve složení O. Czúcz (zpravodaj), předseda, I. Labucka a D. Gratsias, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: T. Weiler, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. října 2013,

vydává tento

Rozsudek

Odůvodnění rozsudku

1. Projednávanou žalobou se žalobkyně Telefónica de España, SA a Telefónica Móviles España, SA domáhají zrušení rozhodnutí Komise 2011/1/EU ze dne 20. července 2010 o režimu podpory C 38/09 (ex NN 58/09), který hodlá Španělsko provést ve prospěch podniku Corporación de Radio y Televisión Española (RTVE) (Úř. věst. 2011, L 1, s. 9, dále jen „napadené rozhodnutí“). V tomto rozhodnutí Komise konstatovala, že systém financování Corporación de Radio y Televisión Española, SA (RTVE), změněný Španělským královstvím Ley 8/2009, de 28 de agosto, de financiación de la Corporación de Radio y Televisión Española (zákon č. 8/2009 ze dne 28. srpna 2009 o financování RTVE, BOE č. 210, ze dne 31. srpna 2009, s. 74003, dále jen „zákon č. 8/2009“), kterým se mění Ley 17/2006, de 5 de junio, de la radio y la televisión de titularidad estatal (zákon č. 17/2006 ze dne 5. června 2006 o veřejnoprávním rozhlasovém a televizním vysílání, BOE č. 134, ze dne 6. června 2006, s. 21270, dále jen „zákon č. 17/2006“), je slučitelný s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU.

Skutečnosti předcházející sporu a napadené rozhodnutí

2. Telefónica de España je původním operátorem v odvětví komunikací ve Španělsku, zejména v oblasti služeb pevné telefonní sítě, jež mohou zahrnovat poskytování placeného kabelového televizního vysílání, propojení a pronajaté linky. Telefónica Móviles España je operátorem v oblasti služeb mobilní telefonní sítě ve Španělsku. Obě společnosti jsou v stoprocentním vlastnictví společnosti Telefónica de España, SA. Telefónica de España působí na trhu nabídky audiovizuálních programů prostřednictvím své sítě „Internet Protocol Television“ se svou nabídkou služby „Imagenio“.

3. RTVE je španělským veřejnoprávním rozhlasovým a televizním vysílacím subjektem, který byl zákonem č. 17/2006 pověřen poskytováním veřejné služby v těchto oblastech.

4. Zákon č. 17/2006 stanovil režim smíšeného financování RTVE. Podle tohoto zákona měla RTVE k dispozici příjmy pocházející z její obchodní činnosti, zejména z prodeje reklamního prostoru. Kromě toho dostávala od Španělska vyrovnání za plnění úlohy veřejné služby. Tento systém financování (dále jen „existující režim financování RTVE“) schválila Komise Evropských společenství ve svých rozhodnutích C (2005) 1163 final ze dne 20. dubna 2005 o státní podpoře ve prospěch RTVE (E 8/05) (shrnutí v Úř. věst. 2006, C 239, s. 17) a C (2007) 641 final ze dne 7. března 2007 o financování opatření na snížení počtu zaměstnanců v RTVE (NN 8/07) (shrnutí v Úř. věst. 2007, C 109, s. 2).

5. Dne 22. června 2009 byla Komisi podána stížnost týkající se návrhu zákona, který vedl k zákonu č. 8/2009. Dne 5. srpna 2009 Komise požádala Španělské království, aby jí poskytlo informace o tomto návrhu zákona.

6. Zákon č. 8/2009, který vstoupil v platnost dne 1. září 2009, změnil existující režim financování RTVE.

7. Zákon č. 8/2009 v první řadě stanovil, že koncem roku 2009 přestanou být zdrojem příjmů pro RTVE reklama, teleshopping, sponzoring nebo služby s placeným přístupem. Jediné příjmy z podnikatelské činnosti, které bude RTVE nadále používat po tomto datu, jsou příjmy pocházející z poskytování služeb třetím osobám, jakož i prodej vlastní produkce [čl. 2 odst. 1 písm. e) zákona č. 8/2009]. Tyto příjmy tvořily přibližně 25 milionů eur (viz bod 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

8. Dále za účelem kompenzace ztráty ostatních příjmů z podnikatelské činnosti zákon č. 8/2009 ve svém čl. 2 odst. 1 písm. b) až d) a ve svých článcích 4 až 6 zavedl nebo změnil tři následující daňová opatření:

– novou daň ve výši 3 % z příjmů provozovatelů bezplatného televizního vysílání a ve výši 1,5 % z příjmů provozovatelů placeného televizního vysílání usazených ve Španělsku; příspěvek z této daně do rozpočtu RTVE nemůže přesáhnout 15 % (pokud jde o volně přístupné televizní vysílání) a 20 % (pokud jde o placené televizní vysílání) z celkové roční podpory určené RTVE a veškeré zbývající daňové příjmy se zahrnou do souhrnného španělského státního rozpočtu [čl. 2 odst. 1 písm. d) a článek 6 zákona č. 8/2009];

– novou daň ve výši 0,9 % z hrubých provozních příjmů (vyjma příjmů získaných na dotčeném velkoobchodním trhu) provozovatelů telekomunikačních služeb usazených ve Španělsku a zapsaných do registru provozovatelů rady pro trh s telekomunikacemi, kteří mají zeměpisné pokrytí na celém území španělského státu nebo na území více než jednoho autonomního společenství a poskytují audiovizuální služby nebo jakoukoli jinou službu zahrnující reklamu, pro jakoukoli z následujících služeb: služba pevných telefonních linek, služba mobilních telefonních linek a přístupu k internetu; tento příspěvek nemůže přesáhnout 25 % z celkové roční podpory určené RTVE a veškeré daňové příjmy přesahující toto procento se zahrnou do souhrnného španělského státního rozpočtu [čl. 2 odst. 1 písm. c) a článek 5 zákona č. 8/2009];

– procentní podíl ve výši 80 % do maximální částky 330 milionů eur z výnosu již existující daně za využívání rádiového spektra, přičemž zbývající částka se zahrne do souhrnného španělského státního rozpočtu a tento procentní podíl může být měněn v souladu se zákony týkajícími se souhrnného španělského státního rozpočtu [čl. 2 odst. 1 písm. b) a článek 4 zákona č. 8/2009].

9. Dále bylo zachováno vyrovnání za plnění závazků veřejné služby stanovené zákonem č. 17/2006 [čl. 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 8/2009]. Kdyby tak výše uvedené zdroje financování [a některé další méně významné zdroje stanovené v čl. 2 odst. 1 písm. f) až i) zákona č. 8/2009] nestačily k pokrytí všech nákladů RTVE na plnění závazků veřejné služby, španělský stát je na základě čl. 2 odst. 2 zákona č. 8/2009 a článku 33 zákona č. 17/2006 povinen tento deficit pokrýt. Systém smíšeného financování RTVE se tedy přeměnil na systém téměř výlučně veřejného financování (dále jen „režim téměř výlučně veřejného financování“).

10. Konečně čl. 3 odst. 2 zákona č. 8/2009 stanovil horní hranici příjmů RTVE. Pro dva roky 2010 a 2011 nemohla celková výše uvedených ročních příjmů přesáhnout 1 200 milionů eur za každý rok, což odpovídalo rovněž horní hranici jejích výdajů pro každý z těchto hospodářských roků. Pro tři roky 2012 až 2014 bylo stanoveno maximální zvýšení této částky o 1 % a pro následující roky zvýšení v závislosti na roční změně indexu spotřebitelských cen.

11. Zákon č. 8/2009 změnil rovněž definici úlohy veřejné služby rozhlasového vysílání, kterou byla RTVE pověřena. Zejména stanovil další povinnosti RTVE týkající se programů pro děti. Kromě toho omezil nabývání práv na vysílání sportovních událostí, jakož i vysílání filmů vyrobených významnými mezinárodními filmovými produkčními společnostmi v hlavním vysílacím čase.

12. Dne 2. prosince 2009 oznámila Komise Španělskému království své rozhodnutí zahájit řízení podle článku 108 SFEU týkající se změny režimu financování RTVE (dále jen „rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení“) (shrnutí v Úř. věst. 2010, C 8, s. 31). Komise vyzvala zúčastněné strany k předložení připomínek k dotčenému opatření.

13. Dne 18. března 2010 Komise zahájila řízení o nesplnění povinnosti státem podle článku 258 SFEU, neboť měla za to, že daň uvalená na elektronické komunikace je v rozporu s článkem 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/20/ES ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací („autorizační“ směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 21; Zvl. vyd. 13/29, s. 337). Dne 30. září 2010 Komise v odůvodněném stanovisku vyzvala Španělské království, aby tuto daň zrušilo z důvodu její neslučitelnosti s uvedenou směrnicí.

14. Dne 20. července 2010 Komise přijala napadené rozhodnutí, v němž prohlásila, že změna systému financování RTVE stanovená zákonem č. 8/2009 je slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 SFEU. Vycházela zejména z toho, že tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 nejsou nedílnou součástí nových prvků podpory stanovených tímto zákonem, a že tedy případná neslučitelnost těchto daňových opatření s autorizační směrnicí neovlivňuje přezkum jeho slučitelnosti s vnitřním trhem. Rovněž měla za to, že změněný finanční režim RTVE je v souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU, neboť je přiměřený.

Řízení před Tribunálem

15. Žalobkyně podaly projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. března 2011.

16. Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 25. května 2011 podalo Španělské království návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník na podporu Komise.

17. Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 16. června 2011 podala společnost RTVE návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu Komise.

18. Usneseními ze dne 30. června a 22. září 2011 předseda třetího senátu Tribunálu tato vedlejší účastenství povolil.

19. Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 20. července 2011 požádaly žalobkyně o důvěrné zacházení s určitými údaji a informacemi, které jsou obsaženy v přílohách k žalobě, ve vztahu ke společnosti RTVE.

20. Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 10. října 2011 společnost RTVE vyjádřila námitky vůči žádosti žalobkyň o důvěrné zacházení.

21. Usnesením ze dne 7. prosince 2011 předseda třetího senátu Tribunálu tuto žádost o důvěrné zacházení zamítl.

22. Vedlejší účastnice předložily své spisy vedlejšího účastníka a žalobkyně k nim předložily svá vyjádření ve stanovených lhůtách.

23. Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 8. března 2012 požádaly žalobkyně o důvěrné zacházení s určitými informacemi, které jsou obsaženy v jejich vyjádřeních ke spisu vedlejšího účastníka RTVE, ve vztahu ke Španělskému království a společnosti RTVE.

24. Dopisy došlými kanceláři Tribunálu dne 10. a 11. dubna 2012 Španělské království a RTVE zpochybnily žádosti žalobkyň o důvěrné zacházení.

25. Usnesením ze dne 4. července 2013 předseda třetího senátu Tribunálu tuto žádost o důvěrné zacházení zamítl.

26. Dopisy ze dne 9. července 2013 Tribunál vyzval účastníky řízení, aby v rámci organizačního procesního opatření odpověděli na otázky v souladu s článkem 64 jednacího řádu Tribunálu. Účastníci řízení této žádosti vyhověli ve stanovené lhůtě.

27. Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (třetí senát) o zahájení ústní části řízení. Na jednání konaném dne 15. října 2013 byly vyslechnuty řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu.

28. Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

– zrušil napadené rozhodnutí na základě článku 263 SFEU;

– v každém případě uložil Komisi náhradu nákladů řízení;

– uložil Španělskému království náhradu veškerých nákladů řízení spojených s jeho vedlejším účastenstvím, včetně nákladů, které vznikly žalobkyním;

– uložil společnosti RTVE náhradu veškerých nákladů řízení spojených s jejím vedlejším účastenstvím, včetně nákladů, které vznikly žalobkyním.

29. Komise, Španělské království a RTVE navrhují, aby Tribunál:

– prohlásil žalobu za částečně nepřípustnou;

– v každém případě zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

Právní otázky

30. Žaloba je založena na pěti žalobních důvodech vycházejících zaprvé z porušení procesních práv zaručených čl. 108 odst. 2 SFEU, zadruhé z porušení článku 108 SFEU a čl. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), zatřetí z porušení povinnosti uvést odůvodnění v této souvislosti, začtvrté z pochybení týkajícího se pojmu „podpora“ ve smyslu článku 107 SFEU a zapáté z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU a povinnosti uvést odůvodnění.

1. K přípustnosti žaloby a žalobních důvodů

31. Komise, podporovaná Španělským královstvím a společností RTVE, tvrdí, že žaloba je částečně nepřípustná. Žalobkyně mají právní zájem na podání žaloby na neplatnost, pouze pokud jde o části napadeného rozhodnutí, které souvisejí s příspěvky, které musejí uhradit. Nemají tedy právní zájem na tom, aby se domáhaly zrušení uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká jak příspěvků, které by musely platit v každém případě bez ohledu na jejich určení, tak příspěvků, které platit nemusejí. Každý z příspěvků stanovených v článcích 4 až 6 zákona č. 8/2009 je oddělitelný od ostatních příspěvků. Zrušení jednoho z nich tedy nemá vliv na ostatní příspěvky.

32. Španělské království se dovolává toho, že druhý až pátý žalobní důvod jsou nepřípustné, neboť žalobkyně nemají právní zájem na podání žaloby. Tyto žalobní důvody se týkají opodstatněnosti napadeného rozhodnutí. Nestačí tedy, aby žalobkyně byly považovány za dotčené ve smyslu čl. 108 odst. 2 SFEU, avšak musejí být uvedeným rozhodnutím osobně dotčeny. Jejich postavení na trhu však není zákonem č. 8/2009 podstatně dotčeno.

33. Žalobkyně tyto argumenty zpochybňují.

34. V této souvislosti stačí připomenout, že soud Evropské unie je oprávněn posoudit, zda řádný výkon spravedlnosti za okolností projednávaného případu odůvodňuje zamítnutí žaloby ve věci samé bez předcházejícího rozhodnutí o námitce nepřípustnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, Recueil, s. I‑1873, body 51 a 52, a rozsudek Tribunálu ze dne 15. června 2005, Regione autonoma della Sardegna v. Komise, T‑171/02, Sb. rozh. s. II‑2123, bod 155).

35. Za okolností projednávaného případu má Tribunál za to, že v zájmu hospodárnosti řízení je třeba nejdříve zkoumat návrh na zrušení uplatněný žalobkyněmi a opodstatněnost žalobních důvodů, kterých se na podporu tohoto návrhu dovolávají, aniž předtím rozhodne o přípustnosti žaloby jako celku a o přípustnosti druhého až pátého žalobního důvodu, a to proto, že žaloba je v každém případě a z důvodů uvedených níže neopodstatněná.

2. K věci samé

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení procesních práv zaručených čl. 108 odst. 2 SFEU

36. V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila jejich procesní práva zaručená čl. 108 odst. 2 SFEU. V bodě 29 odůvodnění rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení konstatovala, že tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 jsou oddělitelná od existujícího režimu financování RTVE, třebaže v tomto ohledu existovaly pochybnosti. Omezila tak předmět formálního vyšetřovacího řízení. Toto omezení mělo za následek omezení jejich procesních práv, jelikož Komise měla povinnost zohlednit připomínky dotčených třetích osob, které se týkaly předmětu řízení. Co se týče otázky, zda daňová opatření byla oddělitelná od prvků podpory, žalobkyně tedy tvrdí, že se na ně nevztahovala taková ochrana, jaká by se na ně vztahovala, kdyby tato otázka byla předmětem řízení. Situace je tedy stejná, jako když Komise přijme konečné rozhodnutí o opatření, aniž zahájí formální vyšetřovací řízení, přestože existují závažné pochybnosti týkající se dotčeného opatření.

37. Komise, podporovaná Španělským královstvím a RTVE, tyto argumenty popírá.

38. V této souvislosti je třeba připomenout, že cílem formálního vyšetřovacího řízení stanoveného čl. 108 odst. 2 SFEU je zejména ochrana práv potenciálně dotčených třetích stran a že toto řízení je nevyhnutelné, pokud Komise zaznamená závažné obtíže při posouzení, zda je opatření slučitelné se společným trhem (rozsudek Soudního dvora ze dne 27. října 2011, Autriche v. Scheucher-Fleisch a další, C‑47/10 P, Sb. rozh. s. I‑10707, bod 70, a rozsudek Tribunálu ze dne 10. února 2009, Deutsche Post a DHL International v. Komise, T‑388/03, Sb. rozh. s. II‑199, bod 87).

39. Je třeba rovněž poukázat na to, že v projednávaném případě žalobkyně nevytýkají Komisi, že nezahájila formální vyšetřovací řízení ve vztahu k zákonu č. 8/2009. Tvrdí, že přestože se Komise rozhodla zahájit formální vyšetřovací řízení týkající se tohoto zákona, porušila jejich procesní práva zaručená čl. 108 odst. 2 SFEU tím, že v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení konstatovala, že tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 jsou oddělitelná od existujícího režimu financování RTVE.

40. Tento argument je třeba odmítnout.

41. Konstatování týkající se tří daňových opatření zavedených nebo upravených zákonem č. 8/2009, která Komise učinila v bodě 29 odůvodnění rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, totiž nemohou porušit procesní práva žalobkyň zaručená čl. 108 odst. 2 SFEU.

42. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nelze situaci v projednávaném případě srovnávat se situací, ve které by se Komise rozhodla nezahájit formální vyšetřovací řízení ve vztahu k zákonu č. 8/2009.

43. V případě, že by se Komise rozhodla nezahájit formální vyšetřovací řízení ve vztahu k zákonu č. 8/2009, by totiž žalobkyně nemohly uplatnit procesní práva, která jim zaručuje čl. 108 odst. 2 SFEU coby dotčeným třetím osobám.

44. Kromě toho se v projednávaném případě Komise rozhodla formální vyšetřovací řízení ve vztahu k zákonu č. 8/2009 zahájit. Žalobkyně tedy mohly předložit připomínky coby dotčené třetí osoby a Komise mohla tyto připomínky zohlednit.

45. V první řadě konstatování Komise uvedená v bodě 29 odůvodnění rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení nebránila tomu, aby žalobkyně mohly vyjádřit pochybnosti o oddělitelnosti daňových opatření zavedených nebo upravených zákonem č. 8/2009. Pokud se totiž Komise rozhodne formálně přezkoumat určité opatření, vyzve dotčené třetí osoby, aby předložily své připomínky týkající se tohoto opatření. Nic přitom nebrání tomu, aby dotčené třetí osoby předložily připomínky, pokud jde nejen o pochybnosti, které Komise zmínila v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, ale i o jiné prvky přezkoumávaného opatření.

46. Dále, i kdyby Komise v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení nevyjádřila pochybnosti o oddělitelnosti daňových opatření, nebránilo by jí to v tom, aby zohlednila pochybnosti uvedené během formálního vyšetřovacího řízení dotčenými třetími osobami. Nic nebrání tomu, aby v důsledku pochybností vyjádřených v připomínkách dotčené třetí osoby Komise provedla podrobnější přezkum, získala dodatečné informace a případně změnila svůj postoj. Z článku 4 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 nařízení č. 659/1999 totiž vyplývá, že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení zahrnuje předběžné hodnocení, které Komisi umožní, aby si utvořila prvotní názor na otázku, zda přezkoumávaná opatření vykazují znaky podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a jsou slučitelná s vnitřním trhem. Takové rozhodnutí má tedy pouze přípravnou povahu (v tomto smyslu viz usnesení Tribunálu ze dne 25. listopadu 2009, Andersen v. Komise, T‑87/09, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 53). Nutně prozatímní povaha posouzení obsažených v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení je potvrzena článkem 7 nařízení č. 659/1999, který stanoví, že Komise může rozhodnout v konečném rozhodnutí, že přezkoumávané opatření není podporou, že oznámená podpora je slučitelná se společným trhem, že oznámená podpora může být považována za slučitelnou se společným trhem za splnění určitých podmínek nebo že oznámená podpora je neslučitelná se společným trhem (rozsudek Tribunálu ze dne 27. listopadu 2003, Regione Siciliana v. Komise, T‑190/00, Recueil, s. II‑5015, bod 48).

47. Žalobkyně se tedy nemohou úspěšně dovolávat toho, že jejich procesní práva zaručená čl. 108 odst. 2 SFEU byla dotčena konstatováním Komise v bodě 29 odůvodnění rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

48. Žádný argument uplatněný žalobkyněmi nemůže tento závěr zpochybnit.

49. Žalobkyně se dovolávají toho, že z bodů 90 až 99 rozsudku Soudního dvora ze dne 2. září 2010, Komise v. Scott (C‑290/07 P, Sb. rozh. s. I‑7763) lze dovodit, že Komise není povinna zohlednit pochybnosti týkající se prvků přezkoumávaného opatření, které vyjádřily dotčené třetí osoby, v rozsahu, v němž je neuvedla v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Tento výklad výše uvedeného rozsudku je však nesprávný. V uvedeném rozsudku totiž Soudní dvůr pouze konstatoval, že Komise není povinna zohlednit dokumenty, které jí byly poskytnuty až po ukončení správního řízení a obsahovaly pouze neurčitá tvrzení.

50. Kromě toho odvoláním se na body 124 až 137 rozsudku Tribunálu ze dne 12. září 2007, González y Díez v. Komise (T‑25/04, Sb. rozh. s. II‑3121) žalobkyně tvrdí, že Komise musí vzít v úvahu legitimní očekávání, které mohlo být vyvoláno na základě údajů obsažených v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

51. Tento argument je rovněž třeba odmítnout.

52. Rozsudek zmíněný v bodě 50 výše se totiž týká případu, kdy Tribunál zkoumal, zda v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení uvedla Komise dostatek údajů, které tak příjemci opatření umožňovaly si uvědomit, že měla pochybnost o určitém prvku přezkoumávaného opatření, uplatnit své argumenty a předložit skutečnosti, které mohl v této souvislosti považovat za nezbytné za plné znalosti věci. Při neexistenci dostatečných údajů však příjemce opatření nemůže očekávat, že bude muset rozptýlit pochybnosti, které má Komise o tomto opatření. Může se tudíž dovolávat zásady legitimního očekávání, pokud se Komise opírá o tuto pochybnost ve svém konečném rozhodnutí.

53. Tuto úvahu nelze použít na projednávaný případ, v němž žalobkyně mohly v případě nesouhlasu předložit své připomínky týkající se konstatování Komise rozvinutého v bodě 29 odůvodnění rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, podle kterého tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 jsou oddělitelná od existujícího režimu financování RTVE. S ohledem na nutně prozatímní povahu posouzení Komise v takovém rozhodnutí se žalobkyně nemohly spoléhat na to, že Komise v průběhu řízení, a zejména po předložení připomínek, nezmění názor.

54. První žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z pochybení týkajícího se pojmu nové podpory ve smyslu článku 108 SFEU a čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999

55. Druhý žalobní důvod se týká části odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež je nadepsána „Analýza existující podpory v rámci opatření“ a tvořena body 48 až 55 odůvodnění. Komise odpověděla na argument uplatněný Španělským královstvím, podle kterého zákon č. 8/2009 nepředstavuje výraznou změnu existujícího režimu podpor, upraveného v souladu s rozhodnutím Komise ve věci E 8/05, a tudíž nejde o novou podporu, u které by bylo nové oznámení nutné (viz bod 48 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

56. Žalobkyně tvrdí, že Komise v bodech 48 až 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí porušila pojem „nová podpora“ ve smyslu článku 108 SFEU a čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999 tím, že konstatovala, že změna režimu financování RTVE zavedená zákonem č. 8/2009 je oddělitelná od jeho existujícího režimu financování. Tento zákon nelze považovat za pouhé doplnění existujícího režimu. Nemění pouze financování RTVE, avšak mění i úlohu veřejné služby, která je tomuto subjektu svěřena. Existuje přitom vztah mezi financováním a vývojem úlohy veřejné služby. Komise tudíž nemohla mít za to, že je změna financování RTVE zavedená uvedeným zákonem oddělitelná od existujícího režimu a nemusí být přezkoumána samostatně.

57. Žalobkyně rovněž tvrdí, že Komise porušila zásadu právní jistoty. Rozlišení, které učinila v napadeném rozhodnutí mezi analýzou změny financování a analýzou změny úlohy veřejné služby, je v rozporu s její rozhodovací praxí.

58. Naproti tomu Komise, podporovaná Španělským královstvím a společností RTVE, má za to, že tento žalobní důvod je třeba zamítnout. Změny zavedené zákonem č. 8/2009 jsou oddělitelné od existujícího režimu. Neoddělitelné od existujícího režimu jsou pouze změny dotýkající se podstaty, a sice samotného fungování existujícího režimu. Změny zavedené zákonem č. 8/2009 se však nedotkly fungování existujícího režimu financování. V první řadě tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 se nedotkla ani posouzení ostatních prvků podpory přiznané společnosti RTVE, ani vlivu, který by státní podpora mohla mít na trh. Dále skutečnost, že daňová opatření posílila nezávislost veřejné služby, se nedotkla samotného fungování existujícího režimu ani vlivu, který by státní podpora mohla mít na trh. Konečně úpravy úlohy veřejné služby zavedly striktnější vymezení úlohy veřejné služby, což se nedotklo přezkumu její slučitelnosti a nezměnilo kvalifikaci existujícího režimu financování RTVE jako existující podpory.

59. Komise dodává, že argument vycházející z její rozhodovací praxe je irelevantní, jelikož existence takové praxe nemůže ovlivnit legalitu napadeného rozhodnutí. V každém případě je její praxe koherentní.

60. V tomto kontextu je nejprve třeba připomenout pravidla, kterými se řídí změny existujícího režimu podpory, a to před zkoumáním, zda Komise v bodech 48 až 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí tato pravidla dodržela.

K pravidlům, kterými se řídí změny existujícího režimu podpory

61. Pokud jde o pravidla, kterými se řídí změny existujícího režimu podpory, je nejprve třeba připomenout, že podle čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999 se novou podporou rozumí režimy podpory a jednotlivá podpora, která není existující podporou, včetně změn existující podpory.

62. Článek 4 nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení č. 659/1999 (Úř. věst. L 140, s. 1; Zvl. vyd. 08/04, s. 3), přitom stanoví, že každá změna existující podpory nutně nepředstavuje novou podporu. Jak totiž vyplývá z tohoto ustanovení, úpravy čistě formálního či administrativního charakteru, které nemohou ovlivnit hodnocení opatření podpory, nejsou považovány za změny existující podpory. Změna existující podpory musí tedy být podstatná, aby se jednalo o novou podporu.

63. V případě, že změna existujícího režimu podpor představuje novou podporu, musí Komise přezkoumat, v jakém rozsahu ovlivňuje existující režim podpor. Novou podporu v zásadě představuje pouze změna jako taková. Tento režim se mění v nový režim podpory pouze v případě, kdy se změna dotýká samotné podstaty původního režimu podpory. Změna se však nedotýká samotné podstaty původního režimu v případě, že je nový prvek od původního režimu jasně oddělitelný (rozsudek Tribunálu ze dne 30. dubna 2002, Government of Gibraltar v. Komise, T‑195/01 a T‑207/01, Recueil, s. II‑2309, body 109 až 111).

64. Změna režimu podpory stanovující rozšíření existujícího režimu podpory na novou kategorii příjemců je tak změnou, jež je jasně oddělitelná od původního režimu, jelikož použití existujícího režimu podpor na novou kategorii příjemců se nedotýká posouzení slučitelnosti původního režimu (rozsudek Tribunálu ze dne 11. června 2009, ASM Brescia v. Komise, T‑189/03, Sb. rozh. s. II‑1831, bod 106).

65. V tomto kontextu je třeba upřesnit, že existující režim podpory musí být považován za novou podporu ve smyslu čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999 pouze tehdy, pokud se změna existujícího režimu podpory dotýká jeho podstaty. Komise se tedy může omezit na posouzení pouze těch prvků existujícího režimu, jejichž podstata byla změnou dotčena. Co se týče těchto prvků, nic nebrání tomu, aby Komise vycházela z výsledku svého původního hodnocení a omezila se na přezkoumání, zda je toto hodnocení změnou zpochybněno. Z povinnosti oznámení pro členský stát vyplývá, a dokonce i v případě, že nové opatření podpory mění podstatu existujícího režimu podpory, že tento členský stát není povinen znovu o známit celkový režim podpory, ale pouze jeho změnu, pakliže takové oznámení obsahuje všechny nutné informace, které Komisi umožní posoudit nový režim podpory.

K přístupu Komise v projednávaném případě

66. Ve světle předcházejících úvah je třeba přezkoumat, zda Komise v bodech 48 až 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodržela pravidla, kterými se řídí změny existujícího režimu podpory.

67. V bodech 49 a 50 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že podle článku 4 nařízení č. 794/2004 měla povinnost nejprve přezkoumat, zda je změna režimu financování RTVE zavedená zákonem č. 8/2009 zásadní. Dále konstatovala, že přechod od režimu smíšeného financování k režimu téměř výlučně veřejného financování RTVE, ke kterému Španělské království přistoupilo přijetím uvedeného zákona, představuje zásadní změnu, a jedná se tedy o novou podporu. V tomto kontextu uvedla, že výše podpory se výrazně zvýšila a že financování spojené s reklamou, které nebývalo podporou, bylo nahrazeno financováním poskytovaným španělským státem.

68. V této části odůvodnění napadeného rozhodnutí, která ostatně není účastníky řízení zpochybňována, se tudíž Komise vyslovila pouze k otázce, zda změny existujícího režimu financování RTVE zavedené zákonem č. 8/2009 představují novou podporu (viz bod 62 výše). Tyto úvahy se tedy netýkají otázky oddělitelnosti změn existujícího režimu financování RTVE zavedených zákonem č. 8/2009.

69. V bodech 51 a 52 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise vylíčila metodu, kterou hodlala použít, pokud jde o přístup ke změně existujícího režimu podpor. Komise poté, co odkázala na čl. 1 bod c) nařízení č. 659/1999 a judikaturu zmíněnou v bodě 63 výše, v první větě bodu 52 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že úpravy, jež nemají vliv na posouzení slučitelnosti opatření, nemají vliv ani na podstatu podpory, a nemění tudíž nic na úvaze, že opatření je existující podporou. Ve druhé a třetí větě bodu 52 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že pokud má změna vliv na podstatu režimu, i když ne do takové míry, aby bylo zapotřebí nové posouzení jeho ostatních prvků, může být daná změna předmětem nezávislého posouzení, jež se nebude ostatními prvky režimu zabývat a že oznamovací povinnost členského státu a povinnost přezkumu ze strany Komise se v takovém případě týkají pouze změny.

70. Tyto závěry nejsou stiženy vadou. Jak bylo totiž uvedeno v bodech 63 a 64 výše, změna, která nemůže ovlivnit posouzení existujícího režimu podpory, neboť neovlivňuje jeho podstatu, musí být považována za oddělitelnou od tohoto režimu. Kromě toho jak bylo uvedeno v bodě 65 výše, v případě, že opatření, které je třeba považovat za novou podporu, může ovlivnit posouzení původního režimu podpory, na novou podporu se mění pouze ty prvky posledně uvedeného režimu, jejichž podstata byla změnou dotčena.

71. V bodech 53 až 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise použila metodu zmíněnou v bodě 69 výše.

72. V bodech 54 a 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí se tak Komise vyslovila k otázce, zda změny existujícího režimu financování RTVE zavedené zákonem č. 8/2009 jsou oddělitelné od existujícího režimu podpor.

73. V bodě 54 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise přezkoumala vztah mezi novými prostředky pro RTVE a prvky podpory stanovenými jejím existujícím režimem financování. Komise poté, co potvrdila, že tyto nové prostředky jsou podstatné, a tedy představují novou podporu, konstatovala, že mohou ovlivnit „slučitelnost celé podpory“, a tudíž i prvky podpory, které již byly stanoveny existujícím režimem podpory ve prospěch RTVE.

74. V bodě 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla Komise k závěru, že jí tyto změny měly být formálně oznámeny z důvodu jejich dopadu na celkovou slučitelnost režimu financování RTVE. Upřesnila, že označení za novou podporu se vztahuje pouze na úpravu jako takovou, takže byla povinna posoudit charakter těchto změn a jejich důsledky, co se týče slučitelnosti podpory.

75. V bodech 54 a 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise tedy nekonstatovala, že nové prvky podpory zavedené zákonem č. 8/2009 jsou oddělitelné od existujícího režimu podpor. Z uvedených bodů naopak jasně vyplývá, že měla za to, že uvedený zákon změnil podstatu některých prvků existujícího režimu podpor.

76. Tento výklad je potvrzen systematikou napadeného rozhodnutí. V rámci přezkumu slučitelnosti podpory totiž Komise přezkoumala režim financování RTVE změněný zákonem č. 8/2009, tedy režim podpory ve prospěch RTVE spočívající nejen v nových prvcích podpory zavedených uvedeným zákonem, nýbrž i v prvcích existujícího režimu, jejichž podstatu tento zákon změnil. V bodech 56 až 60 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Komise analyzovala změněné vymezení úlohy veřejné služby RTVE. Dále v bodech 67 až 76 odůvodnění napadeného rozhodnutí ověřila, zda s ohledem na tuto úlohu a všechny prvky podpory, jichž využívala RTVE, a sice veřejných prostředků zavedených tímto zákonem a prostředků, které byly již stanoveny existujícím režimem financování RTVE, existuje riziko nadměrné kompenzace.

77. V důsledku toho z bodů 54 a 55 odůvodnění, jakož i ze systematiky napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že Komise nekonstatovala, že prvky podpory stanovené zákonem č. 8/2009 představují novou podporu, která je oddělitelná od existujícího režimu podpory RTVE.

78. Tento závěr není zpochybněn úvahami Komise v bodě 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zajisté Komise konstatovala, že daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 jsou oddělitelná od stávajícího režimu financování RTVE. V tomto kontextu uvedla, že nové zdroje financování mohou ovlivnit zákonnost režimu jako takového, avšak že nemají vliv na posuzování ostatních prvků podpory, která je poskytována RTVE, ani na účinek, který by podpora mohla mít na trhu.

79. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, však nelze z bodu 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodit, že Komise měla za to, že prvky podpory stanovené zákonem č. 8/2009 jsou oddělitelné od existujícího režimu podpor ve prospěch RTVE.

80. Zaprvé takový výklad není jediný možný. Je totiž rovněž možné, že úvahy, které Komise rozvinula v bodě 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí, se týkají pouze daňových opatření zavedených nebo upravených zákonem č. 8/2009, a tudíž daňové složky uvedeného zákona. V tomto případě by se úvahy Komise rozvinuté v uvedeném bodě odůvodnění týkaly pouze prvků tohoto zákona, které podle jejího názoru nebyly nedílnou součástí podpory, a nemohly tedy ovlivnit její slučitelnost se společným trhem (viz body 61 až 66 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jejichž opodstatněnost bude přezkoumána v rámci přezkumu čtvrtého žalobního důvodu). Je stejně tak možné, že v tomto bodě odůvodnění se Komise chtěla omezit na konstatování, že Španělské království mělo povinnost oznámit jí dotčený zákon, ale že nemělo povinnost jí oznámit ex novo všechny prvky existujícího režimu financování RTVE (v této souvislosti viz bod 65 výše).

81. Zadruhé, přestože je třeba uvést, že přesný dosah úvah Komise v bodě 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí není zcela jasný, výklad tohoto bodu odůvodnění zastávaný žalobkyněmi je třeba každopádně odmítnout, jelikož je zcela v rozporu se zbytkem odůvodnění a systematikou tohoto rozhodnutí (viz body 72 až 77 výše).

82. Je tudíž třeba učinit závěr, že v bodě 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise nekonstatovala, že změny existujícího režimu financování RTVE představují novou podporu, která je zcela oddělitelná od tohoto režimu a kterou lze samostatně přezkoumat. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tedy Komise neporušila článek 108 SFEU a čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999 .

83. Druhý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.

K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění týkajícího se oddělitelnosti změny existujícího režimu

84. V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise v bodě 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí porušila povinnost uvést odůvodnění. Neodůvodnila, jak dospěla k závěru, že tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 jsou oddělitelná od stávajícího režimu financování RTVE.

85. Naproti tomu Komise, podporovaná Španělským královstvím a RTVE, má za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečné.

86. V tomto kontextu je třeba připomenout, že odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek Tribunálu ze dne 1. července 2009, KG Holding a další v. Komise, T‑81/07 až T‑83/07, Sb. rozh. s. II‑2411, body 61 a 62, a citovaná judikatura).

87. Zaprvé je třeba zamítnout projednávaný žalobní důvod v rozsahu, v němž se týká konstatování Komise, podle kterého jsou nové veřejné prostředky zavedené zákonem č. 8/2009 a změna vymezení úlohy veřejné služby oddělitelné od existujícího režimu podpor. Jak bylo uvedeno v bodech 71 až 83 výše, napadené rozhodnutí taková konstatování Komise neobsahuje.

88. Zadruhé, pokud jde o pochybnost o přesném dosahu úvah Komise uvedených v bodě 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz body 80 a 81 výše), je třeba připomenout, že případný rozpor v odůvodnění rozhodnutí je porušením povinnosti uvést odůvodnění pouze tehdy, pokud se prokáže, že osoba, jíž je tento akt určen, není v důsledku tohoto rozporu schopna se zcela či zčásti seznámit se skutečnými důvody rozhodnutí, a že výrok rozhodnutí je tudíž zcela či zčásti právně nepodložený (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. září 2013, Německo v. Komise, T‑347/09, bod 101 a citovaná judikatura)

89. Tato podmínka však není v projednávané věci splněna. Jak bylo uvedeno v bodech 72 až 76 výše, z bodů 54 a 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i ze systematiky uvedeného rozhodnutí totiž jasně vyplývá, že Komise neměla za to, že změny zavedené zákonem č. 8/2009 jsou oddělitelné od existujícího režimu podpor. V tomto kontextu je třeba rovněž uvést, že důvody, proč byla Komise toho názoru, že režim financování RTVE změněný zákonem č. 8/2009 je slučitelný se společným trhem, vyplývají z bodů 56 až 76 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterých přezkoumala slučitelnost nejen nových prvků podpory zavedených zákonem č. 7/2009, nýbrž i prvků podpory změněných zákonem č. 17/2006.

90. Zatřetí, i kdyby byl bod 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise v rozporu se zbývajícími úvahami napadeného rozhodnutí, což není prokázáno, nemůže mít takový rozpor vliv na legalitu napadeného rozhodnutí. Přístup a skutečné důvody Komise totiž vyplývají z bodů 54 a 55 odůvodnění uvedeného rozhodnutí a z jeho systematiky (v tomto smyslu viz rozsudek Německo v. Komise, bod 88 výše, bod 101, a citovaná judikatura).

91. Třetí žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, týkajícímu se konstatování Komise, že tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 nejsou nedílnou součástí podpory

92. Čtvrtý žalobní důvod se týká důvodů uvedených v bodech 61 až 66 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterých Komise konstatovala, že tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 nejsou nedílnou součástí opatření podpory zavedeného tímto zákonem.

93. Žalobkyně tvrdí, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, tři nová daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 jsou nedílnou součástí nových prvků podpory zavedených tímto zákonem. Komise tudíž měla v rámci přezkumu slučitelnosti podpory přezkoumat rovněž slučitelnost tří nových daňových opatření s unijním právem, zejména s autorizační směrnicí.

94. Tento žalobní důvod se člení na dvě části. Žalobkyně tvrdí, že Komise nedodržela kritéria upravující vztah mezi opatřením podpory a jejím financováním. Dále se dovolávají toho, že kdyby Komise použila správná kritéria, konstatovala by, že tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 jsou nedílnou součástí prvků podpory zavedených tímto zákonem.

K první části, týkající se podmínek, za kterých způsob financování podpory musí být považován za její nedílnou součást

95. První část se týká bodů 61 až 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí. V bodě 61 odůvodnění Komise uvedla, že podle zákona č. 8/2009 souvisí přechod od režimu smíšeného financování RTVE k režimu téměř výlučně veřejného financování se zavedením nebo úpravou tří daňových opatření, jejichž cílem je obstarat nezbytné příjmy. V bodě 62 odůvodnění připomněla, že v případě, že daň je nedílnou součástí podpory, musí zohlednit způsob financování podpory a může prohlásit režim podpory za slučitelný s vnitřním trhem pouze tehdy, pokud je režim podpory v souladu s unijním právem. V bodě 63 odůvodnění uvedla, že aby mohla být daň považována za nedílnou součást opatření podpory, musí existovat vztah závazného určení mezi dotčenou daní a dotčenou podporou v tom smyslu, že výnos z daně je nezbytně určen k financování podpory a přímo ovlivňuje její výši.

96. Žalobkyně tvrdí, že na rozdíl od toho, co Komise konstatovala v bodě 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí, k tomu, aby daňová opatření, jejichž cílem je financovat opatření podpory, byla její nedílnou součástí, stačí, aby byla určena příjemci podpory. Naproti tomu není nezbytné, aby daňové opatření mělo přímý vliv na výši podpory. V tomto případě je pouze jednou z indicií.

97. Naproti tomu Komise, podporovaná Španělským královstvím a RTVE, má za to, že kritéria uvedená v bodě 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou nesprávná. Daň lze považovat za nedílnou součást opatření podpory, pouze pokud jsou splněny dvě podmínky, a sice výnos z daně zaprvé je nezbytně určen k financování podpory a zadruhé přímo ovlivňuje její výši.

98. V této souvislosti je třeba připomenout, že Smlouva o EU přesně vymezuje hranice mezi jednak pravidly uvedenými v článcích 107 SFEU až 109 SFEU a týkajícími se státních podpor a jednak pravidly uvedenými v článcích 116 SFEU a 117 SFEU a týkajícími se narušení, jež vyplývají z rozdílů mezi právními a správními předpisy členských států, a zejména jejich daňovými předpisy (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. ledna 2005, Streekgewest, C‑174/02, Sb. rozh. s. I‑85, bod 24).

99. Z toho plyne, že daňová opatření, která slouží k financování opatření podpory, v zásadě nespadají do působnosti ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se státních podpor (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 13. ledna 2005, Pape, C‑175/02, Sb. rozh. s. I‑127, bod 14, a Streekgewest, bod 98 výše, bod 25).

100. Nicméně pokud daňová opatření představují způsob financování opatření podpory, takže jsou nedílnou součástí tohoto opatření, nemůže Komise oddělit přezkum podpory od účinků jejího způsobu financování, jelikož v takové situaci může neslučitelnost způsobu financování s unijním právem ovlivnit slučitelnost režimu podpory se společným trhem (rozsudky Pape, bod 99 výše, bod 14, a Streekgewest, bod 98 výše, bod 25).

101. Pokud jde o kritéria, která upravují otázku, zda je způsob financování podpory nedílnou součástí podpory, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že na základě relevantní vnitrostátní právní úpravy musí existovat vztah závazného určení mezi dotčenou daní a dotčenou podporou v tom smyslu, že výnos z daně je nezbytně určen k financování podpory a přímo ovlivňuje její výši, a v důsledku toho i posouzení slučitelnosti této podpory se společným trhem (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. června 2006, Air Liquide Industries Belgium, C‑393/04 a C‑41/05, Sb. rozh. s. I‑5293, bod 46, a ze dne 22. prosince 2008, Regie Networks, C‑333/07, Sb. rozh. s. I‑10807, bod 99).

102. Z této judikatury tedy vyplývá, že aby daň mohla být považována za nedílnou součást opatření podpory, musí nezbytně existovat závazné ustanovení vnitrostátního práva, které stanoví určení daně k financování podpory. Z toho plyne, že pokud takové ustanovení neexistuje, nelze mít za to, že daň je určena k opatření podpory, a nepředstavuje tedy jeden ze způsobů jejího financování. Kromě toho pouhá okolnost, že takové ustanovení existuje, sama o sobě nemůže představovat dostatečnou podmínku k prokázání, že daň je nedílnou součástí opatření podpory. Pokud takové ustanovení vnitrostátního práva existuje, je kromě toho třeba zkoumat, zda výnos z daně přímo ovlivňuje výši podpory.

103. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, k tomu, aby daň byla nedílnou součástí opatření podpory, tedy nestačí, aby její výnos byl nezbytně určen k financování podpory.

104. Pokud jde o judikaturu, které se žalobkyně dovolávají na podporu svých argumentů, je nutno konstatovat, že žádný z rozsudků, který zmiňují, nemůže podložit jejich tezi, podle které k prokázání, že způsob financování je nedílnou součástí opatření podpory, stačí dokázat, že odvod uskutečněný na základě daňového opatření je určen příjemci podpory.

105. V tomto kontextu se žalobkyně dovolávají skutečnosti, že v některých rozsudcích Soudní dvůr konstatoval, že musí existovat vztah závazného určení mezi daňovým opatřením a opatřením podpory a že pokud takový vztah existuje, výnos z daňového opatření přímo ovlivňuje výši podpory.

106. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, však nelze z rozsudků, kterých se dovolávají (rozsudky Soudního dvora Streekgewest, bod 98 výše, bod 26; Pape, bod 99 výše, bod 15; ze dne 14. dubna 2005, AEM a AEM Torino, C‑128/03 a C‑129/03, Sb. rozh. s. I‑2861, body 46 a 47, a ze dne 27. října 2005, Distribution Casino France a další, C‑266/04 až C‑270/04, C‑276/04 a C‑321/04 až C‑325/04, Sb. rozh. s. I‑9481, bod 40) dovodit, že přímý vliv daňového opatření na výši podpory není nezbytnou podmínkou, avšak je pouze jednou z indicií. Naopak v rozsudku Streekgewest, bod 98 výše (bod 28), Soudní dvůr zkoumal, nejen zda existuje vztah závazného určení mezi daňovým opatřením a opatřením podpory, ale i zda výnos z uvedeného daňového opatření přímo ovlivňoval výši uvedeného opatření podpory.

107. Je rovněž třeba připomenout, že v rozsudcích, v nichž Soudní dvůr konstatoval neoddělitelný vztah mezi opatřením podpory a jejím financováním, aniž výslovně uvedl požadavek přímého vlivu daňového opatření na výši podpory (rozsudky Soudního dvora ze dne 21. října 2003, van Calster a další, C‑261/01 a C‑262/01, Recueil, s. I‑12249, bod 55, a ze dne 27. listopadu 2003, Enirisorse, C‑34/01 až C‑38/01, Recueil, s. I‑14243, bod 47), se jednalo o případy, ve kterých byla tato podmínka splněna.

108. Komise se tedy nedopustila nesprávného právního posouzení, když konstatovala, že k tomu, aby způsob financování byl nedílnou součástí opatření podpory, musí existovat vztah závazného určení mezi dotčenou daní a dotčenou podporou v tom smyslu, že výnos z daně je nezbytně určen k financování podpory a přímo ovlivňuje její výši.

109. První část je tedy třeba zamítnout.

Ke druhé části, týkající se použití těchto podmínek

110. Druhá část se týká bodů 64 až 66 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v nichž Komise konstatovala, že podmínky požadované pro konstatování, že způsob financování je nedílnou součástí opatření podpory, nejsou v projednávaném případě splněny.

111. V bodě 64 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že výše podpory pro RTVE se určuje tak, že se zohlední pouze potřeby financování RTVE a odhadované čisté náklady na plnění služby veřejnoprávního vysílání. Financování poskytované RTVE je v praxi a podle zákona nezávislé na příjmech pocházejících z daní, neboť se odvíjí výlučně od čistých nákladů na plnění závazku veřejné služby. Celkové plánované financování veřejné služby RTVE se neodvíjí od výše zvláštních daňových příjmů, ale v každém případě je čerpáno ze souhrnného španělského státního rozpočtu. V této souvislosti Komise konstatovala, že výnos z daní, který je určen k financování RTVE, nemůže přesáhnout čisté náklady na plnění veřejné služby a že veškeré příjmy, které je překročí, se opět vloží do souhrnného státního rozpočtu. Dále uvedla, že pokud by čisté náklady na plnění závazku veřejné služby byly ve srovnání s příjmy pocházejícími z daní vyšší, rozdíl by se pokryl příspěvkem z tohoto souhrnného státního rozpočtu. Větší či menší výnosy z daní plánované částky nijak nezmění. Pokud by výnos z nových fiskálních zdrojů nepostačoval k pokrytí schodku ve financování zapříčiněného odstraněním reklamy, nezbytné prostředky by se v souladu s článkem 33 zákona č. 17/2006 získaly z tohoto souhrnného státního rozpočtu.

112. Kromě toho v bodě 65 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že skutečnost, že v důvodové zprávě i samotném zákonu č. 8/2009 se zmiňuje vztah mezi daněmi a účelem, za kterým se zavádějí, na tomto závěru nic nemění. V textu uvedeného zákona není povaha vztahu mezi daněmi a podporou definována.

113. Konečně v bodě 66 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise učinila závěr, že tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 nejsou nedílnou součástí podpory a že jejich nesoulad s autorizační směrnicí nemá vliv na její rozhodnutí o slučitelnosti opatření podpory s vnitřním trhem.

114. Žalobkyně má za to, že tato konstatování jsou stižena nesprávným právním posouzením. Komise měla podle jejich názoru konstatovat, že daň uložená článkem 5 zákona č. 8/2009 je nedílnou součástí prvků podpory zavedených uvedeným zákonem.

115. V první řadě z čl. 5 odst. 1 a 7 zákona č. 8/2009 vyplývá, že příjmy pocházející z tohoto příspěvku přispívají k financování RTVE, a v podstatě nejsou určeny k jinému účelu. Procentní sazby použitelné na osoby povinné ke třem novým daňovým opatřením zavedeným nebo upraveným uvedeným zákonem byly ostatně určeny tak, aby španělský stát mohl vybírat částku, která mu umožní pokrýt deficit vyplývající ze zrušení reklamy.

116. Dále na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, není vztah mezi novým daňovým opatřením a opatřením podpory určeným RTVE přerušen. Zaprvé povinnost španělského státu poskytnout nezbytné prostředky společnosti RTVE nelze dovodit z článku 33 zákona č. 17/2006 . Zadruhé záruka španělského státu je pouze doplňková a hypotetická, což potvrzují stížnosti RTVE, podle kterých jí neplacení soukromých provozovatelů nebo chybný výpočet jejich příspěvků způsobuje problém pokladní hotovosti, a dále skutečnost, že v praxi španělský stát není s to takové záruce dostát. Zatřetí se Komise nemůže užitečně dovolávat toho, že přebytek bude převeden do rozpočtu španělského státu. Celý výnos z daní je totiž povinně určen k financování RTVE až do stanovené horní hranice. Kromě toho převedení do rozpočtu španělského státu je pouze teoretická a každopádně zbytková možnost, neboť zákon č. 8/2009 stanoví vytvoření rezervního fondu tvořeného příjmy překračujícími skutečné čisté náklady na plnění závazku veřejné služby.

117. V každém případě měla Komise k tomu, aby prokázala, že daňové opatření stanovené v článku 5 zákona č. 8/2009 není nedílnou součástí podpory, prokázat, že i kdyby daň byla protiprávní, existuje závazek španělského království financovat rozpočet RTVE v celém rozsahu. Z uvedeného zákona však vyplývá, že soukromí provozovatelé musí nést hospodářskou zátěž spočívající ve financování RTVE.

118. Komise, podporovaná Španělským královstvím a RTVE, tyto argumenty popírá.

119. Úvodem je třeba připomenout, že žalobkyně k prokázání toho, že daň zavedená článkem 5 zákona č. 8/2009 je nedílnou součástí prvků podpory zavedených uvedeným zákonem, v první řadě uvádějí argumenty, jejichž cílem je prokázat, že mezi tímto daňovým opatřením a financováním RTVE existuje vztah nezbytného určení.

120. Jak bylo přitom uvedeno v bodech 101 až 108 výše, k tomu, aby daňové opatření bylo nedílnou součástí podpory, nestačí, aby existoval vztah nezbytného určení mezi daňovým opatřením a opatřením podpory. Ještě je třeba prokázat přímý vliv daňového opatření na výši podpory.

121. Tribunál má nicméně za to, že některé z argumentů uváděných žalobkyněmi mohou být chápány tak, že se týkají nejen podmínky související s existencí vztahu závazného určení mezi daňovým opatřením a financováním RTVE, ale rovněž podmínky související s důkazem přímého vlivu daňového opatření na výši podpory.

122. Je tudíž třeba v první řadě přezkoumat, zda argumenty uváděné žalobkyněmi mohou zpochybnit závěr Komise, podle kterého výnos ze tří daňových opatření zavedených nebo upravených zákonem č. 8/2009 přímo neovlivňuje výši podpory určené společnosti RTVE.

123. K tomuto je třeba uvést, že podle zákona č. 8/2009 se výše podpory pro RTVE stanoví při zohlednění čistých nákladů na plnění úlohy služby veřejnoprávního vysílání, která jí byla svěřena. Výše podpory, kterou dostává, tedy nezávisí na výši odvodů uskutečněných na základě daňových opatření zavedených nebo upravených uvedeným zákonem.

124. Článek 33 zákona č. 17/2006, ve znění zákona č. 8/2009, totiž stanoví, že v případě, že příjmy, kterými disponuje RTVE, překročí náklady na plnění úlohy služby veřejnoprávního vysílání, přebytek bude přerozdělen. Pokud tento přebytek nepřekročí 10 % ročních rozpočtových nákladů RTVE, bude vložen do rezervního fondu, a pokud tuto hranici překročí, bude převeden do státního rozpočtu.

125. Pokud jde o finanční prostředky vložené do rezervního fondu, z článku 8 zákona č. 8/2009 vyplývá, že tento fond může být využíván pouze na základě výslovného povolení španělského ministerstva hospodářství a financí a že pokud není využíván po dobu čtyř let, musí sloužit ke snížení vyrovnání poskytovaných ze souhrnného rozpočtu Španělska. Nelze tedy mít za to, že finanční prostředky vložené do rezervního fondu přímo ovlivňují výši podpory určené RTVE.

126. Kromě toho čl. 3 odst. 2 zákona č. 8/2009 stanoví absolutní hranici pro příjmy RTVE, jež je stanovena na 1 200 milionů eur pro roky 2010 a 2011. Veškeré částky přesahující tuto hranici půjdou přímo do souhrnného rozpočtu Španělska.

127. Dále čl. 2 odst. 2 zákona č. 8/2009 stanoví, že v případě, že příjmy, kterými RTVE disponuje, nestačí k pokrytí nákladů na plnění úlohy služby veřejnoprávního vysílání, deficit se pokryje z příspěvků do souhrnného rozpočtu Španělska.

128. Komise tedy správně konstatovala, že výše odvodů uskutečněných na základě tří daňových opatření zavedených nebo upravených zákonem č. 8/2009 nemůže přímo ovlivnit výši podpory přijímané společností RTVE, jež byla stanovena v závislosti na čistých nákladech na poskytování služby veřejnoprávního vysílání.

129. Žádný z argumentů uváděných žalobkyněmi nemůže tento závěr zpochybnit.

130. Zaprvé na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, pouhá okolnost, že tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 byla pojata jako vyrovnání ztráty příjmů z podnikatelské činnosti RTVE (viz bod 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí), nestačí k prokázání, že způsob financování je nedílnou součástí opatření podpory. Soudní dvůr totiž již konstatoval, že tato okolnost sama o sobě nestačí k prokázání existence závazného vztahu mezi daní a daňovou výhodou (rozsudek Streekgewest, bod 98 výše, body 26 a 27).

131. Zadruhé je třeba odmítnout argument žalobkyň, že se Komise dopustila pochybení tím, že v bodě 64 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že povinnost španělského státu pokrýt rozdíl mezi náklady vzniklými plněním úlohy veřejné služby a finančními zdroji, kterými disponuje RTVE, lze dovodit z článku 33 zákona č. 17/2006. V této souvislosti stačí uvést, že čl. 2 odst. 2 zákona č. 8/2009 výslovně stanoví takovou povinnost a že toto ustanovení odkazuje na čl. 33 odst. 1 zákona č. 17/2006, který rovněž stanoví takovou povinnost.

132. Zatřetí žalobkyně uvádějí, že i když teoreticky taková povinnost existuje, v praxi není španělský stát s to doplnit rozpočet RTVE finančními prostředky pocházejícími ze souhrnného státního rozpočtu.

133. Tento argument je rovněž třeba odmítnout.

134. V tomto kontextu je totiž třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se musí legalita unijního aktu v rámci žaloby na neplatnost podané na základě článku 263 SFEU posuzovat podle skutkových a právních okolností existujících k datu, kdy byl akt přijat. Posouzení provedená Komisí tedy musejí být přezkoumávána pouze na základě informací, které měla Komise k dispozici v okamžiku, kdy je provedla (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 1979, Francie v. Komise, 15/76 a 16/76, Recueil, s. 321, bod 7).

135. Je přitom nutno konstatovat, že žalobkyně nepředložily žádný důkaz o tom, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí Komise měla informace prokazující, že španělský stát nebyl s to doplnit rozpočet RTVE podle čl. 2 odst. 2 zákona č. 8/2009. Všechny dokumenty, které v této souvislosti předložily, jsou totiž pozdějšího data vzhledem k datu přijetí napadeného rozhodnutí, tedy data po 20. červenci 2010.

136. Začtvrté žalobkyně tvrdí, že daňové opatření určené k financování opatření podpory lze považovat za opatření, které není nedílnou součástí opatření podpory pouze v případě, že Komise prokáže, že za předpokladu, že by daňové opatření bylo neslučitelné s unijním právem, se dotyčný členský stát zavázal financovat celkovou výši opatření podpory.

137. Tento argument je rovněž třeba odmítnout.

138. Zajisté platí, že v případě, že na základě obou výše uvedených kritérií, a sice podmínky týkající se existence vztahu závazného určení mezi daňovým opatřením a financováním RTVE a podmínky týkající se důkazu přímého vlivu daňového opatření na výši podpory, musí být daňové opatření považováno za nedílnou součást opatření podpory, jako v případě parafiskálního opatření, kdy celý daňový odvod nebo jeho určitá část je přímo a nepodmíněně přiznána příjemci podpory, má neslučitelnost daňové složky přímý vliv na opatření podpory. V takovém případě má totiž úplná či částečná neslučitelnost daňové složky parafiskálního opatření za následek zrušení opatření podpory nebo snížení její výše.

139. V projednávaném případě přitom čl. 2 odst. 2 zákona č. 8/2009 a článek 33 zákona č. 17/2006 stanovily, že pokud finanční zdroje nestačí k pokrytí všech nákladů RTVE pro plnění závazků veřejné služby, španělský stát je povinen tento deficit pokrýt. V tomto případě tedy výše podpory přímo nezávisela na daňovém opatření.

140. Komise tedy správně konstatovala, že výše podpory určená RTVE přímo nezávisí na výši odvodů uskutečněných na základě daňových opatření zavedených nebo upravených zákonem č. 8/2009.

141. Jak bylo uvedeno v bodě 120 výše, k tomu, aby tři daňová opatření zavedená nebo upravená zákonem č. 8/2009 mohla být považována za nedílnou součást prvku podpory zavedeného uvedeným zákonem, musejí být kumulativně splněny podmínka týkající se existence vztahu nezbytného určení mezi daňovým opatřením a opatřením podpory a podmínka týkající se důkazu přímého vlivu uvedeného daňového opatření na výši uvedeného opatření podpory.

142. Vzhledem k tomu, že druhá podmínka není splněna, není nutné zkoumat argumenty, které žalobkyně uvádějí za účelem prokázání, že existuje vztah nezbytného určení mezi daňovým opatřením stanoveným v článku 5 zákona č. 8/2009 a financováním RTVE, jelikož tyto argumenty jsou irelevantní.

143. Čtvrtý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout v plném rozsahu.

K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU a z porušení povinnosti uvést odůvodnění

144. Pátý žalobní důvod se týká důvodů uvedených v bodech 67 až 73 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterých Komise přezkoumala, zda existuje riziko nadměrné kompenzace a učinila závěr, že nic nenasvědčuje tomu, že odhadovaná roční náhrada za plnění povinnosti veřejné služby RTVE přesáhne náklady, které lze v souvislosti s touto službou nejspíše očekávat, nebo že by nakonec překročila čisté náklady na veřejnou službu. V bodě 71 odůvodnění uvedla Komise následující:

„Španělsko […] prokázalo, že plánovaný rozpočet zůstává v souladu s ročními rozpočtovanými náklady z předchozích let a že neexistuje důvod předpokládat, že by se podniku RTVE v důsledku pouhého zrušení reklamy mohly v tuto chvíli nebo v blízké budoucnosti výrazně snížit náklady. O velký počet diváků bude muset RTVE usilovat stále a odstranění reklamy si navíc vyžádá vysílání a financování další produkce. V porovnání s čísly z předchozích let (1,177 miliardy EUR v roce 2007; 1,222 miliardy EUR v roce 2008 a 1,146 miliardy EUR v roce 2009) a při zohlednění jednak dodatečných nákladů (ve výši 104 milionů EUR) na produkci potřebnou k pokrytí vysílacího času dříve vyhrazeného reklamě, a jednak příjmů ze zbývající podnikatelské činnosti (podle propočtů necelých 25 milionů EUR) se 1,2 miliardový strop pro náklady plánované v rozpočtu zdá rozumný a představoval by částku ročních rozpočtovaných nákladů, se kterou lze pro kompenzaci veřejné služby přibližně počítat. Princip náhrady skutečných čistých nákladů veřejnoprávního vysílacího subjektu navíc nezbytně zahrnuje jeho ochranu před výkyvy v příjmech, ke kterým dochází na trhu s reklamou.“

145. Pátý žalobní důvod se člení na dvě části vycházející zaprvé z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU a zadruhé z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

K první části, vycházející z porušení čl. 106 odst. 2 SFEU

146. Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 106 odst. 2 SFEU tím, že povolila finanční režim RTVE, aniž zaručila, že s sebou nenese riziko nadměrné kompenzace.

147. Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise v bodě 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí neprovedla dostatečně podrobné přezkoumání ex ante , nýbrž vycházela z pouhých indicií. Zadruhé tvrdí, že Komise nezohlednila skutečnost, že hospodářská krize vedla ke snížení obchodních příjmů v roce 2010, a tedy ke snížení celkových příjmů RTVE.

– K výtce vycházející z neexistence dostatečně podrobného přezkoumání

148. Žalobkyně tvrdí, že Komise musí k zaručení neexistence rizika nadměrné kompenzace disponovat podrobnými informacemi a musí jasně uvést své odůvodnění neexistence nadměrné kompenzace. V tomto kontextu se nemůže opírat o pouhé indicie. V projednávaném případě se však Komise omezila na srovnání rozpočtu, kterým disponovala RTVE v režimu smíšeného financování, s rozpočtem, kterým disponuje v režimu téměř výlučně veřejného financování zavedeném zákonem č. 8/2009. Tento přístup je nesprávný, jelikož skutečné náklady, které RTVE vynakládala na poskytování veřejné služby podle zákona č. 8/2009, klesly. Jelikož se RTVE stala provozovatelem, který již nepodléhá obchodnímu tlaku spojenému s účastí na trhu s televizní reklamou, může nabízet jiné programy a pro nabývání práv nemusí investovat tolik prostředků. V důsledku toho se Komise nemohla v bodě 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí omezit na konstatování, že RTVE bude muset stále usilovat o velký počet diváků a že bude muset vynaložit dodatečné náklady na produkci ve výši 104 milionů eur, aby pokryla vysílací čas, který se uvolnil odstraněním reklamy. Kromě toho samotná existence kontrolních mechanismů ex post nestačí k vyloučení rizika nadměrné kompenzace.

149. Komise, podporovaná Španělským královstvím a RTVE, tyto argumenty popírá.

150. V této souvislosti je třeba úvodem připomenout obsah čl. 106 odst. 2 SFEU, jakož i právní rámec, do kterého zapadá.

151. Podle čl. 106 odst. 2 SFEU podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu podléhají pravidlům obsaženým ve Smlouvách, zvláště pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel právně nebo fakticky nebrání plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Kromě toho toto ustanovení stanoví, že rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Unie.

152. Aby státní podpora ve smyslu článku 107 SFEU mohla být prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 SFEU, musejí být splněny následující podmínky: zaprvé dotyčný subjekt musí být pověřen úlohou služby obecného hospodářského zájmu na základě aktu veřejné moci, který jasně definuje dotčené povinnosti služby obecného hospodářského zájmu; zadruhé uvedený subjekt nesmí dostávat nadměrné vyrovnání a státní financování nesmí nepřiměřeně ovlivnit hospodářskou soutěž na vnějším trhu (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. února 2008, BUPA a další v. Komise, T‑289/03, Sb. rozh. s. II‑81, body 181 a 222).

153. V projednávaném případě žalobkyně nezpochybňují konstatování Komise, podle kterých je RTVE pověřena úlohou služby obecného hospodářského zájmu na základě aktu veřejné moci, který jasně definuje povinnosti služby obecného hospodářského zájmu.

154. Naproti tomu jsou žalobkyně toho názoru, že konstatování Komise uvedené v bodě 73 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého nic nenasvědčuje tomu, že odhadovaná roční náhrada za plnění povinnosti veřejné služby RTVE přesáhla náklady, které lze v souvislosti s touto službou nejspíše očekávat, nebo že by nakonec překročila čisté náklady na veřejnou službu, je stiženo vadou, neboť Komise dostatečně nepřezkoumala riziko nadměrné kompenzace.

155. Před přezkoumáním této výtky je třeba připomenout zásady, kterými se řídí přezkum rozhodnutí Komise v oblasti veřejných služeb, a konkrétněji v oblasti vysílacích služeb, Tribunálem.

156. Podle článku 14 SFEU dbají Unie a členské státy v rámci svých pravomocí a v oblasti působnosti Smluv na to, aby služby obecného hospodářského zájmu fungovaly na základě zejména hospodářských a finančních zásad a podmínek, které jim umožňují plnit jejich úlohu. Tento článek rovněž stanoví, že tyto zásady a podmínky budou stanoveny, aniž je dotčena pravomoc členských států poskytovat, zadávat a financovat tyto služby v souladu se Smlouvami.

157. Z protokolu č. 26 o službách obecného zájmu připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU vyplývá, že jednou ze společných hodnot Unie týkající se těchto služeb je zásadní úloha a široká rozhodovací pravomoc celostátních, regionálních a místních orgánů při poskytování, pořizování a organizování služeb obecného hospodářského zájmu.

158. Podle protokolu č. 29 o systému veřejnoprávního vysílání v členských státech připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU je systém veřejnoprávního vysílání v členských zemích přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti a s potřebou zachovat mediální pluralitu. Z tohoto protokolu rovněž vyplývá, že ustanovení Smlouvy o FEU se nedotýkají pravomoci členských států financovat veřejnoprávní vysílání, pokud je takové financování poskytováno organizacím pro veřejnoprávní vysílání k plnění úlohy veřejných služeb, jak jsou svěřeny, vymezeny a organizovány v každém členském státě, a pokud takové financování neovlivňuje obchodní podmínky a hospodářskou soutěž v Unii v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem, přičemž se přihlíží k plnění úlohy veřejné služby.

159. Z toho plyne, že členské státy mají širokou rozhodovací pravomoc, pokud jde o stanovení vyrovnání za plnění služby veřejnoprávního vysílání (obdobně viz rozsudek BUPA a další v. Komise, bod 152 výše, bod 220).

160. Přezkum přiměřenosti vyrovnání Komisí je tedy omezený (obdobně viz rozsudek BUPA a další v. Komise, bod 152 výše, bod 220).

161. Pokud jde o přezkum rozhodnutí Komise v této oblasti Tribunálem, je třeba uvést, že posouzení Komise se týká komplexních hospodářských skutečností. Přezkum rozhodnutí Komise Tribunálem je tedy ještě omezenější než přezkum dotyčného opatření členského státu Komisí. Tento přezkum se omezuje na ověření, jestli je stanovené vyrovnání nezbytné k tomu, aby dotčená úloha služby obecného zájmu mohla být splněna za hospodářsky přijatelných podmínek, nebo naopak zda je dotčené opatření zjevně nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému cíli (obdobně viz rozsudek BUPA a další v. Komise, bod 152 výše, body 221 a 222).

162. Co se týče výtky uplatněné žalobkyněmi, je třeba konstatovat, že se pouze dovolávají toho, že Komise adekvátně nepřezkoumala riziko nadměrné kompenzace, neboť dostatečně podrobně nepřezkoumala, zda částka 1 200 milionů eur stanovená v čl. 3 odst. 2 zákona č. 8/2009 odpovídá nákladům společnosti RTVE na plnění jejích závazků veřejné služby.

163. V této souvislosti je zaprvé třeba konstatovat, že se žalobkyně omezují na zpochybnění pouze jednoho z kontrolních mechanismů stanovených režimem financování RTVE, třebaže tento režim stanoví celou řadu kontrolních mechanismů, jejichž cílem je zaručit, že RTVE obdrží pouze prostředky, které jsou nezbytné k plnění její úlohy.

164. V tomto kontextu je nejprve třeba poukázat na to, že hospodářský rozměr činnosti RTVE je stanoven s ohledem na závazky veřejné služby, které jí byly svěřeny. Z článku 3 odst. 2 zákona č. 8/2009 tak vyplývá, že činnost RTVE je stanovena rámcovou úlohou schválenou zákonodárnou mocí na období 9 let (viz čl. 4 odst. 1 zákona č. 17/2006) a programovými smlouvami konkretizujícími rámcovou úlohu schválenými vládou na období tří let (viz čl. 4 odst. 2 zákona č. 17/2006). Tyto akty musejí obsahovat údaje o hospodářském rozměru činnosti RTVE, jakož i o hranicích jejího ročního růstu s tím, že uvedený hospodářský rozměr musí být stanoven při zohlednění závazků veřejné služby, které jí byly svěřeny.

165. Dále je třeba připomenout, že zdroje financování RTVE jsou pojaty tak, aby vyloučily nadměrnou kompenzaci. Jak bylo uvedeno v bodech 6 až 9 výše, RTVE je financována z různých zdrojů, jež jsou vyjmenovány v čl. 2 odst. 1 zákona č. 8/2009. Hlavními zdroji jsou příjmy pocházející ze tří daňových opatření zavedených nebo upravených články 4 až 6 uvedeného zákona a roční vyrovnání ze souhrnného rozpočtu španělského státu uvedené v jeho čl. 2 odst. 1 písm. a). Stanovení výše ročního vyrovnání tedy umožňuje přizpůsobit předvídanou výši příjmů, kterou bude mít RTVE k dispozici v daném hospodářském roce. Ohledně výše ročního vyrovnání přitom čl. 33 odst. 1 zákona č. 17/2006 stanoví, že musí být určena tak, aby celková částka tohoto vyrovnání a ostatních příjmů, které má RTVE k dispozici, nepřesahovala náklady na závazky veřejné služby, které musí plnit během dotčeného rozpočtového roku.

166. Kromě toho čl. 33 odst. 2 zákona č. 17/2006, ve znění zákona č. 8/2009, stanoví, že pokud je na konci určitého hospodářského roku konstatováno, že vyrovnání, které RTVE obdržela, přesahuje čisté náklady na plnění závazku služby veřejnoprávního vysílání během dotčeného hospodářského roku, přebytek, který nebude vložen do rezervního fondu, bude odečten od částek přidělených ze souhrnného rozpočtu španělského státu na následující hospodářský rok.

167. Konečně finanční režim RTVE stanoví rovněž kontrolu ex post . Jak uvedla Komise v bodě 72 odůvodnění napadeného rozhodnutí, režim financování RTVE stanoví zaprvé rozpočtové kontrolní mechanismy spočívající v interním auditu, přezkumu ze strany kontrolního orgánu státní správy Španělska a vnějším auditu prováděném specializovanou soukromou firmou, zadruhé dohled nad plněním úlohy veřejné služby a nad roční účetní závěrkou RTVE vykonávaný španělským parlamentem a španělskou audiovizuální radou a zatřetí kontrolu španělským účetním dvorem.

168. Kontrolní mechanismy zmíněné v bodech 164 až 167 výše zajisté mají abstraktní charakter. Je nicméně třeba připomenout, že v napadeném rozhodnutí Komise přezkoumávala slučitelnost režimu podpory. V důsledku toho mohla pouze přezkoumat, zda existují dostatečné kontrolní mechanismy pro zajištění, že celková výše podpory, kterou RTVE dostává na daný hospodářský rok na základě tohoto režimu, nepřekračuje čisté náklady na plnění úlohy služby vysílání, která jí byla svěřena.

169. Je nutno konstatovat, že žalobkyně neuvádějí argumenty, které by specificky zpochybňovaly účinnost kontrolních mechanismů zmíněných v bodech 164 až 167 výše. V rozsahu, v němž tvrdí, že Komise v napadeném rozhodnutí nemohla odkázat na svá dřívější rozhodnutí týkající se financování RTVE, je třeba připomenout, že byla povinna zkoumat slučitelnost prvků existujícího režimu financování RTVE pouze v rozsahu, v němž byly dotčeny zákonem č. 8/2009 (viz bod 65 výše). Jelikož tedy účinnost kontrolních mechanismů stanovených v dřívějším režimu financování RTVE nebyla změnami zavedenými zákonem č. 8/2009 zpochybněna, nic nebránilo tomu, aby Komise odkázala na svou dřívější analýzu těchto mechanismů.

170. Zadruhé, pokud jde konkrétně o výtky žalobkyň týkající se posouzení Komise v bodě 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba před analýzou otázky, zda bylo přezkoumání Komise nedostatečné, přezkoumat funkci částky 1 200 milionů eur stanovené v čl. 3 odst. 2 zákona č. 8/2009.

171. Co se týče funkce částky 1 200 milionů eur, je třeba nejprve připomenout, že Komise neschválila režim financování, podle kterého má RTVE k dispozici na daný hospodářský rok rozpočet v této výši. Jak bylo totiž uvedeno v bodech 164 až 167 výše, zákon č. 8/2009 stanoví mechanismy, jejichž cílem je zajistit, aby podpora ve prospěch RTVE odpovídala čistým nákladům na plnění jejích závazků veřejné služby. Článek 3 odst. 2 zákona č. 8/2009 tudíž stanoví absolutní hranici rozpočtu RTVE na 1 200 milionů eur, tedy hranici, kterou nelze překročit, i kdyby rozpočet RTVE mohl být vyšší, kdyby jediným relevantním kritériem bylo kritérium nákladů na plnění jejích závazků veřejné služby. Podle této hranice nemůže rozpočet RTVE přesáhnout maximální výši 1 200 milionů eur, avšak může být nižší, pokud náklady na plnění úlohy veřejné služby jsou v daném hospodářském roce nižší.

172. Z toho plyne, že je třeba zamítnout výtku žalobkyň vycházející z toho, že by náklady RTVE na plnění závazků veřejné služby mohly být případně nižší než 1 200 milionů eur. Kontrolní mechanismy zmíněné v bodech 164 až 167 výše totiž zajišťují, že v takovém případě se výše podpory na daný hospodářský rok omezí na čisté náklady na plnění závazků služby veřejnoprávního vysílání.

173. Dále pokud jde o výtky žalobkyň týkající se nedostatečného přezkoumání maximální hranice 1 200 milionů eur Komisí, je třeba připomenout, že členské státy mají širokou rozhodovací pravomoc, pokud jde o určení vyrovnání za plnění služby veřejnoprávního vysílání, a že pokud jde o přezkum přiměřenosti vyrovnání za závazek služby veřejnoprávního vysílání, přezkum Komise je omezený a přezkum rozhodnutí Komise Tribunálem je ještě omezenější (viz body 159 až 161 výše). Přezkum Tribunálu se tedy omezuje na přezkoumání toho, zda se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení.

174. V projednávaném případě však žádný argument uplatněný žalobkyněmi nemůže prokázat, že úvahy rozvinuté v bodě 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého se horní hranice ve výši 1 200 milionů eur zdá rozumná, jsou stiženy zjevně nesprávným posouzením.

175. Zaprvé jak Komise uvedla v bodě 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí, částka 1 200 milionů eur odpovídá průměrnému rozpočtu, kterým RTVE disponovala v režimu smíšeného financování.

176. Zadruhé z bodu 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise zohlednila existenci dodatečných nákladů ve výši 104 milionů eur, aby pokryla vysílací čas, který byl dříve vyhrazen reklamě, a nákladů v důsledku plnění dodatečných závazků veřejné služby v oblasti programů, které byly RTVE uloženy zákonem č. 8/2009, a dále uvedla, že neexistuje důvod předpokládat, že by se společnosti RTVE v důsledku zrušení reklamy mohly výrazně snížit skutečné náklady.

177. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tyto úvahy nejsou zjevně nesprávné. Nelze totiž považovat za samozřejmé, že náklady na plnění úlohy veřejné služby, které vzniknou společnosti RTVE, budou podstatně nižší než náklady, které jí vznikaly v režimu podle zákona č. 17/2006. Komise zajisté v bodě 59 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že vyřazení RTVE z trhu s televizní reklamou může posílit poslání veřejné služby tím, že program bude méně záviset na úvahách obchodního rázu nebo na výkyvech v podnikatelských příjmech. Nicméně na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, neumožňuje pouhá skutečnost, že se RTVE stala provozovatelem, který již nepodléhá obchodnímu tlaku spojenému s účastí na trhu s televizní reklamou, učinit závěr, že bude moci nabízet jiné programy, které jí umožní vykonávat její činnost za vynaložení podstatně nižších nákladů. Článek 106 odst. 2 SFEU totiž nebrání tomu, aby stát široce vymezil úlohu služby veřejnoprávního vysílání, která veřejnoprávnímu vysílacímu subjektu umožní poskytovat vyvážené a různorodé spektrum programů a držet si přitom určitou úroveň sledovanosti (rozsudek Tribunálu ze dne 26. června 2008, SIC v. Komise, T‑442/03, Sb. rozh. s. II‑1161, bod 201).

178. Zatřetí na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že nepřezkoumala ani to, zda přechod na systém téměř výlučně veřejného financování a změna závazků veřejné služby mohly mít vliv na náklady společnosti RTVE. S ohledem totiž na skutečnost, že částka 1 200 milionů eur stanovená v čl. 3 odst. 2 zákona č. 8/2009 představuje pouze maximální hranici rozpočtu RTVE a že mechanismy uvedené v bodech 164 až 167 výše zajišťují, že výše podpory pro RTVE nepřekročí čisté náklady na plnění jejích závazků veřejné služby, neměla Komise povinnost provést podrobnější přezkum.

179. Začtvrté v rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že Komise měla reagovat na připomínky některých vnitrostátních orgánů, je třeba konstatovat, že v bodě 69 odůvodnění napadeného rozhodnutí sama Komise vyjádřila pochybnosti týkající se přiměřenosti opatření, avšak po svém přezkoumání dospěla k závěru, že riziko nadměrné kompenzace neexistuje. V každém případě skutečnost, že podrobně nepřezkoumala všechny kritické připomínky vnitrostátních správních orgánů týkající se návrhu zákona, nemůže sama o sobě prokázat zjevně nesprávné posouzení Komise, zejména jedná-li se o oblast, v níž členské státy mají širokou rozhodovací pravomoc a přezkum Komise je omezený.

180. Žalobkyně tedy neprokázaly, že konstatování uvedené v bodě 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého se horní hranice ve výši 1 200 milionů eur zdá rozumná, je stiženo zjevně nesprávným posouzením.

181. S ohledem na předcházející úvahy je třeba zamítnout výtku vycházející z neexistence dostatečně podrobného přezkumu ex ante .

– K výtce vycházející z nezohlednění snížení obchodních příjmů

182. Žalobkyně tvrdí, že Komise nezohlednila skutečnost, že hospodářská krize vedla ke snížení obchodních příjmů v roce 2010, a tedy ke snížení celkových příjmů RTVE.

183. Komise, podporovaná Španělským královstvím a RTVE, tento argument popírá.

184. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že již v režimu smíšeného financování zavedeného zákonem č. 17/2006 nebyla kritériem pro stanovení rozpočtu RTVE výše příjmů z podnikatelské činnosti, nýbrž náklady na závazek veřejné služby. Jak vyplývá z bodu 7 od ůvodnění napadeného rozhodnutí, v režimu smíšeného financování totiž vyrovnání za rok 2009 z rozpočtu španělského státu již vzrostlo z důvodu skutečnosti, že snížení příjmů RTVE z vysílání se již během tohoto roku pociťovalo.

185. V důsledku toho samotná skutečnost, že Komise nezohlednila, že v režimu smíšeného financování příjmy RTVE z podnikatelské činnosti pocházející z prodeje reklamního prostoru klesly, nemůže prokázat, že se dopustila zjevně nesprávného posouzení.

186. Tuto výtku je tudíž třeba rovněž zamítnout, a tedy i první část pátého žalobního důvodu v plném rozsahu.

K druhé části, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění

187. Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila povinnost uvést odůvodnění ve smyslu článku 296 SFEU. Dostatečně neodůvodnila konstatování, že neexistovalo riziko nadměrné kompenzace. Dále se dostatečně nevyslovila k narušením hospodářské soutěže, která byla způsobena povinnostmi odvádět příspěvky zavedenými zákonem č. 8/2009.

– K první výtce, vycházející z nedostatečného odůvodnění neexistence rizika nadměrné kompenzace

188. Žalobkyně tvrdí, že Komise dostatečně neodůvodnila napadené rozhodnutí, pokud jde o důvody neexistence rizika nadměrné kompenzace. V první řadě měla více reagovat na připomínky některých vnitrostátních orgánů týkající se pochybností o nadměrné kompenzaci. Dále Komise neposkytla žádnou konkrétní informaci o podnikatelském plánu RTVE na následující roky, ani o čistých nákladech na poskytování veřejné služby. Kromě stručné úvahy Komise uvedené v bodě 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí neumožňuje žádné jiné upřesnění určit skutečnosti, na kterých se odůvodnění Komise zakládalo. Žalobkyně tudíž nemohly na základě rozhodnutí předložit jiné připomínky než ty, které uvedly v žalobě. Mimoto Komise nemůže odkázat na odůvodnění uvedené v předchozím rozhodnutí týkajícím se RTVE.

189. Komise, podporovaná RTVE, je toho názoru, že v bodech 67 až 69 a 71 až 73 odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně odůvodnila svůj závěr, podle kterého neexistují indicie o nadměrné kompenzaci.

190. S ohledem na požadavky vyplývající z povinnosti uvést odůvodnění připomenuté v bodě 86 výše je třeba konstatovat, že odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo dostatečné.

191. V první řadě totiž na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se odůvodnění napadeného rozhodnutí, na kterém Komise založila svůj závěr, že neexistuje riziko nadměrné kompenzace, neomezovalo na bod 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí. V bodech 67 až 73 odůvodnění uvedeného rozhodnutí totiž Komise rovněž odkázala na kontrolní mechanismy zmíněné v bodech 164 až 167 výše. V tomto kontextu je třeba rovněž uvést, že Komise odkázala na tyto mechanismy i v bodech 14, 16 a 17 odůvodnění tohoto rozhodnutí.

192. Dále pokud jde o výtku žalobkyň vycházející z abstraktního charakteru některých těchto úvah, stačí připomenout, že z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že se Komise omezila na schválení režimu podpory umožňujícího RTVE přijímat podporu odpovídající čistým nákladům na plnění jejích závazků veřejné služby a že se nevyslovila ke slučitelnosti podpory ve výši 1 200 milionů eur.

193. Mimoto v rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že Komise měla reagovat na připomínky některých vnitrostátních orgánů, je třeba konstatovat, že rozhodnutí dostatečně odůvodnila, pokud z něho jasně a jednoznačně vyplývá její úvaha, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum, přičemž není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti. Poté, co Komise v bodech 67 až 76 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla důvody, proč je opatření přiměřené, nebyla tedy povinna konkrétně odpovídat na všechny kritické připomínky vnitrostátních správních orgánů týkající se návrhu zákona. To platí a fortiori pro oblast, v níž mají členské státy širokou posuzovací pravomoc, a v níž je tudíž přezkum Komise omezený.

194. Navíc na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nic nebránilo tomu, aby Komise odkázala na svá předchozí rozhodnutí, která se týkala financování RTVE, a byla tudíž součástí kontextu napadeného rozhodnutí ve smyslu judikatury uvedené v bodě 86 výše. V projednávaném případě byla Komise a fortiori oprávněna odkázat na svá předchozí rozhodnutí, neboť velká část kontrolních mechanismů byla již zavedena zákonem č. 17/2006, a tudíž se mohla omezit na přezkoumání, zda její původní posouzení těchto mechanismů bylo zpochybněno změnami zavedenými zákonem č. 8/2009 (viz bod 65 výše).

195. Konečně pokud jde o argument žalobkyň, podle kterého nebyly na základě napadeného rozhodnutí s to předložit jiné připomínky než ty, které uvedly v žalobě, Tribunál konstatuje, že nic nebránilo tomu, aby uplatnily argumenty ke zpochybnění účinnosti kontrolních mechanismů režimu financování RTVE. Žalobkyně však v tomto ohledu nepředložily žádný argument.

196. První výtku druhé části pátého žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

– K druhé výtce, týkající se narušení způsobených povinnostmi odvádět příspěvek

197. Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila povinnost uvést odůvodnění, neboť se dostatečně nevyslovila k narušením hospodářské soutěže, která byla způsobena povinnostmi odvádět příspěvek, zejména ke snížení její konkurenceschopnosti v porovnání s RTVE. Konstatování uvedené v bodě 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého jsou tři daňová opatření zavedená nebo změněná články 4 až 6 zákona č. 8/2009 oddělitelná od stávajícího režimu financování RTVE není dostatečné. Žalobkyně v replice rovněž uvádějí, že zákon č. 8/2009 obsahuje diskriminační prvek z důvodu skutečnosti, že dani podléhají pouze provozovatelé, kteří mají zeměpisné pokrytí na celém území španělského státu nebo na území více než jednoho autonomního společenství, zatímco ostatní provozovatelé náklady na financování RTVE nenesou.

198. Komise a RTVE tyto argumenty popírají, přičemž RTVE zpochybňuje přípustnost argumentu žalobkyň uvedeného ve fázi repliky.

199. Druhou výtku druhé části pátého žalobního důvodu je třeba rovněž zamítnout, aniž je třeba zkoumat přípustnost argumentu žalobkyň uvedeného ve fázi repliky. Stačí totiž připomenout, že v bodech 61 až 66 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise vylíčila důvody, proč tři daňová opatření zavedená nebo změněná zákonem č. 8/2009 nejsou nedílnou součástí prvků podpory zavedených tímto zákonem, a nebylo tudíž třeba přezkoumat jejich slučitelnost se společným trhem v rámci řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí.

200. Druhou část je tedy třeba zamítnout v plném rozsahu, a tudíž i pátý žalobní důvod v plném rozsahu.

201. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je namístě žalobu zamítnout.

K nákladům řízení

202. Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise a RTVE požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je třeba posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí společně a nerozdílně náklady řízení vynaložené Komisí a RTVE.

203. Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce téhož jednacího řádu členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Španělské království tedy ponese vlastní náklady řízení.

Výrok

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí senát)

rozhodl takto:

1) Žaloba se zamítá.

2) Telefónica de España, SA a Telefónica Móviles España, SA, ponesou vlastní náklady řízení a společně a nerozdílně nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí a Corporación de Radio y Televisión Española, SA (RTVE).

3) Španělské království ponese vlastní náklady řízení.